Graham Greene (2. října 1904 -- 3. dubna 1991), autor čtyřiadvaceti románů, tří svazků povídek, osmi her, tří cestopisů a řady dalších knih a esejů, je především básníkem trapnosti. Soustřeďuje se na stinné stránky lidské existence. Jeho dospělý život a dílo se v podstatě kryje s obdobím totalitních diktatur dvacátého století a se zenitem existenciálního myšlení. Greenova "poezie trapnosti" je přitom především protestem proti narkomanii moci. Tím je jeho dílo nadčasové a dosud nesmírně aktuální.

Nezdar a absurdita Greenova života mají metafyzický rozměr, jako by otvíraly dveře jiné dimenzi. "Život je absurdní. A protože je absurdní, je vždycky naděje," píše Greene a setkává se tak s filozofií německého existencialisty Karla Jasperse (1883 -- 1969), podle něhož "člověk roste a selhává ve svobodě". Jako typický existencialista, Greene zkoumá své hrdiny v "mezních situacích", na samém okraji existence, kdy hrozí smrt, utrpení, hrdinové čelí náhodě, vině, boji. Vybírá si také úmyslně dramatické a ozvlášťňující prostředí, v Británii či v exotickém zahraničí, kde "lidská povaha nemá možnost se maskovat" a otevřeně kvete "nespravedlnost, krutost a zloba, kterou lidé jinde tak chytře skrývají". Podle Jasperse: "V mezních situacích buď člověk vnímá nicotu, anebo pociťuje pravé bytí. Co se zdálo propastí, stává se prostorem pro svobodu." Greenovo dílo osciluje mezi černou komedií a satanismem.

Pro celý Greenův život i jeho dílo je příznačný existenciální motiv úniku a štvance. Úniků je nesčetné množství na osobní i spisovatelské rovině -- jsou to úniky od manželství, od rodiny, od katolické ortodoxie. Autor je v podstatě tradičním realistickým spisovatelem, nepatří k linii experimentální prózy 20. století. Greene podává zprávu o stavu současného světa, píše kádrový posudek doby. Zdůrazňuje: "Spisovatel má být zrnkem písku ve státní mašinérii." Spisovatel má podle Greena dvě povinnosti: říkat pravdu, jak ji vidí, a nepřijímat od státu žádné zvláštní výsady. "Jediná výsada, na kterou si může umělec dělat nárok, je neloajálnost. Patřím ke katolické církvi, z čehož by mi jako spisovateli mohly vznikat velké problémy, kdyby mě nezachraňovala neloajálnost. Někteří představitelé považují literaturu za určitý prostředek k cíli -- má povznášet. Tento cíl je možná daleko významnější než literatura, ale patří do jiného světa. Literatura nemá s povznášením nic společného."

Graham Greene a Československo

Graham Greene, který část života pracoval jako agent britské rozvědky, měl zvláštní smysl pro to, že se často octl právě na těch místech na světě, kde se zrovna odehrávaly nejvýznamnější dějinné události. Tak byl přítomen v Praze v době komunistického převzetí moci v únoru 1948 a byl zřejmě posledním cizincem, který Československo tehdy opustil. Znovu Prahu a Bratislavu navštívil v únoru 1969, v apokalyptické době utahování šroubů, nedlouho po pohřbu upáleného Jana Palacha.

V Čechách byl Graham Greene v podstatě považován za disidenta: jeho katolické romány byly pomíjeny; až v roce 1955 vyšel český překlad Tichého Američana, románu, mj. kritizujícího americkou povrchnost, naivitu, aroganci a krutost. Komunistický režim se román pokusil zneužít k vlastní propagandě. České vydání románů Jádro věci (1957) a Konec dobrodružství (1959) nabouralo konformní marxistickou interpretaci Greenova díla. Vrcholné "katolické" romány Brightonský špalek a Moc a sláva vyšly jako dozvuk Pražského jara (dlouhé výrobní lhůty knih za komunismu) až v roce 1971, absurdní černý román Cesty s tetičkou ze stejného důvodu až r. 1972. První díl Greenovy autobiografie Kus života byl sice vytištěn r. 1974, ale až do osmdesátých let byl prodej knihy zakázán.

