V Platónově dialogu Alkibiades se objevuje myšlenka, podle níž mají být obce (čili státy) podrobeny týmž etickým požadavkům jako jednotlivci. Stát je podle Platónovy Ústavy projevem spravedlnosti ve velkém. Ale v naší době se spíše zdá, jakoby existovaly jiné zásady pro chování jednotlivců a jiné principy pro jednání států (ať již dovnitř vůči vlastním občanům či navenek vůči ostatním státům). Stejná obtížnost, která brání poznat univerzalitu individuálního vědomí, jakož i rozpoznat hierarchii cílů, preferencí a hodnot konkrétního jednotlivce, brání rovněž zcela nepochybnému a určitému stanovení jakéhosi kolektivního charakteru nějaké instituce. Stát je významnou a mocnou společenskou institucí, jejíž chování je velmi složité analyzovat. Projevy individuálního vědomí lze přisuzovat jednotlivcům, kteří za ně mohou nést osobní odpovědnost např. právního charakteru (jednotlivce lze např. trestat), zatímco otázka mezinárodněprávního postihu suverénního státu je neustále sporná.

Dokonce samotná existence mezinárodního veřejného práva a jeho primátu nad vnitrostátním právem jednotlivých států, není předmětem jednoznačného souhlasu, spíše naopak. Nelze navíc patrně přehlédnout úplnou zahraničněpolitickou praxi nějakého státu do všech podrobností, abychom nad ní mohli vyslovit jednoznačný soud. Relativita a kontingentní charakter historických událostí přetváří den ze dne mezinárodněpolitickou situaci, což vede ke změnám jednání a postupů v zahraniční politice. Myslím, že tváře mnoha států na nás hledí dvojím pohledem jako onen římský bůh času. Na druhou stranu by bylo příliš snadné vzdát se veškerého hodnocení jen z důvodů jeho pomíjivé platnosti a neurčitosti. Nelze totiž přecházet bez povšimnutí megalomanské dobrodružné spády současných velmocí, aniž bychom se vystavili hrozbě v podobě jejich budoucí akceptace jakožto principu mezinárodní politiky.

Spojené státy představují zajisté nejpevnější hradbu určité "životní formy", totiž západní demokracie, zároveň se ale prezentují jako nesmlouvavý spasitel moderního věku, jenž nebezpečným ignorováním širšího mezinárodněpolitického konsensu, prosazuje výlučnost své amerikanizované vize světového pokroku.

Žijeme v době postmoderního rozbíjení velkých příběhů, devalvace všeobecné jistoty vědeckých poznatků, velké relativity morálních soudů, masivního bezvěrectví a mnohdy velmi dravého ekonomického chování. V tomto věku by bylo lepší zvolit za princip, jenž by naplňoval nejvyšší lidské aspirace, trvalou snahu udržet komunikaci se svými druhy. To, jak a kdy uspějeme ve vzájemné komunikaci, může rozšířit nebo zúžit meze samotného života. Nelze prosazovat jedinou alternativu dalšího vývoje v žádném oboru lidské činnosti, tedy rovněž nikoli v zahraniční politice. Americká politika je podle mého názoru blízká misionářství. Před tímto misionářským pohledem na svět se mějme nejvíce na pozoru. Nikdo nemá právo s apoštolskou blahosklonností mentorovat druhé, manipulovat životy druhých a glajchšaltovat společenské poměry podle svých originálních představ.

Takové postoje brání komunikaci a nahrazují tichá poselství určitých představ o správném uspořádání světa, diktátem zvěstování, které již nepřipouští zásadnější kritiku. Myšlenky, které řídí svět, naopak přicházejí na nohou holubičích (F. Nietzsche). V patosu nevyhnutelného tvrzení, jež zní jako zvěstování, jsme proto v nebezpečí zásadní prohry. V mnohém ohledu byli moudřejší staří Řekové, kteří věděli, že člověk nikdy nesmí překonat jistou míru, neboť zapomenutí míry tak typické pro politický amerikanizmus, by mohlo jednou vést k pádu. Nic nepřekročí své meze, všechny věci mají svoji míru. Proto není svým způsobem správné, když se hovoří o nějaké "zemi neomezených možností" (leda metaforicky), neboť kdyby se ve skutečnosti taková země vůbec mohla objevit, byla by to země dokonalé libovůle a úplného tyranství.