Kritické poznámky k novějším sociálnědemokratickým dějinám

1

Na začátku našeho výkladu si uveďme několik obecnějších připomenutí za účelem pochopení zvláštního místa sociálnědemokratického hnutí a sociální demokracie jako politické strany v lidské společnosti. I ty v textu zmiňované a tématu zdánlivě vzdálenější problémy jsou právě jen domněle odtažitými: nastavují sociálním demokratům zrcadlo a vyžadují jejich zdůvodněnou odpověď (které se příliš často buď nedostává, anebo je nenáležitá) . V pojednání sehrávají přirozeně vedoucí úlohu souvislosti s hospodářským systémem. Z příčin nikoliv zanedbatelné vnitřní odlišnosti dělíme spolu s jinými autory bytostně tržní systém, vyznačující se existencí soukromého vlastnictví kapitálu a trhovými mechanismy, kteréžto symptomy od rozhraní 19. a 20. století v podstatě jako sobě (!) vlastní uznávají i mnozí sociální demokraté (zejména ti výše postavení), na tři hlavní proudy - tradiční liberálně-konzervativní, křesťansko-sociální a sociálnědemokratický nebo (v pravém, byť paradoxním významu) vlastně "buržoazně socialistický". Všechna tři zaměření jsou součástí cesty nerevolučního, tj. takříkajíc "normálního" či evolučního vývoje ke stabilní (humánně orientované, ale hmotně stacionární a saturované) ekonomice a společnosti budoucnosti vůbec, přičemž ovšem co se rozumí pod "evolucí" nebylo nikdy dostatečně přesně definováno (a pojem sám se stal v daném spojení jakýmsi klišé). Tuto řekněme pozitivně fatální orientaci nejsou samozřejmě "tvůrci" a stoupenci kapitalismu s to chápat či přiznat, anebo to prostě ani pochopit nechtějí (lidé se obvykle přirozeně brání uznat své nevábné perspektivy, a o "člověku kapitálovém" to platí jaksi samo sebou rovněž). Nutno jednoznačně a naplno prohlásit, že kapitalismus je "terorem peněz", s lidskostí mající málo co společného a postihujícího nejen osoby kapitál nevlastnící, ale i samotné nositele tohoto v podstatě zrůdného společenského systému. Důležitá je tu pak ještě jedna poznámka: kapitalismus či trhový řád se za dobu své existence ve své podstatě nezměnil (ačkoliv se okolo tohoto tématu dost povrchního namluví)! Soustava se časem spíše než zásadně kultivovala jen více nebo méně zakamuflovala (nadále jej doprovází extrémní bída a arogantní bohatství, fyzická i psychická krutost, prolhanost, expanze nezřídka válečnická).

Křesťansko-sociální orientace politiky tvoří jistý formální přechod mezi oběma uvedenými krajními "kapitalistickými" směry, ale i ona je většinou pevně zakotvena v trhovém systému (její "sociálnost" zůstává povětšině toliko zastíracím manévrem, ať již vědomým či nevědomým). V Německu a Rakousku existuje koneckonců vedle sociální demokracie pouze křesťansko-sociální a nikoliv ještě liberálně konzervativní buržoazní strana (za takovou nelze rozhodně považovat rakouskou ultrapravicovou Stranu svobodných).

Protestanti - evangelíci se ve svém sociálním zaměření přece jenom odlišují od katolíků, kteří jsou takříkajíc sociálně prodejnější, byť v základech evangelismu bývá nacházeno právě kapialistické meritum hospodaření: spořivost, píle apod. Nutno také uvítat, že některé křesťanské směry, např. Luterská evangelická církev augsburského vyznání v České republice, jsou skutečně levicově (na sociální spravedlnost) orientované a jejich úsilí je nutno pozitivně hodnotit.

Určitá klíčící diferenciace prvního a třetího základního směru tržní ekonomiky byla patrná již v polovině první půlky 19. století, kdy utopičtí saintsimonisté iniciovali koncept teorie "kontinentálního kapitalismu" na rozdíl od "anglického kapitalismu volné soutěže" (v Británii samotné existovali z hlediska kapitalistického řádu obtížně rozlišitelní konzervativci a liberálové, kteří přerostli do labouristů, kořeny současné blairovské Labour Party tedy leccos naznačují). Toto rozdělení je "proměnlivé", ale v nezanedbatelném stupni platí dodnes.

Úvodem předloženého pojednání je rovněž nutno říci, že bohužel lze brát jako prostou skutečnost postoje, podle nichž kapitáloví majitelé - vlastníci nehodlají nikterak hmotně podporovat objektivní zkoumání hospodářských a sociálních procesů. Každý patřičný objektivní výzkum totiž působí de facto proti nim, proti jejich bytostně zakořeněným výdělkářským záměrům, proti jakémukoliv zpochybňování jejich existence, v neposlední řadě také té budoucí. Z toho plyne vcelku jednoduchá nikterak zveličená okolnost, že z hlediska podmínek jsou vědecké poznání dějů ve společnosti, jakož i prezentace a aplikace jeho výsledků všechno co přímo či nepřímo neslouží kapitálu, který světu prakticky vládne alespoň dvě století (dnes stejně jako v minulosti) "obecně" nežádoucí. Proto se též shledáváme s poměrně chabým vědeckým zázemím levice, víceméně neschopné si potřebné poznání v kapitalistických poměrech dostatečně "zaplatit". Je to o to smutnější, když zjistíme, že pravice "své" intelektuální zdůvodnění ani nepotřebuje: "trh" pro ni pracuje jaksi automaticky a věda v přísném slova smyslu k tomu není namnoze ani nutná (v buržoazní ekonomii slouží jisté logické postupy toliko k hledání cest za účelem privátního prospěchu a zdejší makroekonomie má za cíl pouze zmírňovat přílišnou disharmonizaci kapitalistických procesů v konečné instanci zase s cílem množiny soukromých zisků). Navzdory tomu jsou právě i pravicové "společenskovědní disciplíny" do určité míry podporovány, jednak proto, aby zčásti pomáhaly udržovat systém (hlavně v oblasti mikroekonomické, jedná se tu v zásadě o návody, instrukce apod.), jednak aby účelově, výsostně "subjektálně", nikoliv tedy objektivně, prováděly permanentní kritiku "jiného" případného ekonomického řádu - zajisté především toho socialistického - a zdůrazňovaly tak naprostou nenahraditelnost tržního uspořádání světa.

Specielně potom nastalá paralýza společensko-vědních výzkumů v době takřečené transformace socialismu na kapitalismus je plně srovnatelná s umrtvením zkoumání toho druhu za reálného socialismu (vidíme to k naší škodě všude kolem nás). Např. ekonomická věda se v této době redukuje na papouškování axiomat hlavních souvztažností mezi minulým a pouze krajně pravděpodobnostním blízce budoucím vývojem několika makroekonomických ukazatelů, na různé obvykle nevyplňované konjunkturální "výzkumy" a na zmíněné podnikatelské recepty "jak snadno přijít k penězům" a zbavit se pokud možno různých rizik na této cestě (viz erupci příruček typu managementu, marketingu, public relations, personalistiky, reklamy, umění prodeje, pojištění atp.). Náhradou za objektivní výzkum jsou plozeny jenom různá víceméně prostoduchá doporučení "jak se snadno domoci bohatství".

Neefektivnost a neproduktivnost namnoze "zprostitutnělé" české vědy, zvláště právě jejích "společenských" disciplín, je evidentní, ví se o tom, ale nic skutečně účinného se pro nápravu věci, nutno říci, že "ze zvyku" (!), nedělá. Soustavný letitý útlum vědeckého poznání je pro zemi charakteristický, proto emigrace, proto celkově nevýrazné výsledky, nesrovnatelné nejen s početnějším polským národem, nýbrž též např. s obyvatelstvem souměřitelného Maďarska. Důležitost věd se sice formálně uznává (proč by ne?, nic to nestojí!), také různé státní instituce, komise "obsazené" nezřídka osobami málo povolanými, by měly naznačovat jak poměry v tomto směru zlepšit (peníze zde nejsou všechno). Výsledky tohoto snažení neexistují a zvláště ve společenskovědní sféře nejsou téměř žádné. Jestliže přírodním vědám chybí především finance (byť ani personální struktura řízení zde není ze setrvačnosti až na výjimky nějak zvlášť výkonná), potom disciplíny společenských věd pokračují ve své prodejnosti: tuto oblast spravují různé pseudoautority a kliky, nic alespoň mírně pozoruhodného a prospěšného se tu neděje. Invence tady zjevně chybí a pokud se nějaký nešťastník v tomto ohledu objeví, je rychle umlčen. S dovoláním se tu neshledáme, finanční prostředky na "nestandardní" publikace neexistují (přidělování různých špatně dotovaných grantů je takřka výhradně kontrolováno "speciálními mocenskými strukturami").

Společenské nauky byly v polistopadové době, neříkáme, že zprvu bezdůvodně, radikálně podvázány, avšak nic originálně konstruktivního zde kromě řady překladů prací zabývajících se fungováním zaběhnutého (!) kapitalismu nebylo náhradou poskytnuto. Nepočetní "odborníci" na tržní ekonomiku a společnost vůbec, nesoustavně znalí západních učebnic různé kvality se mechanicky ujmuli funkce průkopníků neumělého zavádění "nejdokonalejšího" hospodaření v postsocialistických podmínkách a "nová vědecká garnitura" - zvláště právě v okruhu ekonomických věd - se začala zajímat spíše o to, jak sama "vydělávat", než aby usilovala o povznesení stavu poznání. Školení na Západě umožnilo takovýmto "žákům" v nejlepším případě osvojení si metod jak regulérně - v rámci kapitalistického zřízení - umožnit úspěšné parazitování tříd rychle vznikajících vlastníků a jich samotných na spoluobčanech, a když tito adepti "vědění" zjistili, že to lze dělat také neregulérně, tak nejeden z nich neváhal zapojit se i do polo-kriminální a kriminální ekonomiky (řada "badatelů" působila a působí také např. v různých správních a dozorčích radách a bankách, kde prakticky bez zodpovědnosti pobírají nemalé částky "za nic", resp. za to, že přispívají ke krachům spravovaných či kontrolovaných institucí).

Podobné praktiky ostatně uplatňovali i ryze tuzemští "teoretičtí" ekonomové, kteří namísto "politické ekonomie socialismu", jakožto "nezpochybnitelného" základu hospodářských věd začali se stejnou horlivostí šířit "ekonomii trhu" a náhradou za "národohospodářské plánování" počali učit "hospodářskou politiku". S cílem zdůvodňovat takovéto "transformace" přeložili několik západních manuálů, a tím byl jejich přínos "vědě i praxi" splněn. Nikde nic originálního, nikde se nedá nalézt snaha usilovat o pravdu (prvním požadavkem je přece "přežít", event. též "vydělat"). Žádná věda, pouze bez ustání se mýlící "analýzy" a "krátkodobé prognózy" prováděné na různých pracovištích koneckonců pochybné pověsti.

Českému státu chybí nosná filozofie a ideologie a vědecké zázemí vůbec. Naše sociální demokracie není žel schopna tuto absenci odstranit, ačkoliv by k tomu měla mít dobré formální předpoklady, rozhodně lepší než pravicové strany (v tomto smyslu zaostává i za prvorepublikovou tradicí). Zarmucující situaci v příslušném směru velice výstižně popsal K. Kosík, ke kterému je třeba se neustále vracet a objevovat jej: "U zrodu dnešního státu nebyla idea, idea Palackého, idea Masarykova, ale kombinace (cynického) pragmatismu s (planým) moralizátorstvím. Kde chybí myšlenka, uvolňuje se prostor nepřetržitému ideologickému blábolu. Krátkodobý oportunismus bez ideje nahradil dlouhodobou národní strategii, jejíž základní ideje načrtli Palacký a Havlíček. Dva nosné pilíře této strategie jsou: národ, malý počtem a rozlohou, hledá svoji velikost, a nachází ji v kultuře a morálce, v oblasti ducha, nikoliv ve vnější síle nebo v službičkování komukoliv... Dlouhodobá národní strategie odmítá počtářství a ideologický dogmatismus. Kdo pouze počítá, snadno se přepočítá nebo se jednoho dne nedopočítá ztrát, protože nepočítá ve svých propočtech s dějinami jako veličinou proměnlivou, nevypočitatelnou... Nám již nehrozí fyzická likvidace, kterou pro nás plánovalo nacistické Německo. Nehrozí nám poněmčení, poruštění ani poameričtění. Národ hyne a zahyne, když se změní na domestikovanou masu odborníků bez ducha a požitkářů (konzumentů) bez vkusu a vnímavosti. Taková propadlost znamená ztrátu rozměru, který teprve povyšuje člověka na světodějnou bytost" (Předpotopní úvahy. Praha 1997, s. 253-255).

Blábolení jsme zažili i po Velkém listopadu více než dost. Ve sféře společenských věd je jeho výsledkem chatrná ekonomika, tíživá sociální situace a - nepřiznávané (zalhávané) nebo prostě nepoznávané - špatné vyhlídky vůbec. Nastolený pragmatismus přinesl trpké plody i tam, kde by neměl, tj. v materiálním okruhu. Bezduché a z principu falešné moralizátorství, reprezentované především V. Havlem, neodstranilo, nemohlo odstranit, úpadek mravů větší než za bývalého režimu (jen velice pozvolna se to někdy přiznává). Krátkodobý - a krátkodechý - oportunismus "učinil šťastnými" jen vrstvu bezpáteřných zbohatlíků a politiků bez skrupulí. Namísto skutečné podpory vzdělání, vědy, kultury a morálního klimatu činíme pravý opak, přičemž sociální demokraté v tomto prapodivném úsilí bohužel nikterak nezaostávají. Náhradou jednoho dogmatismu byl zvolen jiný, odlišný, avšak neméně zhoubný a odpudivý ("neviditelné ruky trhu"). V hospodářství, zejména ve veřejných financích, jsme se ošklivě přepočítali a škody zaplatí v první řadě ti chudší a nevinní. Je to stará osvědčená praxe: na omyly přece nemohou doplácet jejich tvůrci - kapitáloví vlastníci a jejich politická kamarila. Nebohatých je mnoho, a to, že nápravy chyb je zasáhnou citlivěji - ohrozí jejich elementárnější potřeby - nikoho ze "státotvorných" činitelů nezajímá.

Jedním z velice konkrétních projevů dramatu české společnosti byla televizní krize z Vánoc 2000. Ta signalizovala možnost výbuchu velké erupce celé společnosti, pramenící z nepodařené (!) transformace, ve které různí zloději a darebáci (včetně chorobných egoistů) na všech úrovních pod známým v posledním století permanentně zneužívaným heslem zavádění "svobody a demokracie" nabyli vrchu a zmocnili se hospodářské i politické nadvlády v tomto státě, byť vratké. Potvrdilo se, že zejména s podporou "litery zákonů", rozumí se špatných - chybně formulovaných a evidentně jednostranně třídně ("majetnicky") pojatých zákonů - musí i v této zemi nastoupit primitivní a nespravedlivý společenský řád, preferující mj. hmotnou dimenzi existence lidí na úkor ducha a plnohodnotného smyslu života. Tento systém je samozřejmě v základním rozporu s dlouhodobým směřováním lidské společnosti a je tedy v podstatě výsostně reakční: zvláště pak v dnešní době a zejména zjistíme-li snahy o jakési (v jádru nepodařené!) návraty ke kapitalismu němu - viz obecně současné "transformace" v postsocialistické Evropě.

Při těchto "přeměnách" dochází logicky k neuvěřitelným excesům, a to nejen majetkovým a sociálně "diferencujícím". Známé jsou příklady prodejů lidských tělesných orgánů na Západ, kupčení s dětmi (praktikované ovšem i v "civilizovaném" světě), rozšíření drog, zločinnost nebývalého charakteru a rozsahu (včetně dětské prostituce, nájemných vražd, korupce všemožného druhu apod.).

Ve dvou věcech neměl ovšem shora citovaný Kosík úplnou pravdu: budoucí běh historie je již poměrně snadno odhadnutelný, dokonce spočitatelný. O to smutnější jsou pak poměry různými těmi avanturisty v naší společnosti vyvolané. Obáváme se rovněž, že ani ty "omezené odborníky" nebudeme schopni vychovat, za to "rozšíření" bezduchých hédonistů, zejména přirozeně těch "vysokého řádu" je - jistěže s nemalými obtížemi - nepochybně naším "strategickým cílem". Konzumuj a mlč. Znovu se tážeme: v čem přispívá ČSSD k nápravě chorobného stavu věcí všude kolem nás?

Kapitalistický styl formování lidské společnosti je založen v podstatě na neprogramových autokorekcích tohoto řádu. Orientaci k absolutní, cílové společnosti (nemusíme ji nazývat komunistickou, a když, tak humánně komunistickou, nenechme se znechutit tradujícími se mnohostrannými zjevně tendenčními výpady vůči tomuto doposud nikde neustavenému a tudíž nekritizovatelnému společenskému systému) si kapitalismus vůbec nepřipouští, je jí dokonce mediálně a zejména niterně neuvěřitelně nepřátelský: "svobodu", jakož i "právo" nazírá především v ekonomické interpretaci, a to ještě zjevně jako kategorie výsostně třídně podmíněné (ovšem z pohledu kapitálově majetnického, vlastnického, ten se mlčky uznává, opačný výklad zásadně nikoliv!). Přeměny v tomto duchu se nicméně nehledě na takovéto neobjektivní protiúsilí skutečně pozvolna odehrávají, byť v nemalé míře jaksi mimovolně, tj. bez jasných vnějších zásahů. (Buržoazní) parlamenty a vlády podobné mikroproměny většinou jen formálně kodifikují, aby však jejich právní stvrzení zase podle potřeby příležitostně "odvolaly". Uváděné - nezastavitelné, vpravdě zákonité - změny vyplývají z rozvoje hmotných předpokladů a celkové, relativně pomalé, nezřídka skryté (velice kontradiktivní a nesmírně obtížné) humanizace lidského společenství.

Jinak samozřejmě různé dějinné tendence, především sociální povahy, jsou v liberálně konzervativním systému v porovnání s běžným takzvaně sociálnědemokratickým zřízením podporovány ze strany státu přece jenom v poněkud omezenějším rozsahu, ačkoliv čas od času, poslední období nikterak nevyjímajíc, nelze žádné markantnější pozitivní rozdíly v tomto směru bohužel pozorovat. Spíše naopak: pseudolevice (či buržoazním systémem obratně vnucovaný "substitut levice") vystupuje bez obalu pouze jako jiná forma podpory kapitalismu.

Standardní západoevropské sociálnědemokratické strany (taktéž ČSSD se jim učenlivě připodobňuje) se řadí v podstatě s malými výhradami do jednoho šiku politických stran nepochybujících o nenahraditelnosti kapitalismu. Nedávno vyšlá kniha N. Hertzové (Plíživý převrat. Globální kapitalismus a smrt demokracie. Praha 2003) tento úkaz postihuje: "... politici nám nabízejí stále stejná řešení: systém založený na laissez-faire ekonomice, kultuře konzumu, moci kapitálu a volném trhu. Pokoušejí se nám je prodat v různých odstínech modré, červené nebo žluté, ale je to stále tentýž systém, v němž na trůně sedí nadnárodní společnosti, stát je jejich poddaným a občané jejich zákazníky". Britská ekonomka sice poznamenává, že společnost vedená pouze neviditelnou rukou trhu není jen nedokonalá, ale je i nespravedlivá", avšak neopomine dodat: "Je zřejmé, že kapitalismus je nejlepším známým systémem pro vytváření blahobytu a rozvoj volného obchodu a že otevřené kapitálové trhy přinesly většině zemí, ne-li celému světu, nevídaný hospodářský růst".

Autorka tu popsala kapitalistické zřízení obecně (dnes vládnou nadnárodní společnosti, dříve společnosti národní, vždy však v rukách soukromých vlastníků, obklopených družinou kvalifikovaných služebníků). Liberálně-konzervativní i sociálnědemokratický kapitalistický společenský řád jsou samozřejmě soustavy nedokonalé a nespravedlivé, ale je nutno je z naléhavých důvodů nejen kritizovat, nýbrž též změnit. Lidstvo musí kvůli limitované velikosti zeměkoule nalézt způsob dostatečného, ale nikoliv nadměrného (neúnosného) hmotného blahobytu, a to sociálně víceméně rovnoměrně (!) po jejím povrchu rozděleného, a programově se zaměřovat na svoji realizaci v duchovní sféře. Pokračující ekonomický růst - ne všude ostatně praktikovaný a sekulárně se také v rozvinutých zemích zpomalující! - bude třeba zastavit. Badatelka se přirozeně vyhýbá formulování společenského zřízení, které by mělo očekávané premisy splňovat. Kapitalismus v jakémkoliv odstínu to být nemůže.

Primární ideovou inspirací "novodobého" sociálnědemokratického systému, existujícího ovšem prakticky po celé uplynulé století byl, jak víme, zvláště bernsteinovský revizionismus. Klasická sociální demokracie jako taková (poměrně jasně vymezená a tvořivá) působila pouze v poslední třetině 19. století a se svými ještě nekonzistentními teoretickými i praktickými "zdroji" jenom zhruba o dvacet let dříve. Všechna "přezkoumávání" marxismu spojoval od přelomu století přístup, který nezdůrazňoval cílovost a tím též "vědomost" historického snažení (od určitého času byl tento požadavek dokonce zcela opuštěn, nechceme-li použít slov zrazen nebo dokonce institucionálně zakázán). "Úpravy" byly přednostně zaměřovány na "nekončící" (jak jinak?) zlepšování "současných" stavů kapitalistické společnosti reformami, nezřídka arci dost bezzubými a dočasnými. Obvyklá sociálnědemokratická doktrína je od té doby sice takříkajíc levicově, spíše však pseudolevicově profilována, ale kapitalistická podstata "předmětu" jejích aplikací původní myšlenková východiska de facto negovala, takže celý směr se potom jasně nevymyká z běžného začlenění v rámci apriorně tržního řádu (vážně jej nezpochybňuje a jeho zápory programově a s cílem neodstraňuje).

Sociální demokraté neustále zápolí s definováním svého politického poslání. Je až s podivem, že při takovéto neurčitosti si tato strana stojí v evropském světě poměrně dobře. Není tomu tak v důsledku perfektně formulované ideologie či přesvědčivé politické praxe, nýbrž prostě hřeší na - nenaplňované - naděje, jež v ní spatřují "slabí" v kapitalistické společnosti, přičemž využívá oprávněných nebo všemožně vnucovaných nesympatií ke komunistickým stranám. To, že vůbec sociální demokracie (jako instituce) existuje - nezřídka samozřejmě nikoliv v "kvantitativně" zanedbatelném rozměru, je spíše než aktivní zásluhou členů strany a přesvědčivou argumentací hnutí výsledkem toho, že někdo se musí, alespoň formálně, jakoby postavit vůči markantním agresivním snahám kapitálu, potažmo celkem jasně vymezené pravice. Sociální demokraté prostě "zbývají" a těží ze své vnějškové "nenahraditelnosti". Z uvedených důvodů se však nechávají snadno zapojit do her, které kapitál na politické scéně předvádí ("demokratické" střídání vlád apod.). Její čelní představitelé nabývají často vzezření bezbarvých figurek, a to ve větším stupni než reprezentanti kapitálu, kteří velice dobře vědí čí zájmy mají úzkostlivě hájit a mají prostě pevné přesvědčení. Právě díky své specifické úloze na divadelních prknech politiky "sociální demokracie" přetrvává, čímž se liší od různých těch bezvýznamných idealistických (avšak převahou pravicových) aktivit typu Děkujeme, odejděte, Impuls 99, Brandýská výzva apod., za nimiž nestojí ani "čistý" kapitál ani reálné pozitivní myšlenky ani "doposud neobsazená" role v politickém panoptiku.

Pojmy levice a pravice nejsou přitom na Západě nyní zdaleka běžné a bývají čistě účelově a naprosto neopodstatněně, lze říci ignorantsky a lstivě, považovány za překonané. Je však třeba je na rozdíl od většiny (víceméně prodejných) politologů (a o to více politiků) pokládat stále za nadmíru aktuální. Pokud bude totiž existovat ekonomické rozlišení ekonomicky aktivních osob (v nejhrubší podobě) na zaměstnavatele alias vlastníky soukromého kapitálu (s jejich právní, byrokratickou, bezpečnostní obsluhou) na jedné straně a námezdní zaměstnance (a nezaměstnané!) a sociálně potřebné na druhé straně, dotud je dané rozdělení bezvýhradně oprávněné (to nemůže nikdo s průměrnou inteligencí a bez egoistické zainteresovanosti popřít). Čas od času všemožně propagované údajné stírání těchto rozdílů je pouze zdánlivé nebo spíše záměrně propagandisticky lidem implantované. Bezezbytku to platí i dnes (příslušné diference se dvě tři desetiletí dokonce prohlubují!), jakož také pro blízkou až střední (řádově několika desetiletou) budoucnost. V případě sociálního (příjmového a majetkového) rozrůznění se běžně zapomíná na to, že vyšší skupiny zde dokáží výrazně deformovat - nadhodnocovat příslušný krajně ošidný průměr, jemuž se značná část obyvatelů zdaleka nepřibližuje. Na první pohled relativně vyšších průměrných mezd ve státním sektoru nemají údajně dosahovat zhruba 2/3 zaměstnanců (pochybujeme o tom, bude jich více!), ale kde jsou důchodci, nezaměstnaní a opravdu chudí "samo-zaměstnavatelé"?

Koncept hmotné sociální spravedlnosti není žádným dogmatem, nespravedlností naruby apod. Vychází z nikoliv utopického postulátu právní rovnocennosti lidských bytostí. Všichni příslušníci poddruhu Homo sapiens sapiens mají mít, jak vyplývá z jejich biologické a právní existence, v podstatě stejné materiální nároky (odlišitelné toliko fyzickou resp. fyziologickou specifičností). Platí to o to více z toho důvodu, že vyšší pretence si v tomto ohledu zpravidla přisvojují individua svým způsobem "méněcenná", doslova parazitující na lidské společnosti, a to v mnohem větším stupni než ti zavrhovaní "nejchudší", odkázaní na různé sociální dávky. Samozřejmě, že v dějinách vyznačujících se objektivně nedostatečným uspokojováním hmotných potřeb člověka je třeba přihlížet k pracovním zásluhám (nic jiného tu nezbývá), ale v pokročilejších fázích vývoje je zároveň nutno v narůstajícím rozsahu zohledňovat zmíněné kritérium faktické rovnoprávnosti, což se ze známých důvodů (bezohledného egoismu některých) neděje. Je prostě zapotřebí, aby toto kritérium měly skutečně levicové strany neustále na paměti, aby stálo v základech jejich důvodné přítomnosti. Žvanění - dokonce sílící - o "věčné" nezbytnosti jakoby zákonitého udržování sociální stratifikace jsou proto ve stoupající míře neudržitelné.

Typický "pravičák" je vůbec lidsky (!) dost pochybná osoba, svým zařazením se pohybující někde na škále vymezené na jednom pólu mdlou inteligencí a na druhém pólu sobeckým darebáctvím. Lze vcelku odpovědně prohlásit, že je-li ta která osoba s pravicovými názory (a přirozeně i praktickými postoji) poměrně chytrá, o to většími charakterovými nedostatky se vyznačuje. A naopak: pravičák-hlupák může být celkově formálně slušným člověkem. Je více než typické, jak pravicové elementy v sobě spojují rysy a postoje krajně nesympatické, namnoze anti-humánní, chtivé a egoistické. Viz názorně přístup k morálce, ohleduplnosti, konkrétně k politice Spojených států (vojenské agrese), globální ekologie, Izrael, lhostejnost k bídě a nemocem, zvláště ve třetím světě, sociální solidaritě vůbec. Pokud musíme umístit také pseudolevicové politiky někam na naši stupnici, výsledek je ještě politováníhodnější. Ona ctižádostivost badatelů usilujících nezřídka velmi urputně o hlubší poznání světa je přece jenom něco podstatně odlišného než ambice politiků prahnoucích po moci a materiálních výhodách. Umělci se často vyznačují velkou snahou dobýt slávu i peníze, avšak to je koneckonců úctyhodnější chování než bývá registrováno u politických činitelů, příliš často zrazujících své deklarované poslání sloužit celé společnosti nebo zabývajících se prospěchem jednotlivých jejích parazitujících segmentů.

Jsem přesvědčen o tom, že jednou - nikoliv po vícero generacích - budou ti nejangažovanější stoupenci tržního "světonázoru" i "kapitalistické praxe" postaveni před jakýsi morální tribunál a souzeni za "zločiny proti humanitě". A i když se tak snad nestane - lidé snadno zapomínají a na tuto vlastnost se odjakživa nebezpečně hřeší (chyby a zločiny se opakují!) - budou podobné osoby objektivně formulovanou historiografií zařazeny mezi "škůdce lidské společnosti", bránící rychlejšímu pokroku. Ocitnou se tam - až na poměrně vzácné výjimky ("filantropy") - nejen ekonomické, nýbrž také související politické "elity", a to i ty pseudolevicové. Bude tomu tak u nás stejně jako jinde ve světě, a tento dějinný soud může být dost ostrý. Právě ve světle současnosti se dá vcelku dobře pochopit, že v "primitivnější" minulosti mohlo v reál-socialistických zemích docházet k velice tvrdým třídním postihům, byť příliš "orientálního charakteru", a teprve z dnešního pohledu nepřijatelným. Mějme odvahu a neodsuzujme šmahem tak řečené "politické procesy", kdy vedle nevinných existovali a existují (!) také jednoznační viníci. Jak by měly být dnes spravedlivě posuzovány krádeže velkého i menšího rozměru veřejného vlastnictví, s nimiž máme v polistopadové éře přebohaté zkušenosti? Jak v souladu s "přirozeným právem" přistupovat k zásadním politickým přečinům (s novými absurdními zlořády a s novými podřízenostmi cizím mocnostem)? Což tyto venkoncem kriminální akce nevrhají naši zemi daleko zpět do více než neudržitelných časů? Právě tady je vidět neobyčejná neregulérnost tzv. demokratického společenského zřízení: hrubé nepravosti přece provádějí "svobodně a demokraticky" zvolení "představitelé" lidu. Zamlčuje se fakt, že ve skutečnosti se tak děje zaběhanými mechanismy, kdy podstatná část "lidu" se voleb nezúčastňuje a samotní voliči jsou beztak "nuceně" vícestranně dezorientovaní.

Zůstaňme nicméně realisty: politici a "podnikatelé" se od věků řadí, řídíce se vpravdě svéráznými zvyklostmi, mezi nejotrlejší lidské povahy ("po nás nechť přijde potopa", "z cizího krev neteče", "urvi co se dá", "kdo zaváhá nejí", "k čemu jsou světu slabí, kteří se neumí sami o sebe postarat" atd.). Také jistý mělký exhibicionismus k dobré pověsti politiků nepřispívá.

Tragický rozměr fenoménu "politik" spočívá mj. v tom, že navzdory všemu neštěstí, které příliš často v důsledku své nevzdělanosti, povrchnosti, drzosti a nestoudnosti, zvráceným hodnotovým kritériím atp. způsobují, nedají se téměř nikdy odstranit a jen obtížně je lze vypudit ze scény (aby je vystřídaly bytosti stejného ražení). Vcelku vzácné výjimky pouze potvrzují pravidlo.

Od koncepce obsahově vymezeného socialismu (ve smyslu porevoluční cílově orientované humánní autencity) se "standardní" sociální demokracie liší především svojí "nerevolučností" a rozsáhlým - víceméně dominujícím a na svátost povýšeným - zachováním instituce privátního (kapitálového) vlastnictví, umožňujícího soukromé zisky, nabývané nyní stejně jako v minulosti především zcizováním práce nájemných pracovních sil (v novější éře zejména tvůrčí vědecké a technické inteligence). Je vývojovým pojetím, jež již celá desetiletí zaznamenává střídavé formální úspěchy v soutěži s liberalismem - konzervatismem západní Evropy; v některých zemích lze pak tyto úspěchy občas hodnotit jako sociálně poměrně nezanedbatelné, byť nejsou fundamentálního rázu (nevedou jasně k žádoucímu překonání kapitalismu). Zůstávají přechodného rázu a v podstatě zastírají meritum věci - nadměrné hromadění soukromých statků (kapitálu) a zmiňované kořistění z práce jiných. Příznačné je, že ve Spojených státech se coby zbytečné nepřipouští ani podobné formální - velice relativní - odlišení "pravice - levice" (republikáni tady mají velice blízko k "demokratům" a nic se zde vlastně nezastírá: jde tu v obou případech o výsostně kapitalistický řád - neřád, tvrdě bez významnějších rozdílů udržovaný a nezpochybňovaný). Koho mohou potom volit ti lidé, kteří se v zemi někdy setkali s hladověním (má jich být přibližně třetina)?

Ony víceméně pravidelné výměny (prý demokratické, ve skutečnosti především šalebné!) "levice" a pravice u moci nejsou ničím jiným než osvědčenou ukolébavkou, v podstatě hanebnou hrou pro absolutní většinu obyvatelů "vyspělých zemí". Nacházejí se pod naprostou kontrolou "kapitalismu", který je charakterizuje jako projev demokracie. Proto také nemohou být politické strany, byť uspěvší v obvyklých "uznávaných" volbách, strany, které však neodpovídají záměrům "kapitálu", nazývány "demokratickými", všichni víme o čem je řeč.

Jistou oprávněnost pro zvolení si jako (formálního) cíle sociálních demokratů "socialismus" (v příslušné terminologii běží o "demokratický socialismus") způsobuje okolnost, že Engels v jedné z předmluv ke Komunistickému manifestu (z roku 1890) uvádí, že "socialismus" byl v roce 1847 pokládán za hnutí buržoazní, kdežto pro hnutí dělnické byl prý vhodnějším termín "komunismus". Až později se začal socialismus považovat též za (porevoluční) komunistický předstupeň.

Bylo by nicméně vcelku logické, kdyby k cílové, absolutní, konečné společenské soustavě - zní to tak nepokrokově! - dospěla v zásadě evolučním způsobem právě (relativně!) sociálnější větev trhového systému, přičemž liberálně konzervativní zaměření bude předtím pravděpodobně "pohlceno" přístupem sociálnědemokratickým (odtud pod tento pojem zahrnujeme v dalším výkladu také v některých případech užívaný synonymní název "socialistický", rozumí se bez přívlastků). Tento směr, jakkoliv v jádru v rozporu s původní orientací buržoazní, se jeví být přece jenom o něco historicky pokročilejším. Pro podobný postup, jehož poslední periodu lze vhodně nazvat solidarismem (toto přízvisko se již užívá drahnou dobu, ale v nejednotném významu), je jinak charakteristická zvýšená působnost státu (nadále stejně buržoazního!), event. různých forem skupinového - družstevního vlastnictví (princip čisté "privátnosti" je tak při fungování společenského a ekonomického zřízení do jistého stupně potlačován). Musíme zde ovšem přiznat, že už Bernstein neuznával venkoncem pasivní "dějinnou automatiku"; demokraticky, tj. i sociálně orientovaná lidská společnost má podle něj prý být vždy aktivní (byť nikoliv zacílená!).

Mimochodem: k interpretacím Bernsteinova proslaveného rčení, že "hnutí je vším, zatímco to, co se obecně nazývá konečným cílem socialismu, ničím" (Předpoklady socialismu. Česky: Praha 1902, s. 182 an.), sám autor, opíraje se o Marxův výrok z Občanské války ve Francii namítal, že takto pojatou cílovostí je třeba rozumět jen nereálné utopie a pokusy o nadměrnou konkretizaci představ o budoucích cestách k socialistickému systému. Dosavadní utopické vize, postrádající objektivní základ výpovědi, bývaly skutečně z praktického hlediska hodně zbytečné, avšak reálné představy o perspektivě, a to i o - připusťme tuto myšlenku - absolutní společenské perspektivě, by měly být časově a věcně dosti konkrétní (současná úroveň informací a technik jejich zpracování a zprostředkování, ne tak ještě poznání) to již umožňuje! V uvedené věci se proto známý otec revizionistů zjevně mýlil. Bernsteinovo populární vyjádření můžeme ostatně do jisté míry srovnat již také s Marxovým prohlášením v jednom z jeho dopisů (V. Brackovi) z roku 1875, kde se autor vyjádřil ve smyslu, že "každý krok skutečného hnutí je důležitější než tucet programů". To, co namnoze platilo o prvních krocích ve směru zformování politického hnutí, nemohlo nikterak postačovat po socialistických revolucích...

Právě převažující opuštění kritéria "cíle" - tlak pravice přitom sehrával svoji velikou roli a bylo zásadní chybou "socialistické teorie", že to připustila - umožnilo stoupencům sociálnědemokratické doktríny věnovat se vcelku bez zábran "věčnému zdokonalování", nikoliv sofistikovanému a účinnému programovému a posléze taktéž praktickému odstraňování kapitalistického systému.

Mezi sociálnědemokratické země v obvyklém chápání, u kterých ovšem není praxe kapitalismu stejně nějak obecněji principiálně zpochybňována (a když tak pouze teoreticky), bývá tradičně zařazováno Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemí, Belgie, Rakousko, Portugalsko, méně Francie (jakožto kolébka "socialismu"!), do jisté míry pak také Německo (mimo Evropu se k "sociální demokracii" hlásí např. část politického spektra Izraele nebo Austrálie, avšak ryze formálně!). Na opačné straně stojí země konvenčně vcelku málo "sociální": USA, Austrálie, Nový Zéland, Kanada, Velká Británie, všechno teritoria povýtce liberálně konzervativní (charakteristické je, že "křesťanské" politické strany zde jsou slabé). Japonsko zaujímá v tomto směru zvláštní místo (sociální demokraté a komunisté se zde nyní podílejí na poslaneckých křeslech jen po zhruba 3 %!). V Británii existují přitom v tomto ohledu navíc dost schizofrenní poměry, v posledním období se neuvěřitelně vyhrocující (Blairův labourismus bývá pokládán za pravicovější než bývalý thatcherovský konzervatismus!). V každém případě jde však stejně o země, občas připouštějící záměny svých v průměru (středo)pravicových vlád s vládami výrazně pravicovými!

O tom, jak je v kapitalistických zemích pojetí levicovosti - pravicovosti pochybné svědčí ilustrativně např. postoj k problému preventivní války v Iráku (2003), kdy proti sobě stáli - zajisté jako součást politických her, ale vcelku bez překvapení - proválečný labouristický Blair s "mírovým" pravicovým Chiracem!

Jakousi teoreticky formulovanou podobou sociálnědemokraticky orientovaného hospodářského řádu je venkoncem (silně) intervencionistický systém v podání známého liberál-konzervativce K. Poppera, kterou popsal zejména v jednom svém spise (Otevřená společnost a její nepřátelé. 2. díl. Praha 1994) (k němu má zřejmě blízko i solidaristická soustava našeho K. Engliše). Autor jej vymezil jako systém, jenž může vystřídat (neomezovaně) kapitalistické zřízení, a to ve třech formách: demokratické, kolektivistické ruské - sovětské (= reál-socialistické!) a fašistické (= namnoze státně kapitalistické). V "demokratickém intervencionismu" byla dle Poppera údajně prakticky uskutečněna větší část hlavních požadavků "programu komunistické revoluce" (?): silně progresivní a odstupňovaná důchodová daň, zrušení veškerého dědického práva (cestou vysokých dědických daní), centrální správa komunikací a dopravy, zvýšení počtu a velikosti továren a výrobních prostředků v rukou státu, bezplatné vzdělávání dětí ve veřejných školách. Nebylo však, jak Popper přiznává, provedeno vyvlastnění pozemkového majetku. Totéž se ovšem týká i mnoha dalších předmětů soukromého vlastnictví včetně bank, pojišťoven apod.

