V boji o naleziště svého zlata se mohl každý z našich oligarchů stát tím smolařem a mohli ho zabít. Kolikrát zabíjeli oni sami, to se nedoví ani jejich děti, ba možná ani jejich vnoučata. Samozřejmě, neukrývali se v podchodech se stařičkou pistolí "makarov", ba dokonce nemuseli ani sami nikoho objednávat. Na to jsou jiné kapacity a o takové kapacity nebude u nás nikdy nouze. Podstata se ale nemění. V zápase o každé naleziště ropy, plynu anebo něčeho jiného, byli zabiti desítky a stovky chrabrých uchazečů, ale oni, oligarchové, nepadli. Zatím.

To ale neznamená, že jim někdo něco garantoval, třebas jen na zítřejší den. Jen si vzpomeňme, jak na žádost Berezovského nejprve "vysvlékli" Gusinského, a potom ještě na žádost kohosi "obnažili" Berezovského. Takto svlečená a na posměch vystavená velká esa se nejenom že cítí poníženě a ne zrovna ve své kůži, nýbrž hrozí jim všichni ostatní, kteří jsou teple oblečení a kterým je nepříjemné, že tito nazí stále žijí a tak mnoho vědí. Možná to nejlepší, co mohou udělat tito ještě včera všemohoucí, je vzít do hrsti zbylé peníze a zaklepat na dveře plastického chirurga. Poněvadž ti, co prohráli v našem ruském kasinu, nejenom že nikdy nezískají bývalou moc či bohatství, ale nenajdou ani obyčejný klid.

Ano, naši oligarchové mají často židovská jména. Ano, mnozí z nich se i vzhledem podobají na židy. A co dál? Všechno ostatní mají naši. Žijí, přežívají a umírají podle našich pravidel. A kdyby se na jejich místě ocitl, řekněme Bill Gates a připustíme-li, že je Žid anebo se mu alespoň podobá, za čtvrt hodiny by jej sežrali.

Jakkoliv to směšně zní, naši Židé nás, navzdory ustavičnému hryzání mezi sebou, naučili spolupracovat. Dynamika procesu tohoto učení byla přibližně takováto: Židé se "rozpouštěli" v našem ruském živlu, čímž ztráceli velkou část své slavné rodové soudržnosti a převzali naši krutou schopnost začít rozbroje se střelbou a s mrtvolami jen proto, že se někdo na někoho křivě podíval. Naši Židé vstřebávali naši nadměrnou drsnost, současně odevzdávali velké části Rusů svou schopnost konat společně, tedy spolupracovat. Byla to taková výměna. Oni nám -- návyky solidarity, my jim -- schopnost zabíjet.

Zda nás naučili spolupracovat, či ne, ukáže budoucnost. Zatím však zaručeně dokážeme konat společně pouze ve dvou případech: když se chceme napít, nebo dát někomu přes hubu. Mimochodem, to vůbec není tak málo. Na světe je mnoho národů, které se už nedokáží společně napít, a už vůbec ne se poprat.

Existuje optimistické podezření, že Židé, kteří se s námi smíchali, nám odevzdali část svého pradávného instinktu soudržnosti. Ovšemže ne všem z nás, ale mnohým. A přestože nám ještě dlouho potrvá, než si uvědomíme velikost sovětské epochy, už dnes je zřejmé, po čem se stýská bývalým sovětským lidem, respektive všem, co mají víc než třicet.

Stýská se nám po budíčku s pionýrskou jitřenkou v půl osmé ráno, po pionýrských táborech, po budovatelských mládežnických táborech, po bramborových brigádách a "subotnicích", po monotónním svátečním životě v nekonečných úřadech, kde hlavním úkolem bylo nezapomenout se složit na flašku vodky u zálohy a výplaty. Nic podobného nepoznala ani ruská šlechta, ani mužická Rus. Tuto obrácenou světlou stránku našich válek a gulagů jsme u sebe jen zlehka začali nahmatávat.

Náš sovětský kolektivismus nezahubí žádné tržní reformy a nechť mě proklejí všichni vlastenci, ale kořeny tohoto kolektivismu nejsou ani ruské, ani slovanské. Je to ojedinělý hybridní fenomén, ve kterém se zkřížila rozpadající se maloměstská semknutost našich Židů s platonickou touhou ruského mužika žít ve své občině spokojeně a se všemi vycházet za dobře.