Z kosmické výšky postavení komunistického cara Sovětského svazu, se širokou hrudí určenou pro zlaté medai le, dopadl bez padáku na úroveň žvanila, který se se svou sociální demokracií všem zprotivil a trpí ho pouze z úcty. Přirozeně, že to Gorbi nechtěl. V roce 1993 se snažil znovu zvednout hlavu, aniž by rozuměl podstatě říjnových událostí -- stejně tak jako v roce 1991 virtuálnímu převratu s víceúrovňovým řízením, v němž byl každý krok "vzbouřenců" nasměrován těmi, již je na oko jakoby potlačovali.

Gorbi není zrádce. Je to provinční hlupáček, kterému přeskočilo od sebelásky a který nedokáže žít podle vlastního rozumu. I u nás se občas na carském místě ocitnou takoví lidé.

S měřičským pásmem nejlepšího traktoristy Stavropolska Gorbi změřil všechna moře a oceány a dospěl k závěru: já jsem ten nejmilejší a nejkrásnější na celém světě. Takto se do sebe zamilovat pomáhalo Gorbimu celé pokrokové lidstvo, ze všech stran ho zahrnuli chválou, hned po Isiačovi z něj udělali laureáta, i když se přitom potichu pochechtávali do rukávu. A potom naše skvrnitá vrána zakrákala z plných vraních plic, a sýr vypadl. Sýr se jmenoval Sovětský svaz.

Gorbiho hloupost využili proti nám jak nepřátelé, tak zrádci. On sám si však nepřál nic jiného, než jenom se vozit po celém světě v roli všeobecného oblíbence. Za sténání nadšených Němců, které od nás osvobodil prakticky zadarmo a velmi předčasně. Líbilo se mu být přítelem německého národa, byl unešený z toho, jak ho všichni mají rádi a rozmazlují ho.

A co Jelcin? Je zrádce? Ani on není. Jelcin byl na rozdíl od Gorbačova mužem moci, který uměl přinutit lidi, aby si ho vážili a báli se ho. Kdysi však byly jeho představy o světě velmi zakonzervované, snad i naložené do lihu, na úrovni Sverdlovské oblasti. Nicméně to není zase tak málo a odpovídá to rozsahu nevelkého evropského státu. Avšak nikoliv Rusku, tím více ne Sovětskému svazu.

Jelcin nevytvářel samostatnou politiku, neboť neměl k dispozici orgány na její vytvoření. Namísto orgánů politické tvorby měl tým a rodinný klan. Sám Jelcin byl něco na způsob žentourové mlátičky, ve které současně plnil funkci mechanismu a dvou koní. Jeho blízké okolí pak vkládalo do mlátičky snopy. A on mlátil a mlátil, protože mlátit se mu líbilo.

Ještě dlouho se bude mluvit a psát o tom, že Jelcin vědomě a zákeřně konal v zájmech Američanů, jenomže není to pravda. Jelcin a jeho rodinný klan konali ve vlastních zájmech, které se však, doopravdy, v mnohém shodovaly se záměry našich zaoceánských příznivců.

Ani Gorbi, ani Jelcin nedisponovali souborem vlastností, které vládce, zvláště pak ruský, nevyhnutelně potřebuje. Nemá význam teď vyjmenovávat, co konkrétně jim z toho chybělo. Chybělo všechno. Nejvíce ze všeho rozum a vědomosti o světě, jež by překračovaly rámce Stavropolska či Sverdlovščiny.

Ostatně, jestliže se podíváme na americké prezidenty posledních let, tedy na Clintona anebo Bushe mladšího, též z nich rozum a vědomosti jaksi nesrší. Též jsou to neotesaní venkované, přičemž jakoby záměrně. To je však Amerika, tam žijí Američané, kterým se vládne jedna radost -- takový jsou jednodušší. Jednou přijde čas a jim všem bude vládnout jeden náš boss ruského podsvětí. Ale vládnout našim lidem, to je něco jiného, než se omlouvat v přímém přenosu rozněžněným Amíkům za to, že urozené prezidentovy spermie náhodně přistály na šatech nepříliš vábné stážistky.

Naši úředníci nás též nezrazovali. Nikoliv proto, že by byli dobří anebo svědomití, ale proto, že jsou homogenní, jsou jedni z nás a před cizím strýčkem se hrbit nebudou. Dávají přednost vlastnímu. Ani Gorbi, ani Jelcin, ani Putin, ba ani pyramidy úředníků, oligarchů a banditů pod nimi nebyli a ani nemohli být motivováni k vědomému plnění cizí vůle namířené proti nám. Protože tato cizí vůle je namířená i proti nim. Taková je pravda, kterou žvanění o "okupačním režimu" nijak nezakryje.

