V prvním, přírodovědném pořadu se mluvilo o schopnosti některých nižších živých forem přežít téměř v jakémkoli prostředí až několik tisíc let. Konkrétně se jednalo o bakterie, které, zamrazeny, přežily dva tisíce let či více, a když pak nastaly příhodné podmínky, znovu se probudily k životu.

Během politické debaty jsem si ale uvědomil, že vlastnost přežít v jakýchkoli podmínkách není vlastní jen baktériím. Stejnou schopnost můžeme pozorovat i u některých politiků a politických stran.

Tak například lidovci. Lidovci jsou zvláštní stranou, sice s velmi malou politickou podporou, ale zato oplývající nezničitelností. Jsou-li u moci komunisté, lidovci si najdou svoje místo a zaujmou je.

Změní-li se režim a přijdou kapitalisté, lidovci jsou opět připraveni vládnout s nimi. Dokázali se dostat do všech vlád, a vždy v pravou chvíli ustoupit od těch, kteří začali ztrácet vliv. Dnes je máme ve vládě s ČSSD, ale vsadím se, že budou i v další vládě, pravděpodobně s ODS. Myslím, že si do té doby znovu uvědomí, kde je jejich místo. (Bude asi někde napravo od středu.)

Lidovci nás zásobují i zajímavými politickými "osobnostmi". Jejich muž J. Vacek sice používal titul inženýr, i když má absolvovanou pouze základní školu, ale zdá se, že to nejmíň vadí právě jeho bratrům a sestrám ve straně lidové. Slušný člověk nelže, bez ohledu na stranickou příslušnost.

Lidovci si dovolují tvrdit, že jsou jim vlastní křesťanské principy. Nemyslím si to. Ze zkušenosti vím, že čím více se lidé ohánějí křesťanstvím a bohem, tím dále k nim mají. Lidé, kteří opravdu věří, se nepotřebují srocovat do partají.

Další lidovecký činitel Cyril Svoboda, je podle mého názoru ještě horší. Jako lidovec a křesťan od začátku podporoval okupaci a vraždění v Iráku, vesele hlásal lži o neexistujících chemických zbraních a byl to snad největší příznivec válečného konfliktu, při kterém bylo zabito přes sto tisíc iráckých civilistů. Je to v podstatě propagátor války na domácí scéně.

Svoboda má mentalitu provinciálního politika a také ví, kde je jeho místo; vždy po boku těch silnějších.

Kromě morálního aspektu mi velice vadí skutečnost, že svoji politikou odsoudil celou Českou republiku do role, jakou hrála před rokem 1989. Nikoli suverénní stát s vlastní nezávislou politikou, ale zase jen podlézavý satelit, bez hrdosti bez odvahy nazývat věci pravými jmény.

Jím vedené Ministerstvo zahraničních věcí reaguje na skandál s odhalením pravděpodobně úchylného zaměstnance českého velvyslanectví v Bělorusku tím, že místo aby přiznalo vlastní chybu a věc vyšetřilo, křičí o protizápadní propagandě a vypoví jako revanš zaměstnance běloruské ambasády. Svoboda dokáže (dnes) kritizovat Kubu, protože ví, že mu nic nehrozí, ale samozřejmě nemá tolik odvahy, aby poukázal na věci, které se dějí na druhé straně ostrova -- mučení vězňů americkou armádou, zadržování lidí bez soudu, věznění mladistvých nikdy neobviněných atd.