Konečně ale došlo k tomu, že pan Chrétien začal balit svoje věci, jeho křeslo bylo dáno do muzea, patrně proto, že byl jedním z ministerských předsedů, který na něm seděl nejdéle. Zatím zvolila vládní Liberální strana za svého nového předsedu Martina. Když nastoupil do úřadu ministerského předsedy, provedl velice drastickou čistku, při níž se zbavil části existujících ministrů - těch, kteří podporovali Chrétiena - a propustil i některé ředitele korunních společností (obdoba "národních podniků"). Zjistilo se totiž, že Chrétien za sebou zanechal "poněkud neuspořádanou situaci". Vysvětloval miliony dolarů převedené na účty reklamních společností, které měly velice úzké styky s vládní stranou a bohatě přispívaly na její volební fond, tím, že byla ohrožena kanadská jednota a bylo ji třeba propagavat zejména mezi obyvatelstvem ve frankofonním Quebeku i nekonvenčními cestami.

Tohoto úvodu bylo zapotřebí, abych mohl osvětlit, kdo jsou "whistleblowers" čili obrazně řečeno "ti, kdož pískají na píšťalku". Jsou to lidé, kteří jsou buď od přírody velice poctiví a nesnášejí pohled na šlendrián nebo se jen bojí, že by jim mohl být přičítán za vinu. Je správné, aby byli v úřadech takoví "krtci", kteří by na šlendrián a dokonce ilegální počínání upozorňovali? Česky by se jim asi říkalo "udavači", ale nebylo by to přesně totéž. Existence "whistleblowers" vede nadřízené k určité opatrnosti, ale také k odvetě.

Nyní tedy mohu přejít ke článku Aarona Freemana a Duffa Conachera, členů organizace "Democracy Watch", v němž kritizují nový návrh zákona, který by měl "whistleblowers" chránit, protože je v zájmu společnosti, aby se nepravosti nenechaly narůstat do obřích rozměrů, ale aby se okamžitě napravovaly. Takovou ochranu právě slíbil nový ministerský předseda.

Představme si, že nějaký vládní šéf neustále naléhá na svého podřízeného, aby podepsal doklady, které by zašantročovaly peníze daňových poplatníků nebo by zakrývaly jiné nepravosti. Vládní úředníci sice nepatří k lidem, kteří rádi podnikají na vlastní pěst, ale v tomto případě takový svědomitý nebo bázlivý člověk odmítne postupovat nesprávně, dokumentuje, co se po něm žádá a svou stížnost předá vyššímu nadřízenému. Následkem toho se semknou řady nadřízených a ti začnou společně vykonávat nátlak na onoho stěžujícího si úředníka a obrátí stížnost proti němu, že porušil správný úřední postup. Za to ho potrestají a začnou ničit jeho kariéru. Nezřídka ho obviňují z duševní poruchy.

Jedná se snad o Allana Cutlera, "whistleblowera", který svědčil před komisí ve skandálu o zneužívání peněz určených na různé "podpory"? Možná. Mohla by to ale být paní Joanna Gualtieriová, která odhalila, jak se ztratily dvě miliardy dolarů na ministerstvech zahraničí a mezinárodního obchodu. Když paní Gualtieriová poprvé upozornila v devadesátých letech, že ministerstvo porušovalo svoje vlastní předpisy o tom, jak se má zacházet s financemi a jak se mají vyplácet diplomati v zahraničí, byla nejprve zesměšňována, potom ohrožována a nakonec byl na ni dělán takový nátlak, že nemohla vykonávat svou funkci. Vláda se dokonce snažila přeložit ji na méně odpovědné místo, ale ona o své dosavadní místo začala bojovat.

