Modernizace je vynucený krok, vynucená strategie, nikoliv výsledek svobodného rozhodnutí politiků (a už vůbec ne svobodné volby voličů). Modernizace je zkrátka to, co zbývá když na nic jiného už nejsou peníze.

Jak v tomto kontextu působí globalizace. S vyšší mobilitou kapitálu roste cena za jeho setrvání v zemi. Součástí této ceny je snižování daní pro podnikání a pro bohaté. Náklady na chod sociálního státu jsou přenášeny na ty, kdo jsou méně mobilní. To znamená, že mnozí budou postiženi dvakrát. Méně mobilní budou příjmově stagnovat a častěji budou bez práce. Zároveň budou muset více přispívat na chod sociálního státu, aniž by to ovšem zvyšovalo jejich sociální práva.

Musejí naopak počítat spíše s tím, že se jejich sociální práva sníží.

Na druhé straně vlastníci kapitálu a vysoce kvalifikovaná pracovní síla mohou počítat s vyššími příjmy a zisky, ale také s tím, že tyto jejich příjmy a zisky budou daňově stále méně zatěžovány.

Potřeba "modernizace" obecně je vyvolána právě těmito posuny.

Vlastní modernizace přitom postupuje ve dvou krocích: Tím prvým je snižování objemu nároků občanů sociálního státu, druhým pak přesouvání povinnosti financovat zbylé nároky na samotné zaměstnance.

Při modernizaci nároků jde o to, jak ušetřit na sociálních výdajích.

Existují tři hlavní způsoby, jak snižovat sociální nároky či sociální práva občanů:

• zpřísňování podmínek pro jejich přiznání,
• snižování výše přiznaných dávek,
• zkracování doby, po kterou jsou pobírány.

Vznikne-li potřeba rychlejší modernizace sociálního státu, mohou být všechny tři způsoby uplatňovány současně.

Modernizace sociálních výdajů se týká toho, jak ušetřit na jejich financování. Existují opět tři hlavní způsoby, jak přesunout financování sociálních výdajů na občany:

• Podnikání a nejvyšší příjmové kategorie jsou postupně zbavovány daňové zátěže.
• Snižování vedlejších mzdových nákladů, a to především v podobě snižování příspěvků zaměstnavatelů na povinné pojištění pracovní síly.
• Sílící tlak na zvyšování úlohy soukromého pojištění, díky němuž financování sociálních nároků nemá jít ani z daní bohatých, ani ze zisku zaměstnavatelů.

Jaké budou pravděpodobné důsledky modernizace na obyvatelstvo?

Vycházím zde z údajů o vývoji sociální stratifikace ve Francii, nejde tedy o procenta, ale o převládající tendence.

Sociálně vyloučení

Zcela vespod vyspělé společnosti nalézáme dnes už přibližně 20% francouzské populace, která žije víceméně trvale vně stabilního zaměstnání. Tito lidé se mohou připravit jednak na snížení veřejné sociální péče, jednak na to, že tato péče bude poskytována stále více prostřednictvím privátních organizací v rámci transformace zbytků sociálního státu v jakýsi "trh se sociálnem". Na trhu se sociálnem na tom nebudou dobře, protože představují tzv. "špatná rizika".

Nižší vrstvy

Masa zhruba 40% francouzské populace složená převážně z dělníků a zaměstnanců. Dosud mají poměrně stabilní práci převážně rutinního charakteru, zatím si ještě udržují kdysi přiznaná sociální práva, jejich příjmy však již 20 let stagnují a jejich vyhlídky jsou nevalné. Žijí v trvalé nejistotě, jsou nejvíce ohroženi nezaměstnaností. Jejich sociální zajištění, které bylo dříve garantováno léty odpracovanými v podniku, je v síťové struktuře firem krok za krokem odstraňováno. Celá tato kategorie je navíc pod tlakem nižších mezd dělníků z chudších zemí, což pro ně znamená trvalou hrozbu ztráty práce.

