31. 8. 2004
My s nimi vyběhneme 18.O našich zbloudilých slovanských bratrechZačátkem devadesátých let mě velmi pobavily hlubokomyslné úvahy začínajících českých a slovenských podnikatelů o tom, jak jim samotný osud předurčuje stát se mostem mezi Východem a Západem. A když se tímto mostem stanou, budou z obou dvou stran vybírat mýtné za přechod. Být mostem není velmi pohodlné a ještě méně pohodlné je na něm žít, namítal jsem. Tehdy všichni toužili stát se mosty, počínaje Lotyšskem až po Moldávii. Zvlášť po tom toužili naši slovanští bratři. Zakládaly se speciální firmy a holdingy, organizovaly se teoretické semináře. My tady přece máme tak skvělou infrastrukturu, říkali duchaplně mnozí z nich, zvláště pak Češi. Kde by jen Rusové takovou vzali? Pomůžeme ruským kolegům zorientovat se ve složitém evropském prostředí! Toto je osmnáctá kapitola kontroverzní knihy ruského autora žijícího v Bratislavě Sergeje Chelemendika s názvem "My objebiem ich", kterou uvádíme na pokračování. |
Dnes už i slepý vidí, že ruští kolegové se zorientovali v Evropě sami, přičemž daleko rychleji, než jejich čeští učitelé dokázali pochopit, kde je Východ a kde Západ. Ruští kolegové se důkladně zorientovali i v samotných Čechách: koupili od Čechů všechno, co by se jim mohlo v životě hodit, například Karlovy Vary anebo solidní kousky Prahy. Uběhly roky a naši slovanští bratři postupně vystřízlivěli, zvláště pak po válkách na Balkáně, zapomněli na svůj sen stát se mostem a v hlučných houfech táhli na Západ. Tedy do NATO a Evropské unie, kterou se již kdoví po kolikáté v průběhu posledních sta let snaží Američané umíněně přejmenovat na Spojené státy evropské. Naši bratři Slované se začali tvářit jako velcí zápaďáci, i když u mnohých z nich představy o Západě přetrvávají na úrovni touhy uhrovitého puberťáka po erotických zkušenostech Casanovy. Leccos si představují, ale ještě nic nezkusili. Ne všichni tomu v Rusku uvěří, ale naši slovanští bratři nevědí o našich vypasených evropských bratrech ani ty nejjednodušší, nejzákladnější věci. Moskevský deváťák s rozhledem, který čte ruský analytický tisk a sleduje světové ceny surovin, by mohl otevřít oči stovkám takzvaných expertů a komentátorů ve východní Evropě, kteří ustavičně cosi říkají a píší o budoucím blahobytu v rámci Evropské unie. A mladý ambiciózní úředník z Gazpromu by se mohl stát konzultantem vlád našich nedávných spojenců, klidně všech najednou, a to bez odborné přípravy. Snadno by jim vysvětlil, odkud jde plyn, teče ropa a co z toho všeho vyplývá. Zatím však v bývalých zemích RVHP zavládla euforie: aha, už jsme na Západě, to znamená, že jsme v ráji. A tito západní demokrati se nyní začnou s námi o všechno dělit, neboť mají dobrá srdce. Naše lidová moudrost si už dávno povšimla, že bezplatné obědy neexistují a že dostat se na cizím hřbetu do ráje -- právě o tom naši slovanští bratři sní -- je nevděčná činnost, která slibuje pouze velká zklamání. Takže radost ze splynutí s Evropou naše slovanské bratry opustí v nejbližší budoucnosti. Koneckonců splývají s nimi nikoliv proto, aby je "přikrmili", ale přesně s opačným záměrem. Oškubou je jako husy. Naši bratři Slované jsou naivní jako chlapec z neslušného vtipu, kterého strýček pederasta navnadil k sobě domů na čokoládu. Po návštěvě se prostoduchý chlapec divil, že ho z čokolády rozbolel zadek. Rozdíl je pouze v tom, že našim slovanským bratrům čokoládu nikdo nedá. Jenom ji ukáží z dálky, a i to jen ten blyštící se obal. Nicméně zadek začne bolet velmi brzy. Proč vlastně naši vypasení evropští bratři ze západní Evropy potřebují naše slovanské bratry? Za prvé, proto, aby od nich vypumpovali mládež, zatím ještě dobře vychovanou, která dostala slušné vzdělání za skromné peníze svých rodičů. To jest chtějí slíznout smetánku našich bratrů Slovanů bez války a dokonce i bez zápasu. Přesně tak, jak už to dvě stě let dělají Američani, kteří lížou intelektuální smetánku po celém světě. Za druhé, přes