7. 2. 2005
Nesnesitelná lehkost českého ateismuPředstavme si člověka, který by byl s teorií relativity obeznámen jen prostřednictvím článků z časopisu ABC. Co bychom si o něm asi pomyslili, kdyby přišel a s vehemencí ignoranta Einsteinovu fyziku odmítl? Podobně bojují s vlastními stíny čeští ateisté. Většinou jsou to lidé, jež charakterizuje nevědomost a lhostejnost. Jestliže tvrdí, že něco odmítají, odmítají pouze své vlastní fantasmagorie -- nikdy nečetli Bibli, nikdy nenahlédli do Augustinových Vyznání nebo do Čtyř knih o následování Krista od Tomáše Kempenského [kněz a augustiniánský kanovník, 1379-1471 - pozn. red.], dokonce ani netuší, o čem tyto knihy hovoří. |
Vyrostli ve vakuu, jež u nás udržoval po čtyřicet let krvavý komunistický režim. Ti, kdo ovšem brali křesťanství vážně, byli pronásledováni, bezohledně zavíráni, mučeni a vražděni. Smyslem školství a médií bylo ukazovat víru z té nejhorší stránky a vytvářet o ní ty nejhorší lživé konstrukce. Komunisté se snažili církve nutit ke kolaboraci, což se jim docela dařilo. Přesto boj zvláště katolické církve s rudým terorem byl impozantní a obdivuhodný. Jsou to dějiny mnoha a mnoha lidských životů, ať už z prostředí církve polooficiální či přímo ilegální (skryté), zasvěcených s tou nejvyšší vážností Kristovu poselství. Většinová společnost o tom ovšem mnoho neví. Běžný ateismus je mi rozhodně sympatický svým skeptickým a liberálním pohledem na svět, žiji a jsem ukotven v ateistickém prostředí, jeho logika je mi vlastní. Ale pokud si někdo myslí, že náboženství vytěsnil ze svého života, nejspíše se velice mýlí. Ono prostě patří k člověku, opravdu ke každému z nás. Uvědomil jsem si to poprvé, když jsem kdysi četl krátkou Franceovu prózu Thais. France jako skeptický ateista a zároveň veliký znatel křesťanství ukazuje na to, co bych rád nazval náboženským prožitkem. Bez něho, řekl bych, nelze zažít na světě nic krásného. Ateisté i teisté nevědí o absolutní realitě nic, pouze se k ní rozmanitě vztahují. Kdykoli vykročí, byť jen psychologicky, ze sféry své k smrti odsouzené partikulárnosti, okoušejí onen náboženský prožitek. Češi si dávno odvykli tuto sféru života kultivovat. Kultivací myslím i rozvinutý, znalý a na pochopení postavený ateismus Franceův. Známe jediný standard: lež. Na druhé straně je pravda, že evropské církve se od středověku stále a stále snažily všechny konfese dogmatizovat, redukovat náboženství na schémata a paragrafy. Vtiskly Evropě proto mentalitu, kterou přejal např. Kalvín v Ženevě, Robespierre a Výbor veřejného blaha, fašisté, nacisté i komunisté. I to je dobré mít na paměti při kratochvilném pročítání Zdravého rozumu od barona Holbacha. Bořit pověry je třeba, nikoli však kvůli budování pověr nových. Hloubka života nikde a nikdy nenašla lepší reflexi než v náboženství, ba náboženství lze definovat jako reflexi o hloubce, o nadlidském, o smyslu a pravdě života. Zůstaneme-li na povrchu, můžeme se k náboženství vyjadřovat pouze s tou kompetencí, s jakou hovoří negramotný o písmenech. Dobře jest pro nás,
dolehnou-li na nás čas od času
nějaké těžkosti a protivenství,
neboť začasté připomenou člověku,
aby se zde na zemi cítil jen jako ve vyhnanství
a neskládal své naděje v nic pozemského.
Dobře jest také, že lidé nám mnohdy
odporují a o nás smýšlejí zle a neprávě,
i když naše jednání a úmysly jsou dobré.
Utvrzuje to jen naši pokoru
a chrání nás před marnou chloubou.
Neboť když se lidé ve světě k nám
nevážně chovají a o nás nedobře smýšlejí,
pak spíše se dovoláváme svědka,
jenž naše nitro zná - totiž Boha samého.
I měl by člověk pevně v Boha důvěřovati,
aby mu ani nebylo potřebí hledati útěchy u lidí.
Bývá-li člověk dobré vůle trápen nebo pokoušen
nebo zlými myšlenkami soužen,
pak teprve poznává, že potřebuje Boha,
an vidí, že bez něho nic dobrého nesvede.
Blahoslavené věru uši,
které nedbají hlasu,
který k nim doráží zvenčí,
nýbrž ochotně naslouchají pravdě,
která je uvnitř poučuje.
Blahoslavené oči,
které se vnějšímu světu uzavírají,
ale bedlivě pozorují,
co se v duši jejich děje.
Blahoslavení, kteří až do svého nitra vnikají,
denně se cvičí a tak usilují lépe a lépe pochopiti
tajemství nebeská. Tomáš Kempenský (1379-1471) Zlatá knížka o následování Krista |