Prostor v jádru evropského kontinentu obývaný lidmi identifikujícími se jako český národ má svou historickou zkušenost s oběma ideologiemi. Dlouhodobě zde proto existuje diskurs, který je ve svém procesu kromě teoretického základu obohacen i zdokumentovanou praxí. V rámci tohoto diskursu je řešena otázka nacismu, komunismu, jejich vzájemných paralel a zejména případnost a aktuálnost jejich hrozby.

Z hlediska postmoderního náhledu na uskutečňování politické konstituce společnosti bývá zdůrazňována stejná míra nebezpečnosti obou ideologií vzhledem k nemožnosti dlouhodobě stavět společenskou strukturu právě na nich (už méně se mluví o tom, co jejich působení dokáže udělat s lidským charakterem a následně s přesně neurčitelnou, ale v mnoha aktech se projevující národní povahou).

Jako důkazní prostředky v těchto kauzách slouží obdobné výsledky represivního naplňování těchto ideologií, ztráty milionů životů a svobod těch, kteří v jejich atmosféře dokázali žít. Jistě kvalitní biografie o Hitlerovi, Stalinovi, Maovi a dalších, komparace jejich uvažování a jednání často působí tak, že kladou rovnítko mezi ně.

Mají úplnou pravdu v tom, že jednotně vycházejí z absolutní racionality okupující psychopatologicky deformovanou emoční stránku jejich osobností. V důsledku ale pomáhají tomu, aby byly systémy postavené na zcela rozdílných ideologiích chápány jako totožné po všech stránkách.

Za takové situace by ale bylo přece nemožné, aby jedna z těchto ideologií byla považována od dob jejího faktického popření za nepřijatelnou a do budoucna paralyzovanou, zatímco druhá se hřeje na výsluní politické moci. Kde ale hledat vysvětlení pro tuto dichotomii v teoretickém vnímání a praktickém naplňování?

Obě ideologie je samozřejmě možné ( ba dokonce nutné) porovnávat -- nesou v sobě dostatek styčných vlastností a jejich celkový projev a účinek lze opravdu nejlépe vyjádřit pomocí údajů o jejich chování vůči člověku poté, co jim bylo umožněno vládnout a ovládat. Je ale nutné zdůraznit, že toto porovnání se vede na úrovni systémové, nikoli na úrovni ideologické.

Veškerá shoda začíná a končí tam, kam obě ideologie opravdu fyzicky vkročily, a nelze ji hledat v místech, která jsou vyhrazena apologetice těchto kroků. Tam jsou totiž nejen značně nepodobné, ale velmi často protichůdné a antagonistické. Ostatně mezi oběma vládne po celou dobu značná animozita a obě se ve svých proklamacích odvolávají právě na snahu potírat a vítězit nad svou konkurentkou. Každá z nich vychází z úplně jiných kořenů.

Zatímco nacismus se opírá o pojem národa a jeho postavení nad pyramidu společenských hodnot, komunismus je svou podstatou mezinárodní (nikoliv nadnárodní, což vysvětlím) -- od toho taky tzv. internacionála. Komunismus vychází ze situace, ve které se ocitla civilizace po kapitalistické expanzi v druhé polovině 19. století, způsobující bouřlivé společenské transformace a absolutní polarizaci majetkových poměrů. Je nasnadě, že se každá z těchto opravdu si konkurujících ideologií snaží řešit celospolečenská traumata -- každá ideologie, chce-li mít globální efekt, musí vystupovat jako entita obsahující vše ze skutečného života společnosti a každá mezera vzniklá nedostatečnou aplikací ideologie na systém nebo častěji těžko předpokládaným vývojem musí být v rámci zachování vůdčího postavení co nejrychleji zacelena, a to v intraideologickém konsensu.

Nacismus by byl sám o sobě nedostatečný bez jeho kooperace se socialismem, neboť ten dává pocit důležitosti masám a naopak komunismus by se neobešel bez strojově omílaných frází o potřebách zajistit národní a mezinárodní bezpečnost, neboť v plenkách se nacházející globalizace neumožňovala jinou než národní identifikaci.

