Ti lidé hlasují nohama a navíc si účast draze platí na vstupném - čili žádná hrůzovláda je k ničemu nenutí. Kdo se na sportovní tv přenosy tu a tam dívá, dělá to většinou proto, že jsou v nich někdy ukryty napínavé příběhy s překvapivým vyvrcholením. Bohužel ne vždy, ale "někdy" - ostatně jako ve všem, je třeba se prohrababat horou hlušiny, aby se nalezlo hledaný drahokam. Není těžké pochopit, že sportovní aktéři zápolí nejen o čest a slávu - dnes jsou jejich úspěchy oslazeny mocnými finančními odměnami - ale nakonec je to jedno, každý vydává ze sebe maximální úsilí, aby dosáhl úspěchu.

Po vítězství, nebo dobrém umístění, se ze svých výsledků raduje, pobíhá se svou národní vlajkou a nedělá to zřetelně z donucení. Na mezinárodních soutěžích se považuje za representanta své země, při ceremoniích vyhlašování vítězů se vztyčuje vlajka a hraje se hymna, mnohý ševelí rty, dovolí-li mu dojetí, hymnu zpívá s sebou. Někteří pláčou.

Jsou i jiná místa, kde se i diváci nechávají unést příběhy a odcházejí pak třeba z kina ze zarudlým očima. Znáte ten pocit, připomínáte si, kdy se vám sevřelo hrdlo a do očí vám vstoupily slzy ? A přitom jsou to někdy zcela malicherné důvody, film jakýsi, ...vždyť je to jenom hra...

Jde však o to ztotožnění se příběhem, s osobami, kteří ten příběh žijí, s jejich emocemi. Nevím, s čím se ztotožňuje ve svém sloupku Bohumil Kartous, jestli vůbec chápe aktéry příběhů ze stupně vítězů.

Nějak před třiceti lety jsem nv polském rádiu vyslechl vyprávění jedné paní s dramatickými osudy, která vzpomínala na dobu mezi dvěma válkami, kterou prožívala v Chile, kde se jejich rodina vystěhovala. ještě před druhou světovou válkou se vrátila do Polska a účastnila s mimo jiné varšavského povstání. V chilské emigraci její otec vždy na polský státní svátek položil na podlahu noviny, nasypal na ně trochu přivezené polské země, postavil se na ni a zpíval hymnu. A plakal.

Když to někomu vyprávím, ještě se mi nestalo - stejně jako nyní - abych tu větu dopověděl bez knedlíku v hrdle. Jak banální, že ?! Hlína na novinách - k smíchu, není-liž pravda ?

NENÍ !

Což kdybych tak "po kartousku" si zapseudohumanizoval a připomenul si třeba těch pár živých Poláků, které znám, z nichž někteří neoplývají heroickými vlastnostmi, třeba se stydí mluvit polsky a kdoví co ještě, nebo připomenout, jak velká většina Poláků byla antisemistická, či snad "Ostrawica granica i kule v leb", "bratrskou pomoc" polské armády v šedesátém osmém, bigotní katolictví, nebo přidat nějaký žertík o hloupém Antkovi ?

A já ten knedlík.

Může mi, prosím, někdo vysvětlit, kde je zde ta chyba, kde je ten hegemonistický útlak, je snad ukrytý v tom, že se atlet zahalí do vlajky své země, nebo snad tím, když atletka má v rukou plyšového medvídka? Je to jen Kartousova "poetická licence", když píše o plyšovém Putinovi, či na jiném místě o Chu-tinovi, nebo je to bezbřehá sprostota ?

Bude Bohumil Kartous příště mudrovat o bajkách napohled jakéhosi zemského ráje, kde ti obyvatelé ani neví, kde je jejich domov, či něco jiného v tom smyslu ?

Já čtu ty první tři odstavce jako nefiltrované hulvátství.

Však proti gustu žádný dišputát.