Život

Graham Greene se narodil 2. října 1904 v anglickém Berkhamsteadu jako čtvrté ze šesti dětí Charlese Henryho Grena a Marion Raymond Greenové. Otec byl učitelem a posléze ředitelem soukromé internátní berkhamsteadské školy. V dětství chlapec trpěl emocionální odtažitostí rodičů a ve škole s polovojenským režimem, kde učil jeho tatínek, problémem rozdělené loajality. Jako mladistvý opakovaně prostřednictvím ruské rulety (po roztočení bubínku revolveru, v němž jen v jedné z komor byl náboj, zmáčkl spoušť) flirtoval se sebevraždou a byl poslán na psychiatrické léčení. Na Oxfordské univerzitě pak studoval historii, především tam však během studií hlavně pil. V roce 1925 se Greene seznámil se svou budoucí manželkou, Vivien Dayrell-Browningovou, vzal si ji o dva roky později, a pod jejím vlivem konvertoval ke katolicismu. Získal pak místo jako novinář v Nottinghamu a nakonec v londýnských Timesech. Ty zbrkle opustil v roce 1929 po úspěchu svého prvního románu The Man Within (Vnitřní hlas). Pokusil se stát profesionálním spisovatelem: "přechodný" úspěch zaznamenaly romány Stamboul Train (Vlak do Istanbulu, 1932) a England Made Me (Zrodila mě Anglie, 1935).

V lednu 1935 Greene navštívil Libérii. Z nesmírně dramatické cesty do neprobádaného afrického vnitrozemí, kde Greene málem zemřel, vznikl cestopis Journey without Maps (Cesta bez map, 1936). Po návratu z Afriky psal až do roku 1940 Greene -- sžíravé -- filmové kritiky pro týdeník Spectator. V lednu 1938 dokončil román Brighton Rock (Brightonský špalek, 1938) a vydal se do Mexika, kde tamější režim krutě pronásledoval katolíky. Z této cesty vznikl jednak cestopis The Lawless Roads (Cesty bezpráví, 1939) a Greenův slavný "katolický" román The Power and the Glory (Moc a sláva, 1940). Detektivka The Confidential Agent (Tajný kurýr) vyšla v roce 1939. Po odvodu do armády v r. 1939 je Greene určen pro protišpionážní službu v Sierra Leone. Ve Freetownu vedl kancelář tajné služby s jediným zaměstnancem, jímž byl on sám. I po návratu do Londýna v roce 1943 pracoval Greene dále pro britskou tajnou službu, pod vedením Kima Philbyho.

Touto dobou se Greenovi rozpadlo manželství s Vivien; opustil také romantickou tvůrčí metodu a plně se při psaní zasvětil realismu. V následujících letech Greene téměř nepřetržitě cestoval. V rámci těchto "Cest úniku" navštívil mnoho krizových zemí světa, často jako reportér pro čelné noviny a časopisy (Life, Sunday Times). Byl ve Vietnamu, na Haiti, v Keni, v Kongu, v Paraguayi, v Nikaragui, v Argentině i v různých zemích komunistického bloku.

Ke konci života se Greene stal obhájcem sandinistické vlády v Nikaragui a jejích zpolitizovaných kněží, hlásajících tzv. teologii osvobození. Zároveň byl členem Mezinárodního výboru na podporu Charty 77 v Československu. Od poloviny sedmdesátých let si Greene oblíbil panamského diktátora Herreru a v roce 1984 o něm vydal kontroverzní knihu vzpomínek Getting to know the General (Setkání s generálem, 1985). Od roku 1966 prakticky až do své smrti žil Greene, pokud necestoval, v městě Antibes na francouzské Riviéře. Po rozchodu s manželkou měl Greene celou řadu partnerek, nejtrvalejší byl třicetiletý vztah k manželce francouzského obchodníka, o dvacet let mladší Yvonne Cloettové, s níž se Greene seznámil v roce 1959. V listopadu 1989 Greene onemocněl leukémií a 3. dubna 1991 ve věku 86 let zemřel. Je pohřben ve švýcarském Vevey nad Ženevským jezerem. Jeho knihy vyšly v 27 jazycích v celkovém nákladu 20 milionů výtisků.