K obvyklé sociálnědemokratické - sociálně tržní ekonomice ("podnikatelskému hospodářství", "svobodnému hospodářství", "tržnímu hospodářství" dle slov papežových) má svým způsobem blízko taktéž Jan Pavel II. Toto hodnocení je možno odvodit z jeho následujících vět: "... lze právem hovořit o boji proti hospodářskému systému chápanému jako metoda, která chce udržet absolutní nadvládu kapitálu, vlastnictví výrobních prostředků a půdy nad svobodnou subjektivitou lidské práce. Pro boj proti takovémuto systému se jako alternativní model nehodí socialistický systém, který ve skutečnosti není ničím jiným než státním kapitalismem. Alternativou by mohlo být společenské zřízení svobodné práce, podnikání a účasti, které se naprosto nestaví proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti" (Centesimus annus. Encyklika Jana Pavla II. Praha 1991, s. 47).

Proti dominanci kapitálu, za skutečné společenské vlastnictví výrobních prostředků a země (půdy) a za svobodu lidské práce je ovšem schopen účinně v dějinách zasáhnout jedině humánně pojatý socialismus (nikoliv obvykle vnitřně rozpolcený sociáldemokratismus) se "svojí" politickou stranou, nazývanou nejvýstižněji (přiznejme to!) stranou (humánně) komunistickou. Ta potom může samozřejmě působit coby niterně opoziční instituce i za současného kapitalismu. Autentická sociální demokracie (tedy nikoliv stávající hnutí - strana toho jména), vědoma si budoucí neudržitelnosti tržního řádu, s jasnou představou perspektivního společenského pořádku a preferující promyšleně (!) evoluční postup k tomuto systému může být činná právě toliko v tržním řádu (v tomto ohledu byl její zánik v socialismu, jakkoliv "reálném" vcelku logický!). Postrevoluční reál-socialismus, který nelze v žádném případě považovat za státní kapitalismus (Jan Pavel II. tuto mylnou tezi několikrát ve svých výrocích opakuje), chtěl sice postupovat k "absolutní" společnosti rovněž, ale namnoze formalizovaně, a prostřednictvím historicky neadekvátních prostředků, a proto (v Evropě) neúspěšně.

Papežovo "společenské zřízení svobodné práce" (avšak bez podnikání a bez trhu), centrálně spravované a "uspokojující základní i vedlejší potřeby lidské komunity", bude realizovatelné pouze a jenom ve tvaru humánního saturostacionárního systému a v "nedokonalé formě" by tomu tak mohlo být též v humánním socialismu, pokud ten vůbec někdy spatří světlo světa. Číňané by se mohli této příležitosti chopit, nenechají-li se ovšem jako Evropané zaskočit kategoricky (a nutno dodat také rafinovaně) vnucovanou "užitečností" trhu, vítězně (spíše než v důsledku uplatňování strhujících myšlenek a obecného hmotného blahobytu tak za podpory moderních zbraňových systémů) táhnoucího světem.

2

Sociálnědemokratický směr hospodaření po kvantitativní stránce nejlépe odlišíme od směru (post-revolučně) socialistického stupněm privátnosti ekonomiky. Jestliže v sociálně tržním zaměření hospodářství (od nedávné doby někdy víceméně pro forma doplňovaném ještě slovem "ekologický") se stát podílí na celkovém vlastnictví výrobních prostředků nebo na objemu vyrobeného HDP nebo na počtu zaměstnávaných osob jen o něco málo více či zhruba stejně jako v liberálně konzervativním systému, tj. v rozpětí cca 5-12 %, tak pro reálný socialismus byl a je typický v zásadě poměr opačný (až 97 %, ale v socialistickém Maďarsku to bylo nedlouho před jeho koncem jen 65 %!). Jinak, jak známo, hlavní rozdíly, byť nikoliv frapantní, jednotlivých podforem kapitalistické soustavy spočívají v sociální (přerozdělovací) politice, event. v podpoře "sociálního, zdravotnického, školského a kulturního" sektoru (v současnosti se ČSSD se svojí slabou politikou v těchto odvětvích řadí mezi strany veskrze anti-pokrokové a dalo by se říci niterně pravicové).

Doslovná posedlost aktem privatizací, doporučovaného vedle přísně restriktivní hospodářské politiky a její liberalizace na přelomu 80. a 90. let jako údajně všemocný a spásonosný lék postsocialistickým zemím, se stala pro daný region příznačnou. Jak tato mystifikující činnost v České republice dopadla všichni dobře víme: Poldi Kladno, Škoda Plzeň, ale i Nová Huť, OKD, Tatra Kopřivnice, Tatra Smíchov, ČKD, Zbrojovka Brno, řada bank atd. atd. vytvářejí skutečné pomníky našemu novodobému kapitalismu. Chátrají vedle průmyslových a obchodních novostaveb, které jsou nicméně v majetku cizích společností.

Nejinak tomu ovšem bylo i s českým zemědělstvím. Přijmeme-li tezi říkající, že hospodářská úroveň země je nejlépe stanovitelná na základě vyspělosti zemědělského sektoru, potom není třeba o nějakém dalším kritériu uvažovat. Smutný je pohled na pustá pole, zarůstající plevelem, na chátrající budovy a strojní zařízení bývalých JZD a státních statků. Méně se ví o tom, že hektarové výnosy plodin jsou nízké, a to nejen v důsledku suchého počasí. Obsah živin v půdě (zejména forsforu, draslíku a hořčíku) od roku 1993 soustavně klesá, takže máme "zaděláno" na roky dopředu.

Vskutku zajímavým by byl asi dosud nerealizovaný ekonomický řád, v němž by existoval podíl státního a soukromého vlastnictví přibližně stejný (50 % na 50 %), anebo řekněme 60 % ku 40 % ve prospěch "socialisticky státního" vlastnění s tendencí k jeho posilování v čase (vzpomínané Maďarsko mělo k takovémuto poměru poměrně blízko). Byla by takováto varianta zpočátku symptomatická pro humánní socialismus či by zůstala ekonomická podstata podobného systému řešena jiným než "vlastnickým" způsobem, např. propracovanou zainteresovaností pracovních sil na výsledcích v jádru státního hospodářství (třebaže jugoslávské pokusy v tomto směru byly v minulosti prý opakovaně shledávány jako neúspěšné)?

Opakujeme, že Čína může svět v lecčems v tomto směru ještě překvapit, a to i v oblasti hybridního společenského a ekonomického systému (tedy jakési "třetí cesty" se základnou nikoliv v kapitalismu, nýbrž v socialismu!). Např. Čínské národní informační středisko odhadlo v roce 1992, že na přelomu století by se měl stát podílet na průmyslové produkci (hlavně v těžkém průmyslu) toliko 27 %, kolektivní (kooperativní) vlastnictví 48 % (!) a soukromý sektor 25 % (Z. Brzezinski: Bez kontroly. Praha 1993, s. 186). Kdybychom brali v úvahu celou ekonomiku (včetně zemědělství, služeb apod.), zastoupení privátní produkce by se jistě ještě zvětšilo. O tom jak se tyto poměry popravdě vyvinuly nemáme k dispozici věrohodné zprávy. Při nadměrném posílení "privátu" však každopádně hrozí nebezpečí "rozpadu socialismu", jak nás o tom přesvědčil krach "reálsocialistické Evropy" (kde ovšem hlavní příčinou destrukce nebyly ani tak "nefunkční" vlastnické poměry, jako spíše "politické uvolnění", odtud varování: kapitál (a je-li připuštěna k moci tak také politická pravice) nikdy nespí a jakmile jen trochu může působí vskutku fenomenální silou!). Domnívají se Číňané, že udrží "privátní hospodaření" (a tím namnoze celou "soukromnickou společnost" pod kontrolou jenom "socialistickou (ozbrojenou) silou"? Třebaže čínská společnost disponuje specifickými kulturními poměry (konfucionismus apod.), je nutno se obávat, že se i její socialismus může ku škodě většiny obyvatelstva zhroutit.

Dějiny sociální demokracie, coby ostatně každé dějiny, jsou neobyčejně rozporuplné. Na takovémto konstatování není nic divného ani objevného. Navzdory nezkušenosti zůstávala tato koncepce antropogenního světa a politického hnutí (strany) nepochybně nejtvořivější jenom do konce Druhé internacionály (1914), kdy ji bylo lze nehledě na stále ještě značnou nerozpracovanost a počínající reformační (revizionistické) snahy namnoze v intencích Marxových jednoznačně spojovat s požadavkem ustavení určité humánně socialistické společnosti (potřebné hmotné i duchovní předpoklady proto ovšem tehdy ještě zdaleka nebyly po ruce). Určitou naději pro relativně rozvinuté země vzbuzovalo v tomto ohledu snad jen období krátce po první světové válce, potom po druhé válce až do počátku 50. let a na přelomu 60. a 70. let (o uváděných periodách lze zajisté diskutovat). Valný díl sociálnědemokratické historie pak byl v minulém století spojován s tím, co bez nadsázky nazýváme "obhajobou kapitalismu jinými prostředky" (rozumí se pouze formálně a nevýrazně odlišnými od běžných zájmových preferencí a nástrojů kapitálu). Z hlediska praktické "třídní" orientace se tu de facto jednalo o dvě alternativy: pro-kapitalistickou a... taktéž pro-kapitalistickou. Sociálnědemokratický koncept se začal proměňovat v pseudo-levici - sociáldemokratismus. Namnoze koupen (sám "peníze neměl", za to "kapitálová pravice ano") se stával rozplizlým, ambivalentním, nekonzistentním, nepřesvědčivým a - bohužel také bezzubým. Byl vmanévrován do pozic, kde ho "pravice - kapitál" chtěli mít. Rádoby-levice nebyla schopna náležitě porozumět podstatě vývoje lidské společnosti a nemohla zformovat době přiměřené nástroje jejího cíleného usměrňování. Tím, že se sociální demokracii víceméně "ztratil" právě cíl, začali její představitelé (méně permanentně zklamávaní členové) vyvádět v praktické (politické) sféře nepěkné avantýry, již při poněkud hlubší poctivé analýze snadno zpochybnitelné. Neschopnost tvůrčí integrovanosti je u "věčně rozhádaných" sociálních demokratů na rozdíl nejen od komunistů (spojovaných ideologií), nýbrž také např. ODS (sjednocované "kapitálem") příznačná a perspektivně velmi nebezpečná.

Jedním z namátkových projevů jalového sociáldemokratismu je příklad konference, jež se konala v létě 2003 poblíž Londýna za účasti mj. Blaira, Clintona, Schrödera. Setkání navazovalo na předešlé konference tohoto typu v New Yorku, Florencii, Berlíně a Stockholmu a dělo se pod heslem "progresivní vládnutí". Bylo to nepochybně nekoncepční rokování v duchu "nové levice", umisťující se spíše než na proklamovaném levém středu kdesi na středu pravém (pokud má nějaký "politický střed" vůbec své opodstatnění). Podle svědectví jednoho z účastníků této konference (viz materiál MDA z listopadu 2003), má být základem "progresivního vládnutí" (prostřednictvím veřejné politiky) ochrana občanů ze strany společnosti ve věci zločinnosti, násilných konfliktů a terorismu, jakož také v záležitosti dlouhodobé nezaměstnanosti a poškozování životního prostředí. Dále sem má náležet účinné zdravotnictví, podpora vzdělanosti, samozřejmě zajišťování lidských práv a účasti lidí na politickém životě. Vcelku nejasná se jeví být "příprava společností a ekonomik na budoucí vývoj ("od klimatických změn po uplatnění vědy").

To všechno však jsou formální úkoly každé politické strany. Obsahově zde chybí sdělení, jakým společenský systém by to dokázal opravdu nejúčinněji uskutečnit a k jakému cílovému společenskému řádu by měla příslušná politika směřovat. Nenalezneme tu ani ochranu před vykořisťováním, ani právo na práci. Ukazuje se totiž, že žádný tržní systém - ani ten ve stylu sociáldemokratismu! - nedokázal, nedokazuje a ani perspektivně nedokáže narýsovat jasné perspektivy pro lidstvo. Naopak: "moderní kapitalismus", lhostejno zda pod patronací liberálkonzervativců nebo sociáldemokratů, je vpravdě organicky doprovázen narůstající mnohostrannou kriminalitou (včetně terorismu nejrůznějšího druhu), pokračující devastací životního prostředí, rozsáhlou nezaměstnaností, ztěžováním obecné vzdělanosti a péče o zdraví, přímými nebo různě kamuflovanými útoky na lidská práva, na skutečné lidské svobody a skutečnou demokracii. Jakýkoliv kapitalistický řád nemůže být důsledně sociální, přičemž ten současný své negativní znaky spíše zesiluje než zeslabuje. Odvěké ponaučení praví, že slovy (jenom slovy!) se nic faktického nevyřeší.

V případě ČSSD máme co do činění s trapnou teoretickou i praktickou nevyjasněností, týkající se poslání sociální demokracie vůbec. Zdá se, že tento úkol - chránit zájmy (námezdně) pracujících, nezaměstnaných a jinak sociálně potřebných je na rozdíl od stran zabývajících se (a nutno říci, že důsledněji a cílevědoměji) prosazováním zájmů majitelů kapitálu, zaměstnávajících cizí pracovní síly (okolnost, že mezi nimi figurují i dobře placení "služebníci" různého druhu na věci nic nemění), současnému převládajícímu sociáldemokratismu v podstatě lhostejný.

Víceméně obvyklá alternace pravice a "levice" u moci je v rozvinutých kapitalistických zemích součástí "modelu" vládnutí. Je to zaběhnutá, pro pravicové síly osvědčená, v podstatě vypočítavá metoda, je to neselhávající účelová hra zajišťující - jdeme-li ke kořenům věci - obecně mocenskou nadvládu kapitálu.

Rozdíl mezi autenticky pravicovými a ostatními politickými stranami je v západním světě evidentní. Bez jakéhokoliv dogmatizování můžeme říci, že za pravicí stojí v zásadě (někdy rozmanitými způsoby zastíraná) potřeba rozmnožovat kapitál a zisky z něj plynoucí a uchovat kapitalistické společenské zřízení. K již mírně vzdálenější budoucnosti jsou pravicové síly netečné (podvědomě a pouze výjimečně na základě poznání se jí cítí být ohroženy).

Na druhé straně politického spektra se nacházejí víceméně jednolité strany komunistického ražení. Vycházejí z ideje postrevoluční sociálně spravedlivé společnosti, vyúsťující až do polohy obecně humanistické. V možnost evolučního překonání kapitalismu - a nutno dodat, že víceméně po dosavadních zkušenostech oprávněně - nevěří. Se skvostnou myšlenkou si ovšem komunistická strana nikdy nemohla vystačit a v praxi prozatím nedokázala optimálně skloubit svoji ideovou základnu s její postupnou (byť porevoluční a nekompromisní!) realizací.

Za "moderními" stranami sociálnědemokratického profilu nenalezneme zpravidla nic významného, a to jak po stránce ideové, tak "finanční". Seskupení tohoto typu se počínaje zhruba 20. lety minulého století krok za krokem stávaly silami o trvalé užitečnosti a nezničitelnosti kapitalismu v podstatě nepochybujícími a postupně se nechaly vmanévrovat do pozice jakkoliv kvantitativně nezanedbatelné figuríny na politickém kolbišti (spíše jevišti) dirigovaném pravicí a zakrývající faktickou dominanci kapitalismu. Na rozdíl od různých těch křesťanských demokratů, kteří svoji příslušnost ke "kapitalismu" nepopírají, starší i novodobí sociální demokraté ji povětšině zamlžují.

Vžité "demokratické" alternování vlád pravicových a "levicových" je pouze jedním z projevů tohoto spektáklu. Aby byla takováto profilace pseudo-levice odstraněna, je třeba radikalizovat "socialistické" hnutí ve směru jasného vytýčení cílů (dosažitelných evoluční cestou) nebo prostě splynout s humánně koncipovaným komunistickým hnutím. Zdá se, že určité tendence k "zlevicovatění" "levice" v Evropě již existují: viz např. část Socialistické strany Francie, avšak také v německé SPD a britské Labour Party se tento trend začíná objevovat, poslední z těchto stran zašla za Blaira evidentně příliš daleko napravo a tento vývoj je sledován s nevolí. Dnešní doba "nového" zostřování sociálních problémů je přímo těhotná potřebou obnovy autentické levice, a to i v nadnárodním měřítku. Obyvatelé západní Evropy nepochybně pozvolna procítají: nápor na "sociální stát" se stupňuje a americký imperialismus vyvolává - doma i vně - hlubokou nedůvěru v poměru k orientaci západní civilizace.

Současné tendence k hledání autentické politické levicovosti mají svého předchůdce v pokusech eurokomunismu. Tento proces se odehrával v 60. a zejména 70. letech a týkal se hlavně Francie, Itálie, Španělska, Portugalska (dnes může mít k této poloze blízko zatím teoreticky nedostatečně připravená, zkušenosti postrádající a masovou důvěru dosud nenabývající KSČM). Byly to tehdy pokusy o zlidštění západoevropských komunistických hnutí a svým způsobem do nich zapadalo i čs. Jaro 1968. Byla to reakce na stoupající smířlivost pseudolevicí (socialnědemokratického ražení) a pokusy se namnoze děly také jakoby v předtuše k nastávajícímu útočení pravice na sociální postavení pracujících (počínaje první půlkou 70. let). Chvályhodné snahy nicméně vbrzku ztroskotaly: evropský reálný socialismus zabředával stále hlouběji do své myšlenkové jalovosti a hmotné nevýkonnosti (znovu a znovu je zapotřebí zdůrazňovat, že rovněž přepadení Československa a následující "normalizace" k nesympatiím vůči komunistům přispěla) a taktéž soustavné mediální ataky vykonaly své dílo, stejně tak jako pokračující a akumulující se materiální zajištění širokých změšťáčtělých vrstev populace Západu.

Dlouhodobá teoretická i praktická rozkolísanost sociálnědemokratických stran západní Evropy je názorně patrná na příkladu eseje nazvaného Utváření budoucnosti vyžaduje odvahu ke změně, otištěného v Neue Gesellschaft 2003, č. 5 (viz překlad v Masarykově dělnické akademii (MDA), září 2003). Autorem je bývalý předseda SPD G. Schröder. Ve stati nalezneme výčet argumentů pro již nastoupenou "novou" politiku německé sociální demokracie (avšak nejen jí), tj. fakticky pro politiku spolupráce s kapitálem! "Uplatňovat vlohy, silné stránky a odpovědnost", "uskutečňovat vlastní životní cíle" (byť prý v "solidárním společenství", což je zde pouhá zástěrka), to je právě to, o co jde v prvé řadě samotnému kapitálu, přesněji kapitalistům s jejich obsluhou. Předseda sice prohlašuje, že sociální demokraté nechtějí "oslabovat a odbourávat" sociální stát, avšak pod záminkou "posílení přestavby orientací do budoucnosti" dělají přesně toto. Prezentují metodu: současný stát blahobytu musíme obětovat (!) ve jménu jakéhosi slibovaného (!) sociálního státu budoucnosti, přičemž trend daného postupu je naprosto evidentní - udržet nadvládu kapitalismu, vyhýbavě nazývaného sociálně tržním systémem. A to za každou cenu a i v podmínkách relativního zhoršování sociálních poměrů ve prospěch vládnoucích vrstev (přičemž počáteční iniciaci tohoto zhoršování je nutno nacházet v celkovém dlouhodobém poklesu temp hospodářského rozvoje).

S naznačeným postojem se potom vskutku těžko slučuje Schröderův verbální požadavek likvidace "sociálního vylučování, vykořisťování a chudoby". Velice kontroverzně znějí za těchto okolností též slova, dle kterých "... sociální výkony, z nichž má prospěch celá společnost, nejsou financovány v rostoucí míře výhradně z odvodů z námezdní práce a tím se stávají neúnosnou zátěží nákladů práce". Běží tu jasně o to, co rozumíme námezdní prací? Přirozeně, že od jisté doby nejde jen o práci dělnickou, nýbrž obecněji a ve většině o práci zaměstnaneckou, a tady v neposlední řadě o pracovní aktivitu vědců a konstruktivních techniků (působících v absolutní většině v zaměstnaneckém poměru, nezřídka u "soukromníků"). Schröderova slova mlhavě navozují dojem, jako kdyby "sociální výkony" nyní neúnosně hradili majitelé kapitálu: ti to stále ještě zdaleka nečiní, ačkoliv jednou k tomu donuceni budou, ať již evolučně či revolučně!

S vedoucím představitelem SPD se dá zajisté souhlasit ve vytýčení obecných, takříkajíc klasických sociálnědemokratických hodnot, posuzovaných v jednotě: touze po míru a postulátech svobody a spravedlnosti. Ztotožnit se je možno také s potřebou formulování a posléze uskutečňování "smělých cílů" (nikoliv ovšem bezobsažně!). Výhrady je nicméně nutno mít vůči tvrzení, že éra globalizace, charakterizovaná "volným pohybem znalostí a kapitálu a drastickými změnami na pracovním trhu a ve struktuře obyvatelstva", by měla vést k nějakému jinému postoji ve vztahu ke "stěžejním institucím sociálního státu - pojištění nemocenskému, důchodovému a v nezaměstnanosti a sociální péči". Na tomto místě se pod důvodem účasti na "tvorbě současných modernizačních procesů" a pod vznosným heslem "nevyhýbání se odpovědnosti" nesmí ustupovat ani o píď! Proměny a "otevřenost v poměru k novým otázkám, úkolům a hnutím" samozřejmě ano, ale se "smělým cílem" nikoliv udržování, nýbrž překonání kapitalismu!

Krátké připomenutí na téma "globalizace". Tento jev je pradávný a nikde nenajdeme lepší charakteristiku globalizačního procesu než v Komunistickém manifestu, starém již více než 150 let (jakkoliv není dnes zajisté v módě se odvolávat na něco tak "nelidského, odsouzeníhodného a překonaného", jako bylo toto famózní dílko!). Ilustrativně daný postup popisuje I. Wallerstein: "Minulost vypadala zcela jinak, než jak se popisuje v... pohádkách (rozumí se o globalizaci, J.S.). Když se podíváme na minulost zblízka, konstatujeme, že dnešní situace jí je natolik podobná, že budeme mít potíže, pokud bychom chtěli dokázat nějaké podstatné odlišnosti. Protože ve světové kapitalistické ekonomice překračuje zboží a kapitál hranice už po čtyři století. Už 400 let je každá důležitá výroba nucena vyhledávat své zdroje také mimo zemi, v níž je umístěna (kapitál, výrobní vstupy, ale taktéž často pracující a jejich základní potraviny). A už po 400 let se kapitalisté snaží prodávat tam, kde to jen jde, tj. kdekoliv na světovém trhu... Opravdu si někdo myslí, že tomu bylo v 19. nebo 17. století jinak" (viz MDA, říjen 2003, s. 8)?

Americký sociolog dodává: "Přívrženci myšlenky globalizace... trvají na tom, že ve skutečnosti se dnes světový trh poprvé doopravdy otevřel. Ani to není přesné. Je pravda, že dnes existuje méně přehrad proti různým tokům než v období Třiceti Slavných Let (takto Wallerstein nazývá zhruba dobu v rozmezí let 1945-1975, J. S.). Neexistuje však větší otevřenost, než jaká byla v letech 1900-1913. Skutečností je, že stupeň otevřenosti světového trhu cyklicky kolísá, a to se děje už 400 let. Je pravděpodobné, že nyní na začátku XXI. století opět vstupujeme do období relativně většího protekcionismu". Ani revoluce v informatice a zlepšení mezinárodní dopravy nejsou dle autora příčinnou součástí fenoménu globalizace.

Nedomníváme se, jako např. lidé náležející k levicovější části francouzské Socialistické strany (viz manifest Jiná globalizace je nutná. Nový kurs pro Socialistickou internacionálu, překlad v MDA, listopad 2003), že stávající "liberální (či finanční) globalizaci" je nutno nahradit "globalizací odlišnou". Dobový a namnoze módní fenomén globalizace nesmíme přeceňovat (viz shora jmenovaného Wallersteina). Žádná "jinakost" nenahradí pravou potřebu změny - postupně (dynamičtěji - revolučně, nebo pozvolněji - evolučně!) odstranit sám kapitalismus a nahradit jej humánnějším společenským řádem, přirozeně respektujícím i hmotné potřeby lidí.

Francouzští spisovatelé dané statě chtějí neoliberální globalizaci vystřídat "globalizací právní", socialisté by dle nich měli dokázat, že "stojí za univerzálními sociálními právy a bojovat proti sklonu liberálů tato práva popírat nebo je označovat za nerealizovatelná...". Právní základna je dozajista nutným předpokladem pro požadovanou změnu, ale to je pouze formální záležitost za účelem zmíněné nutné likvidace tržního systému.

Vcelku málokdo si uvědomuje, že "globalizace" v sobě skrývá také momenty čistě progresivní, že se jí naplňují Marxovy představy cesty k překonání kapitalismu. Této okolnosti si bystře povšiml např. E. Sanguineti. Ten se v jednom svém rozhovoru (viz Právo z 11. prosince 2003) odvolává na Marxovu ideu, že vládnoucí politická třída ztratí svoji moc teprve až po vyčerpání své historické úlohy, přičemž buržoazie skonči se svojí nadvládou právě po dovršení globalizačních procesů. Z toho důvodu prý také musely všechny pokusy o porevoluční vybudování socialismu ztroskotat. Přední soudobý italský spisovatel nikterak nezamítá existenci proletariátu (stejně jako třídního boje) a uznává ji ve formě všech námezdně pracujících osob: má je tvořit 99 % výdělečně činných lidí, což je odhad upřílišněný, neboť řada zaměstnávaných pracovních sil je součástí "obsluhy" "vykořisťujícího" kapitálu (s jeho zájmy se v podstatě ztotožňuje: "koho chleba jíš toho píseň zpívej") a jeho majitelů je stejně více než 1 %. Sanguineti jde dokonce tak daleko, že usuzuje, že rozpory kapitalismu (např. i mezi Spojenými státy a bin Ládinem) bude muset vyřešit jedině (proletářská) revoluce. Okamžik největšího triumfu - "kapitalismus dobyl svět" - je zároveň okamžikem počínající zkázy. V této situaci musí proletariát opětovně získat třídní vědomí (a sebevědomí!), když buržoazie tímto vědomím již disponuje: "Kapitalisté vědí, že jsou kapitalisté, proletariát to (o sobě, J. S.) neví". Autor rozhovoru upozorňuje na známou (a nebezpečnou!) skutečnost, že totiž kapitalismus se snaží světu vnutit tvrzení, že ideologie, třídní boj a třídní nenávist jsou překonané. Sanguineti nicméně nevylučuje alternativu, že velká transformace se nezdaří a svět čeká "všeobecná zkáza". Sami jsme většími optimisty, a to i v tom, že humánního společenského zřízení bude možno (ne snad nutno) dosáhnout evoluční cestou. Ovšem nikoliv ve tvaru typického nekonstruktivního a lokajského sociáldemokratismu.

Sanguinetiho poznámky jsou zajímavé a v lecčems přijatelné - odrážejí namnoze pravdivě realitu. Kapitalismus je ze známých důvodů (v prvé řadě pro nezbytnost hmotné saturostacionarity) vskutku bezperspektivní a v současnosti má ke svému konci - tentokrát již skutečně (žádné věčně nenaplňované touhy!) - relativně blízko. V tomto ohledu žijeme v kritické době. Autentičtí (nikoliv formální) sociální demokraté by si měli být tohoto faktu plně vědomi a nekoketovat nemístně s "věčností" trhového zřízení a odtud pramenícím reformismem.

Schröder a SPD se hlásí k tezi, že politika se nemá odvíjet toliko z "potřeby zlepšit dnešek", leč sociální stát budoucnosti nelze zabezpečovat cestou jeho současné likvidace. To není praxe autentické levice, ale pseudolevice, je to vžitý způsob bezvýchodného sociáldemokratismu, jenž v současnosti vede dokonce k upevňování kapitalismu. K lidské svobodě, jakožto k zařízení zajišťujícímu "práva na život, důstojnost, sebeurčení a... rozvoj schopností v solidárním společenství", jak je předkládá Schröder, se nedá dospět nedůstojnými postupy a oslabováním mezilidské solidarity, přístupy jednoznačné podpory kapitálu coby spasitele (všech) lidí!

Čeští sociální demokraté, tak jak je u nich zvykem, budou s určitým opožděním - než komentovanou "německou" cestu pochopí! - chtít ve své politice postupovat obdobně jako nemálo degenerovaní (a degradovaní) západoevropští socialisté, aniž by si však pravděpodobně uvědomili nejen určité zaostávání v hospodářském, sociálním a dalším vývoji naší země, ale především okolnost, že naznačený pohyb je hluboce chybný a k perspektivně nezbytnému odstranění "sociálně tržního systému" nevede.

* * *

Pravou tvář "moderní sociální demokracie", zejména té pseudo-radikální "nové levice", ukázali vůdcové řady evropských stran toho názvu v případě nehorázné agrese proti Jugoslávii (1999) a postojů vůdce labouristické Británie k otázce přepadu Iráku v roce 2003. Podobnou trapnou rozpačitost nalezneme nyní i u jiných "socialistů", zejména těch v "nové Evropě", ve středovýchodní části kontinentu, kde se nejen "bulharský car", ale i bývalí vysocí komunističtí funkcionáři dnes stále ve funkci, jako je Kwasniewski a Miller v Polsku, Medgyessi v Maďarsku nebo Schuster na Slovensku, "hlásí" k Americe více než je zdrávo. Poláci se dokonce přímo účastní v iráckých bojích 2003 (a jejich vysoká vojenská angažovanost zde hodlá patrně přetrvat i do budoucna, my je "po česku" začínáme následovat), u nich má ovšem výrazně proamerický postoj své kořeny v historicky neutuchajícím strachu z Rusů. Za to, že Česká republika se - s tristně zapíraným svolením kompetentních osob - zařadila mezi třicet amerických "spojenců" při invazi do Iráku (okolnost, že dalších patnáct zemí se bálo ke svému posluhování přiznat na věci nic nemění) neslouží jejím představitelům, ale i zemi (jíž vládnou, avšak v rozporu s přáním obyvatelů ve věci války) ku cti a všichni se za to budou jednou hanbit (ale na to jsme přece zvyklí, rychle se zapomíná, avšak k čemu povede "jeden omyl za druhým" to se vymstí). Ta třicítka tvoří vpravdě zajímavé seskupení: vedle jistě úctyhodného Dánska, Nizozemí, Norska a Británie (kde je však nejen Německo a Francie, ale i Belgie, Švédsko, Finsko a dokonce Kanada?) mezi nimi nalezneme také Albánii, Bulharsko, Gruzii, Mongolsko, Rumunsko, Ukrajinu... za jejichž demokratičnost nelze mnoho co dát. Podobně je tomu ostatně za celkově nevyjasněných okolností - i s přiřazením naší republiky k pětici zemí, jež by měly usměrňovat státní strukturu Iráku (vedle USA, Británie, Austrálie, Španělska a Polska!). Nerozhodnost přístupů řady politických stran (i té sociálnědemokratické!) k tomuto a jiným tématům je příslovečná a bývá pro ně a většinu jejich stoupenců pravým neštěstím. Bezostyšný přepad Iráku je také koneckonců ze stejného těsta jako řádění Izraele v Palestině.

Vojenská porážka Saddáma nikterak neznamená ideologickou porážku islámismu a především lze důvodně pochybovat, že bude nahrazena něčím zásadně příznivějším (rozumí se z pohledu humánního, nikoliv materiálních zájmů "Spojenců"). Vidíme, jak jsou agresorům lhostejné oběti a utrpení prostých Iráčanů, uvidíme jak se vyrovnají z hrozbou případné humanitární katastrofy, jež je stále na spadnutí. Jaká anarchie zavládla v zemi po vítězství "nezakázaných" zbraní, rabování, lynčování atp. nesvědčí o těch nejlepších úmyslech a bezradnost tu není omluvou. Co střílení s následným zabíjením protestujících lidí týkajících se obsazení irácké školy americkými vojáky? Co s výbuchy vojenských skladů? Ještě mnoho lidí - Iráčanů i Američanů s Brity na okupovaném území zahyne (projevy partyzánské války existují, iráčtí obyvatelé jsou při sebemenším podezření preventivně likvidováni). Atd. "Pouštní Vietnam" sice nehrozí, ale velká blamáž ano. Zdá se, že tu vůbec není všem dnům konec! Nelze se nikterak divit tomu, když komentátor New York Times R. Herbert poznamenává: "... tento konflikt je stejně šílený jako ve Vietnamu... prolhaní vůdci vmanévrovali zemi do tragické situace" (viz Lidové noviny z 8. srpna 2003). Pro nás - i pro české sociální demokraty - z toho plyne jedno zásadní poučení: máme věru předobré přátele! Vzniklé poměry poněkud připomínají neblahou éru Protektorátu Čech a Moravy, kdy jsme se radostně uchýlili pod ochranná křídla Tisícileté říše. Češi, resp. jejich "vůdcové" jsou nepoučitelní.

Speciální kapitolu vytvoří nejspíše zajetí Saddáma Husajna v prosinci 2003. Bylo dobře koncepčně i "vizuálně" připraveno, eticky ovšem zůstalo nepřijatelné, a nelze pochybovat o tom, že lékařská prohlídka dopadeného měla za úkol zjevně nadopovaného bývalého prezidenta země ponížit a zesměšnit. I tento akt hodně vypovídá o podstatě současného amerického vládnutí světu.

Nezpůsobilost mnoha západních sociálních demokratů, přesněji jejich ctihodných reprezentantů zastávat s trpělivostí humánní stanoviska k problémům současného světa, a to i k těm naprosto čitelným, se v oblasti takříkajíc čistě personální projevila markantně v případě "mezinárodního" haagského soudu (stejně jako u vojenských agresí nabývá i zde "internacionalismus", zastírající politiku "nejmocnějších" na síle). Nevšední cynismus Západu vyvrcholil výměnou či spíše bezostyšným "nákupem" bývalého jugoslávského a srbského prezidenta Miloševiče (L. Vaculík: "Je to hnusné a nebezpečné") za "velkorysou" dolarovou-markovou "pomoc", která samozřejmě zdaleka (!) nevyrovnává škody zemi způsobené útokem NATO alias USA (obrovské hmotné újmy si nakonec zaplatí "přepadení", v Iráku má být k tomuto cíli bez uzardění použito ropné bohatství). Stejné praktiky uplatňují ostatně Američané v Iráku, kde se jim pravděpodobně podařilo "zakoupit" i Saddáma. Máme zde co činit s obyčejným sprostým kupčením (odměny vypsané na hlavy saddámovských činitelů připomínají nejvíce ony plakáty vyvěšované za účelem dopadení pistolníků na americkém Divokém západě, i tady je vidět spoléhání se na "ideologii peněz").

Nikterak vlastně nepřekvapuje, že hlavní strůjce zmíněného "srbského obchodu" byl temperamentními Srby - zajisté s přízviskem mafiánů, gangů, klanů z podzemí - po čase zavražděn a "hon na čarodějnice" tím vyvolaný pouze dotvrzuje pokračující hanebnost stávajícího režimu (co jiného jsou ostatně atentáty na kolaborující irácké policisty?). Miloševičův tribunál v Haagu je pak fraškou, jež nemá od dob nacistického soudu nad Jiřím Dimitrovem obdoby (tohoto komunistu však fašisté po krátkém přelíčení propustili, co učiní "demokraté" po dlouhém souzení s Miloševičem - kde je "civilizací hlásané" právo na rychlý proces? - zůstává ve hvězdách). Někteří publicisté neznají mezí, když Miloševiče porovnávají s Göringem. Proč asi chtěl bývalého prezidenta dokonce obhajovat někdejší americký ministr spravedlnosti R. Clark? Jak bude probíhat soud nad Saddámem (prezidentem přepadené země s nevinnými obětmi mnoha tisíců?).

Patřiční soudcové (samozřejmě mezi nimi nechybí jak černoši tak zástupci žluté rasy (ani Češka zde nemůže chybět!), vždyť přece nejde o soud imperialistický, nýbrž ryze humánní!) se zapíší do dějin justice vskutku mrzkým a odstrašujícím způsobem. Jenom jediný tento akt dosvědčuje nebývalý, a zdá se, že stupňující se mravní úpadek západní "civilizace a kultury" pod patronací Spojených států, překonávaný snad pouze agresí vůči Iráku 2003 (další budou následovat?). Nelze se divit, když odvěká soudní zásada potřeby prokázání viny počíná být účelově nahrazována "principem" důkazu neviny! Nelze také pochybovat o vnitřní povaze řady "sociálních demokracií", když se těchto výstřelků nepřímo nebo mlčky zúčastňují!

Pro současné Spojené státy je souběžně více než typické, že nesouhlasí s vytvořením "zobecněného" Mezinárodního soudního dvora, ustaveného v Římě v roce 1998 a majícího postihovat válečné zločiny všude na světě: důvodně se obávají, že by se mohly velice snadno stát hlavním obžalovaným! Ratifikaci neprovedlo ovšem ani Rusko, Čína a jak jinak též Česká republika (vymlouvá se na potřebu změny Ústavy)! Praxi vraždění nebo pokusů o zabití nežádoucích osob ostatně vždy s určitým časovým odstupem Američané přiznávají (v poslední dekádě již cynicky hovoří o potřebě zavraždit nejen vůdce teroristů, nýbrž dokonce toho kterého čelného představitele státu /platilo to i o Husajnovi/, stejnou praxi uplatňují také Izraelci)! Jenom např. H. Kissinger, který byl v 60. a 70. letech poradcem pro národní bezpečnost a posléze ministrem zahraničí USA se stává předmětem úvah a snad i trestních oznámení v záležitosti jeho viny na válečných událostech ve Vietnamu (za sjednání míru v této zemi dostal paradoxně v roce 1973 Nobelovu cenu!), Kambodži, Chile, Argentině. Nelze vyloučit, ba dá se takřka s jistotou tvrdit, že přijde doba, kdy se předmětem soudních šetření stanou i válečné zločiny Spojených států, Británie a dalších zemí z pozdějších let (Česká republika sem může patřit). Početné zemřelé a všemožně trpící oběti by si to rozhodně zasloužily.

O skutečném charakteru novodobých západoevropských sociálnědemokratických stran se nedávno velice kriticky, avšak vcelku bravurně vyjádřil americký politolog D. Singer. Jeho knihu přiblížil našim čtenářům vynikající český publicista žijící ve Spojených státech event. ve Švýcarsku J. Vítek (Dnešní výzva pro sociální demokracii. Hospodářské noviny z 13. listopadu 1998). Ten reprodukuje Singerovy závěry takto: "... po rozpadu stalinského systému (prý až na přelomu 80. a 90. let, J. S.) přišla velká krize sociální demokracie v jejím současném úzkém pojetí reformátorky řízení kapitalistické společnosti". Představitelé současné sociální demokracie "namísto staré ukolébavky o polidštění kapitalismu prohlašují, že zisk je jediným motorem pokroku a vše mu musí být podřízeno. Soukromé vlastnictví je výkonné a krásné, veřejné vlastnictví je marnotratné a ošklivé. Úloha státu musí být soustavně omezována s výjimkou... když napomáhá tvorbě zisků. Nemůžeme si už dovolit hýčkat chudé, nepracující, vyděděnce a jiné nešťastníky. Když bohatí bohatnou a chudí chudnou, je to přirozený vývoj. Jakákoliv převratná změna může vést jenom ke gulagu a totalitě". Není tady demonstrován příkladný sociální darwinismus, popírající význam základního atributu (vývoje) antropogenního světa - humanitu? Nepředložil tu autor vlastně také argumenty pravice a pseudo-levice proti sociálnímu státu? Nekoketují i čeští sociální demokraté nebezpečně s takovýmto přístupem ku světu?