Rozpad sovětského impéria se nevysvětluje zradou sovětských úředníků nejvyšší úrovně, ale jejich neschopností vést boj v nových podmínkách, podle nových pravidel, jež nám vnutil nepřítel. Sovětská nomenklatura intelektuálně zaostala oproti americké. Zabloudila ve vlastních konstrukcích založených na mrtvých teoriích, kterým nikdo nevěřil, ale kterých se tak jako tak všichni drželi, protože nic nového nebylo. Za nové začal být v Rusku považován starý, prohnitý a našimi západními bratry dávno přežitý a překonaný liberalismus.

Namísto toho, aby reálně zhodnotili situaci, zvážili vlastní síly a "říši zla" prodávali po malých kouscích za velké peníze, sovětští úředníci se v roce 1985 na posledním sjezdu KSSS zničehonic proměnili v náruživé liberály-zápaďáky, jakoby přesvědčení o tom, že přišel nový zákon pod názvem Trh. A ihned poté, co se z nich stali zuřiví liberálové, zadarmo odevzdali impérium svým konkurentům. A ještě se přitom poníženě klaněli: děkujeme vám, že to všechno naše nám berete.

Není pravda, že naši porážku naplánoval slavný Brzezinski z Washingtonu. Takový rozpad nemohl nikdo plánovat. Takovou slabost vůle a duše, kterou sovětská nomenklatura projevila v průběhu krize s názvem perestrojka, kterou sama vyvolala, nečekal nikdo. Ani od nás, ani od nich. Všichni se připravovali na to, že "říše zla" se bude "rozmrazovat" celá desetiletí. A my jsme sami bez boje, dokonce i bez trhu, odevzdali to, co vybojovali naši předci. Tím jsme sami sebe shodili, ale zároveň jsme pobláznili Amíky, kteří se pomátli na rozumu z takto nečekaného a snadného vítězství.

Kdo nás vyháněl z Pobaltí a z Evropy? Kdo by se nás odvážil napadnout, kdybychom sami neodešli? Nikdo, sami jsme se vyhnali. A kdo přitom ztratil nejvíce? Tambovský traktorista? Ne, nejvíce ze všech ztratili naši vládní činitelé, kteří vložili do cizích rukou nesmírná bohatství, která mohla zůstat v jejich rukou. Naši partokrati zopakovali chování ruské armády v průběhu první světové války -- opustili frontu a vrhli se rabovat vlastní dům. Vyrabovali ho a nikdo jim neřekl křivé slovo, náš život se žene dále jako ruská trojka.

Dnes tito zpustlí ideologové perestrojky, tito nedávní vladaři dum působí hloupě a uraženě: oni to celé způsobili a právě je odehnali od válu jako první. Ale tenkrát, v průběhu těch kritických dní, jim nikdo ústa nezavřel. Nenašel se náš jednoduchý sovětský Teng Siao-ping, který by dal každému po oříšku a pošeptal úředníkům do ouška to nejdůležitější: hoši, nedělejte cirkus, brzy budete bohatí. A dva nebo tři nenapravitelné křiklouny by pro výstrahu oběsil na náměstí.

Namísto toho Gorbi svalil střechu našeho domu rovnou nám na hlavu, přičemž byl přesvědčený, že jen zkrášluje fasádu. Střecha již padala, a on, jakoby se ani nechumelilo, chodil se štětcem v ruce a pískal si.

V prachu a dýmu trosek ukradli naši nejobratnější komunisti okamžitě všechno, co bylo vidět. A to, na co jejich ruka nedosáhla, například na Evropu, jednoduše nechali být. K čemu je bojovat a zápasit o budoucí postavení Ruska ve světě, když teď a tady, přímo nám pod nosem se privatizuje ropa a plyn? A my se jako hlupáci budeme s Němci tahat o jakési byty pro sovětské důstojníky, a právě v tu chvíli se vjachirevy a černomyrdiny stane někdo jiný namísto nás? A takto jsme ztratili polovinu světa. Avšak nepláčeme, polovina ještě zůstala.

Ano, dnes všichni sborově vykřikují, proč jsme to neudělali jako v Číně a neodevzdali úředníkům do rukou vlastnictví podle promyšleného a uspořádaného schématu. Neudělali jsme to, poněvadž nejsme Číňané a neumíme nakládat s mocí tak, jako naši žlutí bratři, jejichž stát trvá už pět tisíc let.

A přece, zrádce jsme měli a bylo jich mnoho. Zrádci nazvěme ty, kdo vědomě, každý den po polívkové lžíci přilévali několika generacím sovětských lidí jed liberalismu. Jsou to ti, kteří v naší katastrofě viděli svoji záchranu, kteří o této katastrofě snili, kteří celé postalinské období žili podle zásady "čím hůře, tím lépe". Naši zrádci se nezamýšleli nad tím, co se stane se zemí a konkrétně s nimi v tu chvíli, kdy přijde jejich zářivá budoucnost a konečně všechno bude úplně zlé.