Literární začátky

Prvním Greenovým vydaným dílem byl román The Man Within (Vnitřní hlas, 1929), romantická tragedie se symbolickým podtextem, příběh o pašerácích, kde se objevují v rané verzi všechny archetypální Greenovy motivy, motiv štvance, motiv neloajality a zrady a motiv mezních situací. Tato próza dosud nepatří do Greenova světa, ale v její myšlenkové skladbě lze rozpoznat většinu charakteristických znaků spisovatelova díla.

Mezi další rané, nepříliš úspěšné romány z romantického prostředí patří The Name of Action (Smysl činu, 1930) a Rumour at Nightfall (Co se šeptá po setmění, 1931). Ve třicátých letech Greene také napsal biografickou studii o básníkovi a světákovi z osmnáctého století Lord Rochester's Monkey (Opice lorda Rochestera). Teprve knihou Stamboul Train (Vlak do Istanbulu, 1932) vstupujeme poprvé do Greenova světa. Greena v tomto románu zajímá především tragičnost lidské existence. Uhánějící rychlík představuje autonomní svět, v němž prohrává hlavní hrdina dr. Czinner, padesátiletý socialistický revolucionář, který se má v Bělehradu postavit do čela revoluce, avšak je odhalen a zastřelen na útěku. Každý pohoda je dočasná a hlavní téma románu je promítnuto na pozadí nesplněných snů všech postav. Greenovi hrdinové jsou charakterizováni vírou. Ta je však projevem osudové slabosti lidského intelektu, protože nahrazuje vědění.

Jiným trpkým a ironickým románem, odrážejícím krizi třicátých let, je It's a Battlefield (Bojiště, 1934). V něm zabije při demonstraci řidič autobusu strážníka a je odsouzen k smrti. Ministr vnitra však váhá popravu schválit, protože se bojí politických důsledků. Román je studie osamocenosti. Každý žije na vlastní pěst. Kniha má silný sociální tón. Najdeme zde i protiklad lásky a chtivosti, mostem mezi nimiž se stává soucit. Poprvé se zde objevuje slavný greenovský paradox: "Celá věc je absurdní, a proto se dá něco dělat," který posléze vede až ke konečnému filozofickému zobecnění v Honorárním konzulovi: "Život je absurdní, a proto je vždycky naděje."

Román England Made Me (Zrodila mě Anglie, 1935) je synonymem čekání, provizoria a bezperspektivnosti. Také je to etuda na téma nezdar. Hlavní hrdina, neúspěšný třiatřicetiletý Anthony Farrant, je jedinou Greenovou studií proletáře ze třicátých let. Anthony je sice podvodník, ale není darebák a podléhá ve střetnutí s mašinérií bezohledné moci. Anthony prohrává ve střetnutí s neskrupulózním, primitivním milionářem Kroghem. Čím je člověk úspěšnější, tím je méně lidský, argumentuje Greene.

Povídky a eseje

Greenovy nejvýznamnější povídky vyšly ve třech svazcích: Twenty-One Stories (Jednadvacet povídek, první vydání jako Nineteen Stories, Devatenáct povídek, 1947), A Sense of Reality (Vědomí skutečnosti, 1963) a May We Borrow Your Husband? (Můžeme si vypůjčit vašeho manžela? 1967). Představují paralelně s myšlenkovým vývojem jeho románů tři hlavní fáze: 1. realismus se základními greenovskými znaky, 2. nadrealismus a přehodnocování a 3. ironii a černý humor.

Povídka "Návštěva u Morina" z druhého povídkového svazku vyjadřuje základní paradox Greenovy náboženské víry: ta musí být vždy spojena s pochybností. Bůh nalezený s konečnou platností je pro Greena prázdná abstrakce.

Souborná vydání esejů (Collected Essays, Sebrané eseje, 1969 a Reflections, Reflexe, 1990) obsahují především literární studie, esejistické konzervace okamžiků (např. Londýn za války) a asociace a vzpomínky. Greene je také autorem několika divadelních her, v nichž většinou zkoumá témata, podrobně analyzovaná v jeho velkých románech.

