V komorní atmosféře proběhlo několik přednášek, ve kterých se prolínaly dvě hlavní témata -- jednak budoucnost Evropy jako celku a její budoucí směřování a druhým tématem byla problematika uprchlíků a našeho(evropského) postoje k nim. K hlavním řečníkům konference patřili Klaus Hofbauer, poslanec německého spolkového sněmu za CSU(Křesťanská sociální unie), Anne Kuchler, ředitelka uprchlického centra v Chamu, Jiří Lodr, ředitel české katolické charity Plzeň. Další účastníci-řečníci byli starostové několika okolních obcí a zástupci Sudetoněmeckého Landsmanschaftu.

Klaus Hofbauer se ve své přednášce zabýval zejména budoucností multikulturní Evropy. Zdůrazňoval že společná Evropa nevznikne sama od sebe, podepsáním dohod -- sjednocení musí vzniknout a vytvořit se společnou spoluprací a postupem. Nikdo v ní (žádný stát) nemůže při řešení problémů postupovat samostatně, jediná šance je společný postup jak nových, tak starých států. Každý musí něco obětovat.

Zároveň však připustil, že současné Evropě chybí výrazná osobnost, která by měla vizi jak s Evropou dál. Je třeba výrazných osobností, kteří Evropě vnuknou svojí silnou vizi budoucnosti. K minulým světovým vizionářům zařadil např. amerického prezidenta Roosevelta či hlavně bývalého německého kancléře Konrada Adenauera. V současnosti Hofbauer vidí vizionáře v papeži Janu Pavlu II. Ten mj. předvídal pád komunismu, ten by byl i schopen dát Evropě budoucí tvář.

Avšak to (a to je můj názor), že je katolickým papežem, ho zároveň, přesto že je jistě výjimečnou osobností, diskvalifikuje od toho aby sjednocoval a udával vizi budoucí multikulturní Evropy.

Dle Hofbauera je materialismus na hranici svých možností, nedá se říct, že by se přímo vyčerpal, ale je prostě na vrcholu,nemá kam se vyvíjet, lidé hledají co dále. Proto je zřejmé, že zejména mladí lidé hledají a opět se stále více obrací k duchovní stránce člověka. To by se také mělo nějak promítnout v připravované evropské ústavě, kterou Hofbauer plně podporuje. Zcela určitě by, dle Hofbauera, měla obsahovat zmínku o odpovědnosti člověka k Bohu. Bez konkrétní specifikace (křesťanské, islámské apod.). To by byl podle něj zásadní signál evropské civilizace směrem ke světu. Člověk nemůže být odpověden pouze státu, ale i moci vyšší, která nezná hranice. Ústava by také měla, a to je mimo jiné vlastní i hlavním náboženstvím, výrazně podpořit úlohu rodiny ve společnosti. Nikoliv stát či církev, ale rodina je nositelem tradic.

V diskusi, která po tomto referátu proběhla, se zejména zdůrazňovala role rodiny v budoucí Evropě. Také se zdůrazňovalo nutnost odbourávání předsudků jednotlivých evropských národů vůči sobě. A jak zdůraznila jedna diskutující, problém je hlavně na straně velkých národů, konkrétně např. Německa: jako učitelka na jedné bavorské škole dostala nabídku z české školy na výměnný program asi pro 14 mladých studentů učňovského oboru. A jak konstatovala, z její německé školy se nepřihlásil ani jeden student, většinou prý z důvodu strachu či nedůvěry k České republice. Výměna se tedy nemohla uskutečnit (v Čechách zájem byl). Odbourávání vzájemné nedůvěry (pramenící hlavně z neznalosti), je hlavní úkolem budoucí Evropy, shodla se většina diskutujících.

Další přednášející Anne Kuchler z místního uprchlického centra, pak již otevřela další hlavní téma konference. Ve svém velmi kritickém referátu vůči německé vládě (resp. zákonu o uprchlících z roku 92), shrnovala své poznatky s prací s uprchlíky. Německo je jeden z nejčastějších cílů lidí, kteří se z různých důvodů rozhodli pro odchod ze své vlasti. My, jako vyspělá a demokratická společnost (jak o sobě sami tvrdíme), musíme těmto lidem podávat pomocnou ruku v jejich často až tragických osudech. To co však provádí Německo na základě zákona o uprchlících z roku 1992, je podle Kuchlerové velmi vzdáleno otevřené demokratické společnosti.

Jako její spolupřednášející byl sedmnáctiletý Libanonec, který je od svých osmi let, spolu se svými rodiči v místním uprchlickém centru. Již 9!!! let žijí, jak později konstatoval jeden diskutující, v podstatě jako zvířata ve výběhu -- nesmějí opustit město, nesmějí pracovat, nesmějí studovat (kromě základního vzdělání), bydlí společně 4-8 lidí v jedné místnosti, dostávají jídlo a velmi malé kapesné. Jak mladý Libanonec dál poznamenal, nemá vůbec žádnou motivaci do budoucnosti -- a to vše podle zákona. Jeho rodiče totiž, stejně jako většina ostatních "ztratili doklady". Tím pádem, dle zákona, nemohou obdržet povolení k trvalému pobytu. Samozřejmě si mohou o nové doklady zažádat, a pravděpodobně by je i obdrželi -- tím by však definitivně prokázali zemi svého původu a byli by z největší pravděpodobností, opět dle zákona, vráceni zpět do své vlasti, kde by je pravděpodobně nečekalo nic dobrého. Tak žijí, spolu s tisíci jinými, v takovémto "začarovaném kruhu". Přitom, jak říkal Libanonec, pracovat a vzdělávat se je jejich velikou touhou.

Kuchlerová pak jasně naznačovala jakým směrem by se zákon měl změnit. Stanovením určitých podmínek pro získání trvalého pobytu - a třeba i ne tak jednoduchých -- dobré ovládnutí jazyka apod. Avšak současný stav, kdy se z uprchlíků dělají absolutně nesvéprávné osoby, je naprosto nedostačující. Chybí však, jak na závěr konstatovala, politická vůle ke změně, svou roli hrají také předsudky a strach (pramenící z nevědomosti), které spousty Němců pociťuje z cizinců (a důkazem tohoto mohou být i úspěchy neofašistických stran v některých místních volbách v Německu, které úplně cizince odmítají).

Posledním hlavním řečníkem byl Jiří Lodr z katolické charity Plzeň. Plzeňská diecéze má velmi čilé styky z řezenskou (Regensburg) diecézí, a proto přijel seznámit účastníky s činností a problémy plzeňské charity. Tato organizace, letos slavící desetileté výročí, s více jak 70. milionovým rozpočtem zaštituje desítky charitativních projektů, mimo jiné i poradny pro migranty a uprchlíky. Lodr si povzdechl, že co se týče českého státu a jeho podpory uprchlíkům, je to možná ještě horší než v Německu. V ČR jsou, jak konstatoval, i špatné zákony i nedostatek financí pro podobné projekty s uprchlíky. Přesto však plzeňská poradna může pochlubit, díky sponzorům a dárcům, spousty dílčími úspěchy -- např. pomoc 150 rodinám z Rumunska, při jejich úspěšných žádostech o azyl v ČR.

Obsáhlá diskuse, která po vystoupení Lodra následovala se pak týkala hlavně praktických otázek fungování katolické charity v ČR.

Konference organizace Ackermann-Gemeinde dokazuje, že Sudetoněmecký Landsmanschaft není pouze organizací, která by ráda nastěhovala Němce zpět do českých sudet, jak bývá často prezentována v českých médiích, ale je i zodpovědnou organizací, která diskutuje o současné Evropě a jejích problémech.