Psal se konec roku 1979, naše armáda dobyla Kábul a já jsem telefonicky o tom mluvil se svým přítelem ze střední školy.

"Je to průser!" řekl můj přítel, který byl tenkrát stejně starý jako já, tedy měl dvacet dva roků. "Všichni slušní lidé se od nás odvrátí."

Poznamenávám, že tento středoškolský přítel zůstal i na dále mým přítelem, a vzpomněl jsem si na něj proto, protože jeho úvahy představovaly pro sedmdesátá léta typický prohnilý liberální duch moskevské inteligence. Prý, co strkáme svůj rypák, kam nemáme, jak my můžeme Afgánce přivést k rozumu? ...

Dnes už je jasné, že tenkrát, v roce 1979 se stala chyba. Nikoliv hrubá, nýbrž taková, co se dá odpustit a vysvětlit. Proč bychom neměli strkat nos do Afganistanu, když jsou tam i komunisti, i ropa, i heroin? Naši tehdejší kolegové ve světovém panství, Američani, nadělali takovýchto "chyb" nepoměrně více. A nikdo se od nich neodvrátil, právě naopak. Čím více Amíci strkají všude svůj nos, tím zuřivěji je mají rádi.

Uplynul další rok a udělala se druhá chyba, tentokrát seriózní. Z našeho tábora jsme vypustili Poláky.

Dnes je zajímavé vyslechnout si, jak tuto chybu zdůvodňují naši svůj věk dožívající liberálové, kteří si neodešli užívat svobodu na Brighton Beach. Tvrdí, že zahnívající sovětské impérium si nemohlo dovolit válku na dvou frontách, a proto se sovětská vláda rozhodla nepotlačit Solidaritu v Polsku.

Takový duch panoval v těch časech v moskevských kuchyních. Čtyřmiliónová po zuby ozbrojená sovětská armáda prý nemohla potlačit odborářské aktivisty v Gdaňsku. Je zajímavé, že na potlačení polských odborářů se tak jako tak připravovali. Armády "zemí lidové demokracie" celé měsíce uskutečňovaly manévry podél polských hranic. Východní Evropa byla přecpaná našimi vojáky. V Československu bylo čtvrt miliónu našich vojáků. V Německu kolem čtyř set tisíc a přibližně padesát tisíc v samotném Polsku. V neomezeném množství bylo možné soustředit armádu v Litvě, Bělorusku a na Ukrajině. A vstoupit naráz ze všech stran.

A tohle všechno nestačilo na to, aby umlčeli vousatého žvanila Walesu, od kterého se později odvrátili i samotní Poláci. Proč to nestačilo? Protože prohnilý duch už stačil otrávit mozky stalinových následovníků. A liberální sovětčíci, soustředění na ideologických postech, vytvořili už ve společnosti takovou náladu, která byla v přímém protikladu k imperiální. Opravdu jsme takové obludy, že se opět opovážíme míchat se do života svobodného polského národa? A co uvolňování mezinárodního napětí, a co na to světové veřejné mínění, které by se postavilo na stranu uražených Poláků, mimochodem, jak stálo vždy, když ruská armáda potlačovala povstání v Polsku?

Takové otázky tenkrát trápily naše vůdce, ze kterých se najednou stali moralizující lidumilové. Dá se říct, že až maximalisté v oblasti morálky. My nemůžeme a nesmíme, avšak naši zaoceánští učitelé mohli a směli všechno, co považovali za účelné, a své vojáky posílali všude, kde vojáci mohli zbraněmi něco vydobýt.

Otevřenou otázkou zůstává, zda by v Polsku vůbec došlo k povstání při takové drtivé převaze sil a při tom, že polská armáda byla všeobecně loajální ve vztahu k polským komunistům? Jaruzelský později dokonce vyhlásil výjimečný stav, aby nás uklidnil. Byla by vůbec občanská válka, kterou se Walesa oháněl nad hlavou jako palcátem? Naše senilní vůdce v Polsku obelhali. Tak, jak i mnohokrát později obelhali naše demokratické vůdce.

"Říše zla" se na začátku sedmdesátých let neopovážila použít sílu tam, kde podle zákonů boje o moc bylo použití síly nevyhnutelné, a Polsko bylo vytržené z "bratrské rodiny zemí lidové demokracie", čímž se otevřela cesta k rozpadu Varšavského bloku.

Co paralyzovalo starého Brežněva a jeho okolí? Věk, strach, choroby? Ne, Sovětský svaz byl paralyzovaný jedem sovětského liberalismu.