Tedy, buď velká země hyne se svým velkým národem, anebo nové demokratické Rusko kvete jako chryzantémy v zahradě a takto rozkvetlé klesá do něžných objetí roztouženého Západu. Na vše ostatní, co se nachází mezi těmito dvěma póly, se Rus soustřeďuje méně ochotně.

Už několik roků narážím na takovouto tezi: jsme už jako v Americe, nezáleží na tom, kdo je u nás prezident, nezáleží na tom, kdo vládne, neboť máme elitu -- dva tisíce těch, jenž rozhodují, kteří vedou mezi sebou snad i zápas, dohromady však tvoří kolektivní řídící orgán. Těchto dva tisíce našich elitních mudrců, jenž sedí na dolary naditých pytlích, jsou zárukou blahobytu Ruska.

Toto všechno píši tak solidně, až se tomu chce i věřit. Není to však pravda, je to zveličování, dokonce i pokud jde o Ameriku. Stačí, aby se podmínky amerického blahobytu nepatrně přitvrdily, a jejich proslulá elita, jež údajně rovnoměrně rozdělila opratě moci do dvou mohutných rukou, se mezi sebou začne kousat tak, jak se nám o tom ani ve snu nezdálo. Obdivovaný demokratický kompromis americké elity je možné vysvětlit pouze jedním -- zatím si hoví. Jsou rozněžnění, převalují se z boku na bok a líně rozhodují, zda je lepší opět někoho vybombardovat nebo si jen tak poležet. Avšak do budoucna už takto rozněžněně Amíci polehávat nebudou moci.

A vůbec, jaký je v tom rozdíl -- dva tisíce, co vládnou, anebo dvacet tisíc. Důležité je, kdo jsou a jak vládnou. Rusku dnes vládnou naši. Takoví, jaké je pánbůh stvořil. Nehezcí, ale naši. Po prvé za tři sta roků od postpetrovského vývoje je "elita" v Rusku tak homogenní s ne elitou. To znamená, že mezi naším prezidentem, ať už se jedná o Jelcina anebo Putina, a tambovským kombajnistou neleží taková propast, jaká ležela kupříkladu mezi Buninem a hrdiny jeho Dediny. Anebo mezi Mikulášem II. a mužikem Rasputinem. Jsme s jelciny a putiny jedné krve. Zda je to dobré, anebo zlé, to ukáže budoucnost.

"A co takový Čubajs, ryšavý Žid? Ani krev nemá naši, ale ryšavou!" zakřičí oponenti. "Jak on je homogenní?"

A skutečně takový: je to náš homogenní ryšavý Čubajs, jenž má rád demokracii a elektřinu.

Pojďme teď prozkoumat, kdo jsou ti naši, co nám vládnou, ti ryšaví a jiné různé odrůdy. Jsou to úředníci, často už ne ti z první generace. Nejsou to vzbouřenci, ani revolucionáři, ale bystrá, obratná část sovětské nomenklatury, která jako první zavětřila nové vůně, šikovně se zatočila a namísto rudého plátna natáhla na sebe trojbarevné s dvojhlavým opeřencem.

Naštěstí my jsme neměli žádnou revoluci ani v roce 1991, ani v roce 1993. Byly to jenom srážky nomenklatury o moc, při kterých se využívaly různé slogany, které všichni již dávno zapomněli. Kdo si dnes pamatuje, co požadoval Rucký, když náhle povstal v Bílém domě? Chtěl připravit Kurskou oblast na svoje gubernátorství? A bouřil se vůbec? Anebo to byl snad jen další pop Gapon?

V těchto srážkách nomenklaturních bojovníků zvítězili silnější -- teď jim závidí mnozí z našinců, kteří se vydali hledat štěstí do dalekých krajů a na rozum jim nepřišlo, jaké zlaté prameny vytrysknou přímo z moskevského asfaltu.

Mezi naším Čubajsem a naším Zjuganovem, který se už pěkných deset let živí zápasem s protinárodním Čubajsem, nejenže neexistuje žádný výrazný rozdíl, ale dokonce ani žádná vzdálenost. Zjuganov, to je Čubajs našich ochočených komunistů, a Čubajs zase Zjuganov našich divokých oligarchů. Oba jezdí v mercedesech s ochrankou, oba do nekonečna vystupují s projevy, které se nedají zapamatovat.

Zkuste nahlédnout do životopisů našich oligarchů a vysoce postavených byrokratů: ministrů, poslanců Dumy. Jsou si podobné jako zápalky z jedné škatulky. Univerzita, výzkumný ústav, demokracie, potom buď Gazprom, anebo ministerstvo. Vládnou nám ti stejní lidé, kteří nám vládli před převraty a reformami. Takový je hlavní závěr a pro nás nevyznívá zle. Vládnou nám prostě sovětští lidé.