Dá se něco vážného namítnout proti tvrzením, že "evropští sociální demokraté spolkli hodně a chce se na nich, aby spolkli ještě více"? Požaduje se, aby se Evropané přiblížili dnešní (!) Americe "... s rostoucí propastí příjmů, směšnou minimální mzdou, miliony pracujících chudých a lidí bez základního zdravotního pojištění". Není jako vystřiženo z výzev několika českých politických stran: "Musíte se naučit spoléhat na soukromé pojištění, soukromé školy, dvojrychlostní medicínu a školství"? A nemíří snad také ČSSD v důsledku neuspokojivé vzdělanosti a morální ignorance řady svých "zástupců" bez výčitek svědomí a svéhlavě do této zkázy? Ono i těm nejvyšším - a jim především! - se nejednou stává, že upadají do léčky samolibé vyvolenosti, jakési feudální neomylnosti, trapného a svévolného diktátorství, uražené ješitnosti, že se začínají vyznačovat absencí sebekritičnosti a zpitoměním mocí. Konce takovýchto osob nebývají dobré.

"Malý český člověk" působící v politice se může stát čímkoliv - ideologickým pomýlencem, národním či třídním zrádcem, obětí chorobných ambicí, defraudantem, korupčníkem, nezřízeným poživatelem alkoholu, sexu, honosného přepychu, nikdy však ne "velkým státníkem". Chyba je ovšem i na straně českého lidu jako takového: to všechno celkem bez vědomí si zásadní odpovědnosti a s neuvěřitelnou lhostejností připouští... Nejen nekvalitní lídři, nýbrž i on sobě si škodí.

Vítek tlumočil Singerovy otázky adresované "evropské levici", jež by měla "... hodit přes palubu výdobytky dělnického hnutí poválečných let, na nichž byla postavena pověst a přítažlivost sociální demokracie": "Zřekne se svého dědictví a spáchá, de facto, politickou sebevraždu? Nebo se vzbouří a zmobilizuje svoji tvořivost, aby zachránila sama sebe a vynalezla nový sociální model pro naši dobu? Dříve nebo později se musí postavit k výzvě čelem".

I to vše bohužel platí o (nezanedbatelné) části české sociální demokracie s jejími zjevně absurdními pravicovými tendencemi (a buržoazními manýrami nejednoho z jejich "zástupců"!). Tato strana se až příliš stává "centrem mocenské administrativy", podléhá staré degenerativní "partajnické nemoci", jestliže ovšem kdy nějaké zdravé jádro v posledních devadesáti letech měla (katastrofální absence ducha je přitom - nepřekvapujícím - doprovodným znakem). Mnozí evropští sociální demokraté, vedeni svými "vůdci", se neuvěřitelně zvrhli (pokud v nich v uplynulých takřka sto letech vůbec kdy bylo něco pozitivního) a stali se "nedílnou" součástí vládnoucích kapitalistických - jaksi univerzalistických establishmentů (jejichž základním znakem je konformita k "přirozenému" hmotně diferencujícímu /a diskriminujícímu/ uspořádání světa, samozřejmě podložená osobními zájmy v oblasti příjmů, majetků a jiných výhod, a taktéž úzce souvisejícími zájmy mocenskými). Našim "socialistům" se to viditelně stává také (zápolení probíhá a vskutku levicová část - neskrývaným kritériem by ji mělo být usilování o postupné odstranění kapitalismu vývojovou cestou a nastolení netřídní společnosti - je na úrovni "vedení" pravděpodobně v menšině).

Tato rozkolísanost hnutí se s výkyvy ostatně táhne téměř po celé 20. století a nelze se vlastně divit, že se z něj vyčleňovaly nebo je pohlcovaly názorově mnohem konsolidovanější (minulostí ještě nikoliv nutně kompromitované) komunistické strany! Bývá v této návaznosti řeč o "zdivočelých sociálních demokratech". Může to být opravdu všestranně (v teorii i praxi) odzbrojená a pseudodemokracií "znormalizovaná" "standardní", de facto proti zcela původnímu účelu prozatím deklasovaná sociální demokracie, která zformuluje a do praxe uvede "nový model" příhodný pro současnou a zvláště perspektivní dobu? Je toho vůbec v důsledku své roztodivné tradice schopna? Není její blahovolné zařazení mezi "demokratické strany" pouze důkazem začlenění do souboru v jádru pravicových stran? Anebo zaujme její dějinnou úlohu - nejspíše s velkými obtížemi (kapitál samozřejmě nestojí na její straně) - přece jen jiné autentičtěji levicové politické seskupení (poučené a bez orientálních zvyklostí)?

V současnosti jsou lidé běžně indoktrinováni názorem, že "demokratická politická strana" automaticky znamená synonymum "strany stranící kapitálu", uznávající kapitalismus za trvale ten nejlepší společenský řád na světě (ovšem pouze pro "některé", navíc netvořící skutečnou (!) elitu lidské společnosti). Je to jen další z metod lživého západního politologického žargonu.

Víceméně všeobecné formování klimatu nenávisti (co ta třídní?), pohrdání, zesměšňování slova "komunismus", navíc zpravidla naprosto nenáležité až hloupé, vyúsťuje nakonec ve hrách, kdy děti jako zloducha "popravují komunistu" (viz zprávy z denního tisku). Zásadní problematičnost zákona č. 261 o protiprávnosti nejen nacistického, nýbrž také "komunistického" režimu (byl dokonce učiněn pokus jej v novele "zpřísnit") netřeba zdůrazňovat. K tomu P. Zídek v Lidových novinách z 21. října 2000: "Pravicoví poslanci zřejmě usilují o zavedení policejního režimu, ve kterém by názory odlišné od jejich byly kriminalizovány". Publicista odkazuje čtenáře nejen na vyvražďování Indiánů ve Spojených státech v 19. století, ale i na děje velice blízké genocidám praktikovaným ve druhé polovině 20. století Francouzi v Indočíně, Američany ve Vietnamu, s genocidními náběhy při bohapustém vražďění naprosto nevinných lidí v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku v době nejnovější... Nazvu-li takovéto hanebné počiny "osvobozováním", nejenže mrzačím a vraždím, ale navíc také podle mystifikuji a lžu.

Sleduje-li nestranný člověk různé ty ryze účelové, agresivní, primitivní "popisy" chyb reálného socialismu, nevyvaruje se srovnání s minulou, avšak i dnešní "svobodnou" společností, prostě odlišně krutou, nezodpovědnou a stranící. Taktéž oběti na zdraví, charakteru, ale rovněž na životech ta nová doba v neztenčeném rozsahu přináší, bohužel ovšem s nemalým zpožděním za "zločiny komunismu" (měla by přece být lepší). Také v podstatě třídní nenávist nikoliv pouze ze strany "ponížených" a vykořisťovaných, nýbrž i ze strany bezohledných, arogantních, hrabivých "majitelů" (trpí záští, protože se bojí, protože by chtěli ještě více!) je na úsvitu 21. století na pořadu dne.

Vytváření ve skutečnosti "sociálně" málo odlišných establishmentů je zvláštním jevem společností 20. století. Je to proces v zásadě jednostranný, v němž se "levice" (pseudolevice) odevzdaně přizpůsobuje "pravici". Dochází zde vlastně k odcizování rádobylevicových politiků od jejich základního poslání: důsledné obrany "nekapitalistů". Důvody k tomu jsou různé, ale v podstatě tu jde o zalíbení si pozlátka hmotně bohatého světa, jedná se tady de facto o jakousi specifickou morální korupci (doprovázenou ovšem i korupcí materiální, třebaže skrytou a ne vždy vědomou). Původně dobře míněné úmysly "sociálního cítění" jsou postupně zasouvány do pozadí, "levicová politika" se přibližuje zřetelně profilované politice pravicové (ochraně kapitálu) a nakonec se od ní v ničem podstatném ani neliší. Obrácený postup se neprosazuje, v tom je "pravice" zcela pevná. Daná praxe je charakteristická pro tzv. "demokratické politické strany" vůbec. Není přináležitost k nim pravým opakem demokratičnosti (a svobody)?

Nezdá se, že by onen převládající trend reprezentantů pseudo-levice ve stylu "směřování" k (přirozeně pravicovému) "establishmentu" byl sociology nějak soustavněji zkoumán. Komunisté se tomuto trendu snad brání tím, že jejich političtí představitelé odevzdávají část svých výdělků na "volební fond", avšak vůči tomuto trendu vytváření "elit" a "honorací" nejsou zdaleka imunní.

Ukazuje se, že za vlády sociálních demokratů se hodnocení České republiky na základě (jakkoliv diskusního) kritéria vnímání korupce nikterak výrazně nezlepšilo, spíše zhoršilo: v roce 2001 se dle Transparancy International z 91 sledovaných zemí republika nacházela na 47. místě (lépe na tom bylo i Bulharsko a Chorvatsko, také Polsko, Litva, Slovinsko, Maďarsko a Estonsko), přičemž o dva roky předtím byla naše země 37. (zarážející je, že v roce 2003 se pak umisťovala až na 54. místě). Takovéto tendování je jenom jedním z projevů okolnosti, že poměry v republice jsou vskutku žalostné a zasluhují kategorický odsudek a radikální nápravu dříve než bude pozdě (pochybujeme ovšem, že právě pravice by dokázala stav věcí zlepšit, o to je nastálá situace tragičtější, namnoze bezvýchodná!). Mezi zlovolným postavením hořejších pater české - často vzájemně propojené ekonomické i politické - společnosti na jedné straně a prostředím zločineckého podzemí na druhé straně není markantního rozdílu a majorita populace se bohužel jenom bez vážnějšího odporu podřizuje (jak je bohužel zvykem). Obáváme se, že v takových zemích jako je Slovinsko, Maďarsko či Polsko je ovzduší v tomto ohledu příznivější.

Zvláště odpudivé je, když je všude kolem nás panující demoralizace - hlavně ovšem v politice, ale ani ekonomika příliš v tomto směru nezaostává - prostoduše (avšak rafinovaně) sváděna na minulost. Typicky používá této argumentace V. Havel. V novoročním proslovu 2001 bez rozpaků podotýkal: "...je-li z mnoha historických důvodů stále ještě naše společnost značně demoralizovaná...", doplňuje však: "... vůbec to neznamená, že žijeme ve společnosti bez morálky". Myslí si tento člověk, že nastolené společenské zřízení je zárukou jakési moralizace? Faktem spíše zůstává, že demoralizace reálsocialistického původu se dále vydatně doplnila a celkově prohloubila a kapitalismus sám je tím nejzpůsobilejším podhoubím pro všeobecnou a nejširší amoralitu, jejíž základy spočívají v "přirozeném" (nikoliv tedy formálním) potlačování značné části práv většiny obyvatelstva. Existuje morálka a "morálka". Dá se mluvit o ctění morálních zásad tam, kde někteří marnotratně a cynicky žijí na úkor jiných, když bují nezaměstnanost, živitelé rodin se bojí o práci a pokořují se, lidé umírají hlady a na poměrně snadno odstranitelné nemoci, nedostává se jim náležitého vzdělání, bydlení atd.?

Co je to za morálku, jež odsuzuje české důchodce, kteří namnoze vytvořili to, co "nová domácí iniciativní generace" promarňuje a rozkrádá, k nedůstojnému životu, když platí stále více za léky a různé privatizované služby? Jestliže pobyty v českých lázních jsou prodávány v neúnosné míře bohatším cizincům a pro našince se vymýšlejí různé poplatky a příplatky, aby lázeňské akciové společnosti bohatě profitovaly - i to je metoda, jak diferencovat obyvatelstvo, aby majetní (přirozeně, spravedlivě, jak jinak!) vládli světu! Jak pohlížet na soudce, kteří by měli být v tomto státě zárukou nestranné spravedlnosti, jestliže si sami sobě zdvihají vysoké - době nepřiměřené - platy, a to ještě s nestoudným odůvodněním, že jen tak může být zabezpečena jejich nezávislost (pokud si tito "spravedliví" nevěří, co potom dělají na svých místech a kde končí zajištění jejich nepředpojatosti?) Totéž ostatně činí bez rozpaků někteří zákonodárci, požadující na podzim 2003 pro sebe vyšší platy v podmínkách šetření na širokých vrstvách obyvatelů. Vrcholem arogance je utvoření Soudcovsko-podnikatelského výboru, sdružujícího za nemalý poplatek soudce a velké podnikatele (není to snad přesvědčivá sonda do třídního pojetí práva v naší republice?). Justice soudí podle nastoleného buržoasního práva, jehož jednou z hlavních priorit je "ochrana soukromého vlastnictví" (rozumí se toho kapitálového vlastnictví, jež umožňuje zaměstnávat "cizí" pracovní síly), kterýžto institut je sám o sobě vysoce nemorální a rovná se kamuflované "zákonné" podpoře krádeží. Podívejme se na stoupající notářské poplatky, na palmáre advokátů, na čachry mnoha obecních úřadů usilujících o neregulérní vylepšení svých rozpočtů atd. Třídní právo je vždy nastaveno preferenčním, tudíž nikoliv obecně lidským způsobem a různí jeho profesionální účastníci jsou ve skutečnosti na systém podpory vedoucích vrstev kapitalistické společnosti jakoby navěšeni. Pod devízou "všeobecné" či nestranné služby se i tady skrývá toliko osobní prospěch jejích nositelů. Tak, jako majitelé kapitálu, tak příslušní státní služebníci daného společenského řádu v podstatě využívají tísně a nevědomosti "prostého občana" a svým způsobem vydírají a zneužívají jeho bezbrannosti.

Nejen státní finance bývají v typické kapitalistické zemi založeny na všemožně zamlčovaném "odírání" chudších vrstev obyvatelstva (daně, nejlépe neprogresivní, musí platit všichni!). U nás to vidíme také nikoliv pouze na vkladových úrocích, ale např. i na jednání Českých drah (které navíc svojí primitivní cenovou politikou prodělávají čím dále tím více) nebo pošty: neběží zde toliko o vysoké, prý "nákladové" poplatky za platby v hotovosti (chudí občané si sotva otevírají "účty"), ale nyní rovněž na platbách inkasa. Obdobně je tomu také s poplatky za telefon, vyšší DPH poškodí opět hlavně ty co mají hluboko do kapsy. To, co bohatším lidem nikterak nevadí ("nějaké deseti a stokoruny navíc"), to důchodce, rodiny s dětmi, nezaměstnané atp. citlivě postihuje. Jestliže ČSÚ uvádí, že ceny začaly na podzim 2003 růst, je více než příznačné, že to bylo nejvíce u rohlíků, chleba a brambor (sucho se na tomto odůvodnění podílelo jen částečně). Pro český asociální stát je typické, že jsou to komodity, které spotřebovávají, musejí spotřebovávat i ti nejchudší. Kam jdou obrovské -- několikatisícikorunové - poplatky vybírané "příspěvkovými" pražskými hřbitovy za malé hroby (byť na deset let dopředu), když na nich voda neteče, ačkoliv nemrzne, a když se tam krade nevybíravými způsoby. Co mají dělat staří lidé s mizernými penzemi? Proč se musejí nechávat v narůstajícím rozsahu zpopelnit bez předražených obřadů? To se musí "český kapitalismus" hanebně projevovat i v těchto lidsky neobyčejně choulostivých věcech? To musejí hradit obrovské ztráty při nezodpovědném "budování kapitalismu" především ti chudí a nejchudší? Budou si opět stavět honosné pomníky na místech posledního odpočinku různí majitelé realit, velkopodnikatelé, bankéři? Kam se to vracíme?

Dosti obtížně se dá pochopit neustálé zdražování vodného a stočného (za nového režimu stouplo na více než čtyřicetinásobek a k žádnému viditelnějšímu zlepšení příslušné infrastruktury to nevedlo), elektřiny, plynu a dalších paliv. Proč stoupají české ceny energií, jestliže na světovém trhu se snižují a hodnota dolaru např. i vůči české koruně klesá? Bohatým tyto úpravy nevadí!

Když se lidé s rizikem vyhýbají placení vysokého pojištění vlastního vozidla, prostě se zvýší pojištění povinné! Nenasytnost akcionářů a patřičných správních a dozorčích rad je vpravdě neukojitelná a buržoazní orgány ji "přirozeně" nikterak neomezuje. Velice dobře se také ví, jak český stát podporuje kulturu, vědu, školství, včetně mateřských zařízení, družin apod. Jsou to pro něj v podstatě "zbytná" zařízení. Prvořadým úkolem českého společenského zřízení je přece zformování sociálně diverzifikované společnosti, vytvoření třídy bohatých (kteří se potom nepostarají o životní úroveň majority chudších a chudých).

Problematičnost mzdových poměrů (a "průměrů"!) v České republice výstižně demonstruje příklad mezd v nesoukromém zdravotnictví (jedině na konkrétních případech se dá do "politických podvodů" proniknout). Lékař s 1. atestací zde může mít po 32 letech praxe, tj. prakticky před penzí po úpravách k 1. lednu 2004 ve 13. platové třídě základní plat ve výši 21 690 Kč (srovnej s příjmy v dobově preferovaném bankovním či pojišťovacím sektoru, u nějž je namnoze parazitický alias kapitalistický styl odměňování na první pohled patrný). Korekce k tomuto datu se ovšem fakticky provádějí tak, že se jednoduše odstraní tzv. osobní hodnocení, což je v absolutní většině postoj naprosto urážlivý, protože lékař je tak navzdory veškerému svému běžnému (!) úsilí a obětavosti kvalifikován jako člověk žádné zvláštní ohodnocení si nezasluhující. Při takovéto lži-reformě se navíc objevují snahy na redukci 13. a 14. platu (dříve 50 % a 50 % základní mzdy). V praxi se dokonce nedodržuje ani přiznání vykonané praxe, resp. příslušné atestačního zařazení (nesmyslná "pružnost" příslušných předpisů to namnoze umožňuje)! Výsledkem halasně zaváděné transformace (na 16 platových tříd) je, že k žádnému platovému navýšení většinou nedojde (někdy se dokonce platy sníží!). Větší platy těch nejkvalifikovanějších se realizují na úkor ostatních, kteří ovšem také nejsou žádnými diletanty, přičemž samozřejmě zmíněné přerozdělování nebývá v České republice, jak jinak, nejobjektivnější.

Kam se ostatně ztrácejí "zdravotnické peníze" určené na odměňování lékařského a sesterského personálu, když vykazovaný (!) průměrný lékařský plat ve státních zařízeních činil na konci roku 2003 řádově 37 tis. Kč a jestliže ohodnocení těch relativně nepočetných největších odborníků nemůže "vyrovnat" nízké základní mzdy valného podílu lékařů v mladším a středním věku (váha přesčasů se na uváděném vysokém průměru podílí jenom přibližně čtvrtinou). Nekvete tady prazvláštní klientelismus a záhadné prozatím nerozšifrované mzdové "přesuny"? Zodpovědní političtí pracovníci - nyní zejména sociálnědemokratičtí - se nikterak neznepokojují tím, co si po prováděných průhledně primitivních akcích, týkajících se hodnocení skutečných národních elit (výtky platí i pro vědecké a pedagogické pracovníky v jiných oborech) zdravotníci myslí a jaký postoj musí (!) vůči zaostale se prezentujícímu politickému režimu zaujímat.

Srovnáme-li vyjmenované počiny navíc s různými "úlevami" bohatým, nelze se divit, že nejnovější sociálnědemokratická politika je značně asociální. Nepřesvědčivě rovněž působí, když jsou některá úsporná opatření (např. zvýšení DPH) zdůvodňována nutností přizpůsobit se pravidlům Evropské unie. Podobné triky, těžící z naivity a neinformovanosti lidí, jsou nejilustrativnější sondou do prolhaného státně politického systému (přičemž rozdíl mezi činností "pravice" a pseudo-levice je v podstatě zanedbatelný).

Sociálnědemokratická vláda s vydatnou podporou parlamentu prostě nechce se svojí bohulibou namnoze asociální politikou zaostávat za celosvětovým trendem pozorovaným přinejmenším již zhruba třicet let. Lhostejna ke svému proklamovanému poslání stále hlouběji zabředává do své vlastní diskreditace a dělá, že o tom nic neví, přičemž nevylučujeme, že je skutečně nevědomá. Samozřejmě, že pravicová vládní uskupení by na tom nebyla lépe. "Národní diletantismus" jednoduše kvete v nejobecnější rovině.

Hmotné lidské potřeby jsou, jak známo, jednak nezbytné, jednak v různém stupni zbytné. U těch prvních musí být "hra trhu" (jako celek vždy prospěšná pro majitele kapitálu!) nutně kontrolována, omezována a případně centrálně dotována (což je v podmínkách buržoazního státu vždy nesmírně obtížné). Mezi nezbytné potřeby se logicky řadí též "komodity", u nichž může být "nekapitalista" doslova vydírán. To platí o bydlení, životně důležitých lécích a službách zdravotních zařízení, rovněž o vzdělání apod. Všude tady by měl existovat speciální institut - zákon stanovující přiměřený zisk! V případě bytů se (zcela záměrně!) opomíjí fakt, že v rámci "totální svobody trhu" se otevírají cesty k různým vyrovnáváním "účtů" s nájemníky, ignoruje se "letitý vztah k domovu", dochází k podivným polofeudálním závislostem atd. Podíváme-li se na kryptokriminální "ideologii" hlásající nutnost vyrovnat regulované a tzv. tržní nájemné (v této nestydatě zištné politice se angažují nejen liberálové, ale i "bohabojní" lidovci - u nich se i zde toliko průkazně potvrzuje jejich skutečná tvář nemající se sociálností nic společného), je zapomínámo na to, že stávající takzvaně tržní nájmy samy jsou "protiprávní" (využívají lidské nouze a vedou k nabývání enormních zisků, jen to přiznat, resp. to pochopit). Takováto farizejská politika automaticky povede k nepřístojné likvidaci valné části pronájemců, kterým nebude nic platné ani to, že po jisté době se mohou platby za nájem zase snížit (pokud nedojde k regulaci pochybujeme o tom). Pro "trh s byty" neplatí klasické schéma "rychlého" přesunu kapitálu tam, kde momentálně kyne největší zisk, aby se tak míra zisku vbrzku vyrovnala... Každý další nárůst nájmů může vést jedině ke zrychlujícímu se finančnímu kolapsu valné části obyvatelů této země (s odpovídající odezvou ve volebních místnostech). V bytech s regulovaným nájmem žije přibližně třetina obyvatelů země, z nich však jen malý díl tvoří ti bohatí (což je další zvrácený argument majitelů domů, kteří hlásají: "proč máme na ně doplácet" a "proč na ně mají doplácet ,tržní nájemníci").

Ustupování sociálních demokratů svým vydírajícím koaličním partnerům je neuvěřitelné a krátkodeché a politicky bude vbrzku velice tvrdě zaplaceno (široký úsměv ministra financí po sjednání "kompromisu" v záležitosti nájmů vyvolává silnou nedůvěru a běhá při něm mráz po zádech). Necitlivost "vůdců" je i zde neomluvitelná: ve své zaslepenosti nejsou patrně vůbec schopni si uvědomit, koho by měli zastupovat. Právě v bytové politice se potvrzuje tradičně slabá ideologie sociální demokracie a svým způsobem prodejnost jejích představitelů. Ti zbytečně vyklízejí pozice, aby za svoji "vstřícnost" nic nedostali (kromě snad naděje, že v určitém rozsahu si někteří z nich /nemusí jich být mnoho!/ uchovají svá lukrativní místa do budoucna). Perspektivně navíc silně znemožňují svoji stranu. Odtržitost většiny politiků - i těch sociálnědemokratických - od faktických problémů obyvatelstva je neskutečná.

K problematice nájmů by se mělo přistupovat zcela opačně než se to činí. Na základě důkladné analýzy příslušných poměrů (nikoliv zase nějak nadměrně složité) by měla být zákonně stanovena přiměřená zisková míra a ta potom důsledně uplatňována (reální političtí spojenci tady existují). Nabytá zkušenost již jednoznačně ukazuje, že nyní maximálně jednorázové desetiprocentní navýšení by mělo takovémuto kritériu v Praze plně vyhovovat, vše nadto se nachází mimo oblast regulérního vyjednávání, což znamená, že také vládní návrh na přistoupení na více než třicetiprocentní navýšení nájmů během 16 měsíců je nehorázným ústupkem, představujícím zároveň průkaznou sondu do stylu nekoncepční a zmatené politiky ČSSD (potvrzuje to i následující váhání v souvislosti se zároveň uvažovaným navýšením cen vodného a stočného)! Podobný postup nemá s narušováním "svobody trhu" nic společného. V první řadě by měly být zásadním způsobem omezeny nadměrné, přímo zločinné zisky v dané oblasti, aby se pohybovaly v rozumném ziskovém diferenciálu. Obrovská arogance se na tomto místě objevuje v argumentaci pronajímatelů, když se ohánějí "chudáky mladými rodinami", které jsou ovšem ve skutečnosti nuceny "pánům domácím" do jejich bezedných kapes enormně přispívat!. Volání po vytvoření rovnováhy tzv. tržních a regulovaných nájmů je ve skutečnosti naprosto falešným, lživým a drzým aktem, jemuž mohou uvěřit pouze naivní hlupáci. Běží tu popravdě o nastolení - rozšíření zlodějského klimatu v bytové oblasti v širším měřítku než dosud.

Souhrnně řečeno: koncese, které ČSSD dělá ve vztahu ke svým vládním partnerům (alias nepřátelům!) ve sféře bytů i jiných úsecích společenského života (také zde máme co do činění s podivnou "stranickou schizofrenií") jsou rozumově nevysvětlitelné a toliko dosvědčují nízkou morální integritu a nekvalifikovanost lidí ve věci se exponujících.

"Buržoazní stát" (byť se sociálnědemokratickou vládou!) prostě v podobných případech nezasahuje, a to ani u "svých" podniků. Je to nesmazatelná hanba odhalující pravou podstatu stávajícího společenského systému (rozdíl mezi pravicí a pseudo-levicí je zde zanedbatelný). Zdůvodňování ve stylu, že v koaliční vládě se musí dělat kompromisy je zavádějící, neboť žádná úchylná koalice tohoto typu se vytvářet nemusela. A tak pořád dokola...

3

Exprezident Havel se zjevně nehodlá svých více než problematických a venkoncem primitivně stranících postojů k dění u nás i ve světě vzdát ani po ukončení své funkce. V projevu v Berlíně v červnu 2003 se pokusil poprvé bilancovat své působení na Hradě. Jeho názory pokračují v duchu zvláštní směsice neplodného idealismu a prašpatné politické praxe, to všechno prodchnuto třídní podmíněností života nositele (byl to ostatně jediný náš prezident, který pocházel z bohaté rodiny, když i E. Hácha měl svůj původ "pouze" ve středostavovských kruzích). Podle V. Havla jsme "pokojnou cestou převzali moc", lze si však klást fundamentální otázku, kdože se to moci zákulisně v rozporu se zájmy lidu této země bohapustou zradou zmocnil? Odpověď je nadevší pochybnost: byli to, nejobecněji řečeno, soukromí vlastníci kapitálu s jejich poskoky, různé ty Havlem formálně odsuzované mafie v to počítajíce (pokud vlastně ten kapitalismus není ve své nejhlubší podstatě mafiánský). Otazníky nicméně vyvolávají i další polistopadové děje, tak jak je "světová autorita" líčí. Opravdu jsme se "... vymanili ze satelitního postavení" v poměru k Sovětům, anebo jsme jen upadli do jiného "vnějšího" područí, z lidského hlediska sotva lepšího než bylo to předešlé? Pravda, "vypudili jsme okupační vojska", ale o etablování jiných vojsk všemožně s jistou nepříčetností usilujeme, a na rozdíl od minulosti se otevřeně a takříkajíc fyzicky angažujeme v obraně velmocenských zájmů "jiných" po světě. Jedněch "organizací, jež zajišťovaly... cizí hegemonii" jsme se sice zbavili, jenže jiné organizace jiných hegemonů k nám horem dolem nevybíravě lezou (přičemž úřadovna landsmanšaftu je /prozatím?/ toliko paskvilním příkladem, za to Svobodná Evropa, členství v Severoatlantské alianci a poskytování cvičišť, různých vojenských zařízení a transportních cest v jejím rámci nikoliv).

Mimochodem: stále se bezděčně vnucuje otázka, jaké že to byly vlastně Havlovy kontakty s jím bezvýhradně obdivovanými Spojenými státy již před Listopadem. Čistě ilustrativně působí fakt, že první "namnožený" portrét tohoto člověka byl po listopadovém převratu vytištěn právě v USA. Může se také otevřít případ tragické smrti A. Dubčeka? Uvidíme, co po letech odkryjí archivy? Na každý pád mají Spojené státy ve V. Havlovi toho nejzarputilejšího advokáta. V rozhovoru pro Lidové noviny z listopadu 2003 si V. H. stěžuje: "všechno se svádí na Ameriku". Chudák Amerika. Vždyť kudy po zeměkouli Američané putují, tam dobrosrdečně a nezištně šíří demokracii, tam zavádějí nebo ochraňují svobodu pro všechny. Není přitom důležité, že při této chvályhodné činnosti umírají tisíce lidí (koneckonců v Koreji a Vietnamu to byly desetitisíce, takže pokrok!). Je nezbytnou daní, jestliže za Spojenými státy zůstávají zpustlé země, vždyť Američané rekonstrukci "z cizího" uhradí.

Havlova takříkajíc rodinné pochlebování vůči "západnímu cizímu panstvu" (ale i v poměru k česko-německé šlechtě) je vcelku pochopitelné, dalo by se říci geneticky zakotvené. Ačkoliv za hříchy svých předků a potomků nelze zajisté nést vlastní odpovědnost, poměry jsou tu pozoruhodné, uvědomíme-li si chování Havlova strýce, ale i otce za druhé světové války. Známá je "studijní cesta" V. H. seniora po Německu (viz jeho poměrně otevřené Paměti, s. 440 an.), zatímco jiní "putovali" po koncentračních lágrech a umírali tam. Havel starší byl v roce 1941 ustaven místopředsedou Ústředního svazu pro cizinecký ruch v Čechách a na Moravě a těžko se dá předpokládat, že tento "ruch" se týkal Britů, Američanů či Rusů. Podnikatel Havel (stejně jako četní jiní pochybní "bojovníci za čs. věc") tvrdí, že "do roku 1945 jsme Terasy (rozuměj barrandovské, kam prý "rádi chodili Němci", J.S.) dobře připravili na mírovou dobu". Lze se jen tázat zda také Lidice, Ležáky, desítky tisíc umučených, byly takto u nás "dobře připraveni"? "Veřejnosti je dostatečně povědomý exprezidentův odpor vůči E. Benešovi, který je jím všemožně zostuzován, a jeden z argumentů pro takovýto postoj je možno shledat nejen v jeho "historických omylech" (jak jinak se daly tehdejší věci řešit?), případně v okolnosti, že Beneš byl v mládí velice levicově orientován, ale v neposlední řadě také v tom, že Havlovu rodinu, speciálně strýčka Miloše Beneš po návratu z anglického exilu pro její protektorátní chování v podstatě ignoroval. Zdá se, že Havel junior na to nezapomíná, stejně jako ostatně na militantní sudetské Němce.

Privatizační proces byl u nás vskutku "bezprecedentní", jak Havel podotýká, avšak lze jej opravdu hodnotit jako zemi a jejím obyvatelům obecněji prospěšný (na každý pád to byla nejvýraznější změna vlastnických poměrů ke které kdy na českém teritoriu došlo: pobělohorské expropriace, stejně jako ono "hříšné a zavrženíhodné" vyvlastňování kapitálu po druhé světové válce se jeví být zcela nesouměřitelné)? Nestal se tento "polistopadový" proces nakonec jen zoufale tragickým návratem daleko zpět a nezůstal srovnatelný pouze s obhroublým vpravdě zlodějským kapitalismem 19. století? Nedochází tu k "původní akumulaci kapitálu" v zásadě porovnatelné s procesy starými řádově dvě stě let (stejně bezostyšnými, namnoze protiprávními)? Proti stávajícímu hromadění kapitálu je rovněž ta socialistická porevoluční akumulace zanedbatelná. Jakápak "tržní ekonomika" se u nás ustavila, když sám autor uváděného proslovu mluví o "mafiánském bruslení" či jinde o "divokém kapitalismu"? "Svoboda reflexe minulosti" je i nyní hodně omezená, pouze jinak neobjektivně a zákeřně stranící než ta dřívější. "Minulé křivdy" jsou všemožně a bez poučení střídány křivdami novými a s velkou pravděpodobností mnohem většími, resp. všeobecnějšími. Co to bylo za "všeobecnou privatizaci", když z ní zbohatli jenom ti, kdo měli "lepší informace" (jak se přiznává), když různé privatizační fondy, přesněji řečeno jejich "vykonavatelé" namnoze vytunelovali i to málo, co bylo do kupónové privatizace - onoho "podvodu století", jak se vyjádřil M. Zeman - vloženo?

V Havlových berlínských zamyšleních se opětovně objevuje starý shora již zmíněný neumělý "argument", že totiž za současnou morální devastaci může hlavně "zkažené morální ovzduší" uplynulých dob. Ve skutečnosti nejde ovšem o dozvuky, nýbrž spíše o prohloubení zděděného marasmu, jež se dá těžko zdůvodnit "obzory nových typů pokušení". V lecčems je současná morálka horší, v každém případě cyničtější a vulgárnější než ta reálsocialistická. Neurvalost, hrubost, krutost je dnes v mezilidských vztazích na denním pořádku (inu "svobodu" a "individualitu" člověka nelze přece ohraničovat, naopak: všechny tyto rysy je záhodno všemožně podporovat).

Právě v těchto souvislostech, po zkušenostech z transformace socialismu na kapitalismus se mnoha lidem, zvláště těm "chudším", může jevit být i ten reálsocialistický systém se všemi jeho chybami přijatelnější. Nezapomínejme, že většina lidí potřebuje mít k dispozici základní sociální jistoty, což je naprosto pochopitelné a je to "kupodivu" i lidské. Reálný socialismus občanům zaměstnanost zajišťoval, stejně jako slušnou hmotnou životní úroveň. Tržní řád tyto požadavky valné části populace neposkytuje. V tomto ohledu si nedělejme žádné iluze. Reformační humanizace stávajícího socialismu byla možná (myslíme si dokonce, že poměrně snadno), ať si říká kdo chce co chce. Ostatně ony efemerní výhody, které kapitalismus má nabízet lidu jako celku, jsou pouze a jenom smyšlené povahy a týkají se toliko malého dílu občanstva. To platí i o takových dogmatickým populismem zatížených heslech, jako je "rovnost příležitostí", "svoboda pro všechny", "demokratické volby" apod.

Planě moralisticky vyznívají Havlovy požadavky pro budoucnost: "prostá lidská slušnost", "ochota obětovat něco (!) zájmu celku", "úcta k určitému (!) mravnímu řádu", nefalšovaná "úcta k občanům", "úcta k přirozenému světu jedinečných lidských bytostí" (?!), skepse vůči "technokraticky řízenému státu", preferujícímu "kvantitativní cíle", "kultura tvořivosti" namísto "kultury (?!) zisku", respektování "přírody, krajiny, historického dědictví", "odpor k diktátu spotřeby a reklamy", "odpor proti provincialismu, izolacionismů a tupému nacionalismu". Všechna tako slova či souvětí již známe (kdekdo je omílá), věděli o nich již v antice, kdy snad působily zčásti korektivně. Je to pouhopouhý slovní "výklad" světa, jeho popis, svět je však třeba "změnit" (Marx), přičemž kategorická pozitivní změna předpokládá odstranění kapitalismu (reálsocialismus již likvidován byl), jakožto neoddiskutovatelného "společenského" pramene všech novodobých zel (což Havel zajisté nemůže připustit).

Taktéž Havlova teze o "kultuře pokory před světem, bezelstnosti a dobré vůle", jakožto protiklad "kultury (!?) intrik, lži, podrazů a zákulisních handlů" se jeví být v poměrech třídního rozdělení světa jako veskrze bezobsažné troubení do éteru. Právě Havlem v zásadě nezpochybňovaný toužebný kapitalismus (žádný kultivovaný neexistuje - jenom lépe "promyšlený -, nechť si nikdo nedělá iluze!) je nositelem všech jmenovaných zlořádů a za reálným socialismem v tomto směru nikterak nezaostává. Právě všemožně velebený tržní systém není schopen nést "odpovědnost za svět". Ten pak přirozeně nemůže náležitě spravovat ani žádný "vysněný řád", ale pouze a jenom společenské zřízení nekapitalistické, v principu "socialistické" povahy. Význačný sociolog I. Wallerstein: "Nemyslím, že existuje nová verze kapitalismu..." (MDA, říjen 2003).

Kterak mohou podobné honosné řeči, jako jsou Havlovy, vyznívat, poměříme-li je faktem, že ve světě v němž stále ještě bezkonkurenčně vládne kapitalismus, umírá každé tři vteřiny minimálně jedno dítě hladem a existuje zde podle kvalifikovaných odhadů asi 30 mil. lidí (včetně dětí) podle objektivních kritérií považovaných za otroky?

Reálné (!) nastolení vskutku žádoucích, mírových a spravedlivých společenských poměrů ve kterých přední místo získá duchovní vývoj před hmotným rozvojem je možné a dokonce nutné (!), a to v rámci současných rozvinutých zemí v průběhu řádově několika desítek let a v měřítku veškerého zemského povrchu do konce 21. století. Je přímo signifikantní, že V. Havel se při této příležitosti alibisticky zmiňuje o věčném přibližování se k "ideálu", nemajícímu "povahu dosažitelného cíle"! Podobné uspořádání antropogenního světa není vůbec záležitostí jakýchsi "utopistů" a "nějakého ideálního projektu", jak by to lidem obdobného ražení jako je někdejší český prezident nepochybně vyhovovalo. Mohli by dále nekonstruktivně snít a přitom široce využívat materiální plody svého kořistnického začlenění do menšiny nespravedlivého světa, kam se ve veskrze nechvalné formě začleňují.

Pozoruhodné je také Havlovo odmítání oportunního "podlézání davům". O "lidu" si netřeba dělat nějaké politické iluze, samotný kapitalistický stát vděčí ostatně za svoji existenci právě tradičně obalamucovaným prostým občanům. "Davy" vyrostly v třídním područí, byly odjakživa ponižované, utlačované, ponechávané v nevědomosti (dnes hlavně v té politické!). V novější době jsou pak namnoze politicky paralyzovány konzumními praktikami trhového zřízení. Masy si jenom pozvolna uvědomují své neoprávněně podřízené postavení ve společnosti a tím jak postupně dosahují vyšší a vyšší vzdělanostní a výchovné - o ní lze někdy pochybovat - hladiny musí nutně dospět k poznání omezených možností svého kvantitativního rozvoje a souběžně také ke konstatování neodůvodnitelnosti nadvlády výrazné menšiny, jež má ke skutečným lidským elitám daleko.

Exprezident Havel pokládá za bezdiskusní téma, že během jeho "vládnutí" byl "totalitní systém nahrazen demokracií" (jaká, že je to "demokracie", to ho neznepokojuje, podvědomě cítí, že je to demokracie "jeho" a jeho třídy, nikoliv demokracie všeobecná!). Nezajímá jej, že "totalita" v sobě skrývá nebezpečí zejména v tom, jestliže se vztahuje k duchovnímu rozměru lidského života, a tady se dá hovořit o soudobém společenském systému jako o neméně totalitním než byl ten pseudosocialistický. A jak vyhlíží "ne-totalita" hospodářská, působení trhu, vystřídání "komunistického dirigismu tržní ekonomikou", to dokládá přesvědčivě rozkradení národního jmění, zadlužování státu i domácností, vyostřující se neoprávněné (!) sociální rozdíly, bující nezaměstnanost, korupce apod. Zastíral-li reálný socialismus některé nedobré skutečnosti, činí to kapitalismus v ještě odpudivější formě.