Takhle je evidentní, že obě ideologie jsou propojeny. Je tak ale učiněno pouze pro systémovou uskutečnitelnost; teoretická jádra každé z nich neobsahují zmínku o té druhé, komunismus vychází z jednotného postavení proletariátu kdekoliv na Zemi, zatímco nacismus i fašismus lze aplikovat pouze na omezeném demografickém či geografickém prostoru.

Tato skutečnost jednoznačně "znevýhodňuje" nacismus proti komunismu -- jeho hranice jsou vytvořeny ještě dříve, než je ukončen vývoj systému, a to v parametrech, které jsou pro jeho obranu (z hlediska politického i vojenského) značně nevýhodné. Komunismus, který ve své podstatě neklade onen ostnatý drát, který se stal jeho pozdějším symbolem, si stanovil hranice až tam, kde mu byl kladen určitý mocenský prostor -- historicky jsou vyjádřeny dohodou na Jaltské konferenci na sklonku 2. sv. války. Jeho další expanze pak mohla být namířena tam, kde mocenské pozice neměly jednoznačný charakter, tedy na doslova neorané pole třetího světa.

Největší problém, který stál před nacismem při jeho aplikaci mimo zemi původu, spočíval v obhajobě násilí. To, že oba ideologické systémy byly a jsou na zjevné i latentní praxi násilí zkonstruovány, je doložený a nezvratitelný fakt. Páchat tak ohromnou represi však nelze bezdůvodně a ideologická propaganda je vesměs zaměřena pouze na jeho obhajobu. A zde je bezpochyby největší rozdíl mezi nacismem a komunismem. Zatímco blaho vyvoleného národa nelze uskutečnit bez jeho "očištění" od rušivých elementů, což v praxi předpokládá jejich izolaci, internaci, transport a "konečné vyřešení", komunismus nepřichází explicitně ve jménu války, ale naopak ve jménu míru a s nabídkou uspokojení co nejširších mas, tehdy ještě sociálně slabé většiny.

Samotná praxe násilí v jednotlivých systémech se uskutečňuje odlišně. U nacionalismu stačí prokázat příslušnost k danému národu a jedinec může využívat nadstandartních svobod této skupině udělených. V komunismu je to těžší. Příslušnost k ideologii i systému je nutno prokazovat kontinuálně. Represivní složky jako různé druhy policie, tajné policie, výzvědné služby zajišťují co nejpevnější sepětí s ideologickou doktrínou. To však neznamená, že by byla komunistická perzekuce intenzivnější. Komunismus v daleko větší míře využívá instituce "převýchovy", kdy se snaží jedince, který z různých důvodů neodpovídá kádrově přijatelnému profilu, cíleným nátlakem donutit k přijetí nové identity. Nacismus takovou nabídku učinil pouze spřízněným národům, které musely navíc splňovat rasová kritéria. Všechny ostatní se snažil zlikvidovat nebo alespoň přemístit mimo plánovaný prostor, který měli obsadit právě vyvolení.

To plně koresponduje s možnostmi expanze jednotlivých ideologií. Nacismus, pokud vůbec uvažoval o možnosti ponechat jiným národům určité svobody, pak jedině skrze naprostou změnu identity. Musely by se stát okrajovou částí celku, identifikovat se s Říší a považovat sami sebe za její nástroj. V opačném případě hrozila celková likvidace a vyhlazení. Likvidace hrozila (a mnohde ještě hrozí) i opozici v komunismu. Komunismus ale přišel s vizí lepšího života pro všechny, nejen pro předem vyvolené -- vždy za podmínek určité převýchovy. Násilí je však lidmi snášeno až překvapivě lehce, když se je podaří přesvědčit o tom, že je to bití a zavírání nezbytné pro jejich dobro.

Navíc, každý se může násilí na sobě vyhnout a stát se z hlediska ideologie plnohodnotným. A tak zatímco nacismus se snažil Romy vyhladit, komunismus se chlubil tím, jak se mu podařilo je asimilovat. Co se v této otázce skutečně komunismu podařilo netřeba komentovat (ignorace židovského holocaustu měla kořeny jednak v antisemitismu carského i stalinského Ruska a ve vzniku Izraele a jeho politického příklonu k USA, stejně jako v nevyužitelnosti Židů pro komunistickou propagandu). To samozřejmě komunismus nijak neomlouvá, jeho pokrytectví je naopak vyšší než v případě nacismu. A tak zatímco nacismus s násilím vyrostl i zhasl, protože mocná většina pocítila jeho nebezpečí na vlastní kůži, komunismus žil ve své dichotomii deklarace míru a represivní praxe až do té doby, kdy už nebyl schopen bojovat na zhola novém bojišti ekonomické konkurence.

