Teď jejich rod čítá: skoro šedesátiletého krále Přemysla Mojmíra Přemyslovce, jeho laskavou matku, původem Italku Felicii Sforzi s oficiálním titulem Královna-babka, dále královnu Halinu Malgorzatu (rozenou Polku) a šest dospělých nebo dospívajících potomků; od prvorozené Brny Otawy, lékařky, architektky, armádní generálky s 4% sexuální orientací, přes dětinského korunního prince, přes dětinského korunního prince před prahem třicítky Přemysla Gustava Zbyška, jehož touhou však není koruna královská, nýbrž mnišská "kutýnka", Bělu Barbaru, absolventku politologie na Harvardu, pětadvacetiletého prince Jerzyho Teodora, knížete Ostravsko-Karvinského a Bohuše Bivoje, knížete Třeboňsko-Pálavského, bubeníka kapely Bilas Vilas -- až k nejmladší, teprve kvartánce Královského a lidového gymnázia v Praze 6, Doubravě Melánii, domácky přezdívané Melasa.

Zdálo by se, že zbytečně vyjmenovávám všechny účinkující aktéry, tvoří však méně než desetinu ze všech v knížce zmiňovaných celebrit -- ironicky pojaté prezentace představitelů prostých, leč kulturních královských poddaných.

Jak se stalo, že vymřelý rod po meči i po přeslici se po první světové válce dostal na Pražský hrad, si přečtete na str. 66-67, ale berte za reálné, že dnes jsou v obnoveném Českém království nejnižší daně z celé Evropy.

Královská rodina žije ve svém mikrosvětě přiměřeně skromně, "skoro" jako každá jiná. V Daliborce je rodinné fitcentrum (Melasa tam někdy vodí své spolužáky-pážata), večer trávívá před obrazovkou, jen pro ně, jak se ukáže, vysílá studio Tajné královské televize --TKT -- zvláštní program, složený z pozitivních zpráv a hodování.

Co se však děje v podhradí a ve vzdálených knížectvích? Staré časy skončily nebo končí, a jsou to právě shora uvedení mladí, kteří poznávají opravdový ŽIVOT. (Viděný jejich očima, ovšem.)

"Tátovi to ujíždí, viď?" řekl Bivoj a najednou šel stranou pracně budovaný imáč, jakož i stylizace do cynického pozorovatele a komentátora.

Melánie přikývla a hned sklonila hlavu, aby jí bratr neviděl do očí, kde se nahromadily upřímné slzy... "Táta už není král," řekla.

"Není," pokývl Bivoj. "Nebo přesněji, neměl by být."

"Pochopil jsi, co myslel tou pragmatickou sankcí? Já jen vím, že něco podobného vyhlásil táta Marie Terezie."

"No. Pochopil. Prostě chce předat moc. Nejspíš Brnče, jenže neví, jak na to. Jak to přijmou poddaní..."

A Brna ví: Chce to prý postupné kroky. Když se napravuje naráz všechno, nenapraví se nic. Nic se nedotáhne do konce. Pak je padesát věcí rozdělaných a zase důvod k nespokojenosti. Ale když lidi uvidí, že se jedna věc povedla, uvěří, že se povedou i další.

"Povím ti" (pokračuje Brana), "jak je to s tátou, on se totiž snáší akorát se mnou. Udělal z nouze ctnost. Jsem přesvědčená, že trpí nějakou duševní nemocí. Odhaduji to na těžkou depresi. Ale pálí mu to normálně. Jen nemá sílu. Tvrdí, že se stáhl proto, aby nás nechal, abychom se osamostatnili a ukázali, co v nás je..." (str. 187).

Dost už bylo citátů! Třeba je stručně poznamenat několik slov k románové stavbě a autorskému stylu. Krátké kapitolky jsou vždy uváděny heslovitým obsahem, přemíra drobných slovních vtípků a metafor vytváří grotesknost na kontrastech fantasy a čehosi, přibližujícího se realitě. Všechno ukazuje a zdůrazňuje generační příkop. Cosi zkostnatělého se zbortilo (nomen omen: jedna z negativních figur nese jméno kancléř Šiškin Myškin, řečený Kostěj, [snad hrabě] ).

Text je sice bohatý na minuciózně vypracované detaily, ty ale rozvolňují střídmý děj, ubírají vyprávění spád a žádoucí napětí.

Nicméně zručný a osobitý popis a odposlouchané dialogy (pravopisně korektní) by se mohly stát vzorem a zdrojem pro studentskou mládež, dokonce i pro zahraniční bohemisty a překladatele. Je to knížka určená dnešním teenagerům, za ně vlastně mluví svým posláním a jejich názory a jazykem.