Každý si tento termín vykládá po svém, čemuž se speciálně v naší zemi není co divit. Několik předešlých desetiletí státem organizovaného vymývání mozků ve stylu: "náboženství spočívá v tom, že se věří v existenci jakéhosi podivného Boha, kterého navíc nikdo nikdy neviděl, takže toho, kdo na něj nevěří se už náboženství nijak netýká, ten už se nábožensky nechová", muselo nutně přinést své ovoce. Protože se obávám, že máloco je vzdálenější pravdě než takovéto představy, pokusím se lépe objasnit, koho se společenský fenomén zvaný náboženství vlastně týká a koho ne, byť tak učiním poněkud zkráceně a zjednodušeně.

Jsem hluboce přesvědčen, že náboženství v obecném slova smyslu je právě ta věc, kterou se lidé nezaměnitelně liší od všech jiných živočichů. Člověk je zřejmě jediný živý tvor, který svoje chování ve vztahu k okolí neřídí pouze vrozenými instinkty, ale ještě jaksi navíc cítí vnitřní potřebu klást si otázky typu: "kdo jsem, proč tu jsem, kam směřuji, jaký je vlastně smysl mého života" a podobně. Doslova celý život si takovéto otázky klade a výsledné odpovědi pak velmi významně ovlivňují veškeré jeho jednání. A určitou odpovědí každého konkrétního jedince, třebas i nevědomou, je samozřejmě už celý způsob jeho života. Jistě ne náhodou mnozí kulturní a sociální antropologové tvrdí, že člověk je tvor nevyléčitelně náboženský.

Čili abych to shrnul - právě to neustálé a nikdy nekončící hledání správných odpovědí na uvedené otázky je proces, který se obecně nazývá náboženství. Z toho je také zcela jasné, že takto chápané náboženství se nutně týká každého člověka - snad s výjimkou těch, kteří trpí vážnou duševní poruchou. Jakou má potom tato specificky lidská potřeba konkrétní podobu je už samozřejmě věc jiná a v historii lidstva lze nalézt doslova nekonečné množství variant.

Co však mají všechny náboženské projevy společné je to, že člověk má přímo vrozenou snahu podřizovat se nějaké autoritě a tuto jakoby nechávat za sebe rozhodovat právě v nejdůležitějších otázkách své existence, za což platí tím, že musí obětovat nemálo ze svého majetku, času, pohodlí, nebo čehokoliv jiného, aby si tuto autoritu nějak příznivě naklonil. Toto chování vede k situaci takzvaného zbožšťování, neboli tato autorita se mu stává bohem. V tomto smyslu lze tedy nazývat bohem cokoliv, k čemu se nějakým způsobem vztahuji, čemu se vědomě či nevědomě podřizuji a od čeho očekávám nějaké vyřešení všech existenciálních nejistot mého života. Jakékoliv zpochybnění či ohrožení majestátu svého boha (a vůbec nemusí jít o nic nadpřirozeného) proto lidé automaticky vnímají jako útok na ně samé a tomu úměrně i reagují.

Je dobře známo, že v dosavadních dějinách lidstva dokázala vždy určitá vládnoucí vrstva populace této lidské přirozenosti dokonale využít ve svůj prospěch tím způsobem, že předkládala svým poddaným k věření výklad světa podepřený vždy takovým typem náboženství, který vyhovoval především jí samotné a umožňoval tímto způsobem masy obyvatelstva efektivně ovládat. V historii tak existovalo bezpočet různých bohů všemožných podob a jmen (obvykle spodobněných nějakou sochou ze dřeva, kamene či jiných přírodních materiálů), kteří plnili pro své vyznavače výše zmiňovanou úlohu jakési kotvy v jejich životech. Kotvy, za kterou pochopitelně vždy stáli konkrétní lidé, kteří takto jiné lidi pouze účelově manipulovali.

Jenže takový typ náboženství už z principu nikdy nemohl přinést skutečné "osvobození a ukotvení" člověka, což by správné náboženství dělat mělo. Vyznavači takovýchto bohů stále upadali do závislosti na všemožných pochybných modlách a byli tak skrze ně manipulováni, vesměs ve svůj neprospěch. Zdálo by se tedy, že náboženství je jakýsi začarovaný kruh, ve kterém se lidé díky svým přirozeným sklonům neustále točí a z něhož prakticky není rozumného úniku. Tak tomu zřejmě opravdu bývalo a možná by tomu tak bylo až dodnes, kdyby se před více než třemi tisíci lety neobjevilo něco, co nemělo do té doby na světě obdoby.