Greene opakovaně odmítá představu, že je "katolický spisovatel" -- je jen podle svých slov "spisovatel, který je náhodou katolíkem". Jinde Greene objevuje, že lidská povaha "je černošedá a nad každým úspěchem visí neúspěch". Povinnosti, ukládané mu zvnějšku, jsou mu nesnesitelné. Spisovatel musí být neloajální., Úspěch je pro Greena vždycky určitou mírou sebeklamu, neúspěch je určitým stupněm sebepoznání. Darebák je také lidská bytost a zaslouží si víc pochopení než hrdina.

Tzv. "zábavné" romány -- entertainments

V letech 1936 -- 1958 vydal Graham Greene šest tzv. entertainments, napínavých příběhů detektivního rázu. Tyto "zábavné romány" však nejsou nenáročnou oddychovou četbou. Greene používá konvenční formy senzačního románu a složitou technikou ji proměňuje v útvar nekonvenční, vyjadřující různými způsoby a prostředky náboženský smysl existence. Zadními dveřmi sem vtrhávají greenovské prvky: existenciální motiv štvance, únik, absurdita, odcizení, úzkost i mezní situace. I postavy bývají náznakem budoucích protagonistů "velkých" románů.

V knize A Gun for Sale (Revolver na prodej, 1936) jde o vraždu spáchanou na objednávku, je to studie osamění a odcizení: Greene zkoumá, k jakému stupni opuštěnosti může být zahnán člověk pronásledovaný za spáchaný zločin. I antihrdina je pro něj lidskou bytostí a věnuje mu víc pozornosti a pochopení než lidem slavným a mocným.

Knihu The Confidential Agent (Tajný kurýr, 1939) napsal Greene v roce 1938 pomocí benzedrinu za šest týdnů. Droga a spěch na knize zanechaly své stopy. Vyjádřil se o ní: "Španělská válka mi poskytla námět, ale za naléhavost může mnichovská dohoda." Tajný kurýr je kumulace hrůzy a násilí, snůška mistrovsky propletených nepravděpodobností, které se prolínají s ponurou skutečností kritické situace Evropy, podobající se atmosféře blázince, kde jsou všichni tajnými dozorci a hlídají se navzájem.

The Ministry of Fear (Ministerstvo strachu, 1943) napsal Greene na své protišpionážní výspě ve Freetownu. Jako geometrická úloha vychází z jednoho bodu a v závěru děje se s hamletovskou bilancí šesti mrtvol zas do jediného bodu vrací. Román je existenciální studií lidské identity. Zabývá se nepřátelskou špionážní mafií, pravým ministerstvem strachu, které má spojence všude, zejména mezi lidmi rozpolcenými. Důležitým motivem je i jemné milostné téma.

Scénář (treatment) The Third Man (Ten třetí) pro klasický film Carola Reeda o okupaci Vídně čtyřmi mocnostmi těsně po ukončení druhé světové války vyšel (spolu s novelou The Fallen Idol, Padlý idol) v roce 1950. Film -- s Orsonem Wellsem v hlavní roli -- byl natočen r. 1949. Patří k nejlepším filmovým adaptacím Greenových děl. Hlavním "antihrdinou" je Harry Lime, který se v rozdělené Vídni podílí na čachrech s kradeným penicilinem.

Loser Takes All (Kdo prohrává, bere všechno, 1955) je snad jediným dílem z této kategorie, které lze označit za nezávazný entertainment; je to situační komedie z Monte Carla.

Our Man in Havana (Náš člověk v Havaně, 1958) je "špionážní komedie", založená na informaci, že britští agenti v německé armádě za války brali velké peníze za to, že posílali Britům zcela vymyšlené výzvědné informace. Britský agent Jim Wormold na Kubě si obdobně začne vymýšlet zprávy a pošle "výzvědnou informaci" o existenci odpalovacích ramp na Kubě, které obkreslí z technického výkresu vysavače. Pozoruhodné však je, že se začátkem šedesátých let odpalovací rampy pro sovětské strategické rakety na Kubě skutečně našly a byly v roce 1963 příčinou tzv. kubánské krize, kdy se svět octl na hranici jaderné války. Greene občas citlivě "předvídal budoucnost".

