Nemám mozek ani přirozený šarm Haliny Pawlovské, a tak si dovoluji pouze skromně připodotknout, že se mi zdá, že ze všeho nejvíc nám schází přirozený prostor pro komunikaci. Nabízí se otázka, komu takový prostor schází a jak by měl vypadat. Na rozdíl od mnohých si nemyslím, že by problémem dnešní společnosti bylo její rozdělení na bohaté a chudé. Jsem přesvědčen, že máme i jiné tábory, které spolu potřebují komunikovat. Vidím dvě základní hranice. Tou první je hranice mezi veřejnoprávním a soukromoprávním sektorem a ta druhá je hranicí mezi mocnými a bezmocnými. Takto v kombinaci do čtyř základních skupin rozdělená společnost se pohybuje časem, přičemž se zároveň pohybuje mezi chaosem a řádem. Nicméně zůstaneme u základního rozdělení a budeme ho posuzovat jako statické v konkrétním čase.

Spor veřejnoprávní a soukromoprávní sféry sebou nese dva z hlediska společnosti vrcholně destruktivní prvky. Směrem k soukromoprávním subjektům je z veřejnoprávního sektoru namířeno zneužívání pravomocí a opačným směrem směřuje korupce. Oba sektory jsou v těsném dotyku a jsou propleteny tisíci víceméně nelegálních vazeb. Mezi nimi není nic. Je to důsledek fanatického vymítání ďábla v podobě "třetí cesty".

S vaničkou třetí cesty bylo totiž vylito i dítě v podobě prostoru, ve kterém se v souladu se zákony i společenskými zájmy proplétají prvky veřejnoprávní a soukromoprávní a kde působí na základě zákona instituce, jejichž úkolem a účelem je nejen oddělovat oba sektory, ale především harmonizovat jejich vztahy. Je nabíledni, že potom budou i daleko lépe uskutečnitelné projekty PPP, které dnes víceméně narážejí na problém, že je nemá kdo zadministrovat, tak říkajíc "sine ira et studio." Nakonec se totiž oba sektory při vzájemné sbližování potkají v modelovém člověku, který je z poloviny veřejnoprávní a tedy nekoná nic, co mu není povoleno, zatímco z druhé strany je soukromoprávní a tedy koná vše, co mu není zakázáno. Jde o jasného schizofrenika a patří do Bohnic. Nikoliv do projektu Public Private Partnership.

Je nabíledni, že česká transkripce této zkratky zní Plný Pytel Problémů.

Instituce, které mám na mysli, podobné americkým penzijním fondům, by obsadily prostor mezi privátním a veřejným, stejně tak i prostor mezi mocnými a bezmocnými. Vytvořily by větší prostor pro rovnováhu, než současný bipolární a na hranicích konfliktní model. Možná by stačilo pár institucí, podobných VZP. Ovšem s poněkud osvícenějším zákonem a oba hráči - veřejnoprávní i soukromý - by se měli kde potkat a mohli by oba zmíněný prostor využívat. Veřejnoprávní ke stabilizaci krizí v ekonomice, na které již soukromý sektor rezignoval. Soukromoprávní k zaručenému investování, které by mu dalo více sil k odvážnějším krokům. Navíc by takové instituce přijímaly peníze od občanů a garantovaly jim jejich penze. Dnes je situace přesně opačná. VZP sestává bojištěm, na kterém se ti veřejnoprávní ji snaží ovládnout a soukromí ukrást, což je jinými slovy totéž.

Nejde ale jenom o věci ryze ekonomické. Podobná válka zuří i mezi medii soukromými a veřejnoprávními. Tady je problém v tom, že nikdo neví, co je to veřejnoprávní médium, mimo té okolnosti, že je občané musí platit. Chybí naprosto jakýkoliv prostor pro standardní, nepokřivené a nezkreslené informace nebo naopak pro naprosto otevřený prostor publicistiky. V zásadě chybí médium, které by nemuselo sloužit molochu sledovanosti. A tak všichni píší, říkají nebo ukazují totéž - jenom tak trochu z jiné strany. A kritika médií v jiných médiích?! Nebo dokonce sebekritika a oprava? Kdyby se někdo postavil za zvěř, štvanou kolegou z jiného média, tak by prostě nebyl in. A že by tu někdo dal prostor státu nebo veřejné správě? Ne. Maximálně se rozvíří diskuse na téma ne-novinářské úrovně různých "radničních listů" a jejich poplatnosti. Tím se dává okázale najevo nezávislost "velkých médií", což je ovšem samostatná bajka. Naprosto zřetelně tady vystupuje potřeby mediálního prostoru, kde se mohou různé názory potkat a žít vedle sebe, než čas ukáže jejich pravou hodnotu.

A co ti mocní a bezmocní...?! Můžeme pro ně použít celou řadu názvů, mají mnoho atributů, ale pro ten nejjednodušší model jim říkejme voliči a nevoliči, ale v Česku v dnešní době je lepší nezvolení a zvolení. Ty voliče a nevoliče připomínám i proto, abychom si uvědomili, jak těžký byl boj za všeobecné volební právo a jak kardinálně jeho uplatnění změnilo společnost. Je smutné, že právo, které stálo tolik práce, slz, potu a lidských životů, dnes využívá jen necelá polovina společnosti. Konflikt mezi zájmy voličů a nevoličů není tak hluboký, jako v případě zájmů veřejných a soukromých, ale i zde by daleko více společnosti slušelo širší pásmo pro realizaci těch, kteří nechtějí vstupovat do politiky. Někdy tomuto pásmu různých zájmových a společenských organizací a aktivit říkáme "prvek občanské společnosti." Bez složitých slovních kliček jde o to, aby každý, kdo chce, měl prostor pro to, udělat něco pro druhé nebo i pro sebe ve svém volném čase.

Česká společnost má ve svém rozložení obrovský četnostní a kvalitativní deficit ve svém středu. Dokonce se zdá, jako kdyby se "vyžírala zevnitř." Je jasné, že tento prostor není možné obsadit silami nějaké politické strany, pokud se z něj vytratili voliči. A voliči jej opustili, protože v něm nejsou žádné smysluplné instituce a hlavně žádná obživa. Žádné ideje. Pokud tedy někdo hledá odpovědný přístup k budoucnosti země, má zde před sebou prostor skoro neomezený. Připravovaná reforma penzijního systému a náprava zpackané reformy veřejných financí jsou k zaplnění tohoto prostoru jako stvořené. K nim se v mediální sféře řadí problematika správného nastavení pravidel vztahů mezi médii privátními a veřejnoprávními. Ty by neměly být namířeny apriori proti někomu nebo něčemu, ale opět zaplnit prázdná místa a stát se novým silným středovým hráčem možná pivotem mediální scény.

Pokud lidé poznají, že se mají kde potkávat, půjdou tam a budou se tam i usazovat a tento nový prostor kultivovat a chránit. Přijdou i instituce, byť některé tam budou již ze zákona. Přestaneme po sobě plivat už proto, že kolem nás nebude nikdo na koho doplivnout lze. A postupně nám možná i dojde, že se to vlastně ani nedělá...