Právě k nám přicházeli emigranti žít a pracovat. Je škoda, že jsme dnes už jaksi pozapomněli, že ti stejní Němci, ke kterým se přicházíme živit my, po celá staletí a v obrovském počtu emigrovali k nám ze svého v těch dobách ne útulného, rozdrobeného a přelidněného Německa. Byli jsme to my, u koho se po desetiletí zachraňovali i Francouzi: nejprve před vlastní revolucí, poté před Napoleonem. Navzdory očividným těžkostem našeho života, všichni tito lidé u nás něco potřebovali. Naše divoké prostory je něčím vábily. A navíc k nám na začátku dvacátého století přišla více než polovina židů z celého světa, i když pojem emigrace se dá ve vztahu k židům použít jen stěží.

Od nás vzešla pouze jedna velká emigrační vlna. Ruská šlechta utíkala z Ruska, když byla poražená v občanské válce. Neutíkala svoloč, avšak před ponížením a smrtí utíkal ten nejlepší výkvět ruských genů.

Proč se naši aristokrati rozptýlili po světě, hlavně po Francii, je zřejmé. Neměli se kam vrátit, byli moudří, schopní, talentovaní a v bratrské Francii, jež je nám příbuzná duchem i kulturou, si našli svoji novou vlast, čímž pohádkově obohatili Francii a Francouze. Jednou budou za každého našeho revolučního emigranta platit nejen zlatem, ale tím nejcennějším. Určitě budou, a tak je to spravedlivé.

Všechny ostatní vlny našich emigrací nebyly pro náš osud tak významné a důležité. Část našeho obyvatelstva, které Němci odvlekli po druhé světové válce, se prozíravě bála vrátit se zpět do rodného sovětského koncentračního tábora. Tato část se označuje jako druhá vlna. Několik milionů našich židů a těch, kteří se úspěšně tvářili jako židé, se začátkem sedmdesátých let přestěhovalo z Moskvy a jiných velkých měst do Izraele, do Ameriky a všude možně, kam se dalo. Do Izraele odešli ti nejvíce prostoduší a nejodvážnější, do Ameriky se dostali ti nejchytřejší a nejvypočítavější. Toto je třetí vlna -- nejčerstvější a zcela naše.

V Rusku se teď říká: odešli pesimisti, zůstali optimisti. Částečně je to pravda. Avšak důležité je něco jiného: těch několik miliónů vystěhovalců jsou naši lidé a jimi i zůstanou. Naši lidé budou převážně i jejich děti. S těmi třemi miliony Němci-vystěhovalci, které k sobě importovali ne naši Němci, však situace vypadá již jinak. Velkou část z nich ztratíme a v druhé, třetí generaci se z nich stanou vypasení evropští bratři, pochopitelně, jestliže se Němcům podaří udržet si v Německu dominantní postavení.

Proč je to tak? Protože Němci jsou národ s těžkým charisma, a i když si je černo-žlutí bratři podrobují, naši sovětští Němci se neuspokojí s postavením řidičů autobusů. Asimilují se a stanou se ne našimi Němci. Těžký a silný německý gen v nich prokmitne a zvítězí. Nám zůstává se pouze utěšovat tím, že do Německa na setkání s historickou vlastí přicestovalo spolu s Němci mnoho našich zvědavců. Jejich počet se odhaduje na statisíce. Tito lidé se však nestanou Němci, poněvadž, jak se říká: co je pro Rusa dobré, to Němce zabije. A já dodávám: co je pro Němce dobré, to je pro Rusa nesnesitelné.

Naše lidi je vidět v evropských ulicích čím dál, tím více. Snadno je možné odlišit toho, kdo přišel žít a přiživit se, od turisty. Náš současný turista působí bezstarostným a trochu vzrušeným dojmem. Stále mu ještě příjemně lechtá nervy celá ta evropská uhlazenost. Naopak, přivandrovalci bývají často zachmuření, ustaraní, jako by je něco utlačovalo.

Je pravda, že utlačovaní jsou všude jinak. Když jsem vystoupil z auta v italském městečku Desenziano u jezera Garda na jaře roku 2002, ihned jsem uslyšel obsažný dialog mezi dvěma ruskými prostitutkami, plný šťavnatých nadávek, které prodebatovávaly své pracovní problémy. Naše děvčata se chovala jako selky. Večerní procházka po nábřeží později ukázala, že našich děvčat je i v tomto zapadlém italském městečku víc než dost a že jsou populární.

Je to asi dvanáct let, co jsem na Marienplatz v centru Mnichova potkal dva naše výrostky, kteří hrubě a nahlas nadávali. S požitkem vychutnávali, že jim tenkrát v centru Mnichova nikdo nerozuměl, tedy mimo mě. V současnosti se situace radikálně změnila, takové nadávající mladíky by dnes na Marienplatz okamžitě zarazili.

Naši přistěhovalci v Praze je společenství sice nepříliš bohaté, zato se cítí svobodně a rozšafně, neboť Češi nejsou Němci a nikdy se jimi nestanou, ač o tom budou jakkoliv snít. Před pěti lety bylo v centru Prahy možné vidět, jak v zástupu kráčí osm až deset našich hromotluků s holými lebkami, v kožených bundách ze stejného tureckého skladu, a této bandě ustupují všichni z cesty, hlavně policie.

Bandy se později někam vypařily, myslím si, že se usadily v "kanclech". Mluvit však v centru Prahy rusky, zvláště pak na železniční stanici, je dodnes docela nebezpečné: ruské turisty se slabšími nervy se snaží vystrašit zpustlí otrhanci z naší svoloče a obrat je o peníze.

Naše přistěhovalce v Evropě charakterizuje soustředěnost, rozvaha a cit ve vztahu k evropským tradicím a předsudkům. Mnozí z nich se v místních podmínkách vyznají lépe než samotní evropští domorodci.