území, které zatím stále patří našim slovanským bratrům, vedou surovinové tepny od nás, od velkorysých dárců, kteří se starají o to, aby německý měšťák měl vždy co natankovat do svého mercedesu. Z hlediska Německa a Francie je logické, aby tyto životně důležité tepny drželi pod kontrolou oni a dostávali peníze za tranzit. Za třetí, v Evropě zůstalo mnoho rozličného odpadu, haraburdí, které naši slovanští bratři ještě nestihli koupit. Zvláště pak mnoho zastaralé vojenské techniky, kterou dnes doopravdy nikdo nepotřebuje, a kterou je dokonce nevýhodné roztavit i na to železo. Ať tedy tohle všechno slovanští bratři koupí. Navíc, největší zájem vypasených evropských bratrů, který je nutí k tomu, aby k sobě připojili prostoduché bratry Slovany, má pouze strategickou povahu. Pro naše vykrmené bratry je to otázka života a smrti. A tuto otázku vlastního přežití, kterou sami vytvořili svým liberálním lajdáctvím, chtějí nyní odsunout na východ Evropy. Sem, k našim slovanským bratrům, budou vytlačovat mezinárodní svoloč, kterou západní Evropa již dnes překypuje. Tak jako kdysi vytlačovala Židy z Rakouska-Uherska na východ, bude nyní západní Evropa od sebe vytlačovat černo-žluté přistěhovalce, jejichž velká část je svoloč v čiré podobě. Vypasení bratři ze západní Evropy si pro naivní slovanské bratry nachystali takovou jednoduchou výměnu. Oni prostřednictvím svých vysokých platů vysají jako vysavač do sebe nejlepší Slovany, to jest mládež, odborníky, experty, a současně špinavým pometlem vymetou na místo těchto nejlepších Slovanů alespoň část vlastní svoloče. V tom spočívá absolutní a hlavní význam rozšiřování Evropské unie, dobročinnosti se to zrovna nijak moc nepodobá. Jeden prostý a názorný příklad. Několik kilometrů od Bratislavy a čtyřicet kilometrů od Vídně leží malé rakouské městečko Hainburg, kterým často projíždím. Je to nejvýchodnější bod Rakouska. Jenomže Rakušanů v něm rok co rok ubývá. Když po ulici přecházejí školáci, zástupců bílé rasy v dorůstající generaci mladých Hainburčanů není víc než jeden ku dvaceti. A tento jediný ještě nemusí být zaručeně Rakušan. Rakouský Hainburg rok od roku stále hustěji osídlují Kurdové, jeden z nejcivilizovanějších přistěhovaleckých národů. Mezi Kurdy se najde málo svoloče. Jsou pořádní, seriózní, jejich ženy bývají obvykle baculaté a na hlavách nosí parádní šátky. Kurdové doopravdy nemají kde žít v tom to světě a sociální podpora utečenců v Rakousku je uspokojuje více než vlastní, historií prokleté hory, které bombardují jednou Turci, jednou Saddám anebo Saddám společně s Turky. Jen co Slovensko vstoupí do Evropské unie a otevřou se slovensko-rakouské hranice, velká část hainburských Kurdů nevyhnutelně namíří své kroky do sousední Bratislavy, přičemž s těmi nejlepšími úmysly. V Bratislavě je totiž všechno o mnoho levnější, cesta z Hainburgu do hlavního města Slovenska trvá asi deset minut. Kurdové by jezdili klidně už i teď, ale většina z nich ještě nezískala rakouský pas. A v okamžiku otevření slovensko-rakouských hranic ho zřejmě ani nebude mít. Ale to už nebudou žádné hranice. Když rakouští Kurdi přijdou na to, že v sousední Bratislavě jsou byty levnější více než dvojnásobně, domy třínásobně a půda nevím kolikanásobně, ze Slovenska už je nikdo za nic na světě nedostane. Jejich, podle rakouských měřítek, bídná podpora se na Slovensku promění na solidní kapitál, protože na Slovensku bude nevyhnutelně všechno levnější: jídlo, benzín, kino, děvky. A navíc Slováci jsou lidé milí a přívětiví. Co pro pětimiliónový slovenský národ, ve kterém Maďaři tvoří půl miliónu a další půlmilión tvoří Romové, znamená fakt, že se na Slovensku objeví tak výrazný počet Kurdů, kterých je na světě přibližně třicet miliónů? Znamená to v krátké času konec Slováků jako národa. A mimochodem v Hainburgu, Vídni a v celém Rakousku žijí nejenom Kurdové. Ještě jednou zopakuji: spolu s Turky představují Kurdové nejcivilizovanější etnické společenství