Co pro ně znamená modernizace. Budou dále procházet procesem flexibilizace práce.Ten je postihne hned dvakrát:

• jejich zaměstnanecký status i příjmy budou stále nejistější,
• v této situaci budou moci stále méně počítat s dosavadními sociálními právy.

Tato kategorie je příliš početná a pobírá příliš mnoho různých sociálních dávek, než aby modernizátoři sociálního státu odolali pokušení ušetřit právě na ní. Otázkou tak zůstává jen to, jak velká část této kategorie klesne mezi sociálně exkludované.

Nižší střední vrstvy

Přibližně 25% francouzské populace. Jádro tvoří tzv. "zprostředkující profese". Právě oni byli horkými favority na vstup do středních vrstev a jejich vzestup se měl uskutečnit v úzké symbióze se sociálním státem. Byli hlavním nositelem nadějí na "zburžoaznění" celé společnosti a představovali most mezi úspěšnými, kteří ve středních vrstvách již zdomácněli, a dělníky se zaměstnanci, kteří se na to teprve chystali.

Jaké budou důsledky modernizace pro ně. Zprostředkující profese mohou zažít nejsilnější otřes. Mívali největší aspirace postoupit mezi plnohodnotné střední vrstvy. Hned první vlny modernizace je připraví o nárok na ty sociální služby a dávky, které až dosud vylepšovaly jejich životní standard a odlehčovaly jejich domácím rozpočtům. To je odsune mezi neúspěšné. Zároveň se však po nich bude požadovat, aby po vzoru úspěšných začali ze svého platit vzdělání pro vlastní potomky, stejně tak jako rostoucí část zdravotní péče. Budou muset převzít do vlastní režie také velkou část svého penzijního zajištění a v případě nezaměstnanosti či jiného sociálního rizika se budou muset smířit s poklesem výše dávek na úroveň základního zabezpečení.

Na rozdíl od úspěšných přitom nebudou moci spoléhat na to, že jim bude výrazněji snížena daňová zátěž. (Jejich lobbystické skupiny přitom nejsou dostatečně vlivné.)

Lze očekávat, že převážná část dnešních nižších středních vrstev prožije další fáze modernizace sociálního státu přinejmenším o jedno patro sociální hierarchie níže.

Vyšší střední vrstvy

Zhruba 15% Francouzů: nemají sice nijak závratné bohatství, jsou však schopni zajistit si vlastní aktivitou poměrně nezávislou existenci s velice slušnou životní úrovní. Tato vrstva se kryje s kategorií řídících pracovníků a intelektuálních profesí. Také oni patří většinou mezi zaměstnance, avšak mezi ty nejlépe honorované. Většinou byli dosud zaměstnáni v horních patrech velkých organizací, což jim dávalo značné perspektivy, jistotu zaměstnání a garanci kvalitního sociálního zabezpečení až po pobírání nadstandardního důchodu.

Tato privilegovaná pozice řídících pracovníků a intelektuálních profesí se mění teprve od počátku devadesátých let 20. století v souvislosti s přechodem organizací do ekonomiky sítí.

Vyšší střední vrstvy budou modernizací dotčeny méně, také jejich situace se však může zdramatizovat. Nejsou prakticky příjemci sociálních dávek a služeb, takže jim po této stránce nelze příliš odejmout. Budou si ovšem napříště muset hradit i tu část nákladů na vzdělání, nemoc a důchod, na kterou jim dosud sociální stát přispíval. Tyto výdaje se budou snažit pokrýt na úkor nižších daní, o které budou pro sebe usilovat. Zároveň také u nich vzroste míra nejistoty.

Je příznačné, že v devadesátých letech 20. století se (nejen ve Francii) tito řídící pracovníci poprvé v dějinách ocitli mezi masově propouštěnými z práce. Přinejmenším třetina z nich má už alespoň jednu zkušenost s nuceným hledáním nového zaměstnání.