"Idea třídní nenávisti" byla dle Havla prý zaměněna "ideou lidských práv". Nehledě na to, že tyto kategorie jsou zcela nesrovnatelné, důvody k zásadním třídním rozporům nepominuly a lidská práva netrpí v kapitalismu v menší míře než např. v reálném socialismu. Co se týká náhrady postavení "sovětského satelitu existencí svobodného a demokratického státu", o tom by mělo 9/10 českých občanů vědět své. Rychle se dovídají co je to západní "svoboda a demokracie" a začínají nepochybovat o tom, že se jednoduše stáváme obyčejným satelitem jiného velmocenského seskupení (dokonce satelitem takříkajíc "aktivním", dříve nás nikdo nenutil vojensky přímo sekundovat při podmaňování jiných národů).

Jakým způsobem by měla na výše uvedená venkoncem pokrytecká prohlášení rádobyfilozofa, maskujícího se odkudsi vyčtenou humanitou, reagovat česká sociální demokracie, necháváme na ni. Prozatím se při vytváření pravdivého obrazu světa, ale rovněž při hledání reálných cest jeho obsažné a cílené nápravy nikterak přesvědčivě neangažuje, ačkoliv by to v jejích možnostech mělo být. Jenom vědět jak a zajisté taktéž chtít. Vědu představitelé této strany ve skutečnosti nezajímají (ač jistě mohou tvrdit, že formálně nikoliv), a proč by měli mít v úmyslu něco skutečně zásadního napravovat, když se její "koryfejové" (krátkozrace) domnívají, že si svá místa udrží "navěky".

Morální chátrání politiků, zdá se, že víceméně všeobecné (ve světě existují jen velice vzácné výjimky, které se vymykají tomuto pravidlu), ale tlumočené nepochybně na jednom konkrétním příkladu, postihl výstižně K. Kosík: "Jak se přistřihují demokratům křídla. Ten troufalý bouřlivák požaduje trvalý mír na zemi, odmítá jako humanista výrobu a prodej zbraní, volá po rozpouštění všech vojenských paktů? Snadná pomoc, svěřte mu funkci, a bude pokoj. Spolu s úřadem dostávají rebelové rozum, a včas se umoudří" (Předpotopní úvahy, s. 215). Soustavný pokles popularity V. Havla byl toliko logickým vyústěním podobných osobních proměn.

V politickém světě - i tom sociálnědemokratickém - dominují bohužel osoby, jež Kosík přiléhavě pojmenoval šaušpílery. Podle něho je takovou postavou "... ten, kdo se předvádí publiku, kdo se producíruje před obecenstvem. Šaušpíler potřebuje diváky a všechno, co koná, je určeno publiku a veřejnosti. Šaušpíler je veřejný činitel, který svým předváděním udržuje obecenstvo v napětí, on sám je středem této pozornosti, je osobou, která žije tak, že je veřejnosti stále na očích a dožaduje se znovu jejího pohledu a uznání. Je to člověk okamžiku a mistr přítomné chvíle. Všechno, co podniká, dělá pro tuto chvíli..." (tamtéž, s. 116-117).

Svět politiky je popravdě velice zvláštním světem. Na úkoly, které by politici měli bravurně zvládat, vládne v tomto světě nepřípustně mnoho osobních zájmů nemajících se zájmy masy občanů mnoho co společného. Dominují zde kompromisy, tady je však tato jistěže úctyhodná praktická kategorie založena nikoliv na objektivních základech. Často tu panuje neodbornost (i ta politická a politologická), povrchní šoumenství působící někdy dojmem karikatury. Politici se navzdory všem možným poradcům (vyznačujícím se tím, že jdou na ruku svým chlebodárcům: vědí velice dobře co ti chtějí slyšet) zhusta dopouštějí menších až katastrofálních omylů (výstražnými chybami byl např. Mnichov 1938, přepadení Československa v roce 1968, zvolená cesta československé - české transformace společnosti po listopadu 1989, rozpad federálního státu, vstup do NATO, ale i "symbolická" spoluúčast naší země na agresi v Jugoslávii 1999 a Iráku 2003). Poučitelnost jakoby neexistovala. Historiografie zhodnotí kriticky tyto akty jednou po svém.

Činům politiků chybí nezřídka elementární logika, unikají jim hlavní souvislosti dějů doma i ve světě, nejsou schopni respektovat vzdálenější perspektivu (i když si nechávají vypracovat chabé a především sobě poplatné studie v tomto směru): říká se vcelku oprávněně, že časovým horizontem politiků je volební období. Přirozeně si myslí opak, než je jim v tomto pojednání vytýkáno: sebekritičnost nebývá silnou stránkou politiků a každou kritičnost podřizují specifickým účelům, většinou nedůvěryhodným a zrazujícím jejich "nominální" poslání (zmocnění). Působení politických aktérů je pod rouškou "demokratičnosti" prostě svéráznou individuální či skupinovou hrou, na kterou absolutní většina obyvatelů obvykle vícestranně tvrdě doplácí.

Sociálním demokratům, ostatně stejně jako ostatním politickým stranám u nás se nedostává osobností, dnes často nazývaných charismatickými (původně se takto pojmenovávali lidé "osvícení Duchem svatým"). Mezi jejich představiteli nalezneme hodně lidí povrchně ctižádostivých, ideologicky nevyhraněných až zmatených, nezřídka nepříliš vzdělaných. Jsou to osoby, které bychom mohli přinejlepším nazvat "politickými úředníky". Šaušpílerstvím (Kosík) či estrádním šoumenstvím nelze nahradit kvalifikovanost, solidnost, důvěryhodnost, zapálení pro věc. Ono zřejmě v dobách "míru", neřku-li společenského zahnívání, jehož jsme v současnosti svědky, nemohou ani vpravdě charismatické osobnosti vyrůst, jen různí šejdíři a "obchodníci". ČSSD je v hluboké (!) krizi (ačkoliv se to všemožně popírá!) a "takřkajednota" jejích vyšších funkcionářů v "oficiálních" názorech na problémy, iniciovaná obvykle "malým velkým kormidelníkem" (se zvláštními osobnostními rysy), je za daných okolností více než politováníhodná. Tam, kde nejsou po ruce koncepční myšlení a argumenty, tam se použije diktát (co by si také velká část činovníků, poslanců apod. bez poslušnosti počala?), anebo se nespokojenci jednoduše koupí. Je to prostě stará metoda (špatného, ale osvědčeného) vládnutí, kterou je možno dovést k jisté dokonalosti, když její provozovatelé z takovéhoto tahání za nitky "podřízených" mají nepochybně určité (byť mírně zvrácené) vnitřní uspokojení. Tím nechceme říci, že ve straně neexistují i v horních patrech lidé s vlastními kvalifikovanými názory (blízkými autentické levicovosti) a morálními principy, které svým způsobem odvážně (třebaže neveřejně) ventilují. Tam najdeme "zdravé jádro", které jediné (!) by se mohlo stát základnou pro uchování skutečné funkčnosti a společenské oprávněnosti české sociální demokracie (v kooperaci s komunistickou stranou).

Máme někdy dojem, že současné vládnutí sociálních demokratů poněkud připomíná působení svéhlavého vesnického principála s jeho loutkovým divadlem. Šéf prostě režíruje podle svých utkvělých představ jakýsi špatný kus prostřednictvím neumně vyřezávaných a nevkusně oblečených figurek a mizerně vida a ještě hůře slyše se nikterak nepodivuje, že mu obecenstvo rozladěno s pískotem odchází během hry.

Někteří vysocí funkcionáři ČSSD zřejmě vůbec nechápou, že měřítkem úspěšnosti jimi uplatňované politiky není přežívání nesmyslné, vlastně protismyslné vládní koalice, nýbrž hájení zájmů devíti desetin českého obyvatelstva. Všechny dosažené kompromisy s koaličními "protipartnery" učiněné jsou pro tuto majoritu, z níž podstatná část sama si své skutečné zájmy bohužel neuvědomuje, škodlivé a neomluvitelné. S jistým zpožděním se prováděná politika přece jenom projevuje v markantních poklesech volebních preferencí, v odklonu, jenž se jistojistě bude nakonec manifestovat i ve volbách (nenamlouvejme si, že se něco zásadního v tomto stavu ještě změní!). Několik vrcholových desítek osob účastnících se popsaného spektáklu se domnívá, že se i při propadu sociální demokracie nadále politicky "uživí", ale mohou se šeredně mýlit.

I když není v této zemi dobrým zvykem, aby po neúspěšné politice různí potentáti rezignovali a odešli do ústraní, milionům občanů to důvěru a všemožné nemalé ztráty nevrátí. Je stále ještě odvážné a "nemoudré" prohlásíme-li zaplať Pánbůh, že tady máme ještě komunisty?

Uvedené skutečnosti vedou k tomu, že nemalá část takříkajíc centrálních politiků se ve skutečnosti zařazuje spíše do kategorie politiků, kteří by se dali nazvat politiky provinčními (a to nechceme místní politiky urážet). Nedostatečná kvalita a kvalifikovanost politických aktérů a absence osobnostního charismatu mají za následek fakt, že je potom povážlivě narušena také hierarchie osob v politice či kolem ní se pohybujících. Letitá zkušenost totiž praví, že lidé umisťující se na vyšších příčkách (zejména politického) žebříčku si v tradičně neuspořádaných a iracionálních dějinách zpravidla volí za své podřízené osoby, jež je nepřesahují (jsou pro ně přečtitelní), čímž vzniká osobitá "pyramida neschopností". V českých poměrech k takovémuto zápornému výběru přistupuje ještě fakt, že ti výše postavení tu zase příliš nepotřebují nabývat nějakých obecněji prospěšných úspěchů (jejich odpovědnost je zde poměrně snížená), takže kvalitnější podřízené ani nepotřebují (stará zásada "obklopovat se schopnějšími" tady neplatí). Shrneme-li naši úvahu, pak dospějeme k závěru, že důležitost existence politiků je nezpochybnitelná (od jistého množství lidí - vzniku společnosti - je nutno jejich soužití koordinovat a dohlížet na dodržování pravidel tohoto soužití), avšak jejich profil bývá neúměrně často pochybný.

Sociální demokracie nefiguruje v naznačené praxi nikterak výjimečně, a je to u ní ještě smutnější, neboť její běžné politické pozice bývají v rozporu s jí hlásanou solidaristickou ideologií. V tomto smyslu nelze potom mít svým způsobem výhrady vůči stanoviskům pravicovým, které jsou v jádru založeny na hmotném egoismu (byť opovrženíhodném) a zištnosti (byť neoprávněné), oboje takřka za každou cenu. Tato stanoviska popravdě nic nepředstírají a jsou de facto poctivější než postoje všelijak úhybné (pro sociální demokraty příznačné).

Kladně hodnotitelné bylo svého času - je to bohužel již dávno - sociálnědemokratické zdůrazňování nutnosti kultivovat občany, a to bezpochyby v humánně socialistickém smyslu. Tento požadavek žel nenalezl praktického uplatnění a stal se jen povinnou součástí pseudo-ideologie strany. Veškeré pojetí "společenského evolucionismu" souvisí právě s tímto tématem. O problému se kdysi zmínil nikdo jiný než T. Masaryk: "Německá sociální demokracie ve svém zhořeleckém programu (1921) proti možnému úpadku velmi důrazně hájí vymoženosti lidské kultury. Lidská kultura - to jsou nejdokonalejší vědecké a filozofické rezultáty, umělecké a mravní hodnoty a odpovídající jim ideál společenského zřízení. Lidská kultura je nadindividuálním plodem společného úsilí všech národů a v nich nejlepších lidí, plodem, jenž se dědí od generace na generaci. - Má-li tudíž být vytvořen ideální stav budoucí společnosti, stav, jenž by odpovídal té požadované lidské kultuře... musí být tento ideál a jeho různé prvky vyváženy ze zkušeností celých věků. A to znamená, že ideál budoucí společnosti musí být koncipován a prováděn lidmi stojícími na výši té lidské kultury. - Marx právem a správně zdůrazňoval potřebu socialismu vědeckého a věnoval se proto tak pilně studiu historie a vývoje hospodářského a sociálního. Po Marxovi problémy sociální reformy byly stále a všude studovány a znova studovány..." (Cesta demokracie. 2. sv. Praha 1934, s. 159).

"Ideál společenské perspektivy" je v naznačené souvislosti nesmírně důležitým postulátem. Předpoklad kulturnosti a podpory duchovního rozvoje by měl být završujícím atributem absolutní společnosti v budoucnu, ale také humánního socialismu, v jehož případě je však možno pochybovat o tom, je-li "běžná" sociální demokracie svojí praxí (nikoliv prázdnými prohlášeními) jeho užitečným stranickým souběžníkem.

Masaryk revizionistickou sociální demokracii nepochybně uznával, ovšem přesně v onom tápavém duchu, v nějž se později široce rozvinula. Ve vztahu k bolševictví psal v roce 1920: "Ruští bolševici jsou pro revoluci stůj co stůj. Socialisté západní, a zejména sociální demokraté, proti ruskému revolucionismu se vzpírají. Proto bolševici napadají sociální demokraty velmi prudce pro jejich prý reformismus, že neuznávají nutnosti a oprávněnosti revoluce branné a že revoluce nepodnikají. Lenin sám a... jiní věnují speciálně Kautskému svou pozornost a nepřátelství. Vedle Kautského a Bernsteina ocitli se na bolševickém indexu téměř všichni vynikající vůdcové socialističtí celého světa, nejen Rusové Plechanov, Martov, nýbrž i Otto Bauer, Bedřich Adler, Hilferding... z Francouzů Longuet a z Angličanů celá Labour Party - a ovšem Fabiové... skutečně kdekdo. Lenin je všecky zatracuje jako oportunisty a sociální patrioty, že zfalšovali učení Marxovo, udělavše z Marxova revolucionismu buržoazní reformismus" (Cesta demokracie. 1. sv. Praha 1933, s. 447).

Tázat se je přesto nutno, zda tomu tak popravdě v mnohém nebylo. Zda nejen "krvežízniví bolševici", nýbrž také oportunističtí "sociálové" nebrzdili svým opatrnictvím, zanedbáváním angažované vědy a často rovněž přímým kolaborantstvím s kapitálem dějinný postup na dráze k sociálně stále spravedlivější, vzdělané a morálně konající, mírotvorné a ekologicky vnímavější společnosti.

Na úseku uznání prvořadosti vzdělání, vědy, morálky a výchovy vůbec ČSSD ve svých praktických činech katastrofálně zaostává. Rozumové poznání, včetně toho, jež by jí samé mohlo významně přispět hrubě zanedbává, jednostranná cenzura (ve vztahu k levici) v zemi bez jejího odporu přímo bují (a nelze vyloučit, ba dá se to dokonce dokumentovat, že sama ČSSD ji interně uplatňuje). Vědecká objektivnost přitom stojí - třebaže to zní dost paradoxně ("stranickost" by přece neměla být kritériem vědeckosti!) - na straně autentického levicového pohledu na svět! Strana není ani schopna zřídit solidní očividně levicově orientovaný a pravidelně s dostatečnou frekvencí vycházející vědecký (!) časopis (skomírající Program 21 nebo Trend tento požadavek splňují pouze nedostatečně), v němž by dominovali více než politici skuteční badatelé schopní hledat přísně pravdu, byť někdy ne zcela zřetelně patrnou a... vítanou. Totéž platí i o nezpůsobilosti vydávat moderní levicovou knižnici. Koneckonců nedávné zreformování Politické komise strany bylo provedeno v duchu tradičního sociáldemokratismu (do kůže zarostlého reformismu). Finančních prostředků má ČSSD dostatek a využívají se namnoze neproduktivně, a to jak z hlediska praktického tak "teoretického" .

Záslužnou činnost vyvíjí bezesporu Masarykova dělnická akademie, která je, jakkoliv "shora" fakticky víceméně přehlížena, intelektuálním centrem českých sociálních demokratů (možná více než různé odborné komise různé kvality, ve kterých jde nezřídka spíše o kádrovou politiku než o poznání). Aktivit MDA se bohužel zúčastňují převážně senioři. Ty pak tvoří zejména bývalí "osmašedesátníci", kde jsou ti mladí a lidé středního věku, kterým běží zjevně hlavně o kariéry a k tomu jakýsi "rozumový balast" přece v dnešním světě nepotřebují: stačí sloužit věrně zkušenějším a naučit se jednoduchým mechanismům provádění bezzásadové politiky u níž je víceméně jedno o jakou pseudoideologii se opírá. Velkou škodou je, že duchovní přínos MDA nebývá v dostatečném rozsahu a důstojné formě uchován v písemné podobě (týká se zejména záznamů z diskusí) a zvláště není uspokojivě využíván v praktické politice. To se valnou měrou vztahuje i k výsledkům práce zmíněných odborných stranických komisí, jež jsou nezřídka ovládány "jistými skupinami" ctižádostivých osob (hledajících tímto způsobem "cestu nahoru"). Jejich práci nelze jako celek rozhodně považovat za mimořádně objevnou (spíše opatrnickou) a jejich případná přínosnost se v praktickém působení sociální demokracie stejně odráží neuspokojivě. "Politika" má i v této straně zřetelnou převahu nad "teorií", a to se jí může vymstít - již se to vymstívá (churavějící "ekonomika" navíc zůstává za těchto okolností bokem). Souhrnně je intelektuální klima ČSSD velmi slabé (ačkoliv si to její vedení nepochybně nemyslí, avšak stávající poměry je nikterak nermoutí) a okolnost, že ostatní politické strany na tom nejsou o mnoho lépe zodpovědné činitele nikterak neomlouvá. Vedoucí sociální demokraté, jako ostatně i jiná politická seskupení, nedůvěřují příliš teoretické práci (nejen politologické, ale i sociologické a národohospodářské). Někdy se zdá, že se příslušných, přirozeně objektivních vývodů obávají (proto je také nepodporují). Politici se až na výjimky cítí být ve svých aktivitách ohroženi, aktivitách nezřídka ryze (krátkodobě) účelových a venkoncem primitivních.

Vedení ČSSD, nemyslíme si, že jen toto poslední, se zřejmě domnívá, že žádné hlubší pravdivé analýzy politické činnosti své i jiných politických subjektů ku své existenci nepotřebuje a podle toho také provádí nekonzistentní, povrchní, nepřesvědčivou politiku (byť hlásá něco jiného). "Teoretické" materiály, které si čas od času nechává vypracovat jsou až na vzácné výjimky sestavovány tradičními způsoby ("proboha jen nenarazit", "co nejméně konkrétního", "nedotýkat se tabuizovaných věcí, osob, problémů"...) a s cílem, který je již předem znám. Jsou to "zakoupené rozbory" víceméně závislých osob konformního charakteru, jak se sluší a patří.

Nebylo by nikterak na škodu, kdyby byl vypracován určitý sociálnědemokratický brevíř, jenž by měl za cíl odstranit obrovský zmatek ve speciální ideologii, který v hlavách zodpovědných činitelů ČSSD bezesporu panuje. Nechával-li se školit samotný papež Jan Pavel II. (na jeho vzdělávání se účastnil i jezuita kardinál Špidlík), proč by neměli být kvalitně vzděláváni také sociálnědemokratičtí poslanci, senátoři, ministři a vedoucí funkcionáři strany ("žádný učený z nebe nespadl").

Co se týká nedostatečné teoretické vyzbrojenosti sociálních demokratů, tento jev se nevztahuje pouze k ČSSD. Přední sociálnědemokratický badatel T. Meyer (viz Neue Gesellschaft 2003, č. 5, překlad v MDA, září 2003) přiznává, že "jasná teorie... která by si zasloužila toto jméno dodnes chybí". Je tomu bohužel tak, a předáci hnutí v České republice ani nevyvíjejí snahu vytvoření takové teorie umožnit. Meyer si myslí, že "... tržní hospodářství může být sociálně a ekologicky spoutáno, pracovně právně pojato a politicky regulováno, a přesto být úspěšné, schopné konkurence a produktivní". Prý to ukazují empirické výzkumy. Sami se však domníváme, že tomu tak není, že naopak vývoj sociálně ekonomických poměrů ve vyspělých zemích v posledních zhruba třech dekádách naznačuje, že kapitalismus (bez přívlastků i s nimi) se snaží své vrozené asociální pozice upevnit, falešně odůvodňuje své fungování nutností být konkurenceschopným a produktivním (ve skutečnosti mu jde stále stejně o to za všech okolností co nejvíce vydělávat!).

Kapitalismus se totiž za dobu své existence svým obsahem a podstatou (jenom formou a jevově) v zásadě nezměnil: usiluje o maximalizaci zisků pro majitele "zaměstnávajícího" kapitálu, nalézajících se spolu s nezbytnou právní, byrokratickou, policejní družinou permanentně v populaci ve výrazné menšině (rovněž i takzvané lidové akcionářství je zanedbatelné, stejně jako např. z penzijních fondů mají větší příjmy jenom "šéfové"). Způsoby, kterými je privátní zisk dosahován, se samozřejmě časem mění: dnes je to ponejvíce na úkor vědecko-technického rozvoje, resp. na účet námezdní práce (!) badatelů a tvořivých techniků. Různě kamuflovaná parazitní funkce soustavy nabídky a poptávky se potom dokonce v posledním více než čtvrtstoletí zesiluje a lze očekávat dokonce až návrat ke klasickému tvaru tradičního vykořisťování "obyčejných" mzdou se živících zaměstnanců nebo samo-zaměstnavatelů.

Nezřídka zdůrazňovaná teze o tom, že kapitalismus se za uplynulých padesát let zásadně - pozitivně! - proměnil, není tudíž pravdivá: ve svém meritu k žádné jeho proměně nedošlo. Přiznává se maximálně, že "sociální, životní a psychologické nejistoty", které jsou přece neobyčejně významnými znaky civilizované a kulturní společnosti (nebo snad ne?), se zvýšily! Je přitom velice dobře známo, že ani s těmito symptomy se kapitalismus neumí vyrovnat! Některými autory navrhované cesty řešení problémů nejistot "posilováním individuální samostatnosti a vlastní iniciativy" (viz např. citovaný Neue Gesellschaft 2003, č. 1-2) povede toliko k dalšímu "zhrubnutí" kapitalistického systému. Otěží se při takovýchto příležitostech obvykle chápou hlavně "zištní rváči", pouze málo omezovaní ve svých "nárocích", Ví se, že "podnikavostí", tou zvláštní "lidskou" vlastností, disponuje sotva každý šestý sedmý člověk (a není to prý jeho charakteru na škodu!), ale zejména se tímto způsobem zdůvodňuje útok na "ne-vlastníky". Jedinou metodou pro zavedení obecných jistot je jejich svěření do "neindividuálních" rukou a cílená přeorientace lidských bytostí z realizace ve sféře hmotné do okruhu duchovního. A tady my měla sociální demokracie hledat svůj prvořadý úkol (což nečiní)! Žádný letitě požadovaný kompromis (rozumí se mezi "kapitálem" a "prací"), zastíraný např. postulátem "smíšené ekonomiky", "udržování výdajů zaměstnavatelů v mezích" (viz naposledy citovaný časopis) tu k ničemu lidsky pozitivnímu nepovede. Takovéto proklamace jsou pouze (pokračující!) zradou na zájmech "pracujících tříd" a nacházejí se v hlubokém rozporu s nezbytným (nikoliv idealistickým) tendováním světa lidí: k hmotné saturovanosti a preferencím duchovního rozvoje!

Kapitalismus posledního období se změnil toliko v tom směru, že se začíná vracet ke svým nejvulgárnějším počátkům. Systém prostřednictvím proměny tradiční trhové soustavy ("pod ideologickým tlakem nejdogmatičtějšího liberalismu") v "nadnárodní finanční kapitalismus" "... přešel do ofenzívy, která v mnohých ohledech vyjadřuje vůli jeho protagonistů jít zpět - vrátit se k sociálním podmínkám a mzdové politice 19. století, rozbít všechny veřejné a společenské orgány regulace a ochrany" (viz prohlášení levicových socialistů Francie: MDA, listopad 2003). Autoři vyzdvihují dávný požadavek autentických levičáků, většinou, zdá se, v průběhu 20. století zapomínaný: "Chceme jednat v zájmu lidí bez prostředků a odkázaných na mzdu. Jsme i nadále přesvědčeni, že musíme logiku zisku, z níž liberálové činí motor lidského konání, podřídit humánní logice, pro níž je rovnost a šťastný život cílem politiky a hospodářství".

Ona stále se prohlubující financializace ekonomiky (tak francouzští levicoví socialisté jinde nazývají tento v jádru zhoubný děj) je opravdu velice nebezpečná. Má také neobyčejně blízko k tomu, co bývá nazýváno ekonomikou virtuální. Je to proces vzdalování se od hospodaření faktického, úzce souvisejícího s tvořivou lidskou prací (nedivme se, že tzv. teorie pracovní hodnoty byla vždycky buržoazním ekonomům trnem v oku!). V těchto časech "... globalizace financí staví pod svou kuratelu všechny druhy činností a pohrdá jimi. Spekulativní transakce fungují bez nezávislých kontrolních mechanismů. Obecný zájem lidstva i produkce reálného hospodářství se staly pro rozvoj hospodářského systému nevýznamnými". Finanční čachry, podporované bleskovými spoji, mají za následek vznik "kapitalismu podvodníků" (srovnej s Kosíkovou kategorií "lumpenburžoasie") a vedou ke "spekulativnímu obohacování" bez konstruktivních zásluh. Je to jenom vyvrcholení "logiky systému, založeného na konkurenci a zisku, vedoucího k ničení hodnot a k nepoctivosti těch, kteří chtějí přežít".

Popsaný trend míří k tomu, co je od jisté doby nazýváno odcizením, zvěcněním, (falešnou) objektalizací, také však v poněkud jiné rovině změšťáčtěním či zburžoazněním, a co je svědectvím degenerativních procesů na poli lidské bytosti i celých jejích komunit. Citovaní francouzští socialisté na tuto hrozbu upozorňují specifickým způsobem: "Nezadržitelně se rozšiřuje sféra, v níž se vše stává zbožím. Zeměpisně pokrývá nyní celou planetu a představuje trvalou hrozbu pro její přežití. Vymyká se z ní stále méně lidských aktivit. Dnes jsou na mušce kultura, vzdělání a zdraví, zítra na ni budou vzduch i voda, životní potřeby pro každého..., rozdělovány jen podle finančních prostředků každého jednotlivce. Nebudeme-li bdělí, mohlo by se vše živé, včetně člověka, proměnit na soukromé vlastnictví, řídící se zásadami konkurence a zisku".

Zvláště sociální demokraté by měli mít neustále před očima staré poučení z politické praxe (které se nevyhnuli ani komunisté v reálném socialismu!), jež výstižně formuloval Immanuel Wallerstein (New Left Review 2002, č. 18, překlad R. Převrátil, MDA, říjen 2003): "Čím déle zastávali noví vůdcové své úřady, tím více se zdálo, že odkládají uskutečnění svých slibů: kádry... mobilizujícího hnutí se proměnily ve funkcionáře vládnoucí strany. Změnilo se jejich sociální postavení a tím nevyhnutelně také jejich individuální psychologie. To, co bylo známo v Sovětském svazu pod názvem nomenklatura se... začalo v nějaké formě objevovat v každém státě, kde hnutí převzalo moc - tj. privilegovaná kasta vyšších úředníků, kteří měli více moci a bohatství než zbytek obyvatelstva. Obyčejným pracujícím se současně přikazovalo, aby pracovali ještě tvrději a obětovali ještě více... Jakmile přišlo sociální hnutí k moci, prohlásilo militantní odborářskou taktiku,která byla dosud jeho každodenním chlebem, za ,kontrarevoluční° a čelilo jí zastrašováním a obvykle také represemi".

Obecné zglajšachtování "politických elit" - zmíníme se o něm ještě - je známým sociologickým jevem a obtížně se s ním dá bojovat. Náchylnější jsou k němu pseudolevicová (i levicová) hnutí: pravicoví politici nemají koho zrazovat.

4

Státně praktikující komunisté (reálného socialismu) byli v řadě svých aktivit poměrně úspěšní, to jim nelze upřít (viz nejednou zásadní zvýšení gramotnosti obyvatelstva, vybudování průmyslu jako historicky nezbytného předpokladu hmotného pokroku, odstranění extrémní bídy a neomluvitelných sociálních diferencí, prakticky zlikvidování nezaměstnanosti apod.). V některých skutcích však neměli přece jenom pravdu: a to nikoliv pouze (z počátku!) v nezřídka kriminálních postizích "třídních nepřátel", ale např. též v jistém odporu vůči obsažné potřebě rozvoje ducha, hlavně morálky a společenskovědního poznání, v přílišné materializaci lidského života (méně úspěšně napodobující kapitalismus), v připuštění vzniku "nové třídy" partajníků (Djilas), zejména dozajista těch "vyšších". Neomluvitelně zanedbávali potřebu vytvoření časově adekvátních hmotných i duchovních podmínek pro realizaci autentického socialismu a posléze (humánního) komunismu.

Určitá mírnost vzhledem k (fakticky existujícím!) třídním odpůrcům se ve "vyspělém světě" v poválečném období majitelům kapitálu a spol. víceméně vyplácela jen v době ekonomického boomu zhruba let 1950-1973, později začíná být opět málo účinná. Skutečností zůstává, že hlavně od konce první světové války je politika sociální demokracie značně rozpolcená a nelze se nikterak divit, že (zvláště po následující světové válce) přebírali na čas ve světě iniciativu komunisté. Bylo to paradoxně ve zmíněné době poměrné hospodářské prosperity, po ní - od první poloviny 70. let, kdy se začala sociální situace znovu relativně zhoršovat (aniž by to namnoze změšťáčtělý "lid" z počátku silněji pociťoval, když "teoretici" tento fakt zjevně ignorovali a nadále opomíjejí) - naopak úloha komunistických stran - ačkoliv vcelku nelogicky - ustupovala do pozadí. Klesající dynamika hospodářství, nedostatečný vzestup osobní hmotné spotřeby, celkově primitivní všeobecná (vnitřní i zahraniční) politika prováděná na Východě, na druhé straně soustavně opakované a nikoliv bezdůvodné mediální útoky Západu se na autoritě socialismu viditelně podepsaly a taktéž invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968 k tomu nesporně minimálně v evropském měřítku pomohla.

Zdá se, že od půlky 70. let se ve "vyspělém světě" skutečně objevuje trend v němž je "obrana vůči komunismu" postupně namnoze nevědomě střídána "obranou před přirozenou likvidací kapitalismu".

Sociální demokraté se v posledních třiceti letech náležitým - jednoznačným a nekompromisním - způsobem nehlásili k námezdně pracujícím vrstvám populace a nezaměstnaným (také k většině důchodců), jejímiž samozřejmými a naprosto přirozenými představiteli by spolu s (zdiskreditovanými) komunisty měli být. Koketérie se středními a vyššími vrstvami kapitálových vlastníků (a s jejich mnohostrannou - mediální, právní, "ideologickou" apod. obsluhou) a ústupčivost vůči nim je nepochopitelná a nelze se divit, že výraznější levice - ať již nazývaná komunistickou či nějak přejmenovanou - se svými mnohem striktněji formulovanými předsevzetími a programy nalézá od nedávna v Evropě své "nové" dějinné opodstatnění a v narůstajícím stupni znovu také lidovou podporu. Až odezní trpké zklamání z fungování (evropského) reálného socialismu a po jakémsi očistci začnou i příslušné strany, doufejme, že náležitě "historicky" poučeny (proč ne? Stalin je dávno mrtev a poststalinisté viditelně neuspěli), nejspíše opětovně nabývat (již nabývají!) na významu. V České republice je KSČM objektivně nazíráno nyní jediným politickým seskupením, které ideově, avšak rovněž v parlamentních aktivitách - nikoliv ještě v praktických opatřeních - se zjevně staví na obranu námezdně pracujících, nezaměstnaných, penzistů a sociálně slabých občanů. To nikdo soudný nemůže popřít, když sociální demokraté se stále pronikavěji odcizují svému niternému poslání a de facto zrazují jmenované skupiny obyvatelstva, které do nich vkládaly jistou naději. Eroze socialistických myšlenek je nicméně s velkou pravděpodobností u konce. V tomto směru se dá taktéž v postsocialistické Evropě očekávat poznovu sblížení až splynutí (revolucionizujících) komunistických stran a (evolucionizujících) levicových sociálních demokratů, čímž bude uzavřen kruh odlučování započatý na úsvitu 20. století. (Na západě kontinentu nevylučujeme obnovu komunistických stran, hlavně však viditelné "zlevicovění" nikoliv nepodstatné části stávajících sociálních demokratů, resp. vytvoření stále radikálnějších a počtem masivnějších frakcí těchto komunit). Zdá se, že iniciativy k založení "evropské levicové strany" z ledna 2004 mají značnou naději na úspěch (není náhodou, že souhlas vyslovily i levicové skupiny z hlavních zemí někdejšího euro-komunismu: Francouzi, Italové a Španělé).

Šalebnou hru nelze předstírat věčně. Tím spíše, že sociální demokracie - i ta česká - se už dostává do pitoreskních a naprosto průhledně neudržitelných pozic a z jejich rádoby-představitelů se stávají tragi(komi)cké figury, a to s neobyčejně zlými dopady na 9/10 obyvatelů naší republiky. Samozřejmě, že aktivisté (ale i členové a namnoze také jejich další přímo zainteresovaní nebo blouzniví stoupenci) pravicových stran (včetně KDU-ČSL /!/ a odumírající Unie svobody) jsou škůdci rozhodující části obyvatelů země (intelektuální elity do toho zahrnujíce) ještě většími. To však politiku ČSSD, čím dál tím více se dostávající do slepé uličky (ne-li dokonce na samý okraj propasti), nikterak neospravedlňuje. Zvláště když přinejmenším tři východiska se přímo nabízejí. Všichni vědí jaká: úzká (ROVNOCENNÁ!) spolupráce s komunisty, NEKOSMETICKE personální změny a zejména vypracování HLUBOKÉ nic nezastírající "nestandardní" analýzy české společnosti a aplikace získaných poznatků do reálné politiky, ovšemže zejména té sociálnědemokratické!) a jen ignoranti a omezenci to nechtějí nebo nemohou vidět. Vůdcové sociálních demokratů zkrátka vedou bezhlavě svoji stranu, avšak - což je mnohem více zarmucující - také majoritu české společnosti do chřtánu pravice (ta jim za to nakonec jistě zatleská, již dnes se poťouchle raduje, a některé socdem. "státníky" by vlastně měla jmenovat svými čestnými členy).

Velmi obezřetně je však nutno nahlížet na snahy "komunistů" ustupovat kapitalismu (kapitálu) ve věci jeho působení. Smrtelná nemoc kolaborace když ne přímo s mocí, tak alespoň s ideologií zachvacuje i je. V tomto ohledu se nám nejeví být např. projevy na posledním sjezdu PDS v Chemnitzu 2003 prozíravými. Všemožným a rozsáhlým, bohatě dotovaným útokům vůči strašáku "komunismu" se nedá čelit tvrzeními, podle nichž "zájem o zisk (rozumí se privátní, J. S.) je důležitou podmínkou pro inovaci a hospodářskou výkonnnost", jestliže se zároveň nezdůrazní "časovost" tohoto požadavku (nejsme si jisti, že právě nyní je tato premisa nejaktuálnější) a současně když se nevyzdvihuje žádoucí cíl společenského vývoje (nikoliv v podobě beztvárného "socialismu", nýbrž ve tvaru beztřídního humánního společenství existujícího za přísně vymezených hmotných podmínek /saturostacionarity"/). Daný cíl přitom není historicky příliš vzdálený - bez jakéhokoliv přehánění je možno říci, že je za humny! - a proto i cesty k němu musí být již dnes uspokojivě vytýčeny (nejprve formulovány a poté rovněž prakticky uplatňovány). Zdá se tedy, že také komunisté ochabují a podléhají korozi rafinovaných, leč v jádru ničemných a lstivých kapitalistických ataků.

Z praktického hlediska by úzká kooperace obou partají neměla např. v České republice znamenat výrazné početní zeslabení skutečné levice. V nezanedbatelném stupni probíhající (!) přeliv stoupenců by se pravděpodobně zastavil, odpadlíci by netvořili podstatný díl stávajících členů a voličů. Vše závisí na tom, jaký je faktický poměr levicových a pravicových sociálních demokratů (případně dogmatických komunistů), když bohužel mnoho z nich je příliš apatických (z toho od věků těží západní styl "demokracie"). Takovéto "očištěné" uskupení by potom mohlo být při vytvoření moderní vědecké ideové základny a přesvědčivé kampaňovitosti (argumentů je více než dostatečné množství, pouze neschopnost event. neochota je používat je neventilují) skutečně mohutnou politickou silou. Zejména mediální poprask a "mobilizace" pravice, které by to vyvolalo, konkrétně na české politické scéně, by byly bezpochyby obrovské. Bude potom část ústavních činitelů a ona desetina obyvatelstva, jež za ní stojí požadovat svoji ochranu ze strany vojsk NATO, majících přece za svůj hlavní úkol bránit, třeba krvavě (nepochybujme o tom!), "nejdokonalejší společenský řád navěky"?

Sílící spolupráce sociálních demokratů a komunistů je nepochybně závažnou otázkou, ale je naprosto nutná (pokud nechtějí sociální demokraté skončit na proslaveném "smetišti dějin"). Nálady "trvale zklamávaného" obyvatelstva, přesněji chápající většiny z jeho cca 9/10, jí náramně nahrávají. Bude jen dobré, když z ČSSD odpadnou (nebude k tomu zapotřebí jakéhokoliv vylučování) všichni "nahodilí a příležitostní" členové (avšak rovněž "vůdcové" zkorumpovaní mocí). Povede to jenom k ideovému, avšak v neposlední řadě také k praktickému sjednocení autentických "levičáků", za nimiž objektivně (s pravdou v zádech) přesvědčovaní voliči rádi půjdou. Klima je k tomu více než příznivé (v České republice s jejími levicovými tradicemi větší měrou než jinde ve středovýchodní Evropě, o tom jsme pevně přesvědčeni). Komunisté na své politické síle nic neztratí, skutečná levice pouze získá. Opakujeme: po cílevědomé teoretické činnosti a otevřeně a přesně argumentované politické práci by se dala časem zlomit i licoměrně ustavená "praxe" konvenčních volebních vítězství pravice nebo pseudolevicových či dokonce neskutečně absurdních pravicově levicových koalic.

Vnucovala by se potom nadále veřejnosti v jádru směšná koncepce nedemokratické komunistické strany? Takovýto postoj je ostatně absurdní i dnes, když komunisté byli do parlamentu řádně zvoleni a jestliže si uvědomíme pravé opodstatnění západního charakteru "svobody a demokracie" (naprosto viditelně toliko "pro některé").

Zdůrazňujeme, že papež Jan Pavel II. se kdesi sice vyjádřil v tom smyslu, že "komunismus" (správně by mělo být reálný socialismus) se dopouštěl chyb a zneužití socialistických myšlenek, ale z tohoto výroku celkem jasně vyplývá, že papež danou charakteristikou nezpochybnil jeho vnitřní podstatu (!).