Všechny tyto faktory ovlivňují to, jak jsou uvedené ideologie přijímány či odmítány v české společnosti (a dá se říct, že i v celé postkomunistické střední Evropě). Nacismus byl Čechům násilně vnucen po neochotě vnějších i vnitřních sil s ním bojovat. Ze společenského hlediska to byla opravdová doba temna, která přišla po krátkém trvání samostatného státu, disponujícího v té době nebývale vyspělou demokracií.

Protektorátu Čechy a Morava vládla cizí moc a obyvatelstvo, částečně kolaborující, zažívalo pocit druhořadosti a méněcennosti ve srovnání s německou armádní elitou, která měla v rukou faktickou moc. Kromě těch, kteří vsadili na nacismus jako na prostředek vlastního podílu na moci, prožívali ostatní toto období ve strachu o budoucnost v případě, že hitlerovské Německo opravdu zvítězí a jak poté naloží s neněmeckým obyvatelstvem. Identifikace s ideologií neproběhla.

Cesta komunismu k totalitě dle svého obrazu vedla úplně odjinud. Již za první republiky byli komunisté legitimní součástí parlamentní demokracie se stálou podporou. V období okupace a rozdělení Československa se navíc přihlásili k odboji a jejich vedení se přemístilo do Moskvy, tedy tam, odkud se toužebně očekávala spása osvobození poté, co Československo západní spojenci zradili. Osvobození přišlo a s ním také opravdový nástup komunismu. který využil situace a identifikoval se plně s aktem osvobození, což mu v očích mas dalo punc hrdinství. S Rudou armádou tedy přišlo i předpokládaný přesun moci k nacismem nezkorumpovanému komunismu, za jasné podpory vítězných mocností, které rozkrojily Evropu v místě československé západní hranice.

Komunismus se navíc jevil v praxi jako čirá sociální spravedlnost v tom smyslu, že konečně bylo možné beztrestně brát a věřit ve vlastní prospěch z takového počínání. Po letitém strachu z války nemohla přijít slastnější nabídka. Všichni se můžeme mít lépe a kráčet k světlým zítřkům, vždyť za námi stojí ten rajský Sovětský svaz, kde už dnes je vlastně zítra. A masa neměla důvod nevěřit.

V tom nejspíše také tkví důvod, proč se Češi (ale i Poláci, Maďaři nebo Slováci) nedokáží s komunismem vyrovnat a označit ho za jednoznačně špatný. On totiž, tak jak je vnímána jeho ideologie, nic špatného neobsahuje. Často si stěžujeme na to, že bývalí totalitní prominenti nebyli za své kriminální jednání dostatečně potrestáni. Ale právě fakt, že kriminalita komunistické totality je personifikována, paradoxně napomáhá komunismu přežít. Stejně jako přežívá mýtus křesťanství, přežívá i mýtus komunismu, protože nedošlo (vzhledem k výše uvedené charakteristice) k odsouzení jeho ideologie jako minimálně neuskutečnitelné.

Komunismus přežil svou klinickou smrt mezi lety 1989 a 1992, probral se ze smrtelného kómatu a dnes se může chlubit vysokými preferencemi jako jedna z identifikačních mytologií dneška a to i přes zjevnou inkoherentnost s daným systémem a odmítání přiznat zrůdnosti napáchané jeho kontinuální stranickou předchůdkyní. Proto se mohou papoušek populista, neostalinista či pomatený filolog a další stále hlásit k jeho odkazu, protože dobře vědí, že poslední hodina komunismu ještě nepřišla. Jen místo mizejícího proletariátu je teď "hnací silou dějin" nostalgie a hloupost.

Nacismus páchne. Páchne smrtí, která stojí v pozadí každého nacistického symbolu jako jeho hlavní princip. Zato komunismus nám stále voní šeříkem prvomájových průvodů a iluzí kolektivního vlastnictví i štěstí. Ten šeřík sice rychle vadne, ale voní stále krásně...