Podle zásady "Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží" se pozornost obrací od politiků ke kritice morálních vlastností Čechů samotných, tj. Čechů jako kolektivu či celku. Jsou Češi skutečně takoví mizerové, jak se některým jeví? Možná, že i při hledání odpovědi na tuto otázku by nám mohli pomoci osudy a názory jednoho z nich, a to právě T. G. Masaryka.

Jelikož nyní stojíme teprve na počátku tohoto tázání, je přirozené, že se argumenty zakládají spíše na osobní zkušenosti, než na důkladných sociologických a sociálně psychologických analýzách a zobecnění tedy často vycházejí jen z velmi malého okruhu dat, jež tato zobecnění ve skutečnosti nepřipouštějí. Více se pak vypovídá o vztahu toho či onoho autora ke spoluobčanům a o míře jeho morálního rozhořčení než o skutečných a většinově sdílených morálních vlastnostech Čechů.

Lze jen doufat, že toto první porodní stádium diskuse rychle pomine a dosáhne co nejdříve stavu dospělosti, v němž budou osobní zkušenosti doplněny o zobecnění připouštějící data, a především o racionální srovnání s jinými národy a jejich úspěchy i selháními v historii.

Nic však nezůstává stále tím, čím je dnes a dnes již dávno není tím, čím bylo včera. Jestliže přistoupíme na diskuse o morálních vlastnostech národa jako celku, nemůžeme se proto vyhnout otázce jejich vývoje, příčin tohoto vývoje i jeho skutečného a žádoucího směřování. A ještě jinak řečeno, hledání východiska ze současného marasmu není možné bez důkladné diskuse o našich vlastních dějinách, o historických kořenech naší současnosti.

Tak je tomu vždy, když lidé stojí na nějaké křižovatce, když se dosavadní systém ocitá v krizi a změna se stává nevyhnutelnou. Tak tomu bylo ve Střední Evropě i na konci 19. století, v době kdy osobnostně Masaryk dozrával a kdy se dosavadní formy monarchické vlády legitimizované náboženským ospravedlněním v duchu zásady "bůh na nebesích a z jeho milosti král, resp. císař, sice na zemi, ale vysoko nad svými poddanými" dostali do rozporu s rostoucím sebevědomím měšťanských vrstev i rostoucím počtem městských obyvatel. Jejich formy kolektivní identity již byly jiné, částečně národní, částečně pak sociální. Staré Rakousko-Uhersko se stalo neudržitelným, sílící německý nacionalismus a z něj vyrůstající pangermánské hnutí se stávalo dominantní silou, což našlo svůj výraz i v postavení Rakouska-Uherska za I. světové války jako faktického vazala Německého císařství. Vítězství ve válce by přivodilo zánik Rakouska-Uherska jako mnohonárodního státu, kterým zcela stejně nikdy nebylo, neboť v něm vždy dominoval jen národ jeden, a přivodilo nastolení autoritativních režimů opírajících svou legitimitu o německý nacionalismus, v němž by jiným národům bylo vyhrazeno jen velmi ponižující podřízené postavení. O demokracii, třebas v té dnešní zkarikované podobě, bychom si mohli nechat leda tak zdát.

Po skončení I. sv. války se v německých i českých městech stavěly pomníky padlým. Avšak zatím, co u nás jako připomínka strašlivé tragédie, která se nesmí nikdy opakovat, v Německu jako připomínka padlých hrdinů, jejichž odkaz a ideály se občané zavazují naplnit v budoucnu.