"Katolické" romány -- slavný střed

Brighton Rock (Brightonský špalek, 1938) je gangsterský příběh s duchovní tematikou. Je především studií mladého gangstera Pinkieho Browna, který je zosobněním zla. Klíčovým tématem románu je otázka Pinkieho spásy. Greene vychází z běžné katechismové poučky, že těžký hřích vede k věčnému zatracení, a tuto v podstatě právnickou tezi paralyzuje výrokem o "děsivé nepochopitelnosti božího milosrdenství". Jde o protiklad boží milosti a spravedlnosti a Greene ho nechává moudře otevřený. Román kritizoval George Orwell, který protestoval proti představě, že by "chybující katolík byl duchovně výš než ctnostný pohan" a že by "normální lidská slušnost neměla žádnou váhu". Orwell viděl v Greenově přístupu starší neúnosnou myšlenku prokletých básníků, zejména Baudelaira -- "být zatracen je známkou distinguovanosti, výjimečnosti a nadřazenosti; peklo je jakýmsi luxusním nočním klubem, kam mají přístup jen katolíci, neboť ti ostatní jsou příliš hloupí, než aby mohli být vůbec odsouzeni, a hynou jako zvířata."

Nejznámější Greenovou knihou se stal román The Power and the Glory (Moc a sláva, 1940). Román se odehrává v Mexiku v době pronásledování náboženství a jeho hrdinou je špatný kněz (nemá jméno), alkoholik, který zplodil v slabé chvíli s jednou vesničankou dítě. Je pronásledován, zajat a popraven. Jeho modlitba před smrtí, kdy má pocit, že za celý život nedokázal vůbec nic, je zřejmě vrcholem románu. Greene románem argumentuje, že je nutno rozlišovat mezi funkcí a osobou, která ji provádí. Je to teze, dobře známá z českých dějin, Husův problém, převzatý od anglického teologa Johna Wycliffa: "Je-li autorita v těžkém hříchu, není třeba ji poslouchat." Mj. za toto přesvědčení byl Hus odsouzen kostnickým koncilem. Proti tomuto názoru lze dnes namítnout -- podobně jako proti Pinkieho zatracení -- že nelze spolehlivě a objektivně vymezit pojem těžkého hříchu. Závažnost hříchu je vždy subjektivní otázkou svědomí a nelze o ni opírat autoritu a právo. To musí platit objektivně. Zdá se tedy, že Hus a Wycliff pravdu neměli. Jenže i opačné stanovisko je sporné. Oddělení autority, tj. společenské funkce, od jejího nositele a osobní odpovědnosti, je apriorní dogmatickou konstrukcí. Každý je odpovědný sám za sebe. Nejvyšším arbitrem lidského chování je vnitřní hlas, nepřesně nazývaný svědomím, a nepromlčitelná osobní odpovědnost. Vnitřní hlas je jádrem románu Moc a sláva a pravou pohnutkou jednání Greenova kněžského antihrdiny.

Román The Heart of the Matter (Jádro věci, 1948), je drama sebevraha, který vlastně umírá ze soucitu a z lásky. Je to drama lásky a nevěry: Padesátiletý major Scobie se rozhoduje mezi manželkou a milenkou, dospěje k závěru, že nemůže opustit ani jednu z obou žen a usmrtí se. Román znovu nastoluje otázku smrtelného hříchu a boží milosti. Scobie nabídne Bohu svou sebevraždu, tedy vlastní zatracení, jako oběť za manželku i milenku. Podle Evelyna Waugha je však taková oběť "šílené rouhání, neboť Bůh, který by takovou oběť přijal, by nebyl ani spravedlivý, ani milostivý".