A nebylo to samozřejmě nic jiného než židovství. Tehdy doslova spadla klec. Na scéně se objevil biblický Bůh, Bůh s velkým B, který měl na své uctívače neslýchané požadavky. Tento Bůh nepožaduje jen dodržování svého známého desatera (v tom by ostatně nebyl zase tak originální, nějaký podobný etický kodex mají i jiná náboženství), ale on hlavně říká: "Nemám žádnou podobu ani jméno (nebo moje jméno je Bezejmenný), a přesto se mi musíš klanět, jako jsi to dosud dělal se svými modlami ze dřeva, kamene, bronzu a dalších materiálů. A běda ti, pokud se zase budeš klanět čemukoliv jinému, jakýmkoliv výtvorům svých vlastních rukou, jako jsou různí bůžci konkrétního tvaru a jména (v dnešní době tedy spíše všemožné průmyslové výrobky, světská sláva různých pochybných celebrit a podobně) a budeš zapomínat na mě, na svého Stvořitele, který tě stvořil z prachu země a nebudeš se klanět pouze mně."

To byl naprostý zvrat v dosavadním náboženském chování. Od této doby probíhají prakticky veškeré hlavní náboženské spory pouze v rovině vyznavačů tohoto neviditelného Boha oproti vyznavačům všemožných jiných viditelných bůžků, i kdyby je tito tak nenazývali a tvrdili, že toto přeci žádní bohové nejsou, neboť se třeba jedná o nějaké přirozené věci. Z hlediska dopadu na životy svých vyznavačů je prostě bohem to, co ve svém životě považují za důležité, čemu se jednoduše řečeno "klaní". A člověk má samozřejmě velikou snahu považovat za důležité cokoliv, co má nějakou podobu, jméno, co fyzicky existuje. Uctívat pouze neviditelného Boha a nic jiného - to je pro mnoho lidí veliký problém.

Z uvedeného také vyplývá, že ateismus jako víra v neexistenci takovéhoto Boha je relativně nová záležitost, vzniknuvší jako reakce na židovský monoteismus, jako jeho negace. Vždyť kdekoliv se tento monoteismus (nebo z něj vzniklá dvě světová náboženství křesťanství a islám) stal oficiální vírou, musel bojovat především s uctívači bohů viditelných - nikoliv s nějakými ateisty. Domnívám se proto, že ateismus jako takový není náboženstvím (i když víru svých stoupenců z logiky věci vyžaduje velmi silnou), je pouze popíráním jednoho konkrétního typu náboženství, aniž by se jeho zastánci ptali, zda se ve svých životech náhodou "neklaní" nějaké jiné modle.

Pokud by někdo namítl, že téměř všechny náboženské války vedené v minulých staletích se odehrávaly především mezi skupinami lidí majícími tohoto Boha oficiálně na svém štítu, a přesto bylo v jeho jménu spácháno mnoho zla, pak bych si dovolil každému připomenout, že jakékoliv oficiální státní náboženství nikdy nemůže zaručit, že všichni obyvatelé daného území jsou jeho skutečnými vyznavači. A o takovémto "nepřirozeném" typu náboženství, jako je uctívání neviditelného a bezejmenného Boha, to samozřejmě platí dvojnásob.

Ostatně ta skutečnost, že v Evropě byly s příchodem křesťanství odstraněny z veřejných míst veškeré dosavadní náboženské symboly, zničeny sošky dřívějších bohů či skáceny všechny posvátné kůly ještě neznamená, že tak velkou změnu svých náboženských návyků dokázali zdejší lidé bez větších problémů zvládnout. Výměnou za dosavadní podoby svých bohů začali Evropané okamžitě vytvářet náhradní obraz toho nového Boha poněkud jiným způsobem, avšak s výsledným efektem opět velmi nedobrým. Docela výstižně o tom mluví Erich Fromm v té samé knize, z níž jsem citoval ve svém minulém článku:

"Z monoteistické pozice dovedené do svých logických důsledků nelze o podstatě Boha nijak hovořit. Nikdo se nemůže domnívat, že by věděl o Bohu cokoli, co by mu dovolovalo kritizovat či odsuzovat jeho bližní nebo tvrdit, že jeho vlastní představa Boha je jediná správná. Náboženská nesnášenlivost, která vlivem takových tvrzení vzniká a je pro západní kulturu tak charakteristická, z psychologického hlediska vychází z nedostatku víry nebo nedostatku lásky a měla pro náboženský vývoj zničující důsledky. Vedla k nové formě modlářství. Boží obraz, ne ze dřeva ani kamene, ale ZE SLOV, je vztyčen, aby jej lidé v této svatyni uctívali."

Co říci závěrem? Snad jen konstatovat, že v dosavadní historii lidstva neexistovala žádná civilizace, která by nestála na nějakém typu náboženství, která by byla zcela sekulární. Jestliže se tedy dnes, my příslušníci západní civilizace, snažíme ve své většině žít sekulárně a tvrdíme, že nás se už náboženství nijak netýká, pak to má pouze dvě možná vysvětlení: buď jsme poprvé v dějinách dokázali, že bez nějakého náboženství opravdu může člověk žít (a naši předkové byli oproti nám politováníhodní hlupáci), anebo jsme pouze jednoduše přestali svoje chování nazývat jako náboženské a tím se sami obelháváme, s dnes jen stěží odhadnutelnými důsledky do budoucna. Která z těchto variant je blíže pravdě už ponechávám na úvaze každého čtenáře.