Na tomto místě je třeba kategoricky k nelibosti mnohých prohlásit: cílem obou politických hnutí a stran - autentické, nefalšované, "evoluční" jakoby dávno zapomenuté sociální demokracie na jedné straně, a autentických, nedegenerovaných, "revolučních" komunistů na druhé straně - je ustavení obsahově humánní společnosti, dostatečně (nikoliv perspektivně nadměrně!) a spravedlivě uspokojující hmotné lidské potřeby a jednoznačně preferující duchovní realizaci lidí. Tyto symptomy by měly být přirozeně podle okolností a (dvěma) specifickými způsoby prosazovány rovněž na dráze k onomu cílovému společenskému řádu. Běžný, bohužel obvykle převládající sociáldemokratismus, stejně jako pseudokomunistické pokusy minulosti (extrémní praktiky stalinismu, maoismu, polpotismu atp.) jsou sterilními aktivitami. Taktéž např. obtížně pochopitelné chování některých poslanců KSČM v prezidentských volbách 2003 nebo nekritického "uznávání" užitečnosti současného kapitalismu do tohoto bezalternativního vpravdě zákonitého tendování nepatří.

Oba uvedené směry jsou tudíž nejen v cíli, nýbrž také v jistých aspektech postupů k němu blízké a je skandální chybou a svědectvím neuvěřitelné slaboduchosti vedoucích složek těchto orientací, když nejsou schopny koneckonců navzdory přáním masy jakkoliv nevyzpytatelných voličů (!) účinně a průkazně spolupracovat a najít k sobě cestu. Neojediněle všemi možnými i nemožnými způsoby uplatňovaný primitivní obecný antikomunismus, hraničící s nebetyčnou stupiditou, ilustruje neobyčejně výstižně nedostatečné intelektuální schopnosti, krátkozrakost a slabou mravní způsobilost svých zastánců. Je to orientace nehodná kritického a perspektivního lidského uvažování a jednání. Pochopitelná je snad u pravicových exponentů, nezdůvodnitelná je však u těch, kteří se hlásí k "levici", ve skutečnosti ovšem k zavrženíhodné falešné pseudolevici. Ze stávajících poměrů se pak radují jen dobře definovatelní nepřátelé "vně i uvnitř". Spolupráce s komunisty je nadále nesrozumitelně tabuizována a je to pouze důkaz toho, že lidé kteří zastávají takovéto stanovisko jsou buď nevědomí nebo jim komunisté příliš šlapali na paty, přičemž zřejmě někdy nikoliv bezdůvodně, a nejsou schopni na minulá osobní příkoří zapomenout (takoví lidé ovšem nemají v politice co pohledávat).

Tzv. bohumínské usnesení (zakazující sociální demokracii spolupráci s komunistickou stranou, jež však na nižších úrovních stejně probíhá), je jedním z nejidiotštějších aktů pseudolevicové ČSSD, který kdy tato strana učinila a na němž stále neméně idiotsky trvá. Je tak nejpřesvědčivějším způsobem dokumentována ideová i praktická ochablost jistých - jistěže prozatím vlivných - sociálnědemokratických kruhů.

Axiom "s komunisty se nemluví" je obecně nesmyslný a speciálně pro sociální demokracii krátkozraký a veskrze zhoubný. Odpovídá maximálně přáním různých těch pseudo-intelektuálků, nikoliv však aktivitám zodpovědných levicových politiků. Čím déle se bude konstruktivní spolupráce obou stran odkládat, tím hůře pro sociální demokraty. Ještě je čas... Ovšem taktéž komunisté by neměli být nepřístupní, nýbrž uvážlivě vstřícní, zejména nyní, kdy, dá se říci, sklízejí ovoce volebních preferencí. Bylo by jim to jenom ke cti a... především ku prospěchu věci. Je zajisté třeba chápat nedůvěru komunistů k chování sociálních demokratů (naše studie ukazuje, že toto chování bývá často zcela nepochopitelné), na druhé straně komunisté a jejich stoupenci mají stále ještě nezáviděníhodné stigma minulosti.

Že nastíněné možnosti nepatří do sféry iluzí, dokládá známý fakt, že v české poslanecké sněmovně vytvářejí sociální demokraté a komunisté nyní zřetelnou formální majoritu. Vyhýbání se takovémuto spojenectví, doprovázenému oportunistickým kličkováním, je svědectvím neomluvitelné nezodpovědnosti a bezcharakternosti (nebojme se věci takto pojmenovat) - a také neschopnosti vidět reálně dopředu - řady politických činitelů z obou politických stran.

Vyvstává zde rovněž zajímavá otázka, může-li se v České republice opakovat situace vzniklá po únoru 1948, byť tentokrát nikoliv ve tvaru začlenění nemalé části sociálních demokratů do "vítězné strany", nýbrž do "potenciálně nutně vítězící jednotné strany" (včasné poznání tématu tu může jenom posílit autoritu daného transferu).

Tento námět se ukazuje být pro někoho jako mávání červeným hadrem před býkem (platí to bohužel nejen pro pravici, ale i pseudo-levici). Je to nicméně problém vrcholně důležitý a vysoce aktuální. Strašit argumenty toho druhu, že se přece velmi dobře ví, jak takovéto sloučení po Únoru dopadlo, je třeba kategoricky odmítnout. Žijeme v jiné době a žádný Velký bratr na Východě již neexistuje (Velkého bratra na Západě samozřejmě nesmíme opomíjet, je možná ještě nebezpečnější než jeho poražený "druh"!). Za to máme v bezprostřední blízkosti - doma - shluky osob (stran), které náležejí k nejméně přijatelným politickým partnerům, pokud ovšem nechceme pod záminkou taktizování soustavně hanebně zrazovat vlastní poslání autenticky levicových sil, což se bohužel v narůstajícím stupni děje. Není úplnou nadsázkou, když jeden z vedoucích činitelů ODS navrhoval v souvislosti s reformou veřejných financí přejmenovat ironicky ČSSD na ČSAD (Českou stranu asociálnědemokratickou): tato reforma je ostatně na první pohled přednostně zacílena na oběti "nepodnikatelů", právnickým osobám alias podnikatelům se mají naopak daně snížit! Ony všemožně vnucované představy, že jedině soukromé vlastnictví alias kapitalisté mohou svět - i ten český! - zachránit a dovést jej k všeobecnému blahobytu, lze průkazně vyvrátit pohledem na to, co "tržní řád" a jeho vyznavači v naší zemi za uplynulá léta dokázali (ostatně co představuje kapitalistický imperialismus ve světě netřeba připomínat)!

Pro stávající poměry je rovněž příznačné, že návrh příslušné několika etapovité finanční reformy (proč má být věcně i politicky nešťastně doprovázena výrazným zvyšováním nájmů, to aby snad vlastnická sorta obyvatelů o nic nepřišla?) je výrazně protiekologický: od ledna 2004 se v důsledku převodu do vyšší sazby DPH zdražuje bionafta a bioplyn, výrobky z recyklovaného papíru, skleněné láhve na nápoje, tepelná čerpadla, solární zařízení na ohřev vody, katalyzátory pro auta...

Nastolená politika "sbratřování" s úhlavními nepřáteli je nejen neumělá a ubohá, ale také naprosto neperspektivní. Jejím rozumově a mravně neskonale omezeným nositelům (špičky předpokládají, jak jinak, že nikoliv!) se vbrzku zle vyplatí, avšak uhradí ji jako obvykle především "naivní a důvěřiví chudí"... Každý "státník" podobného ražení si snadno spočítá, že masa "obyčejných" lidí může poskytnout na daních (buržoaznímu) státu větší obnosy než relativně malá část bohatých (tím spíše když míra zdanění je nastavena příznivě zvláště pro ně). Vše to vyhlíží "normálně", vždyť česká sociální demokracie se viditelně stále markantněji přesunuje na pozice "osvědčené" a "standardní" pseudolevicové strany, takže její politika se vlastně stává souměřitelnou se západoevropskými partnery a tím i jakoby "pravdivou". Staré známé argumenty typu "nižší daně rádi podnikatelé zaplatí, vyšším se vyhýbají" (svatá prostoto!), "relativně velké daně donutí naše podnikatele opustit zemi", "nesmíme podvazovat investice" atp., vyznívají nadměrně prostoduše. Přespříliš připomínají jiné lživé heslo, že "s bohatými bohatnou i chudí" (jak si s tímto sloganem srovnat okolnost prohlubování sociálních rozdílů v rozvinutých zemích v posledních desetiletích, neřku-li "smrtící bídu" v zemích rozvojových).

V České republice nalezneme dost specifický poměr mezi sociálními demokraty a komunisty. Tento vztah nemá, zejména v dnešní době, jinde v postsocialistické Evropě obdoby. Proč asi (je to pouze dědictví Čechů coby vrozené "husitské" touhy po sociální spravedlnosti)? Obě strany by měly mít k sobě fakticky neobyčejně blízko (nejblíže), ale přitom si zvláštním způsobem konkurují. Chyby komunistů, související zprvu s "přelomem 40. a 50. let, později zvláště s průběhem tzv. normalizace, a posléze pád reálného socialismu, měly po Listopadu po jistém počátečním přešlapování za následek nárůst politického významu sociální demokracie, v níž spatřovali námezdně pracující, jakož i sociálně slabí občané v důsledku trpkého rozčarování ze zdrcujícího nástupu kapitalismu nejprve naději. Po nastálém tápání a malé "praktické" úspěšnosti dvou vlád sociálních demokratů (i jejich předchůdců) nastává opětovný přesun sympatií ke KSČM. Existence dvou politických stran, hlásících se k levici (ČSSD to ovšem /prozatím?/ činí namnoze formálně) nebude nicméně zanedlouho udržitelná, Znovu nutně vyvstane otázka "slučování", při níž má však nyní více karet v ruce strana komunistická. Očekávatelnému sjednocování pravice (zvláště ODS a Unie svobody) bude možno čelit jedině spojením levice (lidovci se jako obvykle připojí k vítězi a jsou v tomto ohledu "ze zvyku" naprosto nedůvěryhodní). Čím dříve příslušná integrace nastane, tím lépe pro sociální demokracii, neboť ta je - objektivně nazíráno - v defenzívě! Čím později k takovémuto splynutí dojde, tím ve větším stupni ztratí evoluční socialistický přístup své pozice na úkor v zásadě revolučního přístupu komunistického (třebaže "avantgardní" křídlo v KSČM" nechce o revoluci mluvit). Nebude-li slučovací proces relativně brzy uskutečněn, doplatí na to především za mzdu pracující lidé spolu s nezaměstnanými a dalšími sociálně bezmocnými osobami (penzisty nevyjímajíce), jichž je v rámci dospělé populace absolutní většina.

Uvedený proces se stane nezbytným rovněž z jednoho prostého důvodu, totiž toho, že ČSSD se slabě a neprozřetelně (chtělo by se říci "s neskonalou vděčností a pokorou") brání vysloveně agresivnímu chování koaličních partnerů, zejména ovšem KDU-ČSL, disponující určitou, byť nikoliv významnou - a celkově upadající - politickou potencí. Známé jsou např. případy likvidace "starých" sociálních demokratů, dějící se pod záminkou jejich náhrady "mladými" na vyšších postech ministerstva životního prostředí, ale i jinde (např. na ministerstvu pro místní rozvoj, odlišného druhu jsou "kádrové změny" na ministerstvu zemědělství). Prostě "dobráčtí" a "důvěřiví" "vládnoucí" sociální demokraté jsou nemilosrdně a bez skrupulí zatlačováni do kouta a s nimi (což je mnohem závažnější fakt) i 9/10 české populace! Také "kauza Kavan", nehorázné a žalostné skandalizování člověka zastávajícího nedávno pro každý stát prestižní postavení předsedy Valného shromáždění OSN je zarmucující (a zpochybňující hodnověrnost ČSSD).

Inu, když se někdo kamarádí s čerty, byť vypelichanými, musí počítat s tím, že mu budou provádět čertovské kousky. Co čekat např. od nového předsedy KDU-ČSL, když ve svém prvním projevu na sjezdu, kde byl zvolen do čela strany opakovaně a s důrazem prohlásí, že mu jde o nesocialistickou cestu společnosti! Potom ovšem ČSSD nezbývá, než se koaličnímu partnerovi v lecčems přizpůsobit (je toho bohužel schopna, např. poslední vývoj "bytové politiky" je jenom jedním z mnoha důkazů toho druhu!). Přizvukování a přitakávání pravici je naprosto nesmyslné. Zvláštní je, kterak nízká je soudržnost či kolegialita sociálních demokratů: vyplývá zjevně z jejich ideové (i praktické) ambivalentnosti, nepevnosti, odrážející se i v politických postojích.

Aktuálním problémem současnosti je, že ani sociální demokraté ani komunisté tak jak existují nejsou způsobilí vyhrát poslanecké a o to více senátorské volby (v Senátu se majoritně soustřeďuje ona prazvláštní národní elita reprezentující "buržoazní společnost" /rovnající se zmiňované desetině obyvatelů republiky/ par excellence) a tím získat možnost sestavení vlády. Ani jejich úzká (koaliční) spolupráce by v současných podmínkách k ničemu zásadnímu nevedla: za obvyklé konstelace kapitalistického systému vládnutí (proto venkoncem absurdně pravidelně "vítězí" pravice - doplňována pseudo-levicí!) nemůže takováto součinnost k ničemu pozitivnímu přispívat. Bohužel taktéž po sjednocení KSČM a ČSSD - zvítězila-li by podobná strana ve volbách je nejisté, avšak teoreticky možné to je v těch přespříštích - by dominující buržoazní stát (je to tak) pod různými záminkami nepřipustil sestavení vlády, a to ani v případě nadpoloviční většiny! S přispěním dobře zaplacených médií a všelijaké prolhané a vtíravé agitace by se začaly objevovat smyšlenky o puči, o nedemokratické podstatě takovéto strany, o obraně před komunismem (vždyť přece všichni víme k čemu vedl!) a burcovalo by se do demonstrací. V krajním případě by se volal na pomoc Severoatlantický pakt (prostě stará dobrá internacionální pomoc).

Cestou ven z takovéto zdánlivě neřešitelné situace je přesvědčivé získávání občanů na stranu pravdy a práva, trpělívá výchova k lidskosti, vzdělávání, obratná, avšak nikoliv lživá propaganda, nabídka vědecky koncipované správy společnosti, navazování spolupráce s pokročilými politickými hnutími na Západě. To všechno nemusí být nějakou extrémně dlouhodobou záležitostí a taktéž by to nemělo být mimořádně nákladné. Příslušné inteligentní a burcující agitační materiály by ovšem museli připravovat lidé erudovaní a mravně integrovaní (ne aparátčíci spolu s dílem neodbornými "odbornými komisemi" pod bedlivým cenzorním dohledem vedoucích politiků). Navrhovanou výzkumnou, editorskou a agitační politiku by stačily bohatě zaplatit úspory ve vnitrostranickém hospodaření. Jen okrajově: k čemu slouží zasílání různých "osobních poselství" některých funkcionářů členům strany a pořádání honosných ofanglovaných, avšak bezobsažných aktivit u příležitosti vybraných dat? K čemu jsou dobré propagační materiály, hlásající to co se neplní?

K naposledy prezentovaným zamyšlením ještě formální připomenutí: těžko lze předpokládat, že v případě novodobého slučování budou komunisté chtít změnit svůj název a i jakýsi hybrid ve stylu "komunistická strana sociálnědemokratická" nebo "sociálnědemokratická strana komunistická" vyznívá dost těžkopádně (ale mohl by být jako projev dobré vůle z obou zainteresovaných stran přechodně akceptovatelný).

5

Český historik M. Hájek vyvinul na počátku roku 1999 důležitou iniciativu, když se v jednom podkladu ČSSD (Sociálnědemokratické programy. Příručka pro účastníky diskusí o programech ČSSD. Interní materiál MDA. Praha 1999) pokusil schematicky, ale rozhodně zajímavě porovnat poválečné programy některých západoevropských sociálnědemokratických stran, jakož i Socialistické internacionály. Hájkovo pojednání vypovídá o tom, co se v tamnější sociální demokracii (bohužel v mnohém spíše pseudolevici) na zvoleném teritoriu programově skutečně dělo a děje, jakou ideologii tato hnutí - strany zastávají, co pozitivního se z toho dá využít, čím se inspirovat a čeho by bylo záhodno se důrazně vyvarovat.

Nehledě na některé celkově pozitivní činy Socialistické internacionály z poslední doby (viz např. hodnocení americké agrese v Iráku 2003), přistupují levicové frakce sociálních demokratů k poměrům v dnešním světě vládnoucím velice kriticky. Týká se to zejména narůstajícího antisociálního klimatu "vyspělých" zemí, hlavně Spojených států, ale nejen jich. V jednom materiálu levicových francouzských socialistů (viz text MDA z listopadu 2003: Jiná globalizace je nutná. Nový kurs pro Socialistickou internacionálu) se ve vztahu k SI jmenovitě říká: "Nejstarší a nejrozvinutější mezinárodní organizace je... neschopna pohybu a jednání... Oněměla...". Autoři pojednání volají po "podnětu k novému kursu SI", požadují, aby "zastupovala ty, které liberální globalizace zničila nebo přivedla do neštěstí a kteří tvoří tábor jejich odpůrců". Doporučují "hlubokou reformu SI", její proměnu v "internacionálu debatující" a posléze "bojující".

Z Hájkem analyzovaných programů je názorně patrno, jakými dilematy sociálnědemokratické strany v západní Evropě dlouhodobě trpí. Programy jsou u nich vcelku sympatické (nemohou být ani jiné) - "sociální", "mírové" a dokonce "ekologické", avšak praxe jejich uskutečňování nezřídka výrazně zaostává, přičemž tento rozpor se už nějaký čas zesiluje a rozhodně se nestírá (otázka zní: co může tyto poměry změnit?).

Za vedoucí principy své činnosti stanovila obrozená ("Třetí") Socialistická internacionála (Frankfurt nad M. 1951) při usilování o "demokratický socialismus" (!) svobodu, spravedlnost a solidaritu. Navázala tak na stará (věčně aktuální - dnes již více než dvousetletá) hesla Velké francouzské revoluce: liberté -- égalité - fraternité. Tyto zásady se staly východisky pro (nikoliv výrazně modifikované) ideologie většiny sociálnědemokratických stran na našem kontinentu. Porůznu k nim dle Hájka byly připojovány další, lze říci "modernější" principy: především potřeba tolerance, odpovědnosti (obojí však náleží do okruhu "bratrství") a respektu k životu, včetně životního prostředí. Vnucuje se tu však problém, není-li tolerance a odpovědnost jenom starou dobře známou metodou smiřování se s "nezaměnitelností" kapitalismu?

Je více než typické, že také sousloví "sociální demokracie" se prvně začalo užívat právě za Francouzské revoluce, byť pro hnutí revoluční buržoazie. Jako označení pro politickou stranu se používá až od F. Lassala. Jak bývají některé pojmy historicky tvárné, dosvědčuje též označení levice (zprvu se týkající buržoazie!) a pravice (původně sloužící k pojmenování stoupenců feudalismu). Samotné pojmy svobody a demokracie jsou více než relativní a proto i diskutabilní.

Svoboda není samozřejmě v politice totožná s demokracií, jak by se z výše uvedeného textu dalo odvodit. Sami hovoříme o racionální svobodě a o plnohodnotné demokracii, tj. o svobodě neškodící jejímu nositeli ani druhým (a redukující se v západní praxi v nepochopitelné a namnoze utajované míře hlavně na svobodu "vlastnění" a "kořistění", a o demokracii nezkreslené, především přímé formě uvědomělého vyjadřování se všech svéprávných a značně kultivovaných resp. politicky nedeformovaných občanů k veřejným (nebo kolektivním) záležitostem.

Oba pojmy byly v lidských dějinách navzdory všem eventuálním proklamacím (nezřídka barnumsky oslavného ražení) vždycky vázány především na (vládnoucí, pravidlem majetnou) část obyvatelstva. Proto lze celkem oprávněně v historii ve všeobecné poloze mluvit - stejně jako o pseudolevici - o pseudosvobodě a pseudodemokracii. Těžko mít na mysli demokracii (v plném významu slova), když např. voleb amerických senátorů se zúčastňuje sotva třetina voličů (připomeňme si, že u nás to bylo v letech 1998 a 2000 něco málo přes 20 % a v podstatě nejinak i v roce 2002, kdy voleb do poslanecké sněmovny se souběžně účastnilo 56 % oprávněných voličů, účast voličů na doplňovacích volbách do senátu z roku 2003 činila něco málo přes 10 %!), když s pomocí značných "stranických" finančních prostředků (kdo jimi disponuje?) lze vydatně zmanipulovat (kampaně, reklama, propaganda) obyvatelstvo, když mnozí (většinou přirozeně marně) doufají, že se do vytoužené (mocné a majetné) "elity" kapitalistického světa dostanou a falešně se s ní "výhledově" identifikují (platí to v neposlední řadě o vrozeném optimismu mladých), když u adeptů "posvátného politického poslání" nezřídka rozhoduje více vzhled, grimasy a demagogické proslovy než skutečné záměry v budoucnosti. Víme co dokáží v "buržoazním" (to slovo je víceméně přesné!) parlamentu pravicoví a pseudolevicoví poslanci a senátoři, zastupující REÁLNĚ sotva desetinu dospělé populace ("nominálně" ovšem nad polovinu, takže více nebo méně pravidelně "vítězí").

Nikterak se nelze divit, jestliže na základě takovéhoto stylu vládnutí tvrdí lord R. Dahrendorf, že "voliči nedůvěřují politickým stranám", že "registrovaní stranící prudce klesají" a že "lidé si už o parlamentu nemyslí, že je reprezentuje - a že má tudíž právo v jejich zájmu rozhodovat" (Ekonom 2003, č. 21). Neshledáváme nic divného na tom, že někdejší rektor London School of Economics se takto vyjádřil v návaznosti na labouristické vítězství v roce 2002.

O "moderním" stylu demokracie a v nerozlučné jednotě též svobody se stále více pochybuje již i na Západě. V knížce F. Zakarii (The Future of Freedom. New York-London 2003, recenzi viz Lidové noviny z 30. srpna 2003) se požaduje nikoliv větší, nýbrž menší rozsah demokracie, přičemž autor se mylně domnívá, že "všude pozorujeme přesun moci směrem dolů". Není to pravda, mocenské páky zůstávají zřetelně "nahoře" a dokonce se globálně centralizují, jak naznačuje chování USA ve světě. Nikoliv "dělnické", ale zaměstnanecké penzijní fondy jsou sice v moderním kapitalismu obrovské, avšak spravují je zase jen bohatí "manažeři". Formální autorita státních orgánů možná poklesává, nicméně faktická autorita kapitálu nebezpečně roste.

Význam promyšlených (a lety dobře ověřených) manipulací je při "svobodných a demokratických" volbách ohromující. Jak silně lze lidi "usměrňovat" dosvědčuje z nedávné doby fakt, že např. psychologicky zacílený nátlak na vojenského protivníka (zkoumáno experty ve vztahu k irácké armádě před invazí 2003) je schopen demoralizovat až třetinu nepřítele (Iráčané nedosahují sice v průměru civilizačně kulturní úrovně "euroatlantického prostoru", avšak jsou zase nábožensky motivovaní). Tyto zkušenosti se dají bezpochyby účinně aplikovat i na civilní - volební - účely (děje se to již dávno!). Z voličů může potom prostředky (financemi a metodikou) vybavené politické seskupení ("pravice") získat nejen "svoji autentickou část" voličů (rovnající se pouze cca 1/10), ale navíc ještě mnoho dalších namnoze "nesvéprávných" volitelů. jichž jsou další řekněme 3/10. Výsledných zhruba 40 % je potom "doplňováno" osobami sice tak dalece neovlivněnými "moderní" propagandou (mediálních instrumentů), ale jinak také (rovméž nábožensky) naivními (zaslepenými). Výsledkem je obvyklé (!) zhruba poloviční nebo mírně nadpoloviční "vítězství" pravice, které je ve sféře faktické politické moci dotvrzováno ještě působností pseudolevice, nejčastěji podstatnou částí sociálních demokratů. Ve skutečnosti ovšem nepřijde-li např. 40 % oprávněných voličů k volebním urnám - tvoří je většinou "krypto-levičáci" - dominuje v politickém uspořádání "vyspělých" zemí tradičně právě pravicová komponenta. Takže: namísto přirozené mocensko-politické sktruktury 1 : 9 ve prospěch kapitálově nemajetných máme po "reálné úpravě" co do činění s poměrem přinejlepším přibližně 5 a více ku 5 a méně!

Churchilovo známé rčení, že (euro-americká) demokracie je nejlepším ze všech špatných způsobů vlády na podmínečnost tohoto způsobu vládnutí - jenž je dle našeho mínění překonatelný, a to nutně! - naráží. Politická aritmetika je přitom velmi jednoduchá. Na buržoazní demokracii "životně zainteresovaných" a z ní jednoznačně těžících bývá konstantně odkázáno zmíněných zhruba 10 % obyvatelů s rodinami. Toto seskupení tvoří souhrnně tradiční vládnoucí establishment v západním duchu a dospělí lidé sem se přiřazující vytvářejí fundament pravicového voličstva.

Zbývajících přibližně 9/10 občanů, složených převážně ze "zaměstnanců", nezaměstnaných a ostatních sociálně potřebnějších osob včetně většiny důchodců by mělo mít v zásadě levicový charakter. V tomto směru se nicméně daná majorita politicky a mocensky profiluje nedostatečně, a sice z několika příčin.

Takových, kteří marně doufají a chtějí své sny předem demonstrovat je patrně okolo 10 % (mládež je plná životního elánu a nepřikládá sociálním nespravedlnostem žádný podstatný význam, podceňuje je, zatím se jich příliš netýkají). Jsou to však také osoby podléhající vtíravé dobře promyšlené (nikoliv levné - ne každá skupina obyvatelů na ní má!) masové reklamě a propagandě médií vychvalujících "tržní způsob" života. Řadí se sem taktéž prostě hlupáci, uplácení "svobodou" konzumu, včetně nehodnotné zábavy, volného uplatňování neřestí atd. (připusťme, že podobných "voličů" je zřejmě rámcově kolem 20 %). K "pravici" můžeme nakonec připočíst ještě řekněme 5 % nábožensky orientovaných lidí, protilevicově zneužívaných, jejichž pozornost je důmyslně odváděna od objektivního nazírání problémů, které společnost skutečně tíží (uznejme, že spíše levicově orientovaní věřící budou činit taktéž asi 5 %). Vyjmenované sorty obyvatelstva pak dostačují k získání "demokraticky určené právoplatné většiny" a jejich zastoupení lze odhadnout na celkových 45 %, což vede (při odečtení nevoličů) k obvyklému volebnímu triumfu pravice a k potvrzení "trvalé" neměnnosti kapitalistického společenského - hospodářského systému. Důležité v této souvislosti je, že uvedený podíl je z nemalé části doplňován ještě voliči takzvaně pseudolevicovými, kteří chtě nechtě nejčastěji vlastně podporují pravici.

Odhadneme-li podíl nevoličů přinejmenším na 25 % (může jich však být i více než 40 %) a připočteme-li k levicově orientovaným občanům zmíněných 5 % nábožensky věřících, zbyde potom ne levici necelá třetina (30 %) voličsky oprávněných osob, z toho na autenticky levicové občany (z přesvědčení!) připadne řádově 25 %. Reálný politický poměr potom činí 45 : 30 ve prospěch pravice. Za předpokladu pak, že by chodili k volbám i nevoliči, mezi nimiž se nalézá relativně málo lidí z kapitalistického uspořádání poměrů profitujících, poměry by se radikálně změnily a kdyby nakonec volili zcela "přirozeně" také všichni ti vypočítaní pomýlení, situace by ve vyspělých zemích vyhlížela zcela jinak (bylo by dosaženo uváděných 90 %) a společenská situace by nabyla rychle v podstatě (napříště již humánně) socialistického charakteru. Tajemství uplatňování západního typu demokracie je tudíž poměrně průhledné a vychází z letitě osvědčených praktických zvyklostí.

"Tvrdé jádro" pravice - máme na mysli oněch zhruba 10 % voličů s jednoznačným hmotným prospěchem - získává na politickém kolbišti "svobodných a demokratických" zemí venkoncem neoprávněné a zejména nespravedlivé postavení. Mechanismus tohoto stavu je známý a z druhé strany je potvrzován "lhostejností" poškozovaných: dle jednoho průzkumu z roku 1994 - je to nicméně poznatek dost všeobecný - byla tehdy k volbám připravena jít v České republice toliko 1/4 nezaměstnaných, polovina dělníků, avšak plné 3/4 podnikatelů! To se potom "demokraticky" vládne.

K. Kosík cituje Josefa Čapka, jenž se svého času v této věci přiléhavě vyjádřil: "Funkce lži v moderním světě je metodická. Z někdejší reklamy, obchodního přemlouvání a přesvědčování vyvinula se naráz technika propagandy, záměrné lži: davy je možno zpracovat během několika hodin" (Předpotopní úvahy, s. 19).

Aktuální podotknutí. Víme jak dopadly v České republice prezidentské volby 2003 a tážeme se kterak je vůbec možné, že v tomto klání zvítězil za daných okolností pravicový kandidát (i druhý z posledních adeptů byl nakonec pravicovým uchazečem!), navíc člověk, který je jedním z hlavních viníků TĚŽKÉ - zatím dostatečně nekvalifikované a nekvantifikované - hospodářské, sociální, mravní a kulturní devastace země, kalkulátor, který by se při trošce serióznosti, sebekritičnosti a studu měl za to, co v této zemí spoluučinil většinové veřejnosti omluvit a v pokoře se uchýlit do ústraní (vždyť si přece neobyčejně chytře paralelně se svým pochybným politickým působením zajišťoval akademickou dráhu!). O tom, že nový "prezident z nouze" nic nepochopil svědčí jeho nedávná iniciativa: "Nedopusťme, abychom trávili čas nikdy nekončícími spory o interpretaci minulosti, a zejména posledního desetiletí"! V jeho podání: všechny katastrofální mnohostranné škody nechť jsou zapomenuty, aby mohly být ve stejném duchu a stejnými metodami - tito lidé se nedokáží niterně změnit, jen na povrchu - páchány újmy nové... Učinit z kozla zahradníka je v této souvislosti slabý příměr. Nic tohoto dnes "žoviálního staříka" jako otroka jeho chorobné ctižádostivosti a opovážlivosti neomlouvá. V tomto ohledu není rozhodně povolanější osobou než jeho objektivně taktéž velice problematický předchůdce, jenž se prostě nedokázal zbavit své zděděné hluboce zakořeněné třídní příslušnosti, v jejímž (!) rámci sice moralizoval, avšak do poslední chvíle svého úřadování horlivě posluhoval pochybnému cizáckému režimu, stejně jako ti reál-socialističtí "státníci" Sovětům před ním.

Skutečnost, že vpravdě královského majestátu se dostalo za výrazné role při destrukci společnosti i velké části osobních životů v průběhu transformační éry (za níž se měly podmínky lidských existencí radikálně zlepšit, ale bylo dosaženo pravého opaku) zprvu V. Havlovi a posléze tedy také jeho "jakoby odpůrci" V. Klausovi, se řadí mezi prazvláštní ironické akty českých dějin. Nejiného typu je rovněž doživotní udělení Havlovi dvou nejvyšších českých řádů - Bílého lva a T.G.Masaryka - "za zvláště vynikající zásluhy o stát" a "za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a o lidská práva". Devět desetin obyvatelů naší země by o uplatňování těchto velebných hodnot mohlo vyprávět své. Stát je veskrze prohnilý, špatně fungující a jednostranný, plody příslušné demokracie v tradičním (neudivujícím) západním stylu sklízí pouze výrazná menšina dospělé populace, humanitě je dnešní individualistický společenský systém vzdálenější než za "reálného socialismu" a lidská práva se týkají opět jenom menší části obyvatelů (redukují se především na to "svobodně" zcizovat výsledky práce jiných, přičemž právo na práci samotnou se jaksi neuznává). Dokonce i o vyšší hospodářské efektivnosti nastoleného zřízení se dá důvodně pochybovat. Nikoho nemůže překvapit, že počty obyvatelů republiky již osm let klesají, což zdaleka není jen výsledkem obecných trendů "vyspělých zemí".

Český národ se svými podivnými masochistickými vlohami a schopností nechat se snadno obelstít se světu v obou případech (Klause a Havla) opět ukázal "jak se sluší a patří" (není ostatně mezi kulturnějšími zeměmi v tomto ohledu ojedinělý: na uváděných znacích se spoluzakládají tajemství obvykle tragických "vládnutí" již po tisíciletí). O národní cti se dá nicméně v případě Čechů (stačí porovnání s takovými etniky jako jsou Poláci nebo Maďaři) hovořit opravdu s velkými rozpaky.

Obě persony - falešný filozof a bezobsažný moralizátor na jedné straně a technokrat neregistrující dostatečně běh světa mimo záběr vymezený obroučkami jeho brýlí na druhé straně - se vpravdě nešťastně spojily při instalaci "nového" společenského řádu.

Některé pozitivní věci je nicméně nutno celkově nepřesvědčivému (nebo nedůvěryhodnému?) Klausovi přiznat, byť tím nejsou zdaleka vyrovnány jeho ohromné prohřešky. Máme na mysli postoj k americkým avantýrám ve světě (Jugoslávie, Irák), vcelku odvážné stanovisko ke vstupu České republiky do NATO a Evropské unie a některé další akty. V tomto ohledu se přece jenom odlišuje od Havla, jehož lze svým způsobem pokládat za bytost, která přinejmenším zradila svůj humánní přístup ke světu (pokud kdy nějaký opravdový /!/ měla). Klaus pocházející svým původem z poměrně skromných sociálních poměrů si pravděpodobně po čase začal uvědomovat k čemu jeho "tržní fanatismus" ve skutečnosti vedl a také jeho protiválečné přístupy se zdají mít racionálně mravní rozměr. To ovšem nic nemění na tom, že pozdní lítost již toho moc nenapraví a že ani nyní není mužem na svém místě.

A propos k fenomenálním ztrátám, které byly způsobeny nesprávně zvolenými způsoby změn hospodářského (avšak nejen jeho) systému v České republice: tyto újmy se zřejmě odhadem přiblížily hodnotě dvou bilionů korun, rozumí se škodlivé jevy vzniklé nadměrnými výpadky HDP, manky bankovního sektoru, ztrátami na úsporách obyvatelstva (k nim je však nutno připočíst ještě další škody pramenící z rozkradení národního jmění prostřednictvím násilné privatizace do rukou domácích i cizích). To, co bylo odebráno "kapitálovým vlastníkům" po Únoru 1948 tvoří jen malý díl znárodněných majetků před tímto aktem, a celkově tak byl "ukraden" jenom nepatrný zlomek toho, co pánové Klaus, Havel a spol. nechali odcizit lidu této země po roce 1989. Nemalé ztráty způsobila taktéž nekvalifikovaná politika Státní banky, usilující permanentně o nenáležité oslabování koruny (stačí srovnat se Slovinskem, kde takto vzniklé "úniky" národní práce se podařilo minimalizovat a země poměrně dobře prosperuje). Rovněž prodej českého zlata za nevhodných podmínek je nutno představitelům Státní banky přičíst na vrub (takovéto diletantské chyby by měli zaplatit ze svých mezd, jež jsou nejvyšší mezi státními úředníky!). Nezapomínejme tu také na "velkorysé" promíjení podstatné části dluhů Slovensku, Rusku a dalším zemím (navzdory tomu, že na sklonku roku 2003 disponovalo Rusko maximálními zásobami zlata a devíz!). V poslední době se začíná hovořit o smazání našich nezanedbatelných pohledávek vůči Iráku (jako kdyby se dlužné částky nedaly uhradit v budoucnu ropou). Naše spojenectví s USA musíme přece nějak zaplatit! Pochybuje snad někdo, že s návrhem přišli Američané? Vše je zcela průhledné, odpouštěním dluhů (na úkor "lidu", nejen v USA) se uvolní prostor pro soukromé investice amerických podnikatelů.

A kde jsou různé ty prohrané arbitráže, sankční pokuty apod.? Rostoucí bezkoncepční zadlužování země (zvláště za sociálnědemokratické vlády!) - vytloukání klínu klínem - mělo vyvstalé omyly, pochopitelně jen dočasně, zakrýt. Nyní však již došlo na lámání chleba a o tom, že se nikdo nepoučil svědčí stálé - vrcholně absurdní - snahy vybavovat naši armádu v podmínkách enormních dluhů veřejných rozpočtů a nekonsolidované ekonomiky vůbec venkoncem nepotřebnými stíhačkami (několika stovek vojenských pilotů nám může být líto - mohou mít ostatně k dispozici české podzvukové letouny, ale proč na ně mají doplácet učitelé, zdravotníci, vědci, kultura?). Příznačné tu je, že americký velvyslanec Stapleton se nechal slyšet, že pokud se česká vláda nerozhodne pro americké stroje, může to "zkomplikovat vojenské a politické (!) vztahy se Spojenými státy. Neuvěřitelné a nehorázné! To je ten liberalismus "po americku".

Prostě v zemi přímo kvete nekvalifikovanost "nezodpovědných činitelů", klientelismus, korupce, různé "zdánlivě nekriminální mafie", šikulové působí všude a na všech úrovních, podivné pseudoelity se rozlézají jako švábi... Tento "řád-neřád" je zaštítěn ideologií samospasitelné koncepce privátního vlastnictví. Jak může někdo tvrdit, že v reálném socialismu se žilo na úkor budoucnosti, když se podíváme na dnešek.

Je celkem pochopitelné, že v podstatě hloupě prosazovaná privatizace "takřka všeho", od níž se čekal nástup všeobecného (!) blahobytu (jen zasvěcení a skutečně chytří věděli, že to je nesmysl), rychle vedla k tomu, že "domácího" (průmyslového, obchodního a bankovního) kapitálu se postupně v rozsáhlém měřítku zmocnili ti "silní" a zkušení, v neposlední řadě zahraniční podnikatelé. Totéž samozřejmě platí také o výstavbě "na zelené louce". V současnosti se např. již více než polovina průmyslových tržeb týká podniků pod kontrolou cizího kapitálu. Není to zajisté jedno, jak se nám snaží namluvit někteří "teoretici", když u "praktiků" je to v zásadě přirozená demagogie (ekonomika je pak v rukách českým státem, jakožto koneckonců zmocněncem zájmů občanů země obtížně ovlivnitelná /pokud i tento stát není v zajetí primitivních představ nebo jeho byrokraté koupeni/: zvláště zisky mohou odplývat, výroba se omezuje, rozšiřuje či dokonce zavírá pod knutou "mateřských" podniků atp.). Daný problém nachází navíc svůj dopad na vykazování souhrnných výsledků hospodaření: nejčastěji užívaný hrubý domácí produkt, zahrnující výrobu na českém teritoriu potom nezanedbatelně převyšuje hrubý národní produkt neboli objem zboží a služeb vyprodukovaných českými občany! Otázky související s používáním tzv. vrcholných národohospodářských ukazatelů se odrážejí mj. také v tom, že "hrubá produkce" je podle západní metodiky přednostně vypočítávána na základě užití a nikoliv tvorby "produktu": spotřeba domácností se potom může odehrávat na bázi zadluženosti. Ostatně ve značné dynamice amerického HDP se nyní reflektuje velice narostlá "vojenská spotřeba" (Irák), trh hypoték atd. Nezaměstnanost však stoupá, zadlužování taktéž. Namnoze nereálná virtuální ekonomika je na postupu.