Formálně nejdokonalejší a vnitřně nejpravdivější je z trilogie Greenových velkých "katolických" románů zřejmě The End of the Affair (Konec dobrodružství, 1951). I zde jde o mimomanželský milostný vztah. Vdaná Sára, milenka spisovatele Bendrixe, je svědkem toho, jak je její milenec v Londýně během náletu zavalen troskami zdemolovaného domu. Domnívá se, že je Bendrix mrtev, a v zoufalství slibuje Bohu, ač dosud nebyla věřící, že se svého milostného vztahu vzdá, pokud Bendrix zůstane naživu. Bůh ji vezme za slovo: Do dveří vchází živý Bendrix. Ten je zdrcen, že mu Bůh odebral Sáru, která zanedlouho neočekávaně umírá. Pozoruhodnou zvláštností v Greenově tvorbě je, že jedna z hlavních rolí v tomto románu byla celkem zdařile přisouzena Bohu. Neúprosné pronásledování duše boží milostí a láskou bylo před Greenem tématem poezie Francise Thompsona (1859-1907), kterou Greene dobře znal. Zcela paradoxně vede Sáru hříšná láska k člověku k čisté lásce k Bohu. Protože nic není absolutně zlé, jsou i v hříšném poměru kladné prvky. Bůh je vyhledává a opírá o ně svou milost.

The Quiet American (Tichý Američan, 1955) je na první pohled politickým, protiamerickým pamfletem, zneužitým v komunistickém Československu oficiální propagandou. Drsně drastický děj se odehrává ve Vietnamu, který Greene znal ze své novinářské praxe. Základem zápletky je opět manželský trojúhelník, nebo spíše čtyřúhelník: stárnoucí britský novinář Fowler žije s mladou Vietnamkou Phuong. Nemůže si ji vzít, protože Fowlerova manželka v Anglii je katolička a nesouhlasí s rozvodem. Phuong Fowlerovi přebere perspektivnější svobodný americký mladík Pyle, o němž se však Fowler posléze dozví, že jako pracovník americké rozvědky dodává výbušniny místnímu generálu, který páchá teroristické akce, jež tisk pak připisuje komunistům. Při těch atentátech umírá řada lidí, a tak Fowler vydá Pyla komunistům, kteří ho usmrtí. Fowler zazlívá Pylovi, že v zájmu dobré věci usoudil, že je nutno některé lidi zabít. K témuž závěru však paradoxně dospívá i Fowler, protože usoudí, že v zájmu dobré věci je nutno Pyla zabít.

Greene v Pylovi načrtl typický obraz americké mentality: bezbřehou dobrou vůli, okořeněnou velikášstvím, naivitou, ignorancí a nepoučitelností. Fowler je pravděpodobně nejosamělejší z Greenových hrdinů. Pochybný "šťastný konec" románu, splnění všech Fowlerových přání (Phuong se k němu vrátí, manželka dá souhlas s rozvodem), je jen důkazem, že úspěch je Kainovým znamením lidí narušených a méněcenných. Fowler je výslednicí řetězu životních událostí, z něhož se není schopen sám -- bez boží milosti -- vyprostit. Tento motiv milosti pomáhající, s níž je ovšem třeba spolupracovat, spojuje Tichého Američana s předcházejícími "katolickými" romány. V roce 2002 natočil podle tohoto románu režisér Philip Noyce velmi dobrý stejnojmenný film, který byl nedávno uveden i v ČR.

Zlom -- odklon od ortodoxního katolictví

Burnt-Out Case (Vyhaslý případ, 1961), je karikaturou vulgární honby za svatostí. Greene ustupuje od dogmatické ortodoxie k osobnějšímu pojetí víry: irituje ho nekritické, stereotypní "vzývání" jeho vrcholných "katolických" románů. Převládá zde znovu zásada neloajality. Páteří příběhu je osud vyhnance Querryho, který přichází do leproserie v Kongu, neboť v Evropě ztratil z vlastní viny své povolání i schopnost milovat. Vyhaslý případ je protestem proti teologickým rozborům Greenova díla, zlomem v linii jeho tvorby, románovou sebekritikou. "Jsem spisovatel, který je náhodou katolík," tvrdí o sobě Greene.

