Pan Lipšanský má naprostou pravdu v tom, že na různých vývěsních štítech, potažmo reklamních letácích nejednou nalezneme pravopisnou hrubku. Například jím zmiňovaný příklad pedikůra je pak projevem jednoznačné neznalosti Pravidel českého pravopisu ze strany autora textu na štítu. Tento prohřešek ale musí mít na svědomí buď učitel, který v hodinách českého jazyka dostatečně neprobral problematiku psaní cizích slov, nebo autor špatně napsaného slova prostě ve škole nedával pozor.

Rovněž souhlasím s tím, že v masmédiích se čím dál častěji setkáváme s projevy, jež obsahují řadu nespisovných tvarů -- ať už panem Lipšanským uvedená diftongizace ý v ej, či občasná velká snaha mluvčího o "spisovnost", kdy místo dvěma vysloví dvěmi, či místo nohama užije tvar nohami. Příčina je obdobná jako u psaní cizích slov.

Problematická je však Lipšanského kritika tvarů odvozených od cizích slov, mám zde na mysli právě ono "esemeskování", "mailování" apod. Například tyto dva uvedené příklady souvisí s rozmachem informačních technologií -- internetu a užívání mobilních telefonů, tedy jde o zcela nové termíny. Dnes nám slovo "esemeskovat" může znít nově, zvláštně, ale neznělo nám tak před mnoha lety např. sloveso "favorizovat", které pochází z francouzského "favoriser"? A jestliže pan Lipšanský obdivuje schopnost Slováků si buď vypomoci slovenským ekvivalentem, nebo dané slovo "poslovenštit", zcela zapomněl, že se tak ale děje i v českém jazyce. Je třeba si jen uvědomit, že např. slovo "mail" má český ekvivalent ve spojení "elektronická pošta", či místo "esemeskovat" můžeme říci "poslat textovou zprávu". A přímo v Pravidlech můžeme nalézt několik příkladů, kdy cizí slovo zdomácnělo -- např. slovo "runway" můžeme psát jak v původním tvaru, tak i ve zdomácnělé podobě "ranvej".

Je třeba si prostě uvědomit, že jazyk je živý organismus, který se neustále rozvíjí. Často užíváme slova, o nichž si myslíme, že jsou původu staročeského, potažmo praslovanského, ale skutečnost je jiná. Jestli nás někdy napadlo, že slovo "košile" má latinský původ, slovo "kartáč" zase německý apod.? Nahlédněme do etymologického slovníku. Na první pohled se nám může jevit nudný, ale jestliže si v něm budeme listovat, více si uvědomíme vývoj českého jazyka a bude nás fascinovat, jak se slovní zásoba českého jazyka rozvíjela.

Je tedy opravdu nutné uzákonit spisovnou češtinu, coby jazyk masmédií? Naznačil jsem, že chybné užívání je výsledkem buď špatné práce učitele, nebo lajdáctví mluvčího. Přesnější by bylo označit takový přístup obou stran k jazyku jako nezodpovědný. Uzákonění spisovného jazyka nic nevyřeší, neboť zákon může být vždy porušen. Jestliže si stoupnu na ulici k dopravní značce, která symbolizuje zákaz vjezdu, nedám ruku do ohně za to, že ji všichni budou respektovat - koneckonců nedávné televizní reportáže nám ukázaly, že je nerespektují ani policisté. Stejně tak tomu bude i v případě užívání jazyka.

Celé řešení je podle mého názoru v odpovědnosti každého z nás k rodnému jazyku. Jedna věc je mluvit hovorovou češtinou v hospodě nad pivem a něco jiného je, když před třídu předstoupí učitel, a bez ohledu na jeho aprobaci, nemluví spisovně. Spisovná mluva nemá být doménou jen bohemistů, ale všech pedagogů! A stejně tak je třeba kriticky pohlížet na všechny ty, jejichž projev je určen širší veřejnosti -- patří sem různé promluvy politiků, herců(!), moderátorů atd. Pokud všichni tito jmenovaní budou zodpovědně s rodným jazykem nakládat, není žádný zákon o spisovné mluvě nutný. Bohužel však jej používají nezodpovědně a jen díky tomu nastává paradoxní situace, že o mluveném projevu Radovana Lukavského hovoříme jako o nějakém divu z jiného světa! A přitom můžeme všichni být jako on!

Až na výjimky jsme všichni prošli alespoň základní školou. Jistě každý z nás si vzpomene na hodiny slohu (ačkoliv dle náplně předmětu by se mělo užívat pojmu stylistika), v nichž jedním z témat je rozlišení funkčních stylů. Díky jejich pochopení musí každý z nás vědět, jaké konkrétní jazykové prostředky v daném projevu užít. Není proto třeba nějakého zákona, jenž by určoval, který pořad v televizi řadíme do publicistiky a který nikoli, neboť každý z nás, díky nabytým znalostem, má být schopen tohoto rozlišení. A jestliže není natolik zodpovědný, aby této diferenciace byl schopen, a přitom se živí projevy na veřejnosti, nemá v dané profesi co dělat.

Byl bych nerad, aby vina ale padala jen na učitele, člověk musí na sobě neustále pracovat. Za moderátora s kvalitním mluveným projevem se všeobecně považuje Marek Eben, i ostatní z jeho oboru jej uznávají, ale proč tedy nesjou schopni na sobě zapracovat, aby se mu co nejvíce přiblížili? Prostě ke své profesi přistupují nezodpovědně. V normálně fungujícím podniku, jakým jsou i všechny tři celoplošně vysílající televize, by takový člověk měl být na tento nedostatek upozorněn, a nenapraví-li se, měl by se s ním takový podnik rozloučit.

Tedy neházet vinu jen na učitele a vzory, neboť v prvé řadě by měl na mluvený projev dbát samotný mluvčí, který je zodpovědný za to, co říká a jak to říká. Jeho práci by pak měl pozorně sledovat jeho zaměstnavatel a v případě televizních a rozhlasových stanic Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Protože ale každý v této struktuře svou práci vykonává nezodpovědně, slyšíme v mediích nespisovnou mluvu. Vybavuji si, jak kdysi Vladimír Železný v pořadu Volejte řediteli vyzval diváky, aby hlásili jakékoliv prohřešky v mluvě moderátorů a reportérů, neboť tak chtěl v Nově dbát na kvalitní mluvený projev. Takové gesto bylo ale dost pokrytecké, neboť již dlouhá léta trpěl ve své televizi nedbale mluvící Pavlínu Wolfovou. Nejenže tedy Pavlína Wolfová nevykonávala svou profesi zodpovědně, ale nakonec ani její zaměstnavatel. Co si pak má člověk pomyslet o firmě, která ani neumí užívat svůj rodný jazyk?

Zjednodušeně řečeno nechápu, proč uzákoňovat něco, co patří k základnímu vzdělání každého z nás. Jen je třeba k jazyku zodpovědně přistupovat a umět rozlišit, kdy mluvit spisovně a kdy naopak lze užít prvky hovorového jazyka, dialektu a i toho "hantecu", který, pokud vím, je řazen do argotu. Vše je otázkou vzdělání. Proto se mi zákon o spisovném jazyce v masmédiích jeví jen jako prázdné populistické gesto.