1. 2. 2005
Důchodci se taky nestřílejíZ nevymáchaných úst pálí slovní kulometné dávky k přestárlým bytostem, potřebným a sociálně závislým nebožákům, veselá parta šašourů navlečená v úředních chomoutech vyprahlých šimlů. Řinčí ti ouřadové postraňky na cestách nemírného pokroku a usilování o slibné bohaté zítřky - v zápřahu klisna vedle valacha, vůl s dojnicí, bulík s oslem, podle fantazie opilých kočích vlastní důležitostí na vratkém kozlíku. Hlavně se neodvolávej, starouši, na jakési placení směšných dávek do státní pokladničky v minulosti. Neunavuj ani řečmi o solidaritě; doba poskočila, starej se sám o sebe a nechtěj být advokátem chudých. Film "Advokát chudých", nehráli pro pamětníky hezky dlouho, kromě jiných vad na kráse, zaváděl mírné povahy na scestí. |
Důchodci se střílejí za pomoci zdatných junáků vymýšlejících v dobře placených i přeplacených lavicích z nedostatku jiné činnosti někdy vyložené zhovadilosti. Vede je k tomu nezlomné přesvědčení, že září nebeskou čistotou a lze je bez výhrad a bezpečně následovat po cestě k prosperitě. Konečně, slova klasikova: pokud se nepochválíme sami, nikdo to za nás neudělá, jsou platná i v naší pop-éře planetárního zmatku a nekonečného řešení dobra a zla, z pohledu nedokonalého lidského nazírání. Okupace demokratické moci nebere v nejmenším ohledů na potřeby milionů demokraticky poddaných. Být starý je komplikace. Pro vydatně placené nezvedence jeden z mnoha tisíců nepohádkových příběhů: Vychovala dvě děti, pracovala v podmínkách totalitního ráje, dýchala severočeský kyslík obohacený hořícími povrchovými lomy, výpary viditelnými i neviditelnými z chemických závodů, prodírala se páchnoucími mlhovinami spalujícími plíce, obstála před kyselými dešti, před kádrováky (pobírala pohřebné- dávku za setrvávání v krajině ohrožené látkami lidskému tělu neprospívajícími) a nakonec dostala almužnu v podobě směšného výměru penze. Poškozený organismus panskou neláskou a bojem za udržení životních funkcí ve smutné zemi však potřebuje dávky léků. Mudrlanti a špatně placení mluvkové (stále mají málo, volata ještě nedocpaná) rozhodovali a vydají asi manifest: kdo je starý a žere léky, připlatí si fest! Na chudinu obecně musí být přísnost, není kvalitního karabáče na tuhé hřbety opožděného počítačového proletariátu. Prožiješ léta v zoufalé sháňce po penězích, přebýváš ve skromnému příbytku s majetkem stěží na jeden dvoukolák, máš svůj čistý štít, nic za něj nekoupíš, ba se za něj ani neskryješ -- lidská vynalézavost dokáže obejít každou ochranu, i tvou mravní překážku! Je potřeba zajistit dostatečně uspokojivé dodávky vyhlédnutých bytostí k mediální krmi, hladovějících strašáků máme dostatek. Musíme myslet také na vytváření nepřátelského tábora k soutěživosti o jeho zničení, předkládat, byť někdy ubohé, důkazy o vinách nepřejícníků, o malém obětování se pro dobré myšlenky. Je trvalá potřeba roztáčet mlýn na semletí polopravd a lží, ale hlavně na semletí skutečné pravdy! Otroctví známe z hodin nudného dějepisu ve školách. Novodobé otroctví fyzické i duchovní se zatím nikde nepřednáší a dlouho přednášet nebude. Proč? Pro jistotu! Nespravedlnost podpaluje hranice hořící všude tam, kde nemají v ústavě zakotveno mj. právo nařizující: Je zakázáno vypovídat ve svůj neprospěch. Uznáváme geniální principy demokratické ústavy za oceánem, ale netahejme si do regionu hned všechno cizí, stará vzdělaná Evropa nemusí kopírovat Ameriku. Nezbavujme se možností podávat roztodivné důkazy, vinit viníky i nevinné. Neopouštějme sladkou realitu odsuzovat a ničit v samém zárodku nepohodlné, uvažující podle vždy nebezpečného selského rozumu. Dávejme pozor na staré bytosti otřískané roky pokusného