V románu The Comedians (Komedianti, 1966) jde o komedianty ve smyslu "herci", tedy o postavy přijímající úlohu, která vyplynula z daných okolností, nebo předstíranou úlohou chtějí zakrýt své pravé já. Je to příběh tří archetypálních postav s "obyčejnými" jmény Brown, Smith a Jones, odehrávající se v diktatuře na Haiti. Teologické úvahy ztrpkly. Ozývá se stará obsedantní představa božího sadismu, která vyúsťuje v hrůznou frašku, černý humor a pocit absurdity. Greene začíná v této knize flirtovat s teologií osvobození. Ospravedlňuje myšlenku násilí pro dosažení pozitivního cíle. Konstatuje, kontroverzně: "Katolíci a komunisté spáchali velké zločiny, ale alespoň nestáli stranou." "Nutno věřit v systém hodnot, aby člověk nepropadl zoufalství." Imperativ naslouchání vnitřnímu hlasu, zdá se, jako by Greene zapomněl. Román ostře odmítl haitský diktátor Papa Doc Duvalier; Greene se posměšně vyjádřil, že to byla jediná recenze, kterou o něm napsala hlava státu.

Travels with my Aunt (Cesty s tetičkou, 1969) je formou pikareskní, tulácký román, obsahem je to černá komedie, která vyúsťuje v tragedii. Příběh vypráví pětapadesátiletý bankovní úředník v důchodu Henry Pulling, kterého do absurdního světa exotických mezinárodních intrik zavede jeho pětasedmdesátiletá teta Augusta (později se ukáže, že je to jeho matka) se svým černošským milencem. Po množství kontroverzních dobrodružství končí Pulling s Augustou v Paraguayi, kde se ožení s šestnáctiletou dcerou náčelníka celní správy. "Bůh je ve svém nebi -- v pořádku je svět!" cituje Greene ironicky anglického básníka Roberta Browninga. Od znepokojující myšlenky sadistického Boha se Greene v tomto románu snaží uniknout k černému humoru.

K problému sadistického Boha se Greene vrací v románu The Honorary Consul (Honorární konzul, 1973), který se také odehrává na jihoamerickém kontinentě a je zralou syntézou všech dosavadních Greenových témat. Najdeme zde napínavou zápletku, satiru, černý humor a exotiku, outsiderské problémy, vzpurnou filozofii, depresivitu i nostalgii dětství. Osou příběhu je amatérský omyl paraguayských partyzánů, kteří na severu Argentiny unesou místo amerického velvyslance bezvýznamného britského honorárního konzula. Katolická církev řeší problém zla na světě poukazem na člověkovu svobodnou vůli. Greena toto vysvětlení neuspokojuje. Katoličtí otcové nečetli Freuda. Vinu za existenci zla na světě nese podle otce Rivase v tomto románu Bůh. Honorární konzul je směsicí starověkého manicheismu a deformované filozofie Pierra Teilharda de Chardin, přizpůsobené Greenově obsedantní myšlence smířit katolictví s komunismem. Pokus se nezdaří a Greene se k němu znovu vrací v knize Dr. Fischer of Geneva (Dr. Fischer z Ženevy, 1980).

Poslední práce

The Human Factor (Lidský faktor, 1978) považoval sám Graham Greene za neuspokojivé dílo: domníval se, že v něm zradil svůj záměr. Jediným úspěšným rysem tohoto románu ze špionážního prostředí, z mrazivého světa dlouhého mlčení a vzájemné nedůvěry, je podle Greena manželská láska staršího muže. Hlavní hrdina Maurice Castle se v Jihoafrické republice v rozporu s tamějšími rasovými zákony zamiluje do mladé Afričanky Sáry a za pomoci komunistického právníka se mu jí podaří propašovat do zahraničí. Z vděčnosti pak pracuje jako double agent pro Sovětský svaz, je britskou tajnou službou (která je vykreslena ve velmi nepříznivém světle) odhalen a musí uprchnout do Moskvy, ač není komunista, kde končí v bezvýchodné osamocenosti sovětského limbu. Jde o apokalyptickou vizi, odpozorovanou z udavačského prostředí totalitních států. Lásku považuje Greene za jedinou kladnou hodnotu v absurdním světě.