Žádná firma jim už není schopna dlouhodoběji garantovat zaměstnání či kariéru. Většina z nich přechází ke krátkodobým smlouvám a mění se v jakési nomády, kteří si musejí na věčné cestě mezi přechodnými zaměstnavateli sami na vlastní náklady udržovat svoji zaměstnatelnost. Jen části z nich to vyhovuje.

Intelektuální profese, které mají aspiraci na to, tvořit druhou část vyšších sociálních vrstev, budou stále více tlačeny do role "podnikatelů se svou kompetentností". Část z nich tuto roli zvládne a udrží se ve vyšších vrstvách, druhá část klesne na úroveň nižších středních a bude sdílet jejich nejistotu i existenční problémy.

Je pravděpodobné, že hranice mezi oběma různě úspěšnými částmi této podkategorie se bude do velké míry krýt s hranicí mezi těmi, kdo si pořídili rodinu, a těmi, kdo zůstali z důvodů profesních a kariérových raději bezdětnými.

Elita

Mocenská a hospodářská elita je ve Francii (tak jako i jinde) tvořena několika desetinami procenta těch nejvýše postavených, kteří kontrolují nejen velké majetky a toky financí, ale také oblast vědění a toky informací. Těchto lidí se krize sociálního státu bezprostředně nijak nedotýká. Naopak, přináší jim možnost tlačit na snižování svých daní.

Závěr

Diagnóza, kterou stanovil Horst Afheldt pro vývoj sociální struktury Německa, tak může být zobecněna i na ostatní dříve bohaté a sociálně štědré země: "Stále rychleji bohatnoucí relativně malá horní vrstvu. Pod ní střední vrstva, která zpočátku z růstu profitovala obstojně, nyní však z něj má stále méně a méně. A zcela dole spodní vrstva, která už z růstu neprofituje vůbec a jejíž nejnižší části klesají ke dnu stále rychleji" (Afheldt 2003: 147).

Další osudy sociálního státu přitom závisí na tom, nakolik (a zda vůbec) bude tato instituce použitelná pro maximalizaci soukromého profitu. Sociální stát totiž přestává působit -- a to je politický obsah modernizace - jako relativně neutrální prostředí pro vyjednávání kompromisů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Stává se jen nástrojem pro podřízení prvého z obou aktérů tomu druhému.

Tzv. modernizace sociálního státu je výrazem velkého kulturního regresu: Sociálno začalo být považováno za vysoce problematický faktor, který oslabuje produktivitu, hospodářskou sílu a exportní schopnosti země. Probíhající ekonomizace sociálna (a tomu odpovídající proměny funkcí sociálního státu) v jádru zpochybňují "raison d'etre" sociální demokracie.

Tento politický směr se historicky profiloval jako klíčový aktér, jenž chtěl udržovat rovnováhu mezi sektorem ekonomiky a sektorem sociálna. Právě tato rovnováha je dnes bytostně narušena v neprospěch sociálna a sociální demokracie se tomuto vývoji pouze "přizpůsobuje".

Hrozí tak proměna sociálního státu v pouhý trpěný přívažek tržních sil, jehož úkolem je (v rámci svých zhoršujících se finančních možností) zmírňovat nejhorší negativní sociální dopady úsilí o kompetitivitu.

Sociální demokracie přitom riskuje, že bude jako politická síla znevýznamněna: Síly ekonomiky ji totiž již k ničemu nepotřebují a sociálnu, jak se stále více ukazuje, příliš pomoci nedokáže.

Sociální demokracie přesně neví, co přesvědčivého postavit na obranu sociálně znevýhodněných, zatímco vrstvy favorizované se obejdou docela dobře i bez ní. Proto se domnívám, že sociální demokracie bude mezi prvními, kdo na takzvanou modernizaci sociálního státu doplatí.

DALŠÍ FOTOGALERIE ZDEZDEZDE