Nutno nicméně říci i naopak, že úroveň oficiálního českého produktu je v současnosti podhodnocována v důsledku toho, že nemalá část - snad až čtvrtina! - produkce neprochází statistikami, což jistě nelze pokládat za příznivou "civilizační" okolnost. Šedý či dokonce černý (kriminální) "produkt" potom ovšem přibližuje formálně HDP (nebo HNP) příslušným vykazovaným veličinám vyspělých kapitalistických zemí. Jestliže se např. výše českého měrného produktu rovná o málo více než 60 % odpovídajícího průměru produktu Evropské unie, při zvýšení této hodnoty o 25 %, resp. o 20 % (pokud připustíme, že i v Unii existuje stínová ekonomika), dosahuje daný podíl již cca 75 %! Poté se vylepšují také jiné ukazatele, např. energetická náročnost. Otázka ovšem zní: je to zdravá ekonomika ve zdravé společnosti?

Téma "novodobého" vyvlastňování a také restitucí je nesmírně obsáhlé a zneklidňující. ČSSD se k němu staví poměrně kriticky, avšak nikoliv patřičně rázně, kategoricky: zde se jenom potvrzuje skutečnost, že tato strana patří k tak řečeno "demokratickým" stranám, v zásadě nikterak nezpochybňujícím existenci kapitalismu. Zvláště kolísavý poměr k zabavení majetků aktivních sudetských Němců (a Rakušanů) - a takovými byli téměř všichni dospělí - a k jejich poválečnému odsunu není razantní. Záměna příčin a následků je tu evidentní a vina nesrovnatelná. Logicky ani jinak se nedá dobře pochopit opakované otvírání těchto otázek ze strany vysídlených německých obyvatelů Sudet. Problém nelze podceňovat, hlavně proto, že Češi jsou tady znovu stavěni do pozice směšných slabochů, kteří si nechají vše líbit (na Poláky si tito lidé jednoduše netroufnou, nezapomeňme že ze střední a východní Evropy bylo po válce vysídleno více než 14 milionů Němců, z čehož na čs. území připadla zhruba 1/5!).

Specifickou podobou jsou pokusy o prolamování tzv. Benešových dekretů, na jejichž základě byly zabaveny majetky německé a s Němci během druhé světové války kolaborující šlechty, případně dalších individuí. I zde nezná drzost mezí, a nepochopitelné tápání některých osob z oficiálních českých kruhů pokračuje. Jaký že to je Česká republika právní stát, když si některé její soudy mohou v rozporu s přirozeným právem dělat v této záležitosti co chtějí (že by to byl projev jejich nezávislosti?). Ostatně ani ta "česká - předbělohorská - šlechta" se kdysi s obhajobou české státnosti příliš nevyčerpávala a o spravedlnosti při nabývání jejích majetků v dávné minulosti je možno vyslovovat krajní pochybnosti (předválečná buržoazní republika je alespoň zbavila užívání feudálních predikátů a v rámci pozemkových reforem i určité části majetků). Majetkové nájezdy "feudálů" jenom dosvědčují chamtivost a nestoudnost "dávných honorací" a nelze se vlastně divit, že s "moderními elitami" je tolik věcí spojuje. Českému establishmentu zřejmě nestačí návrat k "(s)prostému kapitalismu", ona jako "folklór" připouští také koketování s feudalismem (anebo, že by ani tento pojem již neplatil?). Na každý pád jsme dnes svědky nezodpovědného zahrávání si nejen s minulostí a přítomností, nýbrž též s budoucnosti lidu této země. Opětovně se potvrzuje, že žijeme jedno z horších období naší historie, ačkoliv jsme vehementně přesvědčováni, že prožívaná doba je naopak přímo velkolepá, očišťující a osvobozující!

Výsledky všech zmíněných "materiálních" aktů (ty nehmotné - morální, úpadek kultury, vědy a školství - mají dopad ještě zápornější) se musely nutně jednou sečíst, aby byla přesvědčivě konstatována (nikoliv pouze tušena) jejich záporná bilance. Tu by měla nyní napravit (nemyslíme si to, poněvadž hospodářská situace je katastrofální), alespoň ve hmotné sféře, reforma veřejných financí (jaká reforma však spraví závažné důsledky v oblasti duchovní, nehledě na to, že i v oblasti materiální se pokračuje v nezřízeném hospodaření: vojenské výpravy, nesmyslné pronájmy stíhaček, odpouštění dluhů doma i vně atd.?).

Nechce se věřit, že V. Havel se ve svém posledním novoročním prezidentském projevu (2003) mohl vůbec pochvalně vyslovit o "třech rocích velkého revolučního kvasu" (rozumí jimi léta předcházející rozpadu Československa, což samo o sobě je fakt sotva pozitivně hodnotitelný, na němž se ČSSD shodou okolností nemusela přímo podílet), v nichž mj. "ohromné státní vlastnictví masivně přecházelo do privátních rukou"! K takovémuto výroku je třeba mimořádně velké nevědomosti (či "třídní" otrlosti"?).

Líbivými, avšak veskrze falešnými slovy nelze bezskrupulózní návrat k jakoby spásonosnému kapitalismu nikterak omluvit. V témže proslovu dřívější prezident vyzývá okradené a zklamané obyvatelstvo této republiky při zamýšlení se nad "ideou českého státu" k "dobrému chování k sobě navzájem", k "přemýšlení o lidské historii, údělu i poslání", požaduje "pokoru, zájem o druhé, odpovědnost, smysl pro spravedlnost a solidaritu". Havel je pro "stavění hrází vůči bezohlednosti skryté za praporem tvorby zisku či pokusům vyvolávat v lidech strach ze svobodného projevu nebo svobodného sdružování". Připouští, že "různá bratrstva lidí vždy připravených se obratně obohacovat na úkor ostatních a usilovat přitom o beztrestnost či dokonce politické krytí bohužel existují", přičemž tragikomicky volá: "Nesmíme tomu jen odevzdaně přihlížet". Mimochodem v souvislosti s českou "státní ideou" připomínáme na počátku našeho textu uváděná varovná slova Kosíkova.

Pan Havel nechce prostě vědět, že ona "bratrstva" jsou nedílnou součástí kapitalistického řádu (jejich valná část je pouze vývojem, jakousi potměšilou kultivací skryta běžným pohledům), že povolnost a odevzdanost ("úděl"), jsou dávnými licoměrnými požadavky pro staré systémy vykořisťování a pro přivlastňování si toho co není výsledkem práce přivlastňovatelů. Havel zřejmě v protikladu ke svému bezduchému "humanismu" neví, že posláním lidských bytostí není posluhovat (nikoliv sloužit) "jiným" (šikovnějším a sprostším), o čemž nás dějiny přesvědčují více než důrazně a nabádavě. Je mimo okruh Havlova chápání, že u nás zaváděné společenské zřízení je vnitřně založeno především na zvláštním "zájmu o druhé", totiž na zájmu jak je obrat o výsledky jejich fyzické i duchovní práce. Někdejší hlava státu není schopna pochopit, že "solidarita" s druhými nesmí narážet na jakousi blahosklonnou "velkodušnost", že soustava nabídky a poptávky nemůže být nikdy spravedlivá, ale naopak (samotný kapitalismus je v základech konstituován tak, že jeho nemorální podstata je beztrestná). "Vytváření privátního zisku" je hlavní hnací silou kapitalismu (a svádění odporu vůči němu na "závist" není pravdivé), bez tohoto momentu daný řád - ne-řád zaniká. Nepsaná cenzura vládne "slovu" v podobném systému naprosto bezostyšně. Nechceme-li tomuto panství toliko přihlížet, musíme je odstranit nikoliv jakýmisi nepodstatnými divadelními úpravami, ale vykořeněním.

Výsostně účelové nabádání k podrobení se člověka "okolnostem" je nakonec pro Havla dost typické. V projevu 1. ledna 2001 po vyslovení pocty českým podnikatelům se zmiňuje i o "milionech" samostatně nepodnikajících: "Tito lidé neměli a nemají právě na růžích ustláno, kdekdo jim vysvětloval, že se musí naučit víc pracovat, že si musí utahovat opasky a že se nesmějí divit, stanou-li se náhodou nezaměstnanými. Myslím, že to ve velké většině chápali a své těžkosti statečně snášeli, dokonce i tehdy, kdy si opasky utahovali... v zájmu jakýchsi kont v daňových rájích... Bez dobré vůle, porozumění pro starosti země a trpělivosti, tedy opět bez určitého mravního povědomí, by se tito lidé asi bouřili víc. I jejich klidný postoj nechť je tedy chápán jako doklad toho, že není vůbec nic ztraceno".

Zde nacházíme další svědectví toho, že V. Havel, "druhý tatíček prezident", zůstává v zajetí svého původu a z potřeby skutečného humanizačního procesu za Zemi nic nechápe. Tím se také liší od T. G. M., který si přece jenom čas od času při formulování svých myšlenek na své rodiče zřejmě vzpomněl, třebaže i jej "buržoazní elita" postupně pohlcovala. Český kapitalistický svět přirozeně netvoří pouze cizí "daňové ráje", ale každodenní prostředí, v němž řádově desetina obyvatelů povětšině žije - nespravedlivě, bez patřičné zásluhy - na úkor zbytku. K pokračování takovéhoto klimatu je samozřejmě zapotřebí "statečnosti", "dobré vůle", "porozumění", "trpělivosti", "mravního povědomí", "klidného postoje"! Neběží zde ovšem o extrémy, nýbrž o pravidla a všeho jen do času... Pan Havel si nikdy, ani v socialistické éře, svůj opasek zase tak mnoho neutahoval, a z jeho restituovaného majetku (cca 300 mil. Kč/s/) si "pouhé" 2/3 "velkodušně" ponechal a zdá se, že různá ta bratrstva, finanční skandály, velkolepé zlodějny, bankovní krachy, ani ta nucená ztráta práce jej nikterak nepostihly ("své nazpět dostal").

Vzorový "třídní determinismus" se objevuje u V. H. znovu a znovu. V listopadu 2003 poskytl Lidovým novinám interview, ve kterém charakteristicky interpretuje některé události poměrně nedávné minulosti a současnosti. Tak např. o Che Guevarovi, přetrvávajícím idolu kritické mládeže světa říká: "... je (to) svým způsobem fantastický, obdivuhodný člověk, ale zároveň je to nešťastník. Jeho slavná fotka, co byla na všech plakátech a tričkách, je moc zdařilá, je na ni švihák... chápu tu fascinaci". Máme zde co do činění se zlehčujícím, urážlivým, nechutným vyjádřením, dosvědčujícím pouze pochybnou "myslitelskou" úroveň bývalého vysokého exponenta pravice. Che Guevara symbolizoval a symbolizuje nadále odpor vůči špíně kapitalistického světa, v němž obětoval i svůj život. Neudivuje, že nebyl zapomenut, což se s Havlem v pozitivním smyslu jistojistě stane, již se stává. Latinskoamerický revolucionář byl velkým člověkem, stojícím na straně skutečné - nikoliv té havlovské komediální - dějinné pravdy, byl to člověk vzdělaný (lékař) s úsudkem rozhodně ne povrchně uměleckým. Che Guevara nebyl žádným "plakátovým - tričkovým - fotogenickým" hejskem, hodícím se do jakýchsi jednoaktovek nevalné kvality. Není možno ho považovat za zcestného blouznivce, ale za bytost vystupující coby svědomí světa. Guevarův obraz nemá nic společného s různými těmi tajtrlíky oblečenými do džínových bundiček s nápisem US Army, ke kterým měl a má "český velikán" tak blízko.

Pro ČSSD zůstává v uvedených souvislostech na pořadu dne téma, zda chce neblahé poměry v této zemi po roce 1989 vzniklé skutečně účinně napravit, zda ustavené "demokratické prostředí" jejím vyšším funkcionářům vlastně popravdě nevyhovuje? Nezastávají-li tyto osoby čím dále tím více jen role, jež jim byly v "kapitalistickém divadle" přiřčeny (s vědomím, že když se od děje odchýlí, jiní "ochotníci" je jednoduše rádi a rychle nahradí)? Co faktického dělají sociální demokraté s nezaměstnaností, jež za jejich vlády viditelně vzrostla, proč progresivně nezdaňují bohaté a vůbec snižují daně, což je osvědčený způsob jak podpořit kapitálově majetné? Případný efekt poklesu daní na straně majitelů kapitálu, údajně spočívající v tom, že se tak rozšíří investování je sporný: jednak to trvá dlouho než dojde k jistému - malému - efektu pro "zaměstnané", jednak ne všechno se v podmínkách "podivného kapitalismu" v naší zemi skutečně proinvestuje, jednak existují v naši republice naléhavější úkoly pro konsolidaci hospodářství (především v oblasti sociální). Z jakého důvodu se sociální demokraté za cenu nezanedbatelných ústupků spojují s osobnostně nevýraznými a zásadními nepřáteli zaměstnávaných a nezaměstnaných osob, co je vede k rozpačitým kompromisům např. s vlastníky nájemných domů, kteří neznají ve svých požadavcích žádné hranice. Proč nechtějí vcelku rozumně a v zájmu lidí pracujících za mzdu (jsou to snad lidé méněcenní?) poměrně spravedlivě vládnout za podpory komunistů? Dané "koaliční chyby" jsou přímo fatálního charakteru a projevy této přihlouplé a ve vztahu k specifickému elektorátu nezodpovědné politiky jsou již nabíledni: nejen volební preference pro zásadní nedůvěryhodnost a nesolidnost ČSSD klesají (k žádnému "překvapivému" zvratu v tomto ohledu již nedojde!), ale hlavně v důsledku takovéhoto krátkozrakého politikaření budou nadlouho poškozeni lidé v jejichž zájmech by měla sociální demokracie nekompromisně a houževnatě vystupovat (což hrubě nečiní). Verbální podporu miamských Kubánců nebo i úletové hledání paralely mezi nacistickými agresory a Palestinci lze snad tolerovat, avšak otevírání cesty k pohlubování "trhového" okrádání absolutní většiny obyvatelů České republiky již nikoliv!

Ekonomické hladiny - měřeno úrovní HDP na 1 obyv. - roku 1989 bylo v České republice dosaženo až v roce 2000, ale to bez dlužných závazků, které v zemi v transformačním období velmi a bez efektu narostly (bohužel s vydatným přispěním obou vlád ČSSD). Má-li se toto zadlužení s úroky při růstovém tempu cca 3,5 % za rok splatit (zatím není tento předpoklad alespoň v několikaletém horizontu zdaleka naplňován!), prodlouží se dosažení hranice měrného HDP z roku 1989 - v nejlepším případě (vše zatím naznačuje tomu, že dynamika vzestupu produktu bude nižší a doba započetí splátek dluhu vzdálenější - o dalších osm let. To znamená, že předtransformační úrovně produktu bude fakticky dosaženo nejdříve až po 19 letech, neboli ve lhůtě delší než tomu bylo v případě válkou totálně rozvrácených ekonomik Německa či Japonska! Právě nezodpovědnost a venkoncem nekvalifikovanost osob typu V. Klause (považovaného často za "nesmírně chytrého a vzdělaného profesora") vedly k tomuto výsledku. Tito lidé, kteří navíc - jako "intelektuálové" - v podstatě udusili duchovní rozvoj, nepochopili, že měli, přistoupíme-li na jejich přání, naprogramovat přechod z reálného socialismu na kapitalismus (ovšemže nikoliv na jeho svým způsobem extrémní liberálněkonzervativní karikaturu!), a ne prostě jakoby rozvíjet již ustavený kapitalismus, jak si přečetli v západních učebnicích, k tomu ještě zastaralých. Ve svém chybném vrcholně netvůrčím napodobitelství si tito bořitelé a "státníci" vůbec neuvědomovali, že jimi vybraná "kontrarevoluční" přeměna, jíž možno připodobnit k pokusu o oživení "organismu", je mnohem obtížnější než byla kdysi "revoluční" mechanická transformace kapitalismu na socialismus. Navíc: tato transformace přišla v nejméně vhodném čase jaký si lze představit - v době zřetelného úpadku "vyspělého kapitalismu", čehož si nejsou čeští "odborníci" nikterak vědomi.

To všechno však českému kapitalismu a jeho "vůdčím osobnostem" nestačí (i "demokratická partaj" ČSSD je součástí /sociálně/ trhového zřízení, nebo snad ne?). Chtějí ve svém zákonném i nezákonném obírání a ohlupování převážně části obyvatelstva pokračovat a tlačí vehementně na státní orgány, aby tomuto "božímu dílu" dávaly administrativní a právní rámec. Vzpomeňme tu jen znovu nájemné v soukromých domech. Jejich majitelům nestačí, že dostali stamiliardové majetky zpět, ačkoliv je reál-socialističtí nájemci museli - spolu se státem udržovat zhruba čtyři desetiletí v použitelném stavu, oni z nich chtějí bez jakýchkoliv skrupulí ždímat nadměrné zisky. Je totiž velice dobře známo, že nájemné domy v "nesídlištní" (nedružstevní) Praze jsou většinou staré až sto a více let a zůstávají dávno amortizované (byly z velké části zaplaceny již před jejich znárodněním). Ví se také, že stávající nájemné v roce 2003 už stačí na údržbu těchto domů a pravděpodobně již přináší čisté zisky (dosvědčují to nadmíru průkazně tak řečené obecní byty). Přesto přibližně 25 000 majitelů nájemných bytů v České republice (neboli venkoncem směšná politická síla) žádá halasně za pronájem stále větší obnosy a nikdo není schopen se jim s průkaznými argumenty postavit. Je to kapitalismus 19. století, který se zde prosazuje a Ústavní soud v jeho nedávném složení zůstával těchto nepravostí garantem (svoji pochybnou kvalifikaci - viz formální chyby při zrušení příslušných ministerských dekretů k nájemnému - i zjevnou třídní podmíněnost dostatečně prokazoval). Pochybujeme, že by se stejnou důrazností, s jakou chránil "svaté privátní zájmy" zhruba desetiny české populace, bránil též "zbývajících" 9/10 před očekávaným jednoznačným vydíráním. Taková je prostě vláda bezohledného zištného kapitalistického systému s jeho právním instrumentáriem... Plná honosných slov "obecné" povahy navenek ("lže jako když tiskne"), ale jdoucí tvrdě za vesměs nespravedlivým individuálním či úzce skupinovým hromaděním majetků. Proti mocnému a agresivnímu "trhu" se však nelze stavět defenzivně, stylem kompromisnického sociáldemokratismu.

I v tomto smyslu zůstává nadále základní otázkou nastalých ZMĚN (samotných o sobě prováděných mimořádně neefektivně a nekvalifikovaně, dá se říci barbarsky a hloupě), proč se měl uskutečňovat zásadní návrat tam, odkud bude nutno se znovu pracně a s poměrně velikým časovým prodlením a fantastickými ztrátami dostávat do polohy, formálně již dosažené? Proč nebyla zvolena mnohem účinnější obsažná reforma, jak ji někteří (zejména "staří") navrhovali? Ukazuje se, že sveřepost a fyzická odolnost vyhrály zápas o budoucnost nad moudrostí. Zdá se, že ani sociální demokraté si závažnost tohoto problému neuvědomovali a nadále neuvědomují.

Polistopadové období lze v České republice bez velkého přehánění nejpřiléhavěji souhrnně označit jako dobu zlodějsko - násilnicko - korupční, se silnými tendencemi k posilování asociálnosti a k hypertrofii peněžnictví. Jen namátkově a epizodicky řečeno je pro zemi přímo typické, že radikální vzrůst odměňování je v dnešních finančně velice obtížných časech slibován spíše pracovníkům ministerstva vnitra (ústavní činitelé a soudci, avšak taktéž bankovní úředníci jsou již placeni více než dobře, jejich odměňování rozhodně neodpovídá výsledkům jejich práce) než zaměstnancům, jejichž náplní je zajišťovat budoucnost republiky, tj. lidem ve vědě, školství, zdravotnictví, případně kultuře (o soustavném podceňování inteligence a o nízké úrovni "sociálnědemokratické" ekonomie, sociologie, politologie nebo o malém respektu vůči nim se zmiňujeme na jiných místech této úvahy). Že bychom pod vládou "sociální demokracie" bez vytáček směřovali urychleně k ustavení policejního státu ("svobodu a demokracii" už máme!)? Takovéto "drobnosti" vypovídají ve skutečnosti o stavu poměrů v české společnosti více a výstižněji než "hluboké" sociologické sondy (kdeže ostatně jsou?).

Způsob volby prezidenta oběma parlamentními komorami měl být ze strany sociálních demokratů (ale i komunistů) naprosto jasný: vybrat z pověření voličů levicového kandidáta. Bylo to možné a oprávněné. Nebyla-li toho "levice" schopna, mohla si alespoň částečně napravit svoji reputaci jedinou možnou cestou: nevolit vůbec, a to ani "menší zlo", byť za cenu "nákladných" odkladů (nezpůsobilost zvolení prezidenta také o něčem vypovídá). Převeliká škoda, že takoví vskutku důstojní případní adepti, jako byl Alexandr Dubček, František Kriegel, Eduard Goldstücker nebo naposledy Karel Kosík již nepřipadali v úvahu (co však Milan Kundera, pokud by byl ochoten, o čemž se dá při jeho znechucení "českými poměry" pochybovat, co někteří sice starší, ale duševně svěží a moudří žijící "osmašedesátníci": F. Šamalík, V. Mencl, Č. Císař, Z. Jičínský, z mladších např. P. Rychetský? Zdá se, že pravičáci (ale i komunisté) nemají po ruce někoho takového, jaké jsme právě vyjmenovali. Němečtí prezidenti také nebývají nejmladší a zemi váženě reprezentují. Pochybujeme ostatně, že v dohledné době vyroste v naší vlasti nějaká morální autorita, která by napříště splňovala kritéria postu prezidenta republiky (musela by se zřejmě předtím nechat z ideových důvodů zavřít do kriminálu!). Nemyslíme si, že by z dnešní garnitury politiků všech odstínů mohl nějaký - při všech výhradách - Masaryk nebo Beneš nebo i Svoboda (o Havlovi vůbec nemluvme, toho s odstupem času tvrdě odsoudí historie!) vyrůst. Současná hlava státu působí, co nejmírněji řečeno, poněkud groteskně.

Právě prezidentská volba byla demonstrativním příkladem krátkozrakosti mnoha maloměšťácky omezených samolibých aktérů, kteří tak jenom otevírají do budoucna dvéře "kapitalistickým orgiím" (na něž nebudeme bohužel dlouho čekat).

Nesmírně závažným, leč velice smutným počinem bylo, že v posledních prezidentských volbách se taktéž někteří komunisté pravděpodobně dopustili neomluvitelné chyby. Tím, že přispěli ke zvolení "liberál-konzervativce" Klause hlavou státu vyvolali značné pochybnosti o svých úmyslech, politickém rozumu a programové (i charakterové) čistotě.

Jaký pochybný "demokratický" mechanismus umožňuje, že volení reprezentanti "lidu", kteří se hlásí k "levici" - jedná se nejen o řadu "sociálních demokratů", ale s údivem také právě komunistů - dává svůj hlas bytostnému, nikoliv toliko ideovému, nýbrž též výsostně "praktickému" nepříteli převážné části občanů (ať si nyní s nádechem kajícnosti prohlašuje cokoliv)? Co je to za "levičáky", kteří se zaprodávají nebo zhrzeni (např. neposkytnutím ministerských postů nebo z uražené ješitnosti) kují pikle a primitivně se mstí bez ohledu na obecnější prospěch? Hovořilo-li se kdysi pohrdlivě o lumpenproletariátu, a vynikající český filozof Kosík začal nikoliv bezdůvodně mluvit o lumpen-buržoazii, nemáme nyní (avšak víceméně tradičně) co do činění s obecněji definovanými lumpen-elitami? Poslední volební fraškou se nám ovšem potvrzuje fakt, že "kapitál a pravice" (bez přívlastků) jsou silami jednotnějšími a důslednějšími než jacíkoliv pseudo-ideologové... Podobní "neusvědčitelní ústavní činitelé" nejsou ničím jiným než výsměchem každé demokratičnosti a každé slušnosti. A signalizují velice chmurné perspektivy.¨

6

Dávná zkušenost napovídá, že lidé si nemohou být fyzicky a duševně rovni, ale mají být rovnoprávní a jako příslušníci poddruhu Homo sapiens sapiens rovnocenní. Tak se navýsost pravdivě v souladu s dobře známými deklaracemi např. vyjadřuje ve svém programu rakouská sociální demokracie (1998). Lidem se má - mužům i ženám (bez rozdílu rasy, národnosti, náboženského vyznání a politického přesvědčení) - dostávat rovnosti nikoliv pouze v nárocích na život, ale i na vzdělání (podle vrozených schopností), ochranu zdraví, a přiměřené hmotné zajištění v předproduktivním věku, nemoci a stáří, při invaliditě. Programová slova se nicméně přečasto rozcházejí z fakty. Hmotnými statky významněji vybavení lidé mají také po ruce vždy určité rezervy, jež jim umožňují přežít případně "horší časy", což se o obyvatelstvu málo majetném říci nedá. Toto zajištění se dá dobře ilustrovat na příkladu osob, které kapitálově zkrachovaly, avšak žádnou bídou se nevyznačují.

Dodejme, že teprve v perspektivním humanizovaném společenském systému ("se skutečnou světovou občansky legitimní vládou" = vyjádření francouzských levicových socialistů, viz MDA, listopad 2003), jehož představu bychom měli mít "neutopicky" neustále před sebou (pokud nechceme trvale tápat a nechávat se ovládat nepovolanými osobami), se občané stanou neformálně rovnoprávnými rovněž v tom, co zpravidla nebylo v minulosti v teorii, ale též praxi vůbec připouštěno, byť jen k diskusi, a bylo považováno za čirou utopii, totiž v osobní hmotné spotřebě (dle výběru a fyziologických možností). Vzpomínaní socialisté k tomuto tématu podotýkají: "musíme zabránit každému rozhodnutí a čelit každé diskusi, které by podněcovaly nerovnost a spočívají na blahodárném charakteru rovnosti šancí, jíž se dává přednost před rovností práv vzhledem k odlišným potřebám a povinnostem". Zdravě levicoví činitelé se odvolávají na nic menšího než byla dále i námi ještě připomenutá Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948: "Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šactvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytné sociální služby". Ukazuje se, že za uplynulých více než padesát let jsme na tato kritéria humánní společnosti zapomněli.

Nejkontradiktivnější rozpor lidské historie - neefektivnost společenské soustavy odměňující podle potřeb, a nikoliv podle pracovních (nebo jiných, dokonce např. majetkových) zásluh - ustane. A to nikoliv na základě jakýchsi přání či halasných výzev, ale pod tlakem elementární nutnosti, v jejímž pozadí stoji povrchová a objemová omezenost planety Země, neumožňující pokračování "věčného" hospodářského růstu a zprostředkovaně též privátních zisků, výsostných to znaků kapitalismu.

Rovnoprávnost se má přirozeně uplatňovat mj. v možnosti volit a být volen do zastupitelských orgánů veřejné (samo)správy na všech úrovních bez ohledu na stav majetnosti, ale stát by měl zároveň vytvářet podmínky pro to, aby občané byli přesvědčováni a vychováváni k tomu, aby se voleb pravidelně zúčastňovali a aby byli objektivně nestrannými analytiky informováni o faktických výsledcích (/ne/naplňování slibů) příslušných poslanců a senátorů, jakož i stran (zvláště vždy před novými volbami). To se neděje a instituce, které mají dostatek peněz, dokáží výsledky vládnutí doslova - obsahově ne formálně - zfalšovat (nezřídka nikoliv mechanicky, ale mediálně, zastíráním, propagandisticky vtíravě, "ideologicky diverzně").

Nelehce je možno hovořit o rovném právu tam, kde existuje právní systém zřetelně ("jako by se nic nestalo", na základě "přírodních zákonů") zvýhodňující bohaté, kteří si mohou při soudních jednáních zaplatit dobré advokáty, kteří mohou být v případě podezření z trestní odpovědnosti propouštěni po zaplacení kaucí. Vysoce nemravným je institut mimosoudního vyrovnání, umožňujícího bohatým "smazat" trestný čin zabití zaplacením určité částky pozůstalým (viz např. jeden z případů takto udělené milosti prezidentem republiky v květnu roku 2001, kdy opilý podnikatel usmrtil autem dva lidi a byl omilostněn na základě příslibu vyplacení částky 1 milionu Kč rodině). Do očí bijící třídní nepravost je patrna také u osob, které jsou schopny uhradit drahé léky, nákladné léčebné postupy a kvalitní lékaře, jejichž děti absolvují lepší školy (dokonce i mateřské školky!) atd. O často morálně pochybné a nepřiměřeně vysoké osobní spotřebě nemluvě. Podstata problému nespočívá v nestejné duchovní hodnotě různých lidí, ale v tom, že "hmotných výhod" využívají především osoby lidsky koneckonců méně kvalitní, doslova hrubě materialisticky a jednoznačně egoisticky profilované (bez ohledu na jejich případné divadelní mesiášství)... S nimi nemůže mít nutné směřování k humánní budoucnosti nic společného.

Takovéto pojetí lidských práv je vskutku svérázným projevem uplatňování "práv bohatých". V. Havel by takto mohl např. jistěže neúmyslně pozabíjet několik set lidí a z jejich smrti se klidně vykoupit (něčím podobným byly středověké odpustky, jiná forma výsostné falešnosti třídní interpretace světa).

Sociální demokraté by měli mnohem houževnatěji, než je u nich zvykem (není to odpovědnost toliko odborů), prosazovat právo na práci, jež se pohříchu stává předmětem licitací nejednoho politického seskupení. Relativně větší - přesto ne zcela uspokojivá (poněvadž problém neopouští své místo v kapitalistickém systému) - pozornost se mu zřejmě věnuje v Rakousku, Švédsku a Německu. Enormně narostlá nezaměstnanost (hlavně v Evropě, avšak poměry se v tomto směru zhoršují již i v USA a Japonsku) dosvědčuje, že řada věcí není v tomto směru vůbec v pořádku. Totéž platí v narůstajícím stupni i o České republice, kde je takto v současnosti postižena až pětina "mimo-důchodcovské" populace (10 % nezaměstnaných z cca 4,5 mil. osob v produktivním věku má své rodiny takže nezaměstnanost přímo a nepřímo postihuje odhadem 1 milion osob: část má děti, jiná část žije osamoceně), přičemž nikterak nevylučujeme, že řada z těchto lidí dezorientována volí paradoxně "pravici" (taková je již politická kultura lidu).

Speciálně právo na práci je neobyčejně zapeklitým oříškem. Je známo, že nejobecněji formulovaná Všeobecná deklarace lidských práv toto právo na rozdíl od Listiny základních práv (kterou kapitalismus, ten český nevyjímaje, ctí a oslavuje), uznává a řadí mezi základní práva člověka. Zmíněná Deklarace je současným českým "oficiálním" světem, myslíme, že zcela záměrně, opomíjena, protože se "univerzalistické" soustavě nabídky a poptávky prostě nehodí do krámu (je mj. příliš konkrétní, příliš důsledná a příliš LIDSKÁ!). I v tomto ohledu je tudíž nutno o kapitalismu pochybovat a usilovat o jeho překonání (po dobrém - evolučně, ale bude-li třeba tak i po zlém - revolučně).

Zejména v poměru ke vzpomínaným vyostřeným problémům současnosti čeští sociální demokraté ve svých rádoby teoretických i praktických stanoviscích riskantně zaostávají, a to že podobná, byť kultivovanější "zvyklost" je typická pro převážnou část evropské sociální demokracie, na věci nic zásadního nemění. Účelová, neváhejme říci, že cizí imperialistická politika dvojího metru by neměla být sociálními demokraty jakkoliv tolerována, ne-li dokonce prostoduše podporována. Bohužel k tomu neojediněle dochází s různými trapnými výmluvami, kladením formálních podmínek, "taktizováním", uhýbáním od kořenů problémů apod. (tyto tance jsou zjevně s jistým zvráceným potěšením ochotni hrát zvláště někteří vyšší funkcionáři ČSSD o "kádrech" pravicových stran nemluvě!).

Jsme přesvědčeni, že dnešní vládcové světa, a tím spíše intelektuálové takové postoje, jako je veleúslužná vstřícnost v rámci NATO - Spojených států, nabízení české účasti na systému americké protiraketové obrany, "pohostinnost" k zasedáním "světového kapitálu", servilní podpora různým mocenským deklaracím a odsudkům, nabídky umístění štvavých vysílaček a tak podobně ve skutečnosti dobře nehodnotí, nemohou hodnotit (byť je z úzce prospěchářských důvodů vítají) a na jejich nositele popravdě ve skrytu, vědouce, že na ně velký spoleh není, pohlížejí s despektem. Pitoreskně poskakující trpaslíci, pitvořící se a toporně se klanící arogantním a často nevzdělaným velmožům působili v dějinách vždycky ani ne tak směšně jako opovrženíhodně, a žádná záminka potřeby "dočasné taktiky" jejich chování neospravedlňuje.

Velice ilustrativním je v tomto směru kauza rádia Svobodná Evropa. Další absurdní divadlo příznačné pro hrdinné představitele českého národa. V lísání se do pozornosti momentálně mocných tohoto světa a v horlivosti "věrně sloužit" někteří Češi vždy vynikali (rozhodně více než je tomu u většiny jiných národů). V roce 1993 byla redakce s nemalou dávkou úlisné podbízivosti pozvána do Prahy a postupně se začalo vysílat do Iráku, Íránu a jiných víceméně pro nás a pro "pravdu tohoto světa" jakoby nebezpečných území na povrchu naší planety. V souvislosti s možností teroristických útoků po 11. září byla zavedena ozbrojená ochrana budovy bývalého Federálního shromáždění, omezila se dlouhodobě průjezdnost místa a teprve po čase se počalo uvažovat o přemístění sídla mimo choulostivé městské centrum. Americký ředitel nedůtklivě nabádal česká úřední místa v duchu, že "teroru se nesmí ustupovat" a americké orgány si začaly nevybíravě a zdlouhavě hledat nové působiště (z centra krásného města se jim zajisté nechce). Horlivě začal přizvukovat kdekterý politik, předsednictvo ČSSD nevyjímajíc.

A co např. další konkrétní exkurz. Máme na mysli iniciativu USA ve věci záchrany Aera Vodochody. Tam Američané vlastní podstatnou část kapitálu a letadla jsou takřka z poloviny vybavována americkými subprodukty. Dá se snadno spočítat, co to bude znamenat, jestliže Spojené státy "pomohou" s odbytem. Ony totiž nejdříve stroje koupí (za jakou cenu!) a potom sami prodají (s jakým ziskem pro sebe?). Takže: Čecháčkové jsou postaveni před jednoduchou volbu: "buď nic, anebo prodělek". Nejinak tomu bylo např. s postoupením ruských dluhů "specializované" firmě (jistěže vybavené ruským kapitálem!).

Ruští mafiáni (nejen ti na první pohled kriminální, nýbrž rovněž skrytě kriminální "velkovlastníci") jsou doma i jinde ve světě, také v České republice, přímo vzorovými příklady superzlodějů, megagangsterů, ultraparazitů, odhalujících prapodstatu kapitalismu. Přivlastnili si zejména ohromné přírodní bohatství své země, o které doslova olupují její obyvatelstvo, žijící namnoze v bídě a strachu. A takovýmto osobám v podstatě velkoryse odpouštíme "ruské dluhy".

Jiným příkladem vpravdě dojemné "české věrnosti" zásadám "svobody a demokracie" jsou opakovaně předkládané rezoluce k dodržování lidských práv na Kubě, byť rafinovaně doplňované potřebou odstranění embarga vůči této zemi ze strany Spojených států. Proč se musel český premiér zalichotit Američanům návštěvou kubánských emigrantů v Miami za své návštěvy USA v červenci 2003? Nesignalizuje snad tento podivný "výlet" mimořádnou filozoficko-historickou nesečtělost aktéra, za to rozumově obtížně pochopitelnou "bezcennou vypočítavost" určitě ano (má to být odměna za Bushův příslib participace na "obnově Iráku", myslí si pan předseda opravdu, že Američané a Britové něco poněkud významnějšího ze svých kšeftů Čechům ponechají?). Anebo je to pouze vyjádření srdečného "vděku" za nabídku pronájmu nebo nákupu opotřebených amerických stíhaček (jeden by se nedivil, kdyby to byla jen taková malá pozornost za zprostředkování návštěvy "chudičkého jihočeského mládence" na úchvatné US letadlové lodi, k tomu ještě závdavkem v Texasu obdarovaného parádním kovbojským kloboukem)? Oni různí ti podobní "přátelé" jako Bush - jeho "úctě" se již těší nejen vůči Američanům bezpříkladně patolízalský Havel (jehož odměnění Medailí svobody, nejvyšším americkým civilním vyznamenáním, je přesvědčivým dokladem tohoto více než smutného stavu), nýbrž nyní už také český premiér - jsou nejen nespolehliví, ale po čase rovněž takřka pravidlem neposlouží "držitelům" k jejich dobrému objektivnímu hodnocení (příkladů z historie je známo více než dost, avšak "žijeme přece jen jednou"!).

Žalostně vyznívají opakované návrhy na odměnění V. Havla Nobelovou cenou míru (za literaturu v podobě divadelních jednoaktovek či líbivých "filozofických" esejů ji zřejmě dostat nemůže). Předpokládáme, že příslušný norský výbor si zachová i nadále svůj rozum. Zato různé zahraniční pocty se takřka hromadně tomuto člověku udělují. Jednou z těch zoufale paradoxních je Mírová cena M. Ghandího z ledna 2004 (kdyby nebyl popel tohoto MYSLITELE rozprášen, tak by se obracel v hrobě). Hnulo se v tomto známém burcovateli "do zbraně" (viz např. kauzy Jugoslávie 1999 a Irák 2003) svědomí, když při jejím přebírání pravil: "Ve skrytu duše si nejsem jist, zda si ji zasloužím"? Dodal nicméně: "Jsem si však jist, že si ji zaslouží ideály, k nimž se hlásím" (Mladá fronta dnes z 6. 1.). Problém samozřejmě zní: (1) hlásit se k nějakým vznosným ideálům se musí také prakticky projevovat, a (2) je V. H. tím správným zprostředkovatelem? Mimochodem: doprovodnou částku 6 milionů Kč by měl spíše než na "provoz své kanceláře" věnovat, jistěže symbolicky, stamilionům chudých Indů, jímž zřejmě není schopen kapitalismus domácí i zahraniční zajistit elementární živobytí!

Jsme-li u těch "vysokých" poct, tak jiný "zasloužilý hrobař" naší země, V. Klaus, byl v září 2003 v USA oceněn Křišťálovým orlem, prestižní medailí Národního centra pro politické analýzy (!). K tomu obdržel navíc čestné občanství Texasu a dopis od samotného amerického prezidenta, v němž se charakteristicky píše: "Oceňuji ho za jeho schopnost vést a za jeho podporu principů tržní ekonomiky. Česká republika je dobrým přítelem Spojených států, důležitým spojencem ve válce proti terorismu a v utváření stability a míru na Blízkém východě" (Mladá fronta dnes ze 24. 9). K tomu netřeba mnoho co dodávat... Kam pomáhal tento člověk zavést naši zemi, jakýže kapitalismus tady máme a z jakých důvodů se podílíme na zavádění "míru" kdesi na Východě to je permanentní téma uvažování českých občanů.

Nepochybujme o tom, že americké sliby jsou pečlivě vykalkulované a sotva se lze na ně spolehnout. Svoboda a demokracie sem, svoboda a demokracie tam, pro tuto zemi je nejdůležitější světová i domovská NADVLÁDA, ekonomicky podmíněná.