Vynikající je novela Doctor Fischer of Geneva or the Bomb Party (Doktor Fischer z Ženevy aneb večírek s bombou, 1980). Vypráví o zoufalství, opuštěnosti, sebevraždě a o paradoxech křesťanské víry a je mikrokosmem témat, která napájela Greenovu tvorbu půl století. Padesátiletý Angličan Jones se zamiluje do dívky o třicet let mladší, dcery švýcarského multimilionáře dr. Fischera, který uráží své hosty na večírcích ponižováním a pak je odměňuje dárky. Fischer pohrdá lidmi a nenávidí je: chce zjistit, kde jsou hranice lidské hrabivosti. Spáchá pak sebevraždu. Fischer je alegorií krutého Boha, jíž se Greene chtěl zbavit své celoživotní obsese. Kniha je také neokázalou apoteózou lásky.

Monsignore Quixote (Monsignor Quijote, 1982) je chestertonovskou alegorií, v níž se dialogem dvou přátel, prostého katolického kněze a komunistického starosty, snaží Greene sloučit obě přesvědčení. Přitom oba přátelé trpí o své víře pochybnostmi. Jejich silný osobní vztah nakonec překrývá ideologické rozpory.

Závěrem Greenova života vyšel ještě dávno zapomenutý rukopis Greenovy novely The Tenth Man (Ten Desátý, 1985) ze čtyřicátých let a roku 1988, ve svých čtyřiaosmdesáti letech vydal Greene svůj poslední román The Captain and the Enemy (Kapitán a nepřítel) který je jen nepříliš přesvědčivým zprostředkováním starých témat a prostředků bez invence. Bylo by však nelaskavé se nad tím pozastavovat: autor knihu napsal, když mu bylo osmdesát let. Tento poslední román svědčí především o melancholické osamělosti starého člověka, a o potřebě skutečné lásky, s kterou se Greene ve svém života -- přes veškerou touhu a úsilí -- nesetkal.

Greeneland

"Napsat román je jako vložit dopis do láhve a hodit ji do moře -- vyloví ji nečekaní přátalé nebo nepřátelé." Greenových sdělení je dlouhá řada. Pokusme se na závěr shrnout ta nejdůležitější:

• Svým liberálním přístupem k organizovanému náboženství přispěl Graham Greene k větší otevřenosti katolické církve.
• Neloajalitou a satirizováním státní moci zpochybnil a znejistil sebevědomé autoritativní režimy.
• Zdůrazněním existence třetího rozměru a vnitřního hlasu naznačil, že lidský život má smysl. Kořeny lidského života jsou v transcendentnu a kritériem jednání je jedině vnitřní hlas. Člověk mu má naslouchat a být především svým.
• "Neúspěch zlidšťuje, úspěch odlidšťuje." Moc, sláva a úspěch rozkládají lidskou bytost pýchou, takže se z ní stává prázdná slupka.
• Nejtěžšími hříchy jsou lež a zejména přelhávání sebe a zneužívání moci na úkor druhých.
• Věrnost sobě a lidem, které milujeme, je nadřazena nad věrnost státu či ideologii.
• Nelze milovat lidstvo jako celek. Je možné milovat pouze jednotlivce.
• Funkce, úřad a společenské postavení vytlačily osobnost a lidství.
• Člověk už není sám sebou, ztratil své já, svou identitu, zbyla jen fasáda hodností a titulů.
• Počátkem každého solidního poznání je pochybnost. Proto jsou důležití heretici a disidenti. Působí jako blahodárná zrnka písku v bezduchém samohybném soukolí zavedených systémů, které by jinak mlely slepě donekonečna.

Na počátku je delfský příkaz gnóthi seauton, poznej sebe sama. Příkaz k individuaci a k dosažení osobní identity, jež se vymyká stádní maniupulaci organizovaných náboženství, politických stran a ideologií a uskutečňuje vědomé a nezávislé osobní Já. Greenovo dílo je nezanedbatelným příspěvkem k této individuaci. Svět, jak jej známe, nemůže být ve své absurditě a trapnosti konečným řešením, a Greene, básník této absurdity a trapnosti, se stává básníkem naděje.