zacházení, varujme se jejich hlasů, vyhaslých pohledů, odsudků vystavených na letitých zkušenostech s minulými tetkami a strýci, těmi neomylnými sociálně přejícími desátníky a generály, felčary v páchnoucím lazaretu studené války. Tihle starouškové myslí opačně než my, veleozdoby demokratického rozvoje. Mívají neměnné pohledy do budoucna, chybí jim slepá víra, sejí pochybnost, odmítají výživnou dávku škraloupů z našeho hrnce zhořklé smetany! Nedokonalí hřeší a hřešit budou. Kramáři na pozicích politických a mravních, odkojeni pasterovaným mateřským mlékem bachyní, nedosahují požadované velikosti ducha sloužícího k prospěchu většiny. Handrkování o vymámených penězích z kapes nebohých poplatníků, jejich přerozdělování, vytváří u lidí pocit beznaděje a vidinu prázdného růžového prasátka vyhozeného u popelnice. Pravil hospodský nádeník:Mě štěstí neopustilo, páni, ani se o mě ještě neotřelo, mrcha! Zklamání na konci cesty podporují manipulační komanda nepovolaných, předkládajících špatné možnosti přežití starobním důchodcům. Rozhodování o druhých bývá snadné, zvláště mám-li pěkné zaopatření, užívám-li si rozkoší, slouží mi zdraví, vybraní sluhové; zvyknout dobrému je lehké a omamující. Stačí mít odvahu žvanit, slibovat, vidět perspektivu v úhlu žádaném všemi korytníky u čistých studánek, nenechat se otrávit nespokojenci, těmi popichujícími odpornými kverulanty -- nasekali dluhy, nemají na nájemné, nepracují, socky jakési, nenosí stranické uniformy, oblékají se u žluťásků, pokřikují v hospodách nesmysly, chtěli by si vynutit změny, ale nedokáží jít ani volit! Hlásím se znovu ke slovům literáta napadaného před druhou světovou válkou nestálou a nasprostlou českou cháskou, co ráda odsuzuje bez soudů, nedělá si vrásky s přehmaty, vykřikuje, ponižuje, poplivá, vztekle zuráží, je pitomá až běda, kape z ní špinavá zavilost nešťastníků, potřebovala by psychiatra s vytrvalou léčbou láskou a pokorou. Ten vzácný a křehký člověk řekl: patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože to je člověk! Dojít na konec cesty nenarušení vyžaduje úsilí, odříkání, i krapítku štěstí. Můžeme se těšit, že nebudeme vystupovat ve velkofilmu Důchodci se také střílejí, volně na motivy geniálního filmového snímku Koně se taky střílejí. Smysl pro právo není dáno všem bez rozdílu, i když o právu řečníme jeden přes druhého, zajíkáme se přitom svou moudrostí, nechápeme proč nejsme následování sociálně nevidomými zástupy. Tam u slavobrány: vítej zpátky domů, poutníče, opustíme falešné uctívání zbytečností. Při pohledu do zrcadla zvaného minulost, užasneme nad vlastními omyly. Náhle nás opustí jistota naši jedinečné pravdy s růžovými pohledy do klamavé budoucnosti. Poblázněné geny vyvolají v těle bez duše neskutečnou revoluci zbavující každého jedince veškeré tělesné i duševní touhy; záměrů a plánů, neodbytných myšlenek suverénní geniality, chuti kárání pomyslných nepravostí, opouštění důležité vřavy, pochyby o pravé cudnosti, nicotnost bláznovské marnosti, pochyby o dokonalé ničemnosti. Rozpoložení z pustých zázraků, pokory a poslušnosti, nabírá na konci cesty silné a bolestné závratě z naprostého nepochopení ne všehomíru, ale našich nejbližších milovaných. Dluhy nám rostou rychlostí blesku právě u samého konce putování, při ohlédnutí za spouští námi zanechanou -- co všechno jsme mohli vykonat a nevykonali pro naši vrozenou lidskou slabost. Konec cesty. Slavobrána bez nápisu. Moderní doba kolem nás fičí, my v závětří za malými humny tiše spekulujeme: Kam s nimi, se starochy? Střílet, nestřílet, dilema k popukání! Někomu je pověsit na krk, ale komu v tom poblázněném davu ženoucímu se za mizérií chladného pokroku v hodině zbytečností...komu?! |