Člověk si klestí cestu na planetě Země za pomoci dostupné techniky a vyvanutého i mizejícího ducha. Postrádá fištrón a jeho bytí má příchuť přezrálého citrónu. Násilné sklony vybíjí na přírodě dlouhá léta v bláhové naději, že dary země jsou nekonečné a určené pouze a jen pro něho samého. Nemá ohledů, zábran, citu a rozvahy. Kupčí dokonale se vším, co lze uchopit nenechavými pazoury, na co jeho bystré oko pohlédne, kam dosáhne a co schmátne, zašmelí, smění, vyhandluje švindlem a nečistým a nekalým způsobem, postrádajícím jakékoli způsoby. Sbírá nezaslouženě plody matky přírody a pasoval se do samojediného živoucího planetárního tvora, jemuž je určeno všechno.

Kácení stromů -- člověk a příroda. Rádi se dojímáme úbytkem deštného pralesa a strašíme se antracitovou budoucností. Stromy padají pod pilami, sekyrami, vichřicemi, kyselými spady deště, pod neznámými chemickými látkami dosud nerozluštěnými vědou. Už kdysi před mnoha lety mi na severu země v Meziboří říkal známý lékař: co cítíš a vidíš je méně nebezpečné, než to, co nevidíš a necítíš.

Lesy na hřebenech Krušných hor zmizely a mohl bych přinést svědectví o tom, jak ještě v počátku šedesátých let jsme v kruté zimě pochodovali lesní pěšinou mezi bohatými jehličnany k turistické chatě, jak v horkém létu nad Dlouhou loukou rostly do nebe jedle, smrky a modříny požehnaný kraj sežehly jedovaté zplodiny, zběsilá těžba uhlí v gigantických povrchových lomech za pomoci velkorypadel a překračování plánů, údernická přehlídka bezohlednosti, předimenzované elektrárny polykající denně vagóny a šífy nekvalitního uhelného balastu prorostlého letnou.

Skoro ze dne na den všude dokola otrávené zbytky stromů, neutěšené pohledy z vyhlídkových míst vyholených hřebenů -- dole lesknoucí se oprámy, chladící věže podobné hrnkům vařícího čaje, stožáry chrlící plameny z havarijních pochodní, tuny popílků z komínů padajícího na města a vesnice. A dřevo se těžilo jedna radost. Komu by záleželo na nějakém tom stromu? Stromů je dostatek!

Hospodáři podivného druhu, mutanti zla, banda schopná zničit přírodu hlavně když z toho něco káplo -- řády, peníze, dovolené v zahraničí u moře, slušná penze. Lidé dostávali pohřebné, nadutý hlupák na schůzi vyřkl slova: nejmenší úmrtnost je v Severočeském kraji, jinde je rakoviny daleko více. Nabubřelost, povýšenost, zupácká nadřazenost, politická impotence ducha, krajina brala za své a hlupák zpěvák se ptal lidí z hlediště, proč jsou tak smutní a zaražení, když v Krušnohorském divadle vyhrával do kroku mládežníkům na cestě k lepším zítřkům.

Mlhy na severu bývaly černé, dráždily sliznice, zatemnily silnice nevídaným způsobem, nebylo vidět metr před sebe, sanitky nevyjížděly, města ztichla, život pulsoval v nálevnách, restaurantech, barech a v panelových bytech.

Stromy se porážejí soukromě i veřejně. Dřevo přitahuje pozornost státní i restituční. Ekologičtí aktivisté bývají všude ve světě podnikání nevítanými hosty. Stávají se zbytečnými apoštoly a evangelisty, upozorňují hlasitě na neúnosnost drancování přírody, překážejí rozvoji a vývoji plundrování, rabování a neskonale buranskému hřešení!

Odbočka. Filmaři zpoza oceánu hledali přírodu, nalezli ji v Rumunsku. Zajímavé. Prý tam byla kdysi zrůdná a řízená devastace.

Největší bohatství pro člověka je pokud možno nezasažená příroda. Setkáváme se v řetězcích velkoprodejen s výrobky chemicky zpracovanými, nevíme, co všechno do sebe vsoukáme, za co platíme a později ještě zaplatíme nemocemi. Pastviny přiotrávené, nabízejí dobytku krmi velmi podivnou -- a my, veselí masožrouti, stojíme u prodejních pultů a kupujeme ve velkém otrávené mrtvoly býků, krav a telat, spořádáme zamražená kuřata vypěstovaná v halách pod starostlivým dohledem šafářů, pochutnáme si na rybách ztučnělých přikrmováním, i když trochu páchnou. Spolykáme kachnu s příchutí rybí moučky, přejíme se šunkou, která má ve skutečnosti s pravou šunkou společného asi tolik jako duha a tuha. O přírodě už víme málo. Honíme si trička vědomostmi vykoukanými z obrazovky. Pohodlně vrůstáme a vtékáme do křesel, nabíráme kila a obalujeme nervy sádlem od rána do večera, hrabeme se v lednicích a poté se nacpeme prášky na žlučník, na játra, na ledviny, na srdce, na nervy...

Chroupáme budoucnost našich dětí beze studu. Zažíváme již opět situace zavánějící arogancí moci. Chemička uprostřed města pšoukne sem-tam jedovatý obláček, je vypeskována mediálně, hejtmansky, ale kampak lidi s jejím zrušením?! Pochopte, stálo by to majlant. A majlanty je nyní třeba jinde.

Zmizí les a volení zástupci lidu nic. Ničíme pásma polí výstavbou nového nevzhledného podnikatelského baroka. Satelitní osady zvesela vykusují do krajiny nenávratné mezery. Rozlézáme se po zemi přímo profesionálním závodním tempem. Koho by zajímaly v závrati úspěchu a naduté pýchy nějaké stromy?! Starostka jakéhosi Kocourkova vykácení stromů považuje za omyl, ale jinak obhajuje pachatele nepotrestaného činu, a tím pádem i sama sebe svoji nekompetentnost, neskonalou hloupost a chronickou mozkovou chřipku.

Třetí tisíciletí je pro člověka zlomovým. Podle mínění některých význačných politiků jsme díky teroristům v podivné třetí světové válce. Budiž. Ovšem válku s přírodou prohráváme úspěšně desítky let a zaděláváme si na mrazivý konec, kde nebude úskočných teroristů, ale ani nás druhých, prý slušných. Nebude nikoho na této planetě obydlené necudnými bytostmi opovrhujícími danými a všeplatnými zákony o zachování rodu. Stromy našeho života vystřídají aleje stromů mrtvých. Amen.