Tento rozdílný přístup k vlastní historii vyjadřuje i rozdíly v tehdejší mentalitě i rozdíly mezi tehdejším nacionalismem německým a vlastenectvím českým. Druhý malý příklad pro toto. V situaci, obdobné naší současné, tedy v situaci krize a hledání východiska z ní, se řada českých intelektuálů zamýšlí nad historickými kořeny našich národních snah a snaží se z nich odvodit a o ně opřít základy nového demokratického státu. Již v roce 1918 vydává nakl. Kočí Národní čítanku (uspořádal B. Merhout a C. Němec). V jejím úvodu se pořadatelé hlásí k "Hlubokému přesvědčení, že každý národ má právo na svůj svobodný národní život..." jsou hrdí na skutečnost, že "český národ nikdy neutiskoval jiného národa.... a své nejlepší síly nasazoval v boji za svobodu. Nemá na svém svědomí žádného zločinu proti svobodě lidstva." A ještě jeden citát: " Jako demokratický národ, poznavší, co to je útisk a zloba správců států, nechceme, aby (příslušníci jiných národů M.V.) byli nějak znásilňováni a ve své občanské svobodě omezováni." První republika byla již v těchto úvahách, psaných ještě za války, i když vyšlých až po jejím skončení, koncipována jako občanský a demokratický stát. Avšak právě vzhledem k době, kdy tyto texty vznikaly či byly zařazovány do uvedeného sborníku, chybí v nich autor nejvýznamnější, jehož samotné jméno stačilo k cenzurnímu zásahu, tj. T. G. Masaryk.

Již výše jsem se pokusil ukázat, že přemýšlení o naší vlastní minulosti není samoúčelnou hrou, neboť se od jeho závěrů odvozuje i hodnocení nás samých a naší vlastní přítomnosti. Právě zde, v naší minulosti, můžeme hledat odpovědi na otázku, zda-li Češi byli vždy mizerové a lokajové, či stali-li se jimi až nyní, jsou-li jimi vůbec. A ovšem, pokud došlo k této změně až nyní, musíme se také ptát, co ji způsobilo a jak dosáhnout nápravy.

V tom nám může v mnohém pomoci Masaryk, jenž zůstává kontroverzní postavou i pro přítomnost, neboť jeho ideály demokratické společnosti, jeho zásadový odpor vůči všem předsudkům -- národním i antisemitským - i jeho boj proti "posvátným kravám" tehdejší doby, především vůči mocenské alianci katolické církve a rakouského císařství, je stále pro mnohé obdivovatele starého režimu nepřijatelný. Nevím, jestli je to povzbuzující fakt, či spíše depresi vyvolávající informace, ale mnohé Masarykovy myšlenky a ideály zůstávají dodnes nenaplněnými sny. I když nemusíme přijímat mnohé z toho, co Masaryk napsal, a již vůbec není nutné dělat z něj posvátnou osobu, o níž je dovoleno psát jen oslavné články, zůstává člověkem obdivuhodným.

Dokulil rozdělil svůj text do tří částí, v nichž hledá aktuální význam Masarykova odkazu ve vztahu ke globalizaci, sporu o revoluční či evoluční řešení sociální otázky ústící v závěrečnou úvahu o současném významu Masarykovy knihy Světová revoluce. Co tedy především vyzdvihuje na Masarykově odkazu? Na prvním místě je to praktické zaměření všech Masarykových snah politických i teoretických. To je navýsost aktuální vzhledem k situaci současných českých společenských věd, které jen zvolna hledají dost odvahy k samostatnému promýšlení a zkoumání palčivých problémů doby. Podstatnější je však Masarykův projekt samostatného Československa, jak k němu pozvolna dospíval. V Masarykově představě, Dokulilem několikrát opakované, začala náš úpadek v r. 1487, kdy katolická i husitská šlechta v dojemné shodě nechala do zemských desek zanést usnesení, že poddaní nesmějí bez písemného souhlasu svého pána opustit svoji vesnici. Tento akt považoval Masaryk za "ustavení nevolnického státu šlechtické oligarchie" a vlastní kořen bělohorské tragédie. V tom je jeden z velkých motivů Masarykova snažení. Jak víme, ještě po létech vzpomíná na panskou zpupnost, s níž měl i vlastní bezprostřední zkušenost. Jde tedy o to vybojovat takový stát, v němž by již nikdo nemusel snášet panskou svévoli. Proti ní stojí Masarykův projekt státu založeného na důsledné občanské rovnosti před zákonem, tudíž státu demokratického. Masarykův odpor vůči rakouské monarchii ve jménu demokratických ideálů byl spojen i s jeho odporem vůči katolicismu, který považuje za realizaci principu autority (připomeňme jen r. 1870 přijaté dogma o papežské neomylnosti i Masarykovo pojetí rakouského císařství jako theokracie - jak toto slovo Dokulil důsledně píše), proti němuž klade protestantismus, opírající se podle něj o princip rozumu. Zde bych s Masarykem nesouhlasil a vyzvedl bych proti jeho náboženskému přesvědčení spíše materialismus, jako názor nejlépe vyhovující demokracii, ale to by již bylo na jinou diskusi.