Jak vlastně skončila akce "čisté ruce" halasně před časem vyhlášená ČSSD? Kdo dohledal ty stamiliardy Kč, které se prostě vypařily do éteru, kde jsou tresty pro ty stovky či tisíce slovutných "českých kapitalistů", kteří to vše způsobili? Kdo koriguje v obecně - nejen hospodářsky - tristní situaci České republiky "nepolitické" příjmy politiků a jejich rodin? Každý poněkud rozumnější člověk ví, že skutečnými tvůrci ekonomických statků jsou VÝROBCI a před nimi VĚDCI a konstruktivní TECHNICI, doplňovaní zručnými a "nepřeplácenými" manažery a obchodníky, a nikoliv spekulanti, bankéři, burziáni (navíc v českém provedení), členové správních, dozorčích rad a představenstev, velcí akcionáři apod. Toto tvrzení není žádným dogmatem vyhrabaným z dávné minulosti, nýbrž holou stále platnou skutečností, kterou se snaží "příznivci kapitalismu" všemi možnými i nemožnými způsoby popřít, anebo alespoň zamlčet (popravdě je tak vytvářena část "skalního jádra" trhového systému a propojení politického okruhu s okruhem hospodářským). Občas probleskující zprávy o výsledcích "nejmodernější" VIRTUÁLNÍ ekonomiky Západu tento vpravdě hromadný jev toliko nesoustavně ilustrují.

Sociální demokraté - nejen komunisté - by měli, pokud nechtějí špatně skončit, bez okolků a přesvědčivě prohlásit, že každý řádově více než "několika málo milionový" majetek (a i o tomto kritériu lze pochybovat) nabytý po Listopadu 1989 NEMOHL být po odečtení někdy marnotratné a velikášské "osobní" spotřeby získán POCTIVOU PRACÍ a musel být prostě UKRADEN. "Rychlená" majetková honorace, svojí povahou oligarchní, je jednoznačně tvořena osobami parazitujícími na "ostatních". "Umění kšeftu" není ani uměním ani tvořivou prací. Je zneužitím jistých ekonomických procesů probíhajících ve společnosti k osobnímu obohacení: jak výrobních tak obchodních a finančních. Totéž platí i o "velkých restitucích", jež jenom absurdně - jakápak promlčení (odpouštějí se jen kriminální zločiny, včetně vražd!) - potvrdily krádeže minulé! Také proto zde zřejmě máme Severoatlantickou alianci, aby tyto hanebné poměry - prospěch z nich má výrazná menšina obyvatelstva - chránila "jako oko v hlavě", vždyť jde přece o "princip". Markantní většině se dostává jedině toho, co nechtěla (včetně fiktivní demokracie a svobody)! Tedy žádné "tak už máme co jsme chtěli". Takovéto stanovisko není zajisté žádným extremismem, ale střízlivým konstatováním politováníhodného stavu věcí.

Kapitalismus, případně "neideologicky" přejmenovaný na "tržní systém" (který ovšem existoval od věků !), se za svoji řekněme 250letou existenci v principu nezměnil (uvažujeme jej od počátků průmyslové revoluce, ale někteří autoři jej považují za ještě starší). Jakési oslabení kapitalismu ve třetím čtvrtstoletí 20. století bylo dokonce později vystřídáno jeho všemožně zamlčovaným flagrantním "posilováním". Tento fakt sociální demokraté bohužel neberou dostatečně v potaz a jejich pokračující politika usmiřování, nevyhraněnosti a sociální ekvilibristiky se jeví být jako "pěstí na oko" současnosti. Okolnost, že politikům a politickým stranám se na Západě stále méně věří (viz jinde zmiňovaný F. Zakaria) toliko specifičnost dnešní doby stvrzuje. Nikdo bezpochyby není přesvědčen, že u nás by tomu mělo být nějak jinak.

Když téma lidských práv, tak kam zmizelo v České republice právo na lidové vlastnictví - nevysmívejme se tomuto pojmu - statků vytvořených alespoň dvěma generacemi jejích občanů, ať již v rámci federálním nebo národním? Kde najdeme právo na život všude kolem nás násilně zabíjených lidí (rozumí se v míře hojnější než za reálsocialismu)? Kdo vskutku právoplatně rozhodl o rozbití Československa? Kde je právo na práci nezaměstnaných? To všichni ti bezdomovci (cca 0,5-1 % populace) jenom "svobodně vylezli" na povrch, zatímco "hanebný socialismus" je kdesi ukrýval, věznil či snad fyzicky likvidoval? Jsou současní početní čeští narkomani, nebývale rozšířená prostituce obecným jevem lidské civilizace a kultury (anebo pouze té zbožněné kapitalistické)?

A ještě další krátká poznámka k často ve vztahu k jiným zemím světa u nás po příkladu Spojených států ventilovaným lidským právům (nějaký "velký vzor" musíme přece neustále mít!, bez něj jsme bezradní). Dovolí si nějaký jenom poněkud informovanější člověk tvrdit, že v České republice existuje svoboda písemného projevu? Je to přece jednak "vymoženost" "trhu", který určuje náklady knih, jednak jsou to různé "odborné redakce", které ve společenských vědách velice obezřetně sledují nejsou-li k tisku nabídnuté publikace v rozporu s dnes převládajícím "světovým názorem", tj. v podstatě nezpochybňují-li kapitalismus. Politické "vězně svědomí" (ne všichni mezi nimi byli příklady ctnosti) mnohonásobně vystřídali kriminálníci malého i velkého formátu (třebaže se dějí, zatím velice nesmělé pokusy připravit podmínky pro nové "politické procesy") , korupce viditelně zmohutněla, brutální vraždy - tentokráte již také nájemné (žijeme přece v osvíceném tržním světě) - jsou na denním pořádku, u liknavých soudů se lidé svých práv nedomohou. Arogance moci nezmizela, byla toliko doplněna arogancí peněz. Nejen ty "vytulenované" banky, nýbrž prakticky všechny bankovní domy s posvěcením státu "zákonitě" odírají obyčejné střádaly ("podnikatelé" nespoří, u nich se musí peníze "točit"). Stejně jako právo na práci, tak i právo na spravedlivou mzdu neexistuje, ale "právo" na nespravedlivý - regulérní, kapitalismem přiznávaný, avšak též neregulérní (zamlčovaný, kriminální) - zisk ano. Nedivme se: takový je přece "všeobecně prospěšný" kapitalismus!.

Jak se k těmto skutečnostem staví ČSSD? Není daleko od pravdy svého času vyslovený příměr odborářů, že posledně navrhovaná reforma veřejných financí má proběhnout v duchu "Jánošíka naruby": "Chudým brát a bohatým dávat". Dávná zkušenost praví: "chudých" je relativně mnoho, a tak když se jejich životní podmínky "přitvrdí", bude to na státní kase znát. Je to ovšem živobytí na bázi víceméně elementárních potřeb, pro bohatší vrstvy obyvatelstva nepodstatných.

7

Neobyčejně rozporuplné je odedávna ve světě proklamované - a vícestranně zneužívané - právo národů na sebeurčení a na zachování jejich státní suverenity. Naprostou samozřejmostí by se mělo stát, aby levicové strany v Evropě (ČSSD nevyjímajíc) mohly v tomto ohledu naprosto nekompromisně a přesvědčivě působit (což se neděje).

Problém se vztahuje např. k 20-30 mil. Kurdů, obývajících od nepaměti region ve 20. letech minulého století rozdělený hranicemi pěti (asijských!, sem patří výraznou měrou také Turecko) zemí pod kuratelou Západu, kurdským menšinám nepochybně příliš nenakloněných (svého času vykonané sliby ve věci osamostatnění se nenaplnily: nebyly k tomu vojenské a ekonomické důvody ze strany Britů a Američanů). "Státnická opomenutí" spolu s imperialistickou ignorancí vedla po rozpadu Osmanské říše k tragickému osudu tohoto národa. Sociálnědemokratické strany a země, kde tyto strany občas vládly, nevyvíjely v daném směru nikdy žádnou významnější iniciativu a ukazuje se, že ani nyní svůj lhostejný postoj nemění. A to přesto, že Američané nedávno - při přepadu Iráku (2003) - zneužívali irácké Kurdy ke svým cílům: žádný zárodek samostatného kurdského státu nadále bezpochyby nepřipustí. Když ne jinak, tak aby si neznepřátelili turecké "NATO".

Sporné je však uvedené právo v případě kosovských Albánců, vysokými přirozenými přírůstky populačně "vytlačujících" původní srbské obyvatelstvo na srbském kmenovém teritoriu. Albánci byli dokonce - podobně jako Němci do Čech ze strany českých králů - Turky do Kosova implantováni a zajímavé je, že také za druhé světové války bylo toto území fašisty programově osidlováno albánskou populací (již na počátku 40. let zde Albánci prvně početně převýšili Srby)! Albánská populace má mateřskou zemi v sousedství a pouze obnovená autonomie uvnitř (celistvé) Jugoslávie měla být v tomto směru přijatelným řešením (opětovně se tu ukazuje, že socialistická federace byla velice účinná, a to bez zvláštních obětí). Těžko si lze představit, že by bylo např. dovoleno, aby se různá etnika obývající Spojené státy na svém "národním" základě osamostatňovala, o což militantní kosovští Albánci v rozpadající se Jugoslávii nepochybně usilovali a nadále nyní - v dočasném útlumu - usilují!

"Velká Albánie", to je neustávající sen řady albánských nacionalistů - kapitalistů - islámistů (starý již asi 120 let). Někteří odborníci se domnívají, že ohniskem této ideje jsou spíše právě kosovští Albánci než Albánci "albánští". Současná Albánie představuje základ, k němuž je třeba připojit Kosovo, velkou část Makedonie a dílem i některá území Černé Hory a Řecka. Je více než příznačné, že etnické čistky prováděné v Kosovu jakoby na oplátku na úkor Srbů, Romů, Černohorců a Turků země NATO nikterak silně neznepokojovaly. Koneckonců, co prováděli Chorvati se srbským obyvatelstvem např. v Srbské krajině nacházející se uvnitř Chorvatska? Nebylo to také "čištění" s genocidními prvky? Takovéto postupy samozřejmě reprezentantům západní "civilizace a kultury" zase tolik nevadily.

Politika Spojených států je přísně a arogantně nevybírává. Polofeudální Saudská Arábie, "spřátelený" orientálně despotický Uzbekistán nebo polofašistický Izrael jim nevadí, pokud nepřekážejí jejich velmocenským ambicím (a naopak je podporují, vytvářejíce tak své opěrné "pozemské" základny po světě).

Otázka "práva na národní sebeurčení" by se rozhodně neměla transformovat do teroristické polohy v jejímž pozadí stojí obvyklá primitivní ctižádostivost některých osob a možná též - podobně jako v Čečensku - islámský fundamentalismus. Není daleko od věci, když poměry v Kosovu opět srovnáme s českými Němci (vyhrocenost tohoto problému se ovšem datuje až od doby pobělohorské, nikoliv z kolonizací ve 13. a 14. století), uplatňujícími svého času na "starobylém" (tento výraz je ovšem velice relativní, co Germáni - nikoliv vysloveně Němci - a Keltové před nimi?) českém území nároky na samostatnost (zcela logicky následně vyúsťující do požadavku splynutí s "vlastí").

Právě přepadení zbytku Jugoslávie vojsky Spojených států a spojenců je mimořádně vážným projevem toho, že kapitalistický imperialismus ze světové scény dosud nezmizel, že naopak posílen rozpadem SSSR a na svůj vlastní materiální rozvoj se plně - lze říci až sobecky - orientující Číny jakoby ožívá ve svých nejsurovějších a nejgrotesknějších podobách (začíná se hovořit o americkém neoimperialismu). Spojené státy zde přirozeně sehrávají vůdčí roli (bylo tomu tak už v případě korejské války před více než padesáti lety), stejně jako vojenské výpady Sovětského svazu se kdysi - vůbec ne vždy! - kryly spoluúčastí "spřátelených armád". Neuvěřitelné je, že v rámci svého "nového zapojení" se tu dostalo velice pochybné cti i Čechům, kteří se jako samostatný stát tímto způsobem prvně po řadě století dopustili nepopiratelného agresivního vpádu na cizí území (česká vojenská angažovanost na Balkáně a v Iráku i Afghánistánu je nyní již nepokrytá)! Pozor však: s jídlem roste chuť a "včasné ochranné agrese" či "preventivní války" (v případě Iráku je řeč o jeho "odzbrojení"!) se mohou snadno stát základním "zákonem světa" pro blízkou dobu! A dříve nebo o něco později nemohou než velmi zle skončit!

Vzpomeňme tu jenom diktování, kdo smí či nesmí obchodovat s tou kterou zemí (týkalo se akcí ještě před posledním přepadem Iráku, ale též např. Íránu, namnoze také Kuby). Připomeňme si zastavování, prohlídky a vynucené vykládání ruských tankerů v Perském zálivu (dějí se pokusy kontrolovat na moři "podezřelé lodě" kdekoliv), výstavbu vojenských zařízení na teritoriu České republiky v ničem si nezadávajících s "okupačními" enklávami Sovětů (a je jedno, zda se jedná o aktivity NATO či USA) atd. Taktéž nařízení, jímž jsou od ledna 2004 lidé cestující do Spojených států ve většině "nedůvěryhodných" zemí podrobovány fotografování a braní otisků prstů svědčí o mnohém (mimochodem: zdá se, že zase za nějak zvláštní přátele nejsme našimi "novými bratry" považováni /Slovinci např. ano/!). Myslí si Američané opravdu, že jejich chování bude před dějinami - a nakonec odplatou ponižovaných národů - zapomenuto?

Právě v souvislosti s Kosovem - Jugoslávií se objevily prvně úvahy (avšak také již žaloby) o trestuhodném chování NATO a USA, a to především kvůli civilním obětem podivné "první humanitární války" (jistěže pěkné slovní spojení, stejně jako Havlovo "humanitární bombardování"!). Některé expertízy (Amnesty International, Human Rights Watch) hovoří o zjevném porušování válečného práva, byť ne více než v individuálních projevech (což vyznívá směšně v konfrontaci s globální agresivní americkou politikou): při osmi útocích na objekt srbské televize, na mosty, tržiště, nemocnice, elektrárny, vodárny. Advokáti několika jugoslávských občanů ostatně předložili v roce 2001 u Evropského soudu pro lidská práva žalobu proti 17 členským zemím NATO (včetně České republiky, jsme věru v dobré společnosti!). Jak mohou v dnešním "civilizovaném" světě, honosícím se příkladnou "demokracií a svobodou" podobné akce v konečné fázi dopadnout si nedělejme iluze. Svědčí o tom nakonec "vyřízení" žaloby na Německo, týkající se odškodnění leteckých útoků na město Varvarin s charakteristickým odůvodněním ve smyslu, že jednotlivci nemohou žalovat státy za škody způsobené válkou (viz Právo z 11. prosince 2003). Státy, resp. jejich reprezentativní orgány, víme přece přesně jaké!, mohou jednoduše beztrestně zabíjet (a provokovat a zase zabíjet!).

Česká mírová společnost k bezpříkladnému útoku Severoatlantické aliance proti Jugoslávii vydala v březnu 1999 kvalifikované prohlášení, v němž se praví: "Útočné akce NATO jsou de facto vyhlášením války suverénnímu státu, který nikoho nenapadl. Skutečnost, že k nim došlo bez schválení RB OSN znamená evidentní porušení Charty OSN a mezinárodního práva. Je dokonce v rozporu i s čl. 1 Severoatlantické smlouvy, která smluvní strany zavazuje mj. ,zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů" (Žít v míru. Základní právo člověka. ČMS, Praha 2000, s. 29). Kam že to současný svět "euroatlantické civilizace" (komicky zahrnující i ČSSD) dospěl?

Usilování o "odzbrojení" Iráku - zajisté převeliká škoda, že nelze tímto způsobem postupovat i v případě Ruska nebo Číny! - je toliko jedním ze sémantických zmatků, vyvolávaných absurdními poměry dnešního světa. Morbidní terminologie se týká i názvu celé imperialistické agrese - Svoboda Iráku! Taktéž veškerý koncept likvidace zbraní hromadného ničení, zprvu se vztahující toliko k jaderné výzbroji, je prazvláštní: je koneckonců přece jedno zahyne-li někdo kulkou vypálenou agresorem z laserové pušky nebo raketou či bombou naváděnou laserem z letadla či vrtulníku, nebo tříštivými pumami s poetickým názvem "sekačka sedmikrásek" na jedné straně, eventuálně chemickým či biologickým zamořením (jedině toho se Spojenci bojí, proto také ošemetná důvěra, jíž se těší čeští specialisté v tomto směru) na druhé straně. Proč se nezakážou různé ty "nejmodernější" zbraňové systémy, snižující rapidně šanci na přežití nepřítele, toho civilního nevyjímajíce? Všechny tyto podivné "metody" spojuje smrt a důležité je jen jedno: kdo útočí a kdo se brání, přičemž těch druhých umírá podle svérázné aritmetiky (a "práva") Západu vždy mnohonásobně více než těch prvních. Perverznost této primitivní válečnické praxe pak završuje (dozajista nevyslovený) příkaz, že ji nikdo nesmí jakkoliv zpochybňovat, za to je nutno ji obratně prezentovat veřejnosti.

Přesvědčivým důkazem "neobyčejného hrdinství" amerických šiřitelů "svobody a demokracie" je bitva, při níž zahynuli Saddámovi synové (a jeho čtrnáctiletý vnuk!). Dvě stě vojáků v obrněných transportérech podporovaných dvěma vrtulníky ostřelujících raketami úkryt obránců - byli nalezeni mrtví čtyři! - se vskutku bezpříkladně vyznamenali (to bylo jistě medailí a oslavných článků!). Tupá propaganda se manifestovala také v případě "osvobození" pohledné americké vojačky z "iráckého zajetí" (jak se ukázalo, nebyla na této akci téměř žádná pravda a leccos naznačuje, že příslušný "hrdinský čin" byl prostě narežírován). Nějak je přece zapotřebí odvést pozornost od nyní již stovek zbytečně zemřelých amerických a dalších vojáků (a přirozeně též tisícovek iráckých civilistů),

Žádné "zakázané zbraně" se v Iráku nenašly (což v září 2003 nakonec přiznává samotný Bush), ačkoliv úsilí v tomto směru podnikané bylo obrovské a různé "objevy" v tomto ohledu se vzápětí nepotvrdily (začalo se dokonce hlásat, že Saddám prostředky toho druhu včas zničil, přemístil do Sýrie apod.). Prostě výmluvy úsměvně působící v konfrontaci s tím, že např. v samotných USA se v květnu 2003 objevily biologické zbraně (např. antrax) kdesi zapomenuté. Charakteristické tady je, že např. britský ministr zahraničí J. Straw jen tak mimochodem nakonec v téže době prohlásil, že najití příslušných zbraní vlastně "nemá zásadní význam". A neobyčejně zarmucující je, když anglický vládní expert Kelly řekne, že jakékoliv důkazy o přítomnosti zbraní toho druhu neexistovaly, a že světu byly fakticky předkládány vymyšlené argumenty, a sám pak zahyne sebevraždou.

To, co v současnosti provádí "Bushova Amerika" myslíme, že velice inteligentně a pro české poměry venkoncem odvážně charakterizoval P. Barša (viz Lidové noviny ze 13. září 2003). Ve své analýze americké zahraniční politiky uvádí: "Válkou v Iráku pokračovala Amerika ve strategii vyzkoušené v minulém století. Jejím základním pravidlem je útočit na toho, kdo nemůže Ameriku ohrozit, nikoliv na toho, kdo pro ni představuje nebezpečí. Cílem útoku totiž není obrana, ale manifestace síly, která má zastrašit skutečné ohrožovatele". Politolog měl jen ve své zprávě dodat, že máme ve světě vskutku podivného kamaráda, ale především to, že je dnes svým způsobem jedno, vládnou-li v USA (jak se autor domnívá) na jedné straně "zvítězivší" neoimperialističtí jestřábi spolu s křesťanskými fundamentalisty, proizraelskými lobbisty a neokonzervativisty, nebo na druhé straně jacísi liberální multilateralisté. Barša měl zejména uvést, že ve skutečném pozadí nynější hegemonistické zahraniční politiky Spojených států stojí v první řadě americký kapitál (jakožto rozhodující síla v "nadnárodních společnostech"), zaštíťovaný polofašistickou ideologií "obrany a šíření svobody a demokracie" (pojmů to zoufale zhrzených).

Prazvláštní, nezřídka převrácené významy slov byly typické nejen pro reálný socialismus, ale i pro moderní kapitalismus: "Dnešní establishment drží krok s pokrokem, proto si oblíbil termíny z oblasti optiky a divadelnictví: politická scéna, spektakulární případ, politické spektrum, katastrofický scénář, vysílat signály, zviditelnit se" (K. Kosík: Předpotopní úvahy, s. 241). "Bushisté rázně umazali otazníky u všech klíčových slov Západu a přikázali těm slovům znamenat jen to, co oni jimi míní" (V. Bělohradský, Právo z 15. 5. 2003). "Všechna veřejná slova naší civilizace... se odlepila od své sdělovací funkce, přestala mít jakýkoliv vztah ke kontextům, do nichž patřila, a k předmětům, které označovala" (tamtéž).

Obětí všech "moderních" válek se stávají v neposlední řadě civilisté, cynicky považovaní za "doprovodné" či "vedlejší" obětní efekty. I v případě Iráku tomu tak bylo (a je) a předem se dobře vědělo, že tomu tak bude (nebo se to vědět mělo). Svérázná "osvobozovací válka", za níž budou rodiny těch mrtvých, zranění a všichni trpící (na obou stranách!), v logice věci, vždyť jak přece jinak, neobyčejně vděční. Řády se budou udílet, prapory budou vlát, salvy střílet, slavnostní projevy pronášet! Myslí si agresoři, že sliby obnovy - zajisté, že v první řadě všeho, co bude sloužit "exportu" (neboli vývozu ropy!) - a "humanitární pomoc", z níž těží dočasně a jen nepatrné podíly obyvatelstva, může to vše alespoň po hmotné stránce vynahradit?

Takovýto ne-řád je potom ve své domýšlivosti, zpupnosti a nesebekritičnosti schopen zničit třeba celou zeměkouli. Jaké síly proti tomu postavit? Jen vzdělanost a výchovu, případně národní sebevědomí? Lidé zaslepení hmotnými tretkami, pseudoduchovním škvárem rozmanitého typu a lživými informacemi by měli konečně prozřít (a ne jenom čekat až se probudí do "ještě tvrdší reality"). Vzchopí se Evropa vbrzku k obnovení své relativně pozitivní dějinné role (určité náznaky se nyní objevují)? Sehraje Čína za nějakých třicet čtyřicet let v tomto ohledu výrazně prospěšnou úlohu, anebo i ona podlehne destruktivnímu kouzlu falešné svobody a demokracie a... konzumu, zakrývajícímu stupidní kšeftařskou civilizaci posledních dvou století, kde vše dobré v kultuře neslo pečeť kritiky stávajících lidství urážejících poměrů?

Nikoliv nemístné jsou věty z Baršova shora citovaného textu: "V současné době... skutečným partnerem Ameriky nejsou její středo- a východoevropští kývalové (lhostejno, zda se rekrutují z bývalých disidentů, nebo bývalých komunistů), ale ,stará Evropa°, nastavující mocenské meze americkým imperiálním ambicím..." (tamtéž).

Na tomto místě se nemůžeme nedotknout problematiky evropské integrovanosti. Ta tvoří v poslední době zvláštní kapitolu v politickém dění České republiky. Mohutně, leč s jakýmsi falešným a vnuceným nádechem oslavované vítězné referendum z června 2003 o vstupu země do Evropské unie se sice odehrávalo za vlády ČSSD, avšak jsouc v podstatě nadčasové mohlo stejně tak probíhat i pod patronancí neextremistických vlád jiných. Začlenění našeho státu do Unie nemělo alternativu: český "ostrov" typu bohatého Švýcarska a uhlovodíky oplývajícího Norska nepřipadal v daném prostoru již z geopolitických příčin v úvahu. Otázka co toto členství ve skutečnosti Čechům v kratším a středním časovém horizontu přinese - zejména z hlediska životní úrovně (sotva lze pochybovat o tom, že v katastrofálním stavu oblasti duchovní se s něčím pozitivním shledáme) - není prozatím prakticky zodpověditelná. Samotný plebiscit proběhl vcelku za neobyčejně problematických okolností a připomínal poněkud frašku (na ně jsme ovšem zvyklí, jsou součástí "národních tradic"). Zvláště odpovídající zákon č. 515/02 Sb. již byl formulován tak, aby při referendu nebylo zapotřebí ani nadpoloviční účasti občanů a v případě neúspěchu by se tento akt jistě po určité době opakoval. Podobné "české chytráctví" použila snad ještě pouze jedna či dvě z dalších kandidátských zemí. Odpůrci jinak mluvili o tom, že před takovými závažnými úkony, jako byl rozpad Československa se žádné referendum nekonalo, stejně tak před vstupem republiky do vojensky více než problematické organizace NATO.

Jistojisté je jedno: hmotný prospěch z příslušného začlenění budou mít v rámci vládnoucího "tržního řádu" opět především politicky a hospodářsky dobře situovaní lidé, většina obyvatelstva v existujících podmínkách globálního kapitalismu (!) těžko (totéž platí i v případě prospěchu pro ostatní komunitární kapitál: ten pravděpodobně očekává, že začleněním zemí s relativně nízkými mzdami do Unie bude možno vyvíjet tlak i na mzdy "starých" zemí, odtud hlavní ochota "přijímat"). Na druhé straně při použitých argumentech "pro" a "proti" se kupodivu nebral v úvahu významný činitel, a sice ten, že rostoucí integrovanost světa musí nakonec vyústit - v duchu nezpochybnitelných predikcí Marxových - do obecně humanizovaného prostředí nekapitalistického (!) typu, takže vše na této cestě je v konečné instanci progresivním procesem. Stále přesvědčivěji je i v nejposlednější době dokládáno, že "velký mozek" 19. století se v podstatné části svých závěrů v zásadě nemýlil, že se jenom unáhlil v časovém určení vývoje lidské společnosti - z hlediska souhrnné evoluce nejen vesmíru, nýbrž také lidstva přímo směšného (jedná se maximálně o dvě století!), že podcenil dočasnou (!) mobilizovatelnost kapitalistické soustavy.

Nabubřelost, brutalita a nezodpovědnost Spojených států po rozpadu sovětského bloku je ohromující (ale dala se čekat, je součástí kapitalistického způsobu vládnutí i samého života, přirozeně již svou podstatou negativně bezuzdného). Nevěstí rozhodně do krátko- a střednědobého budoucna nic dobrého. Americké vojenské zásahy, jež měly bezesporu ve druhé polovině 20. století jisté morální opodstatnění snad pouze v Iráku 1991 vyzněly zcela nepřijatelně v Koreji, Vietnamu, Srbsku a masivní vystoupení proti Afghánistánu 2001-2002 vyvolává taktéž vážné pochybnosti. Politováníhodné zavraždění více než tří tisícovek lidí v New Yorku a Washingtonu v září 2001 (jakkoliv zákeřný přepad Pearl Harboru šedesát let předtím měl obětí méně, ale vedl ke vstupu USA do války) nemělo být vykoupeno rozsáhlým zabíjením a utrpením stejně nevinných osob v Afghánistánu, a to bez jakýchkoliv výčitek svědomí (za to s nebývalým halasem). Je to praxe gangsterské pomsty v podsvětí, jež nemá vůbec nic společného s hrdinstvím spojeneckých vojáků za druhé světové války! Je nebývalou náhodou, že počet civilních obětí agrese Spojených států do Iráku byl v roce 2003 (pouze v době války) odhadnut řádově na totéž množství jako newyorkský masakr (po čase však bude mnohem vyšší, ztráty na civilním obyvatelstvu v období poválečném nejsou vykazovány)? Podle Týdne (č. 48/2003) však mělo v bojích padnout téměř 6400 iráckých vojáků, ale civilistů přes 9700! Poměr iráckých obětí k obětem "spojeneckým" činil tedy 53:1! Tento nepoměr se stává základním zákonem vládnoucím v "civilizovaném" světě! (Je ostatně dobře známo, že při anglo-americkém bombardování Prahy v únoru 1945 tu zahynulo více lidí než za nestoudného přepadu Československa v roce 1968). Proč různé ty průhledné vytáčky ze strany vůdců ČSSD k současnému působení "nejbližších spojenců" ve světě?

Ideologie Američanů vychází z přesvědčení "nemáme soupeře", "jsme nejlepší", "nemusíme brát ohledy na nic" (na životy cizí i koneckonců naše, na pravdu pravdoucí, na právo jako takové). A tak se vraždí v Iráku a dozajista se bude chtít vraždit i jinde (jen co se věci náležitě vyhodnotí). Vraždí se nejen iráčtí (a v malém rozměru též - přirozeně omylem - spojenečtí) vojáci a dokonce "kooperující" policisté, vraždí se - nepochybně "nechtěně" a s "politováním"! - irácké ženy (třeba těhotné), děti, starci, novináři, kameramani, bombardovala se - v důsledku "technických chyb" - zdravotnická zařízení, odjíždějící ruský diplomatický personál (vzpomeňme na záhadné zásahy čínské ambasády v Bělehradu!) apod. Všechno toto vraždění je prováděno - jak přece jinak, máme co do činění s civilizovaným, práva dbalým agresorem - "povolenými" (nebo dosud nezakázanými) zbraněmi.

Totéž co zde bylo řečeno ve vztahu k Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku (Korea a zejména Vietnam jsou již neprávem zapomínány) se týká vývoje letité situace v Izraeli - Palestině, kde již nelze oddělit příčiny a následky tragických střetů, vždy ovšem s tím výsledkem, že Palestinců umírá při krvavých konfliktech několikanásobně větší počet než Židů (lze vůbec více omluvit střílení palestinských chlapců-dětí, kteří házejí kameny, než zabíjení nevinných Izraelitů?). Při veškeré úctě k neomluvitelným židovským obětem za druhé světové války - z toho judaistická propaganda stále obratně těží - není dnes v uvedeném sporu přespříliš mnoho ospravedlnitelného. Neberme na lehkou váhu, jestliže prezident Palestiny a nositel Nobelovy ceny je ozbrojenými silami cizího státu (Izraele) izolován ve svém rozbombardovaném vládním sídle (2002) na svém soustavně ničeném státním území a je mu nabízen sousední nepřátelskou zemí "milostivý" exodus "bez návratu" (před časem se začalo dokonce hovořit o jeho vyhoštění - z území, na němž je nejvyšším představitelem!). Neignorujme skutečnost, že na počátku roku 2003 byla Izraelem "zakázána" účast palestinských představitelů na konferenci o Palestině v Londýně (!), že Izrael odmítl účast těchto zástupců na schůzi palestinského parlamentu v hlavním městě Palestiny Ramalláhu (!), že byly uzavřeny tři palestinské univerzity (nepřipomíná nám to něco?!), že byly omezeny cesty vysokých reprezentantů Palestiny po palestinských územích (!) (viz Lidové noviny ze 7. ledna 2003). Nepodceňujme bezpříkladné bourání domů rodin údajných příbuzných teroristů, "ulice srovnané buldozery" nebo "zastřelení při pokusu o útěk" (to vše probíhá již od vzniku židovského státu, ale lidská paměť není spolehlivá)!. Rovněž zpochybňování různých masakrů Palestinců ze strany Izraele bývá běžné (jde prý o fámy a komise, které by je měly vyšetřit jsou rozpouštěny). I všechny tyto excesy a "argumenty" jsou z epochy německého nacismu dobře známy.

Nelze přijmout s jakýmkoliv porozuměním fakt, že výsledkem každého dosavadního válečného střetu v daném prostoru bylo rozšíření izraelského státního území a pokusy postupně zabydlovat (momentálně!) palestinská teritoria židovskými osadníky svědčí o bezohledné dlouhodobé koncepci vytvářet velký Izrael. Nepříliš vzdálená provokace - snahy o stavění plotu a příkopu kolem palestinských teritorií - vždy ovšem na těchto územích, nelze než odsoudit! Co vůbec "trvalá" (vojensky prý nezbytná!, také tento argument je z historie dobře povědomý!) okupace západního břehu Jordánu, Golanských výšin a pásma Gazy? Nebylo by svého času skutečně lepší založit stát Židů v Ugandě nebo v Argentině, jak se kdysi alternativně navrhovalo (T. Herzl), a s jejich návratem do "prastaré" vlasti počkat až se civilizačně kulturní poměry na Zemi jednou uklidní, v což pevně doufáme. S jakýmkoliv antisemitismem nemá naše objektivní hodnocení přirozeně nic společného.

Izraelská režisérka Y. C. Gerstel: "Je to západní pokrytectví, nazývat jednoho teroristou a druhého ne". "Izraelské boje v druhé intifádě už nejde srovnávat s bojem o holou existenci, je to válka o Velký Izrael" (Právo ze 17. 4. 2003).

Máme za to, že čeští sociální demokraté jsou v kauze Palestina - Izrael v podstatě neteční, ačkoliv i Spojené národy, Evropská unie a dokonce samotné Spojené státy (aby se neřeklo) čas od času proti izraelským teroristickým aktům protestují, což ovšem nebrání tomu, aby tento "ostrov svobody" trvale zásobovaly, v první řadě zbraněmi, přičemž každá zásilka zbraní Palestincům je chápána jako agresivní akt (také tady jde o "slovní převrat"). Je více než typické, že Česká republika odmítla v roce 2002 v Komisi OSN pro lidská práva v Ženevě odsoudit Izrael za jeho násilí vůči Palestincům (40 z 53 členů komise hlasovalo pro příslušnou rezoluci). Tento dokument byl velmi ostrý: protest proti "hromadnému zabíjení" Palestinců, ukončení vojenských akcí Izraele na západním břehu, hrubé porušování lidských práv ze strany Izraele, legitimní právo na odpor "všemi prostředky". Známé jsou neuvážené výroky pronesené (údajně?) svého času M. Zemanem při návštěvě Izraele, kdy v podstatě srovnával Arafáta s Hitlerem. Jeden člen koaliční vlády zase demonstruje "sílu" České republiky tím, že Palestince při návštěvě Izraele adolestentně ignoruje (aby se po jisté době snažil tento akt zahladit "rovnocennou" návštěvou Palestinců).

Teprve v květnu 2003 izraelský premiér A. Šaron začal hovořit o tom, že okupace (!) palestinských teritorií k ničemu kloudnému nevede. Byl to nicméně jenom momentální slovní úlet, nemající s tím, že by izraelský militarismus začínal prohlédat nic společného. Zatím se ukazuje, že vše zůstává při starém.

Co když jednou začnou Keltové, jejichž historicky přetransformované zbytky žijí v Irsku, Bretani, Walesu a Skotsku, prohlašovat, že vlastně i střední Evropa byla před dvěma tisíciletími jejich kmenovým prostorem a náleží vlastně právoplatně jim (Němci koneckonců tento "starobylý" argument také používali)? Podobné cynické arogance nemají k praktikám holocaustu hitlerovců zase tak daleko (jsou jen v opačném gardu, takové již jsou dějiny: jak dnes pohlížet na sympatické americké a britské vojáky z 2. světové války, jaké zklamání způsobila v roce 1945 upřímně vítaná sovětská armáda v roce 1968)... Co se dnes týká stále pouze řádově tisíců může jinde nebo jindy snadno přerůst ve vyvražďování milionů.

Nutno na tomto místě také uvést, že nejeden sionistický intelektuál doma i v zahraničí upozorňuje na nesmyslnost a zákeřnost politiky Izraele (již dlouho sloužící jako mateřská letadlová loď Američanům) na Blízkém východě. O této politice hovoří podrobně např. kniha A. Lilienthala: Sionismus (český překlad: Praha 1988). Je tam barvitě popisována letitá nevybírává expanze Židů od počátku ustavení samostatného státu, cílené vyhánění Palestinců z půdy, ničení jejich obydlí, srovnávání celých vesnic se zemí, vraždění arabských obyvatelů, včetně žen a dětí.

Ukazuje se, že Američané (spolu s nejvěrnějšími - "labouristickými"! Brity) zvolili při své irácké politice velice křivou a ostudnou cestu, navzdory tomu, že se stali předmětem obšírné kritiky i z pozic svých evropských spojenců, o milionových lidových protestech na celém světě nemluvě (již před útokem na Irák se mělo údajně jednat o největší demonstrace po 2. světové válce!). Snaží se trestat namnoze nevinná hnutí či prakticky bezbranné země (nebo dokonce jejich představitele!) za to, že nejsou schopné se vypořádat s "nepřáteli svobody a demokracie", ačkoliv sami to nedokážou! Nevolají k zodpovědnosti tak dalece skutečné viníky, ale jako náhražku neprovinilá rukojmí, což je způsob nanejvýš odsouzeníhodný. Některých zemí, ať již zdůvodněně nebo pod záminkou (typicky viz zmíněné Srbsko a nyní nepochybně též Irák), používají USA prostě rovněž jako cvičiště pro ověřování zdokonalených zbraní. Tím se jejich profil stává režimem s tezí "nejsvobodnější a nejdemokratičtější země na světě" evidentně neslučitelným, ba přímo protikladným.

Budeme-li považovat fašismus v nejobecnějším vyjádření za (falešnou) ideologii, jež neuznává jako plnohodnotné osoby "slabší" členy lidské společnosti (včetně hlediska rasového, národního, individuálního, ale venkoncem také třídně sociálního - i sám kapitalismus je potom v zásadě fašistické povahy, neboť zneužívá v jádru lidsky negativní vlastnosti "podnikavosti" na úkor osob vyznávajících jiné hodnoty), které nejen utlačuje, nýbrž nezřídka také fyzicky i jinak likviduje - pak se militantní Spojené státy nepochybně nalézají na cestě k takovémuto pojetí - bohužel však též k praktickému formování - světa.

Američané přišli vcelku před nedávnem na to, že není-li po ruce reálný nepřítel, jednoduše se vymyslí. Ničit faktická města, dopravní infrastrukturu, ale také porodnice, starobince, cizí zastupitelské úřady, to jinými metodami přece dost dobře nejde (substituující virtuální technika a cvičiště mají pro "novodobu" zjevně své meze). O materiální, avšak také lidské oběti na straně fiktivních nepřátel se tu nikterak nejedná. A koneckonců ani o jakési strategické záměry: pozůstatky jugoslávského socialismu vládnoucí Američany zase tak mnoho neznepokojovaly, i když okolnost, že země se nehodlala pokořit jejich světovládě jako mnozí jiní, to jim v žaludku určitě leželo. Lze se jen s jistou dávkou ironie těšit, až budou objektivní analýze podrobeny účasti islámských radikálů (nebo dokonce přímo ozbrojených teroristů) na nepokojích v Bosně a Hercegovině, v Kosovu, Makedonii, Čečně (tam se to již začíná připouštět, Rusko je přece jenom vojensky mocná země)... Přátele - nepřátele není ovšem možno měnit jako figurky v loutkovém divadle. S podivem je, jak si takovéto do očí bijící extravagantnosti "průměrný občan" dlouho dostatečně neuvědomoval... (o Američanech to platí obzvláště, je to zřejmě důsledek známého jevu "lokálních terorů", kdy relativně bohatší "občané" udržují spolu s místní "justicí" a různými těmi šerify a "národními gardami" jakýsi divný "pořádek" zabezpečující pro ně klid). Skepse přitom v tomto směru nadále zůstává.

Američané se ostatně nikterak netají s tím, že v Iráku, Jugoslávii, Afghánistánu a nepochybně také ve "druhé" irácké válce testovali nové zbraně a dokonce nové psychologické metody. Speciální jednotky nabývají pod heslem "najdi a zabij" charakteru prostých vrahů (příslušné "zákony" v tomto směru již byly připraveny).