Možná se jednalo o Margaret Haydonovou a Shiv Choprovou, vědecké pracovnice ministerstva zdravotnictví, které vysvětlily, že musely na nátlak svých nadřízených schválit používání růstového hormonu u krav, přestože to je podle jejich názoru nebezpečné. Ministerstvo je obě umlčelo, ale ony předaly svůj případ k soudu. Úspěšně argumentovaly, že mají povinnost určenou jim ústavou, aby se vyjadřovaly k případům, které by mohly ohrožovat veřejnou bezpečnost.

Tyto případy jsou všechny žalostně podobné. Není pochyb o tom, že kdykoliv slyšíme o jednom "whistleblowerovi", který se svým upozorněním na nepravost uspěl, jsou jich desítky a možná i stovky dalších, kteří byli nečistými praktikami svých nadřízených umlčeni. Jejich životy jsou narušovány a jejich kariéry ohrožovány, morálka státních zaměstnanců upadá, mrhá se finančními prostředky vybranými na daních a ohrožuje se veřejný zájem.

Cutler poznamenal, že by nebyl vystoupil veřejně, kdyby nebyl dostal výslovný slib od ministerského předsedy, že budou lidé jako on při velkých korupčních skandálech chráněni. Co se ale stane, až se zájem veřejnosti a tedy hromadných sdělovacích prostředků přesune na jinou novinku?

Údajně zatím naštěstí existuje tlak odborových organizací a zájmových skupin, vyšetřovacích skupin a k tomu i zájem Edwarda Keyserlinga, zvláštního pověřence pro záležitosti "whistleblowers". Tyto zájmy vedly k vytvoření návrhu zákona - 10 let po chvíli, kdy takový zákon sliboval bývalý ministerský předseda Chrétien. "Whistleblowers" jsou považováni za jedny z nejsvědomitějších státních zaměstnanců a tedy potřebují ochranu. Kromě toho by měla mít samotná skutečnost, že mají vládní ochranu, "zušlechťující" účinek na vládu.

Allan Cutler ukázal, že se prostě neztrácí 100 milionů dolarů jen tak, jakoby se vypařily, ale že o takové situaci ví více lidí. Jestli se daří na takové lidi vykonávat nátlak a zastrašovat je, politici a manažeři mohou využít státních peněz pro svoje vlastní obohacování nebo pro stranické účely. Ochrana "whistleblowers" vytváří štít proti donucovací síle vyšších úředníků a ti si toho jsou vědomi - bez možnosti zastrašovat podřízené by byli brzy odhaleni.

Oba autoři příspěvku ale upozorňují na to, že je nový návrh zákona nedostatečný v tom ohledu, že mu chybějí základní prvky, aby mohl být účinný. Tak třeba nemá chránit všechny státní změstnance. Političtí poradci včetně ministerských asistentů mají být z ochrany vyňati, přestože (nebo právě proto?) mají zvláštní postavení, které by jim umožňovalo pohled na mnoho nepravostí. Dále tento návrh zákona nedovoluje státním zaměstnancům, aby oznamovali nepravosti, aniž by vyčerpali "instanční postup". Jenže takový postup může trvat celé roky, během nichž by musel státní zaměstnanec trpět šikanování a případně by mohl být z práce propuštěn. Informace takového člověka by sice mohly být potvrzeny jakožto správné a užitečné, ale cílem zákona by měla být jeho ochrana a odstranění obav z odvety za jeho informace, jako je šikanování. Za další musí dát návrh zákona moc určité agentuře, aby napravovala škody a trestala provinilce např. jejich suspendováním nebo ukládáním pokut.

Ve Spojených státech jsou "whistleblowers" finančně odměňováni, jestliže jejich upozornění šetří peníze daňových poplatníků. V průměru takto ušetří Spojené státy asi jednu miliardu dolarů ročně. Než začali být "whistleblowers" odměňováni, roční úspory díky jejich upozorněním se pohybovaly kolem celkem nízké částky 27 milionů dolarů. Proto se oba reportéři domnívají, že by měl i kanadský návrh zákona pamatovat na odměny...