Dokulil ve svých jednotlivých statích, věnovaných aktuálnímu významu Masarykových myšlenek, vyzvedává jeho přesvědčení o nutnosti morálního-humanitního základu demokracie, proti představě, že demokracie je jen neosobní mechanismus soutěže, spíše však rvačky, politických stran. Což zní, jak je zřejmé, velmi aktuálně. V souvislosti s ekonomickými reformami, jež nás čekají, není na škodu připomenout i Masarykův názor, že "Pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální." Demokracie sama je podle něj ve svém ideálu "vláda a správa přímá..." jen z technických důvodů nemožnosti této přímé vlády při velkém počtu občanů, delegují občané své pravomoci na parlament, který se nesmí " stát vládcem po starém způsobu". V této souvislosti Dokulil několikrát připomíná skandální rozhodnutí "našich zástupců", jímž podmínili platnost místního referenda 50% účastí voličů, aniž by požadovali stejnou účast při volbě jich samotných.

Shrnu-li Masarykův projekt, jak je vylíčen v Dokulilově knize, dostáváme náčrt vývoje od habsburské theokratické monarchie k humanitně založené demokracii politické i sociální, tedy od stavovsky a nábožensky posvěceného útlaku ke svobodě a občansky založené rovnosti v budoucí Československé republice. Jelikož Masaryk sám považoval I. sv. válkou za rozhodné vítězství demokracie nad theokracií, otevírá vítězství demokracie prostor pro sjednocení těchto demokratických států v budoucí federální Evropě. Jen sdružení svobodných lidí může být sdružením dobrovolným neobsahujícím již ve svých základech rozpory a násilí, které by je v krátké době jistě zničilo. Cesta od habsburské nadvlády nad mnoha národy ke svobodnému spojení těchto národů v jednotné Evropě, jak k tomu dochází nyní, byla a je možná jen cestou zničení této habsburské monarchie i všech následujících tyranských režimů nacistických a komunistických.

Dovolím si na závěr jednu krátkou úvahu. Uspěl by Masaryk se svými vizemi, kdyby v podstatném smyslu nevyjadřoval přání a názory velké části českého obyvatelstva? Tato otázka má svou platnost i přes všechny spory rukopisné, hilsnerovské a jiné, které vedl. Důkazem pro toto tvrzení je i výše citovaná Národní čítanka. Masaryk by rovněž nikdy nedosáhl takového naplnění svých cílů, kdyby zaujímal povýšenecký postoj intelektuála pohrdajícího "obyčejnými" lidmi, který tak často můžeme dnes vidět. Ostatně sám pocházel z těchto "nízkých" sociálních vrstev. Jeho práce a snažení bylo zaměřeno ku prospěchu těchto lidí, nikoliv k vyvýšení vlastní osoby. Není to snad naprosto současný vzor?

Od Dokulilovy práce by se mohla žádat větší myšlenková sevřenost a jednotnější vypravěčská linie. Při uvádění států, které jako první zavedli všeobecné volební právo, včetně volebního práva žen, zapomněl na Československo, které jej má již od r. 1918 právě Masarykovou zásluhou. To vše ale bude snad odstraněno a napraveno v jiné větší práci na podobné téma, která má již brzy vyjít. Avšak pokus najít aktuální význam Masarykových myšlenek stojí za zaznamenaní již sám o sobě.