2. 9. 2004
Sparťané zase svrhávali děti ze skálypolemika s "Olympijskými reminiscencemi" Bohumila Kartouse
Může být, že někdo nemá rád sport, nebo se aspoň o něm tak vyjadřuje. Dobrá, lze předpokládat, že se na televisní přenosy nebude dívat, protože jej to vlastně nezajímá. Je to jeho svobodná volba. Lze taky následně očekávat, že své ironické postřehy o omylem viděné neoblíbené činnosti si nechá pro sebe a nebude obtěžovat jiné, kteří mají jiné názory na sportovní soutěžení. Kvílení o zaprodanosti sportu a zhoubném vlivu velkých peněz je mlácení prázdné slámy, když stadiony jsou naplněny diváky k prasknutí. |
Ti lidé hlasují nohama a navíc si účast draze platí na vstupném - čili žádná hrůzovláda je k ničemu nenutí. Kdo se na sportovní tv přenosy tu a tam dívá, dělá to většinou proto, že jsou v nich někdy ukryty napínavé příběhy s překvapivým vyvrcholením. Bohužel ne vždy, ale "někdy" - ostatně jako ve všem, je třeba se prohrababat horou hlušiny, aby se nalezlo hledaný drahokam. Není těžké pochopit, že sportovní aktéři zápolí nejen o čest a slávu - dnes jsou jejich úspěchy oslazeny mocnými finančními odměnami - ale nakonec je to jedno, každý vydává ze sebe maximální úsilí, aby dosáhl úspěchu. Po vítězství, nebo dobrém umístění, se ze svých výsledků raduje, pobíhá se svou národní vlajkou a nedělá to zřetelně z donucení. Na mezinárodních soutěžích se považuje za representanta své země, při ceremoniích vyhlašování vítězů se vztyčuje vlajka a hraje se hymna, mnohý ševelí rty, dovolí-li mu dojetí, hymnu zpívá s sebou. Někteří pláčou. Jsou i jiná místa, kde se i diváci nechávají unést příběhy a odcházejí pak třeba z kina ze zarudlým očima. Znáte ten pocit, připomínáte si, kdy se vám sevřelo hrdlo a do očí vám vstoupily slzy ? A přitom jsou to někdy zcela malicherné důvody, film jakýsi, ...vždyť je to jenom hra... Jde však o to ztotožnění se příběhem, s osobami, kteří ten příběh žijí, s jejich emocemi. Nevím, s čím se ztotožňuje ve svém sloupku Bohumil Kartous, jestli vůbec chápe aktéry příběhů ze stupně vítězů. Nějak před třiceti lety jsem nv polském rádiu vyslechl vyprávění jedné paní s dramatickými osudy, která vzpomínala na dobu mezi dvěma válkami, kterou prožívala v Chile, kde se jejich rodina vystěhovala. ještě před druhou světovou válkou se vrátila do Polska a účastnila s mimo jiné varšavského povstání. V chilské emigraci její otec vždy na polský státní svátek položil na podlahu noviny, nasypal na ně trochu přivezené polské země, postavil se na ni a zpíval hymnu. A plakal. Když to někomu vyprávím, ještě se mi nestalo - stejně jako nyní - abych tu větu dopověděl bez knedlíku v hrdle. Jak banální, že ?! Hlína na novinách - k smíchu, není-liž pravda ? NENÍ ! Což kdybych tak "po kartousku" si zapseudohumanizoval a připomenul si třeba těch pár živých Poláků, které znám, z nichž někteří neoplývají heroickými vlastnostmi, třeba se stydí mluvit polsky a kdoví co ještě, nebo připomenout, jak velká většina Poláků byla antisemistická, či snad "Ostrawica granica i kule v leb", "bratrskou pomoc" polské armády v šedesátém osmém, bigotní katolictví, nebo přidat nějaký žertík o hloupém Antkovi ? A já ten knedlík. Může mi, prosím, někdo vysvětlit, kde je zde ta chyba, kde je ten hegemonistický útlak, je snad ukrytý v tom, že se atlet zahalí do vlajky své země, nebo snad tím, když atletka má v rukou plyšového medvídka? Je to jen Kartousova "poetická licence", když píše o plyšovém Putinovi, či na jiném místě o Chu-tinovi, nebo je to bezbřehá sprostota ? Bude Bohumil Kartous příště mudrovat o bajkách napohled jakéhosi zemského ráje, kde ti obyvatelé ani neví, kde je jejich domov, či něco jiného v tom smyslu ? Já čtu ty první tři odstavce jako nefiltrované hulvátství. Však proti gustu žádný dišputát. |