Již těsně po příchodu mě trochu zaskočil zájem lidí, které jsem nikdy neviděl, o můj spánek. Ale proč ne, chtěli být prostě zdvořilí. Ani snivě optimistický výraz v jejich rozesmátých tvářích mě dostatečně nevaroval a pak....už bylo pozdě.

Úderem sedmé hlavní manažer (dobromyslný chlapík ze Slovenska) za halasného a jistě upřímného smíchu "zaštrachal" mezi kompaktními deskami se slovy: "Pustím tam tedy něco lepšího než je skupina Holki" a vytasil se s údernou skupinou Kiss. Rázem se všichni shromáždili v kruhu a počali skandovat podivné heslo (asi slovo "džusů???) a jali se vítězně plácat přes ruce (sportovní gesto, které vídáme při fotbale).

To na mě šly mrákoty a přemýšlel jsem, kde jsem tento obraz již viděl.....Pak mě z přemýšlení vytrhly tupé nepříjemné údery na dveře. S úlevou jsem si oddechl, protože jsem čekal pány se svěracími kazajkami, kteří si odvedou mé "kolegy" tam kam patří. Bohužel mé přání nebylo vyslyšeno....dveře se otevřely a vyběhly další 4 osoby v oblecích s ještě více neodolatelnými úsměvy, které doslova vtrhly do místnosti a opět začali vykřikovat podivná hesla a začali si s námi "plácat".

To jsem již začal ztrácet naději a mírně konsternován pouze automaticky kopíroval chování ostatních, abych náhodou nebyl hned první den označen za rozvraceče morálky a černou ovci.

Pravda, má snaha zařadit se mezi ostatní vypadala dost neumě a spíše komicky, ale ostatní byli tak zabráni do svého obřadu, že si mého "přestavení" naštěstí nevšimli. Když to vše za nesmírného veselí a upřímného nabuzování skončilo, opět jsem doufal v nějaký obrat, ale opětně marně.

Kdesi zpoza počítače se vynořil dětský balónek. Domníval jsem se, že jde o nějaký omyl a vše bude rychle napraveno, ale jak už asi tušíte...opět a ještě jednou marně. S rychlostí, kdy jsem ani nestačil polknout jsem byl rozdělen do družstva a už mi začal kolem uší svištět tento krásně vybarvený gumák. Přestával jsem vnímat okolí a jen jsem se snažil zůstat při vědomí, abych se stačil krýt před tvrdě a dobře mířenými "projektily". Uběhlo dobrých 20 minut a vybíjenou vystřídal fotbal.

Dva pochopové-kolegové se hbitě chopili židlí a umě nacvičeným hmatem z nich vytvořili branky a zápas mohl začít. Všichni jsme se náramně bavili a nikomu nepřipadalo nic divné. Když jsem se konečně takhle vyřádili a vysportovali, začala přednáška, podle které jsem konečně pochopil, že předešlé aktivity nás měly nabudit (asi nějaká nová manažerská metoda).

Všem krásně svítily oči a potlesk střídal potlesk, Občas jsem dostal přátelskou (chlapskou) herdu do zad, abych nebyl tak "suchej" s otázkou, jestli jsem pořádně nabuzen na výkon. Mdle a s poledních sil jsem snaživě pokyvoval hlavou a horlivě mumlal stejná hesla jako ostatní.

V tu chvíli mi konečně došlo, že podobně obrazy vídám v televizních dokumentech o KSČ nebo ostatních totalitních stran na světě. Netušil jsem, jestli za zářivými úsměvy a rozzářenýma očima jsou nějaká sedativa nebo jiné podpůrné prostředky, ale pochopil jsem, že se nechci stát členem sekty vyznavačů "kancelářské vybíjené", ani nechci patřit mezi fanatické vyznavače kancelářské kopané a po pár hodinách jsem se rozhodl vzít "do zaječích" ....

Nesleduji moderní trendy, které se zabývají motivaci zaměstnanců a stmelováním kolektivu, každopádně jsem si ověřil, že na mě nezabraly a že by se jejich tvůrci měli nad sebou zamyslet, neboť po takového zkušenosti zbývá snad jen uchýlit se do nějakého soukromého zdravotnického zařízení a v pauzách mezi studenými zábaly, si ještě jednou přečíst nějakou knihu, která může přinést odpověď...

nejlépe od Orwella......