Zmiňovat, že střílení do stávkujících dělníků bylo jedním z klíčových momentů, které ovlivnily vývoj Osvobozeného divadla, je v současné době nevhodné. Oprášená busta Masaryka je zase na piáně nebo ve vitrině a to pro vyrovnání s minulostí stačí.

Stejně nevhodné je připomínat, že V+W bojovali s prvorepublikovou censurou, že je napadali pravicoví studenti organizující výtržnosti při představeních (o jejich zmoudření není záznam), že zpívali krásné blues o člověku, kterému "vylili perka z bytu" a tak "po cihelnách spí, ze smetí jí" nebo polku, která už je zase speciálně aktuální, v níž mladý člověk dá doktorát do pouzdra a dělá portýra v báru, kdežto městská rada řeší problém nezaměstnanosti letákem, který jim alespoň vyplní čas: "nemaj co dělat, ať si čtou"

To vše je nežádoucí připomínat, protože by se někdo mohl ptát, co se za těch 75 let vlastně změnilo.

Werichovo výročí nastavuje zrcadlo české společnosti. Odraz v něm není zrovna utěšený. On totiž není příliš velký rozdíl mezi normalizátory z roku 69-70 a 89-90. Bylo by zajímavé slyšet odpověď na otázku "Co tomu říkáte teď, pane Werichu?".

Pravice Werichovi nikdy nezapomene, kde stál. Jeho smrtelný hřích byl v tom, že volal po sociálně spravedlivějším systému, než byl ten, který kdysi zpolitizoval Osvobozené divadlo, a když se ho dočkal, ukázal, že v něm lze žít a mít srandu bez ohledu na vrchnost, čímž zasel na bohatou kulturní úrodu, kterou jsme sklízeli v šedesátých letech.

Proto se dává do kontrastu Werichovo zůstání s Voskovcovou emigrací jako údajný důkaz přetrvávající levicovosti na straně jedné a správně pravicovým prohlédnutím na straně druhé. Pravda je zřejmě prozaičtější, Werich měl ženu, která chtěla žít v Praze, na rozdíl od Voskovce, který měl Američanku s přáním opačným. Navíc selhal pokus navázat autorsky na Osvobozené divadlo. (Voskovec to ovšem neměl s cestou do Ameriky jednoduché, protože jako podezřelý z "předčasného antifašismu" byl v roce 1950 téměř rok internován na Ellisově ostrově.)

Opakovaně vytahovaný Werichův podpis Anticharty, plnící funkci zpochybňovacího "...ale".

Anticharta, jako většina věcí není tak jednoduchá -- moralisticky černobílá, chcete-li - jak se teď prezentuje. S vědomím rizika zobecňování je totiž možné tvrdit, že většina dobrých věcí se na kulturním poli udává nikoli proto, ale přesto, že určitý režim existuje. Protože normalizační bod mrazu nastal kolem roku 1970 a od té doby se situace postupně zlepšovala, Charta se mohla mnohým jevit jako slon vyslaný do porcelánu, jako krok zpátky. Je tedy možné, že všechny podpisy nebyly tak vynucené, jak se traduje. Paradoxnost situace byla v tom, že podpisy Anticharty, které svým způsobem ochraňovaly to, co kulturní fronta získala od roku 1970 zpět, byly interpretovány jako podpora politiky strany a vlády, s níž kulturní fronta o prostor bojovala.

Jestli to Werich tak viděl, věděl jen on sám a možná pár jeho nejbližších. (V Praze se ovšem z těch dob traduje historka, že byl unavený a v podstatě se vzdal: Když prý za ním přišli, aby podepsal Chartu 77, odmítl s tím, že "jen blázen leze na dvůr, když tam řádí rozzuřený býk". Jiná historka tvrdila, že starý a hluchý a nemocný Werich podepsal v Národním divadle Antichartu, protože si myslel, že je to prezenční listina, pozn. JČ)

To ale nemění to nic na tom, že přinesl několika generacím (v první fázi s Voskovcem a Ježkem, v druhé s Horníčkem a dalšími hereckými partnery, a ve třetí se Škutinou), duchovní obohacení, které nemá v české historii obdobu.

V této souvislosti se obvykle mechanicky vyjmenovávají známé hry, filmy a knihy, kdežto jen málokdy je zmíněna Werichova schopnost "prodat" krásu českého jazyka a jeho hluboká lidskost.

V nedávné době vyšel na CD záznam hry Husaři, kterou Werich a Horníček upravili z francouzského originálu P.A. Breála. Je to příběh dvou husarů, pokoušejících se kamuflovat ztrátu koní, které jim kdosi odehnal, když ulevovali svým močovým měchýřům. Válka ovšem nafoukla tento lidsky vzniklý problém do monstrozních rozměrů, z nichž lež byla východiskem jen zdánlivým.

Tato nahrávka, stará takměř padesát let, je patrně nejvýstižnější ukázkou toho, kdo byl, a pro většinu lidí pořád je, Jan Werich: Dva zámky, plný spisovatelů, dva zámky plný presidentů.