přistěhovalců v Evropě. Avšak jsou zde ještě Bosňané, Albánci, Etiopané, Somálci, Číňané, Vietnamci, Afgánci, Arabi -- jsou všichni odevšud. A všech každý den přibývá. Navíc, mimo nevelkého Rakouska leží nedaleko Slovenska velké Německo, kde emigranti tvoří již více než dvacet procent. Je zde taky Francie, jediná země v západní Evropě, která prožívá bouřlivý růst obyvatelstva, ze kterého Francouzi nemají velkou radost. To se totiž naturalizovaní černo-žlutí bratři začali v liberální Francii seriózně zabývat rozmnožováním Francouzů. Zvláště sympatické je, jak západní Evropané přísně dohlížejí na to, aby budoucí společníci v Evropské unii, tedy východní Evropané, kopírovali jejich hloupé a marnotratné systémy sociální pomoci. Ne nadarmo. V nadcházejících Spojených státech evropských pracovití, i když nemajetní Slováci budou muset živit nejenom půl miliónu zásadně nepracujících a prudce se rozmnožujících místních Rómů, které Slováci živí už dnes a jejich osud leží Evropě tak na srdci. A takových zásadně nepracujících brzy přibude na Slovensku několikanásobně více. Zvláště pak, jestliže všechny Evropany vyzbrojí europasy a eorupovoleními na pobyt, bude nutné živit všechny, již přijdou na Slovensko žít, koho zláká laciné zboží, podnebí, příroda a měkkost slovenské povahy. Tedy spousta pestrobarevné svoloče a mnoho jiných chudých. A když dnes přibližně pět pracujících Slováků vydržuje jednoho nepracujícího Roma plus vlastní děti, studenty a důchodce, potom se v nejbližších letech situace změní přibližně tak, že jeden pracující Slovák bude vydržovat pět černo-žlutých bratrů plus Rómy plus vlastní starce a děti. Jak se s tím vším chudý Slovák vypořádá, zeptáte se. Přirozeně, že nevypořádá. Nedokázal by to ani bohatý Němec. Proto si dnes tento bohatý Němec kupuje chudého Slováka sliby o pohádkové bratrské pomoci, ale sám se metodicky připravuje na to, aby si mohl ulehčit svůj těžký německý úděl na úkor Slováka. Je to spravedlivé? Slováci snad přivezli Němcům milióny přivandrovalců, se kterými si nyní v Německu neví rady? V souvislosti s našimi slovanskými bratry existuje ještě jeden strategický zájem, tentokrát ze strany autorů světového pořádku, od Američanů. Už bylo dávno na čase, aby Američani stáhli svá vojska z Německa. Avšak tyto vojska se teď přesunou k našim bratrům Slovanům, kterým se tak naskytne možnost porovnat, čí okupace byla příjemnější. Rudá totalitní sovětská či demokratická s hvězdami a pruhy. Takže mimo invaze přistěhovalců různého druhu naše slovanské bratry čeká (jestli ne všechny, tak mnohé), že na jejich uzemí budou rozmístěny systémy protivzdušné obrany NATO a rakety s atomovými bojovými hlavicemi, což z našich bratrů Slovanů automaticky dělá cíl pro první úder v případě jakékoliv války, ať už s námi, nebo s islámem. Ostatně, nedá se přejít bez povšimnutí ani invaze našich gastarbeitrů, zatím převážně Ukrajinců, do Čech, na Slovensko a do Polska. Jen v Čechách se počítají na sta tisíce. Kolik jich bude, když hranice mezi Českem a Německem zanikne, ví jen sám pánbůh. Neexistují však žádné pochybnosti o tom, že ukrajinští gastarbeitři, kteří si osvojili život u našich slovanských bratrů, se posunou na německé území a začnou šetrné Němce svádět svou levnou pracovní sílou. Dá se očekávat, že na území Čech, Slovenska, Polska a Maďarska dojde v nejbližších letech ke srážce několika vln přistěhovalců. Ze západu sem budou vymetat černo-žluté bratry, a tato vymetaná masa bude obsahovat velký podíl svoloče. Z východu zesílí příliv Ukrajinců a Rusů a kdo ví koho ještě a svoloče bude mezi nimi taktéž o mnoho víc než dnes. Výsledky této srážky se dají snadno předpovídat. My požádáme naše černo-žluté bratry, aby zabrali jenom ty místa, která nejsou zajímavá pro nás. A černo-žlutí bratři s tím budou určitě, dokonce ochotně souhlasit. Jaký lidský guláš z toho všeho vznikne na půdě našich slovanských bratrů, na to raději ani nemyslet. Bez nás však tento guláš nevysrkají. V této souvislosti si vzpomínám na jeden rozhovor s jistou českou dámou z televize, jenž se odehrál přibližně před deseti lety. Tehdy jsem ze srandy jen tak prohodil, že bratři Češi by se měli velmi rychle začít učit německy. Dáma však humor nepochopila a začala pateticky uvažovat, že by to nebylo na škodu. Zřejmě je to osud. Že prý i tak Němci vždy ovládali Čechy, a tak či tak je pohltí. Vzpomínaná dáma se až chvěla od touhy být Němci pohlcená. Když ji dnes potkám, určitě jí povím, aby Češi raději znovu oprášili ruštinu. Ukážu jí všech čtrnáct ruskojazyčných novin, které v Praze vycházejí. Zavedu ji do kterékoliv slušné pražské restaurace, kde německy mluví málo a špatně, zato však rusky všude a dobře. Poprosím ji, aby se zastavila u stánků s rychlým občerstvením na Václavském náměstí a všimla si obsluhující prodavačky, která mluví rusky a též slušně česky. Pro dámu bude užitečné, aby se zamyslela nad tím, proč ty nejjednodušší, nejlehčí peníze na jejich historickém náměstí jsou již dávno v rukou lidí, které oni nepatřičně nazývají ruskou mafií. Češi si obvykle uměli vybrat ze dvou zel to menší. Jestliže budou mít na výběr: Albánci, Somálci nebo my, zaručeně si vyberou nás. Přičemž nejenom Češi. Celkově však dnes není slovanským bratrům co závidět. Budou muset sami, bez jakéhokoliv postranního našeptávání, vyřešit otázku: zda se ocitnout mezi těmi, kteří vyběhnou s netvory tohoto světa, anebo být mezi těmi, s kterými vyběhnou. Naši bratři by nejraději, jako vždy, byli tam i tam současně, a když výsledek boje bude jasný, slavnostně podpoří vítěze. Přání je to pěkné, ale příliš naivní, ba přímo dětinské. Vítěz totiž může být jasný až příliš pozdě, kdy ženy našich bratrů Slovanů již budou chodit do mešit s kurdskými šátky na hlavách. Nedejbože, jestliže Evropa bude muset znovu bojovat, první údery těchto válek, ne nevyhnutelně globálních, nenechají v zemích našich slovanských bratrů kámen na kameni. V období perestrojky bylo v Sovětském svazu mimořádně oblíbené pořekadlo: za co jsme bojovali, o to jsme se i utkali. Smysl tohoto pořekadla začnou naši slovanští bratři vnímat v bezprostřední budoucnosti a v konkrétní podobě. Bojovali, i když bez osobního nadšení, za evropský blahobyt v rámci Evropské unie. Blahobyt nastane: s německými cenami a s polskými platy a s narůstajícím přílivem těch směrem na východ vymetených černo-žlutých bratrů se bude tento blahobyt znásobovat. Bojovali za bezpečnost pod deštníkem NATO. Bude bezpečnost, bude i deštník s jadernými raketami, které budou umístěné ve dvoře, a s velkým množstvím amerických vojáků, kteří se po přísném Německu uvolní a které žádný místní soud nebude mít právo soudit. Bezpečnost podle modelu vůdce kubánského revoluce, hlavního velitele a zvláště velmi ctižádostivého Fidela Castra. Byl to on, kdo k sobě pozval naše jaderné rakety, aby se cítil jistější. |
Sergej Chelemendik: My ... ich! | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
31. 8. 2004 | O našich zbloudilých slovanských bratrech | Sergej Chelemendik | |
30. 8. 2004 | O našich emigracích | Sergej Chelemendik | |
27. 8. 2004 | O svoloči | Sergej Chelemendik | |
26. 8. 2004 | Naši oligarchové | Sergej Chelemendik | |
25. 8. 2004 | O tom, jak náš Isaič s nimi vyběhl | Sergej Chelemendik | |
24. 8. 2004 | Kdo jsou naši židé | Sergej Chelemendik | |
23. 8. 2004 | Netvoři versus my a naši bratři | Sergej Chelemendik | |
20. 8. 2004 | Co chtějí netvoři | Sergej Chelemendik | |
19. 8. 2004 | Terminátoři národů | Sergej Chelemendik | |
18. 8. 2004 | Vyhlásit mat za státní jazyk | Sergej Chelemendik | |
17. 8. 2004 | Rakušané poznají "našu mať" | Sergej Chelemendik | |
16. 8. 2004 | Smyslná láska v městě Stryj | Sergej Chelemendik | |
13. 8. 2004 | Svátek rusko-německého přátelství v Turecku | Sergej Chelemendik | |
11. 8. 2004 | Černo-žlutý Frankfurt | Sergej Chelemendik | |
11. 8. 2004 | Pochybné hodnoty ruského autora ze Slovenska | Jan Čulík |