Spojené státy si donedávna zjevně ověřovaly postupy vedení válek s minimálními "domácími" oběťmi a teprve v případě Iráku 2003 se znovu pustili do válečných operací s přímým válečným nasazením vlastních lidí. Jestliže Vietnam je stál takřka 60 000 mrtvých (a ohromnou krizi svědomí), Pouštní bouře však asi jen 150 (nejinak spolu s Brity také "Irácká svododa", ale zde oběti pokračují a počet padlých po oficiálním vyhlášení konce války již o hodně přesáhl množství "válečné"!), potom snad žádný zabitý nebyl registrován při přímých bojových akcích v Srbsku-Kosovu a jen něco málo v Afghánistánu. Jedině v této sobecké jednostrannosti (vyhýbat se pokud možno obětem ve vlastním táboře) se pravděpodobně objevuje svérázný humanismus dnešních bezkonkurenčních vládců světa. Zjevný trend šířit teror-protiteror či "americké zájmy" - především ty kapitálové, byť placené z peněz všech daňových poplatníků (nejen amerických, nýbrž také např. českých!) - po zemském povrchu pokud možno bez ztrát na vlastních životech (na obětování tisíců "cizích" a "zaostalých" civilistů se nehledí) byl v poslední válce pravděpodobně narušen. Není to však rasismus-nacismus-fašismus v naprosto učebnicovém provedení?

Podstatu problému "aktuálního válčení" vyjádřila svého času nejvýstižněji M. Albrightová: "Pokud můžeme, jednáme multilaterálně. Pokud musíme, jednáme unilaterálně". Také postoj Spojených států k "připuštění" zemí kritizujících USA a Británii k zakázkám vztahujícím se k obnově Iráku je z tohoto těsta. Všude hlásaný krajní ekonomický liberalismus Američanů (i Angličanů) dostává na frak: když jsme zemi rozbili (!), tak je přece spravedlivé (!), abychom ji spolu se svými nejvěrnějšími (nějaký pakatel vždycky zbude) za peníze přepadeného národa (!) také obnovili (!). Jak jednoduché! Schizmatu doby odpovídá náležitě výrok německého sociálního demokrata O. Lafontaine, týkající se bezkonkurenčně USA: "Bohaté země posílají bezpilotní smrtící stroje a chudé země nasazují do boje sebevražedné atentátníky".

Ovšem právě Irák ukazuje, že Američané (spolu s Brity) začínají své země - i ostatní svět - "zvykat" na to, že "bezoběťová" doktrína bere za své. Je to nepochybně další etapa světovlády, která disponuje onou zvláštností, že nezná hranic a jednou nastartována samovolně se šíří. Má tím být nejspíše lidstvu naznačeno, že samozvaná (americko-anglická) "vrcholná civilizace", nabývající tvaru vzdalujícího se civilizačně kulturnímu okruhu kontinentálně evropskému, hodlá spravovat zeměkouli dle svých představ. Nelze mít pochybnosti o tom, že by perspektivně ráda udusila jiné poměrně militantní režimy, ale také různé sociálně humanitní revolty, které je možno v budoucnu zákonitě očekávat (včetně oné "závěrečné" velkotransformace, dříve nebo později, avšak v rozmezí pouhého jednoho následujícího století, jež dá vzniknout beztřídní společnosti)! Jak bude překonán očekávatelný odpor "poslední bašty kapitalismu" je nesmírně obtížně zodpověditelnou otázkou. Je nutno mít připraveny alespoň v teoretické rovině různé varianty. Svět se totiž může dočkat velice nepěkných událostí, nikoliv vzdálených nacistickému - fašistickému fanatismu, různým okupacím, loutkovým vládám, převýchovným a likvidačním táborům. Spíše než Němci či jiné evropské národy, včetně Rusů, mohou být iniciátorem takovýchto režimů podle nejnovějšího vývoje Američané. Nejspíše jen stále ještě jaderné velmoci Rusko a Čína brání tomu nejhoršímu.

Nějaká lidská práva Albánců - viníky konfliktu v Kosovu byli jednoznačně jejich bossové, mafiáni, velkopřepravci drog, prostoduší ctižádostivci, teroristé nejsprostšího kalibru - či osudy "jakýchsi Srbů", to není důležité. Zmiňovaný letitý útlak Kurdů, mj. v členské zemi NATO Turecku, bojovníkům za "mírový", především však "svobodný a demokratický" svět nevadí (co ostatně stálé nepokoje s lidskými oběťmi v Irsku a Baskicku, abychom vybrali jen mezi územími Evropské unie?). Stejně jako "šířitelé civilizace" nemají výčitky, když si stojí za "spravedlivým" bojem militantních skupin Čečenců, nebo když Talibán a Bin Ládina vyzbrojovali a školili zprvu v rámci (protisovětské) strategie svými zbraněmi. Co také svého času podpora Saddáma ve válce s Íránem (tehdy mu USA bez rozpaků dodávaly dokonce kultury baktérií antraxu)?

Pochybujeme o jakékoliv oprávněnosti bezdůvodných vojenských zásahů, od nepaměti nazývaných bohapustou agresí. Nesmyslný přepad Kuvajtu ze strany Iráku byl možná skutečným důvodem pro intervenci, ale potom se žádná vhodná příležitost pro ověření nových zbraňových systémů (ale nezanedbávejme ani starý osvědčený recept "oživování" ekonomiky válečnou produkcí) dlouho nenaskýtala a proto muselo přijít na řadu Srbsko. Útok na newyorské mrakodrapy (a Pentagon) přišel pro USA asi příliš brzy, lépe by se to americkému politickému a hospodářskému establishmentu nepochybně hodilo o několik let později!

Američané si "vyzkoušeli" bojování ve vietnamské a panamské džungli, potom na malém ostrově Grenadě, v poušti Blízkého východu a v příbřeží Somálska, pak v "evropské civilizované krajině", následovaly hory Afganistánu a nedávno opět Irák s několikamilionovým Bagdádem. Nepochybně všechno "nenahraditelné" válečnické zkušenosti k nezaplacení. Dalším vhodným cílem by jistě byla čínská velkoměsta (jak vyplývá ze strategických koncepcí USA náleží přece Čína a Rusko vedle Severní Koreje, Sýrie, Íránu a Libye - Irák by měl být již "pacifikován") nadále mezi možné nepřátele, vůči nimž by se mohly použít jaderné bomby)! V tomto smyslu mohou skrývat jednání o omezení počtu jaderných raket dlouhého doletu mezi Spojenými státy a Ruskem velké nebezpečí: americké zbraně jsou dokonalejší, spolehlivější a přesnější, a kromě toho Rusko je dnes doslova obklopeno americkými základnami vybavenými raketovými nosiči středního a krátkého doletu, což o území USA neplatí! Dopustí se Rusové dalšího fundamentálního omylu, jaký se naskytl v případě "gorbačovské důvěřivosti"?

Ještě před takovouto eventualitou přišla ovšem další otrlá iniciativa - několikrát již zmíněná kampaň kolem Iráku 2003, svým způsobem nikoliv "druhého Vietnamu", nýbrž "druhé Jugoslávie", u níž bylo ovšem NATO vcelku dost jednotné (opatrnost evropských členů Aliance v případě Iráku možná svědčí o tom, že někteří z nich se začali stydět). Právě v případě Jugoslávie, přesněji Srbska se poprvé objevila "novodobá" americká imperialistická doktrína, tady se prvně manifestovalo to, co se mělo vbrzku uplatnit v Iráku a očekávat i jinde ve světě. Na jugoslávském a iráckém případě se dá velice dobře ilustrovat ideová i výsostně praktická rozpolcenost institutu "sociální demokracie", resp. jejího "obvyklého vedení" - ani ryba ani rak, v konečné bilanci však vždy na straně kapitálu, a to nyní dokonce toho nejagresivnějšího. Proto relativně větší pozornost, kterou zde kauze "Irák" věnujeme.

Spojené státy vedené krajně problematickým prezidentem (nepochybně s určitými psychickými a morálními problémy /i když Jugoslávii bombardoval Clinton a severní Vietnam přepadl v roce 1964 Johnson, oba "demokraté" bez zjevných duševních potíží!/, osobou, jež se chce zřejmě zapsat do dějin lidstva obdobným způsobem jako ona postava, která "zapálila chrám bohyně z Efesu, aby se dostala do čítanek") si prostě vybraly znovu Irák se záměrem dokončit to, co nedotáhl do konce George Bush I. Okolnost, že jedna kanadská ministryně nazvala Bushe II. pitomcem a jedna německá poslankyně ho srovnala s Hitlerem na věci nic nemění (obě političky musely samozřejmě odstoupit).

Záměry Spojených států jsou zjevné: pokračovat ve strašení "zbytku" světa a ničit postupně potenciální (!) nepřátele krajně problematického režimu USA (alias kapitálu). Nepochybujme, že v případě úspěchu tohoto "mírumilovného" tažení za "svobodu obětí" budou zanedlouho následovat útoky další - možná i ten na mnohem problematičtější severní Koreu, s níž USA momentálně "kolegiálně" vyjednávají (zastaví se Američané před hrozbou Číny? přestane Čína se svojí izolacionistickou politikou?). Také možnost přepadení Sýrie se zřetelně rýsuje. Bude Írán přece jenom příliš rozlehlou a obyvatelstvem početnou zemí (má jej zhruba třikrát více než Irák)? Kdy by měla přijít na řadu Kuba? Vzpomeňme také, co se v zimě 2003 dělo ve Venezuele (taktéž za americkými humny), přirovnávané k Chile (1973), v němž se USA svého času taktéž veskrze špinavě angažovaly. Proti regulérní venezuelské vládě se zde více než charakteristicky komplotově "spojili majitelé vrtů s odboráři" (!). Inu pokročilý kapitalismus a koupené odbory. Jsme přesvědčení, že krajně problematická "poválečná" irácká situace může v krátkém (!) časovém horizontu nastolený avanturismus Spojených států jenom oddálit, nikoliv potlačit. Stačilo by k tomu - pro začátek - Bushovo druhé prezidentské vítězství.

Ke komplexu "důvodů" válečnických postojů Spojených států náleží dále zabezpečení si kontroly nad jedněmi z největších ropných polí na Zemi (v Iráku, ale uvidíme co se stane s Venezuelou?), zbrojní produkcí podpořit vzestup amerického HDP, zkoušet nejnovější zbraně, avšak ani exemplární osobní pokoření Husajna nehraje v tomto případě zcela okrajovou roli (Americké spravedlnosti - a jakkoliv pitoreskní svobodě - nemůže přece nikdo s pomocí Boží uniknout!). Žádné přesvědčivé argumenty pro invazi do Iráku zjevně neexistovaly (dnes to - poněkud opožděně /co ty nešťastné rodiny, v jakých rukách se nacházejí osudy lidstva/ - přiznává i Bush a Blair!), Američané se chytali každého, jakkoliv směšného "důvodu", avšak cynicky zapomněli na to, jaké může mít jejich útočné jednání bez opory v mezinárodním právu důsledky z čistě humánního hlediska. V současnosti se již všeobecně přijímá tvrzení, že USA hrubě podcenily situaci, jež nastane po jejich "vítězství" (někteří teoretici i politici na toto nebezpečí upozorňovali ještě před přepadem). Stát - civilní a policejní správa -, ale i zdravotnictví, zásobování obyvatelstva nezbytnými produkty, zejména vodou a potravinami, se hrubě nedaří. Přispění se zjevně nyní hledá v OSN, Evropské unii a kde se dá (i Japonsko se chová "přívětivě"). Zdá se, že dříve hodně používané pořekadlo "co jsi si nadrobil, to si také sněz", se nechce Američanům líbit.

Spojené státy mohou z titulu své existence zbrojit do nekonečna a dokonce bez výčitek svědomí používat v Ženevě v roce 1949 zakázané střelivo (s ochuzeným uranem). V souvislosti s touto nebezpečnou látkou - vznikla v 50. letech, začala se testovat v Izraeli (!) v roce 1974 a "vyzkoušena" byla Američany a Brity ve válce v Perském zálivu 1991, použita byla také v Bosně 1995, v Kosovu v roce 1999 a nepochybujme, že též v Iráku - se začalo svého času hovořit o "balkánském syndromu" (řada vojáků onemocněla leukémií). Totéž se týká i tříštivých pum s tzv. kazetovými bombami, svržených na Jugoslávii, avšak mezinárodními dohodami zakázaných.

Co si myslet o bojovném pokřiku Bushe z konce ledna 2003: "Ve jménu míru a zajištění naší budoucnosti. Pokud... neodzbrojí, USA a přátelé svobody Husajna odzbrojí"? Hitler také řval o "míru", "budoucnosti" a "svobodě"! Neurvale šířil "právo vyvolené rasy" na nadvládu nad ostatními "podřadnými" národy, na potřebnou půdu, přírodní zdroje atd. Ve světle fakticky prováděné americké politiky nyní ve vztahu k Iráku vyznívá prezidentova iniciativa z listopadu 2003 ve stylu kategorického zavádění "svobody a demokracie" na Středním východě naprosto nepochopitelně a svým způsobem primitivně a drze. Jsou vskutku ke zvrácenému popukání výroky Bushe ve stylu "mně se války také nelíbí", slovní výtvory dokumentující jeho "jasnou představu", týkající se "svobodnějšího a mírového světa, světa respektujícího lidská práva, lidskou důstojnost a spravedlnost. Světa, který nediskriminuje" (viz rozhovor pro BBC z listopadu 2003). Z řady podobných extravagancí se nevymyká ani Bushův projev při návštěvě Londýna koncem roku 2003: "Neosvobodili jsme 25 milionů lidí jen proto, abychom se stáhli před bandou hrdlořezů a vrahů". Prostě co prezidentova věta, to perla v náhrdelníku.

A co Blairova demagogie ve stylu: "Nebojujeme proti iráckému lidu, ale proti Saddámovi... a jeho barbarskému režimu, který přinesl jeho zemi jen neštěstí a vládu teroru... Toto není dobyvačná válka, ale válka osvoboditelská"! "Lid" ovšem trpí a umírá... Terorem proti teroru? K čemu je pofidérní "osvobozování" mrtvým, zmrzačeným, hladovějícím, žíznícím? Právě na "socialistickém" Blairovi je dobře vidět, jak nepatrný rozdíl existuje mezi západní pravicí a pseudolevicí, že oba směry jsou jen zastíracím manévrem pro vládu kapitálu!

Primitivní propaganda se v iráckém případě rozsáhle šířila: (hloučky) obyvatelů vítají vojáky osvoboditele (podobně jako Rusové a Ukrajinci objímali nacistické vojáky za druhé světové války!), Iráčané povstávají hromadně k odporu, přátelské rozdělování potravinové pomoci, svádění masakrů na tržištích na irácké rakety (ačkoliv se dobře ví, že spojenecké rakety - nechtěně?! - dopadají i na Írán a Turecko, vlastní letadla a helikoptéry jsou sestřelovány, omylem se vzájemně likvidují spojenečtí vojáci... Selanku doplňují fotografie amerických vojáků držících v náručí zraněné irácké dítě nebo odnášejících poraněného iráckého bojovníka... Anglický novinář, léta přebývající v České republice si zmíněné paralely povšiml: "Operace Irácká svoboda: nová Barbarossa?" (Lidové noviny z 1. 4. 2003).

K prostoduchému a lživému mlžení, zastírajícímu pravou podstatu amerických imperiálních vylomenin se nesmírně dobře hodí ono "zmatení pojmů", které v souvislosti s totalitními režimy předkládal světu ve svém románu "1984" G. Orwell: "válka je mír", "svoboda je otroctví", "nevědomost je síla". Mediální nápor s cílem znechutit každý novodobý nekapitalistický společenský systém je obrovský: "tisíckrát nic umořilo osla". Slovní instrumentárium typu "totáč", "za bolševika" atp. má za cíl jediné: nepožadovat a nepřipustit ZMĚNU tržního řádu (pronikajícího do všeho a ničícího nevybíravými způsoby všechno hezké, citlivé, pravdivé, lidské). Doufáme, že v důsledku vyšší kultury postkapitalismu se v něm neobjeví podobné neobjektivní výrazivo, které by jinak velice nechutné trhové manýry charakterizovalo obdobně povrchním způsobem.

Nevyznívá v podstatě orwelovsky Bushovo provolání ke dni počátku irácké války: "... americké a spojenecké síly zahájily... první fázi vojenské operace na odzbrojení Iráku, na osvobození jeho lidu a na obranu světa před nebezpečím... V tomto konfliktu Amerika čelí nepříteli, který nebere ohled na válečné konvence a morální pravidla... Přicházíme do Iráku s úctou k jeho obyvatelům, k jejich kultuře a k jejich náboženskému vyznání... nebezpečí, hrozící naší zemi a světu, bude přemoženo. Přečkáme toto období a budeme pokračovat v udržování míru. Budeme bránit naši svobodu. Nastolíme svobodu ostatním. A zvítězíme. Ať Bůh žehná naší zemi a všem, kteří ji chrání"?

To jsou věty jakoby z jiného světa. Svoboda, demokracie, zastupitelské volby, spravedlnost atd. se dají zprznit takřka dokonale, a to ve smyslu verbálním i praktickém. Jakápak úcta ke kultuře, když Američané neumožnili dostatečně ochránit kulturní dědictví nevyčíslitelné hodnoty pro celé lidstvo, mj. bohatství soustředěné v národním bagdádském muzeu, statky, které přetrvaly tisíciletí? Byť mírně přehnáno, podle BBC "zmizela největší sbírka dějin lidstva" (asyrské, sumerské, babylonské, starořecké a starořímské artefakty v minimálním celkovém řádově desetitisícovém počtu).

Známá je dojemná péče USA o lidská práva. Stačí však konfrontovat tuto starostlivost s americkým zabíjením naprosto nevinných lidí v mnoha zemích světa. U nás V. Havel je podobným "válečníkem" a zároveň "pečovatelem" o tato "práva" ve svérázném pojetí (naposledy viz jeho iniciativu v poměru ke Kubě z léta 2003, kdy také mj. navrhl vytvoření zvláštního fondu na podporu kubánských disidentů). Bývalý prezident by si měl při této příležitosti vzpomenout také na práva lidí vězněných za nelidských podmínek Američany na kubánském Guantanámu (podle váženého britského soudce lorda Steina vládne na této vojenské základně "naprosté bezpráví", nejinak se vyjadřuje i Mezinárodní červený kříž, nedávno odtud byli propuštěni tři chlapci ve věku 13-15 let!). Obdobně je tomu s provokacemi vůči Číně v případě Tibetu, dříve feudálně katastrofálně zaostalému. Takovéto akce sice vyznívají až směšně, jsou však hluboce tragické a jen dokumentují faleš našeho světa a jeho za podivných okolností se objevivších velepředstavitelů.

Bush se samozřejmě vyslovuje o náhlých přepadech ze strany odboje Iráčanů jako o "zabijácích coby nepřátelích iráckého lidu", ale samotná nová vojenská doktrína USA "zabij nebo zajmi" je nadmíru jasným projevem cynického kriminálnictví nejvyššího řádu.

Hegemonistické Spojené státy představují dnes největší hrozbu pro lidskou kulturu i pozitivní civilizaci. Jsou větším nebezpečím než všichni "jiní" teroristé na zemském povrchu. Nechť Bůh, je-li nějaký (známe opakované stanovisko papežovo k Bushovu "rouhání"), ochraňuje Zemi před Amerikou... Nedivme se, když tzv. Eurobarometr, průzkum veřejného mínění obyvatelů Evropské unie hodnotí jako největší ohrožovatele světového míru Izrael, za ním pak USA spolu s Íránem a KLDR (viz Mladou frontu dnes ze 4. listopadu 2003)! Lze jen doufat, že humanistická podstata Evropy - zejména pak její zákonitě perspektivně narůstající autenticky levicové složky - zde může jakožto prozatím jediný reálný konkurent Spojených států sehrát nezastupitelnou úlohu (dříve než se Čína stane nejmohutnější "národní" silou ve světě- bude to dříve než si většina lidí myslí).

Jestliže ještě v nedávné minulosti se americká vojenská expanze řídila potřebou "obrany před komunismem", dnes již nejde jen o toto "nebezpečí" (adresátem zůstává opět Čína!), ale jedná se také o "ničení terorismu všude na zemském povrchu" (nezřídka s "preventivními" prvky!). Američané se zabydlují v postsocialistické Evropě, bývalé sovětské Střední Asii (Kyrgystán, Uzbekistán) a Zakavkazsku (Gruzie).

V. Bělohradský popisuje dnešní situaci víceméně přesně: "Prudce se zavřely dveře za desetiletím multilateralismu, intercivilizačního dialogu, budování globální občanské společnosti a ,zelené° kritiky odvrácené strany průmyslového růstu - začala éra amerického unilateralismu, jehož jádrem je sektářské přesvědčení o jedinečné roli USA ve světě" (Právo z 15. 5. 2003).

Co lze čekat od země, jež se má dle M. Mooreho nacházet na naší planetě v čele "počtu zabitých střelnou zbraní, v emisích skleníkových plynů, v produkci toxických odpadů, v počtu znásilnění a dopravních nehod, v počtu nepodepsaných dohod o lidských právech"? (viz tamtéž). Tomuto státu "nejde o to přesvědčit druhé v otevřeném dialogu, ale zastrašit je nebo vydírat" (tamtéž). "Brežněv a jeho nomenklatura ztotožnili socialismus s mocí SSSR, prezident Bush a jeho poradci ztotožnili demokracii s mocí USA" (tamtéž).

Americký komentátor W. Pfaff přednesl před dvěma lety v Los Angeles Times Syndicate zajímavou úvahu: "Spojené státy vytvářejí s použitím své moci nový světový řád. Otázka zní, zda se tento řád bude zakládat pouze na americké moci nebo zda se bude vyznačovat intelektuální a kulturní hybností, která by vyvolala skutečnou proměnu hodnot a lidských myslí" (viz Lidové noviny z 29. 12. 2001).

Obáváme se, že USA žádnou humanistickou kulturu navzdory své slovní "ochraně lidských práv" a "šíření svobody a demokracie" - to jsou vedoucí motivy jejich ideologie - implementovat na zemském povrchu nejsou schopny. Naopak okouzleny vlastním vojenským potenciálem, jakožto extrémní formou své "materiálnosti", se v jejich politice povážlivě uplatňuje v markantním a narůstajícím rozsahu toliko fyzická síla (dokonce ani v jiné výsostně hmotné sféře - ve státních financích - nejsou schopny zůstat pevně nohama na zemi (naposledy viz veskrze špatné odhady veličiny možných peněžních výdajů v Iráku 2003). Je až dojemné, jak v září 2003 žádá Bush OSN o pomoc v Iráku: "Nyní irácký národ potřebuje a zasluhuje (!!) si naši pomoc - a všechny státy dobré vůle by měly vystoupit a tuto podporu poskytnout" (Mladá fronta dnes ze 24. září 2003). Prostě my Američané jsme tu proto, abychom ve svém zájmu překrytém "obranou pochybných hodnot" zabíjeli a ničili, ostatní nechť napravují vzniklé škody...

Američané s labouristickými (!) Angličany ztrácejí prostě perspektivní soudnost. Rozumně uvažující člověk nemůže pochopit styl myšlení takového D. Rumsfelda (ministra obrany - spíše útoku - USA), který na odvysílání záběrů zajatých amerických vojáků ze strany Iráku si dovolí prohlásit: "Je to porušení ženevských konvencí"!

Nebetyčným klamem čpí také řeči o tom, že irácké ropné bohatství musí sloužit iráckému lidu, ačkoliv se nezastírá, že mj. k obnově poničené země (agresoři to přece platit nemohou, jejich posláním je ničit a zrádní američtí spojenci v NATO - zvláště Německo a Francie se k tomu jaksi nemají!). Americké a anglické ropné monopoly, pobírající tradičně mnohonásobně vyšší zisky než činí "platby" zemím, ve kterých se příslušné bohatství těží, se přímo třesou při kalkulacích týkajících se obnovy zdejšího těžebního průmyslu. A nejen ony se chystají jako supi vrhnout na mršinu, cítíce obrovský "byznys" související s proklamovanou obnovou (a jak jinak rovněž čeští "podnikatelé" by chtěli urvat nějaké paběrky, jakýsi drobek spadlý ze stolu dravců by uvítali, dá se ovšem pochybovat, že k nějaké pozoruhodnější kořisti budou vůbec připuštěni). Sociální demokrat Schröder v tomto smyslu již zanedlouho začal pozvolna obracet: Německo by nerado přišlo o zajisté atraktivní zakázky.

Jeden Iráčan žijící více než čtyřicet let v Praze problém vhodně vystihl: "Současný světový řád vytváří jeden či dva státy, které o vlastní vůli rozhodují, kdo smí či nesmí mít zbraně hromadného ničení, kdo smí či nesmí okupovat cizí území. Toto uspořádání nezakládá pro budoucí generace pevný a spravedlivý světový řád, ale naopak chaos. Cizí vojenská intervence v Iráku nemůže plodit nic jiného než další konflikty, nenávist, hněv, destabilizaci státu a zvýšené nebezpečí extremismu a terorismu. - Materiální škody lze odstranit, ale jak se nahradí škody spáchané v myslích prostých Iráčanů?... Nikdo nevrátí život jejich mrtvým dětem, matkám..." (Lidové noviny z 28. 3. 2003). Vývoj událostí tato rozumná slova více než potvrzuje.

Při neuvěřitelné absurditě "irácké války" se chtě nechtě vnucuje otázka (chceme-li být dějinnými optimisty): není to vlastně počátek konce kapitalistických Spojených států, a tím i konce kapitalismu vůbec? Objektivní podmínky pro ukončení nadvlády "trhu" nad světem - nemožnost trvalého růstu - se nepochybně v "rozvinutém světě" projevují, nedochází i ke "zrání" podmínek ryze "subjektivních"? Irácká kauza názorně demonstruje okolnost, kam až může dojít ultraliberalistický kapitalismus bez zábran... Opětovně se zde objevuje fakt historicky venkoncem pozitivní úlohy někdejšího Sovětského svazu (se všemi jeho chybami!), jakožto korektora bezohlednosti "trhového panství". Čína se zřejmě této funkce - bude-li zde vývoj probíhat úspěšně - ujme až za nějaký čas, avšak to již může být svět ujařmen a totalizován více než kdy předtím. Není pak vyloučeno vpravdě zoufalé řešení - totální válkou, ve které, pokud část lidstva přežije, bezpochyby USA prohrají, a to nejen kvůli tomu, že kapitalismus musí být, jak z logiky dějin a pod tíhou materiálních skutečností (omezenosti planety, nepřipouštějící trvalý ekonomický růst) plyne, odstraněn - překonán, ale taktéž proto, že Východ prozatím (!) tradičně nelpí tolik na lidských životech... Dnes to varovně vidíme na příkladu sebevražedných útoků v Palestině a v případě Al-Kaidy, jakož také u různých fundamentalistických islámských hnutí: racionálně uvažující člověk nechápe, že se Izraelci neobávají bezperspektivnosti svého chování a Američané toho, že mohou být za krátký čas doslova smeteni ze světové scény (zatímní poměr mrtvých v rozmanitých konfliktech na obou stranách se může změnit a pak nebudou mít nikoliv pouze Izrael, avšak ani USA šanci). Zůstane však potom jakási naděje i pro svět jako celek?

Pozitivně je zajisté zapotřebí hodnotit nejen zdrženlivý postoj řady západoevropských "socialistů", ale také jinak víceméně ochablé Socialistické internacionály k válce v Iráku (viz její římskou konferenci v lednu 2003). Tato aktivizace je nicméně patrná právě až v "irácké kauze" a je nadále značně formální, dříve se však nic významnějšího nedělo (Srbsko, Afghánistán...).

Taktéž rezoluci proti agresi v Iráku přijatou na 31. sjezdu ČSSD je nutno pozitivně přijmout, i když její význam je v zásadě pouze verbální, protože sociálnědemokratická vláda se - třebaže s trapnými rozpaky - de iure k agresi přihlásila. Udivuje, a není to v tomto případě situace zdaleka ojedinělá, jestliže stanovisko nejvyššího orgánu strany je v rozporu (nezastírejme to!) s politikou vlády, která nedokázala rezignovat! Lety zafixovaná bázlivost a slíbených několik milionů USD zřejmě mají stát za to (kde jsou?). Proč vláda České republiky nenabídla své zdravotníky přímo především Iráčanům, kteří nejsou agresory? Skrývat služebníčkování velice přesně definovanému útočníkovi humanitárními ohledy je podlé - neběží totiž o nic jiného než o poskytování zdravotní péče lidem mrzačeným našimi "přáteli" - a vypovídá mnohé o morálce valné části pochybných "reprezentantů" národa. Koketovat s manipulanty bezuzdné soldatesky vrhá zpětně světlo i na podstatnou část českých "politických reprezentantů" (to bychom měli mít neustále na paměti). S českou vojenskou chemickou jednotkou a s českou polní nemocnicí jsme se - jako by se nic nestalo - snadno proměnili v jednoho z nejpočetnějších zahraničních vojenských útvarů v Iráku (po USA, Británii a Austrálii a až později také po Polsku). Okolnost, že vojenská nemocnice svoji činnost v závěru roku 2003 končí na věci nic nemění (střídá ji ostatně 150 českých policistů, tentokrát tedy již vskutku ozbrojených sil!). Nejinak je tomu se 150 českými vojáky působícími v Afghánistánu. Trend je tudíž evidentní: stále hlouběji zabředávat do bahna ve světě nastoupivších poměrů, které jednou budou velice přísně odsouzeny. Má se tak zmírnit vcelku obecně přijímané a dávné hodnocení Čechů jako "zbabělých a mazaných chytráků"? Takto se pověst národa vskutku budovat nedá a národní hrdosti v ničem nepřispívá!

Lokajská povaha českých politických představitelů - že by se bez věrnosti mocným tohoto světa doma neudrželi? - je patrná v řadě směrů. Speciální podoby nabývá právě v případě vojenské posluhy. Známá je angažovanost pro vrcholné setkání NATO, české kontingenty v Kosovu (v březnu 1999 se česká sociálnědemokratická vláda, třebaže s určitými výhradami, připojila k akci NATO v Jugoslávii), v Makedonii ("byli jsme zde první!"), Iráku... Tuto servilnost dokládá i fakt, že nyní - kdy se má Irák "obnovovat" - Česká republika uvolňuje značné částky k tomuto víceméně nenávratnému účelu. Co namnoze napáchali Američané s Angličany, to budou Češi spolunapravovat (nu což, sebere se to zdravotnictví, školství atd.). Mimochodem: některé země, zvláště pak Německo a Francie napříště neslibují nic. "Českou pomoc podle ministerstva zahraničí ostatní země oceňují. ,Za výši naší pomoci jsme chváleni°, tvrdil jeden z pracovníků resortu. ,Hodnota je to adekvátní, ve srovnání s podobně velkými zeměmi nadprůměrná°". K tomu není opravdu co dodávat!

Pozoruhodná je v této souvislosti nedůstojná podbízivost nejednoho "partnera" momentálně vedoucí síly světa, zejména ovšem z bývalé socialistické Evropy. Oprávněně se tu dá hovořit o "novém vazalství" (formálně je řeč o "nové Evropě"). Extrémem je tu "carské Bulharsko", avšak rovněž Česká republika, resp. podstatný díl jejích "ústavních činitelů" v tom v duchu svých dlouhodobých návyků přímo exceluje a nejeden výše postavený sociální demokrat tady nechce zaostávat. Spíše než naše země stojí ovšem v popředí pozornosti amerických stratégů Balkán, nyní speciálně horlivé Bulharsko a Rumunsko (tyto země byly ve 20. století vždycky politicky labilní, a jejich cesta přes fašismus až k dnešku je příznačná), které mají ke Střednímu východu relativně blízko. Charakteristický je v tomto smyslu titulek jednoho z článku v českých novinách: "Bulharské špičky berou podporu USA jako investici do budoucna".

I zbrojní inspektoři, působící v Iráku nepochybně pod tlakem svých nepřímých "živitelů" a v zoufalství, že žádné chemické a biologické zbraně v zemi nenaleznou, měli nutkání zadanému cíli pokud možno "vyhovět" nebo alespoň výsledky své práce "přizpůsobit". Zatím se kupodivu neobjevily žádné dodatečné falešné důkazy, když výmyslů již byla přehršel? Bylo by to koneckonců zbytečné, když ani orgánů OSN, mj. dokonce Rady bezpečnosti, k "posvátným osvobozovacím úkolům" nebylo třeba!

To, co se dnes ve světě děje bohužel hluboce roztrpčuje hlavně starší generace Čechů, které zažily Mnichov 1938 a vzápětí Březen 1939 nebo po čase Srpen 1968. Tyto zkušenosti jsou asi nesdělitelné a mladší vrstvy obyvatelů, neporozumí-li obrovské krajně nebezpečné zvrhlosti chování vlád Spojených států a (labouristické!) Británie, se kvůli tomu mohou zanedlouho ocitnout v nezáviděníhodné situaci. Mládež vyspělejších zemí sice protestuje, ale skutečnou závažnost poměrů - v podstatě klíčícího fašismu a obnovovaného brutálního imperialismu, všechno s cílem zachovat nadvládu kapitalismu (a pro něj životně důležitých přírodních zdrojů) za každou cenu - si plně neuvědomuje. Kapitálovým vlastníkům - majitelům nastolování takovýchto nedůstojných okolností samozřejmě povětšině nevadí, jsou, anebo se cítí být součástí "internacionály peněz", stejně jako různým (pseudo)intelektuálům, okouzleným sami sebou.

V záležitosti současného chování USA ve světě nesdílíme stanovisko jinak nám sympatického I. Wallersteina, který se domnívá, že "... americká hegemonie ve světovém systému dosáhla svého vrcholu koncem 60. let a od té doby se nachází v pozvolném, ale neustálém úpadku. Spojené státy nemohou dělat, co se jim zachce, i když někteří jejich vedoucí činitelé si myslí opak" (MDA, říjen 2003, s. 9).

Tento autor odůvodňuje svůj postoj tím, že Američané ztráceli po 2. světové válce svůj hospodářský náskok (finanční jim však údajně zůstal zachován!), ale přiznává, že vojenská převaha zůstala zemi zachována. Je to ovšem právě vyzbrojení armády, které je v případě světové hegemonie určující a které je mimořádně nebezpečné. Vše záleží od toho v jakém časovém rozměru na Spojené státy pohlížíme: v horizontu řekněme třicetiletém bude visáž USA nepochybně radikálně změněna.

8

V programech sociálnědemokratických stran nalezneme bezpochyby taktéž formulace přístupů k nezanedbatelným globálním problémům typu postulátu zachování míru (ačkoliv příklady uváděné v předešlém oddílu našeho výkladu o faktickém naplňování tohoto požadavku příliš nesvědčí) a rovněž otázky poměru k hrozivé zaostalosti zemí třetího světa. Průměrná vládní pomoc - s klesající tendencí - ve výši pouhého 0,25 % HDP vyspělých zemí - "vrozeně socialističtí" Skandinávci jsou na tom o něco lépe - je arogancí vysokého řádu a zároveň nadmíru přesvědčivým svědectvím povahy kapitalismu, jakkoliv moderního či "sociálnědemokratického".

Poměrně dobře je celoplanetární problematika, probíhající pod heslem (rozporuplné) globalizace, vystižena v programu sociální demokracie Švédska (1990): "Na úsvitu 21. století bylo celé lidstvo vtaženo do společného osudu. Všechny země a národy světa se staly vzájemně závislými, pokud jde o jejich přežití a jejich rozvoj." Ani vědecká fronta si pravděpodobně dostatečně neuvědomuje, co tato slova opravdu znamenají a budou znamenat, jaké grandiózní proměny v tomto duchu lidstvo nutně čekají. Doufáme ovšem, že toliko dočasnou překážkou na této cestě je tupý "neoimperialismus" Spojených států.

Politické strany, v první řadě ty, jež respektují základní směr vývoje lidského společenství (k materiálně saturostacionárnímu, avšak výrazně humanizovanému společenskému řádu), musí bezodkladně reflektovat změny, ke kterým v poslední čtvrtině 20. století a na počátku století nynějšího nesporně dochází. Toto úsilí by se mělo vztahovat nejen k přeměnám hospodářské, sociální, vzdělanostně výchovné a kulturní struktury západních společností. Obecné zaostávání komunit rámcově nazývaných "východními" (či spíše jižními) musí ovšem vyvolávat vážná znepokojení.

Je vcelku logické, že také ekologická dimenze života lidí, datující se ve zvýšené intenzitě hlavně od první poloviny 70. let (souvislost s ropnými krizemi 1973 a 1979 a odtud plynoucími změnami sociální politiky rozvinutých zemí je nasnadě), nabývá v narůstajícím rozsahu programového zohlednění.

Toto hledisko bývá však někdy interpretováno nepřesně: "Problémy životního prostředí nelze zvládnout bez hospodářského růstu," stojí ve švédském programu. Řešení environmentálních otázek předpokládá zajisté do určité doby dynamicky k hmotnému bohatství "narostlou" společnost, avšak neustávající ekonomický růst je v rozvinutých zemích právě tím faktorem, který má své jednoznačné meze: výrobu a spotřebu je posléze chtě nechtě třeba stabilizovat (plošně a objemově ohraničená planeta žádný "trvalý růst" prostě neumožní - neunese, to je naprosto banální poznatek). O problému jsme se už zmínili.

Text francouzské socialistické strany (1991) je z daného zřetele poměrně přijatelný. Mezi vůdčími principy svého pojetí socialismu totiž uvádí "respekt k životu, který v moderním smyslu zahrnuje ohrožené životní prostředí". Rovněž v rakouském programu nalezneme dobře akceptovatelnou větu: "... neexistuje vysoká kvalita života bez vysoké kvality životního prostředí".

Směřování ke společnosti trvale udržitelného rozvoje (života, lidské existence), jež se odehrává nejen na úrovni environmentální, nýbrž také ekonomické, sociální, kulturní, politické, resp. zahrnující v nerozličné jednotě to všechno dohromady, by mělo být nicméně v programech sociálních demokracií mnohem více zdůrazněno. Je to komplementární, obecně vpravdě světonázorová, v detailech "všepronikající" orientace na ustavení společnosti hmotně stacionární a materiální potřeby lidí dostatečně (nikoliv na jaksi "asketické" úrovni) saturující. Takováto komunita - předpokládáme, že v globálním měřítku k závěru 21. století počtem obyvatelů stagnující (na tom se již mnozí demografové shodují) - by měla být přednostně koncipována jako společenství vskutku humánně založené. Nemůže mít v žádném případě ráz kapitalismu, protože pro fungování "nového společenského pořádku" musí odpadnout - stanou se nepřijatelnými - ony již zmíněné hnací momenty tržního systému: hospodářský růst a (privátní) ziskovost. Vrcholně naléhavá koncepce trvalé udržitelnosti se v sociálnědemokratických programech (včetně českého) začíná prosazovat, byť prozatím pozvolna, opatrně a víceméně formálně (bez skutečné znalosti problematiky, chytají se jí různí diletanti, větřící příležitost pro své kariéry).

V Římě zasedala v lednu 2004 Rada Socialistické internacionály a přijala zde některé dokumenty, mj. týkající se také koncepce trvalé udržitelnosti, ke které se v návaznosti na johannesburský Světový summit o udržitelném rozvoji 2002, stejně jako ostatně i k o deset let dříve se konající konferenci v Rio de Janeiro, formálně jednoznačně (byť kriticky) přihlásila (blíže viz interní materiál MDA z ledna 2004). Jaká je nezáviděníhodná ekonomická, sociální a ekologická situace na Zemi, stejně jako co by se mělo udělat pro nápravu věcí se víceméně dobře ví. Pro ilustraci si zde namátkově uveďme řadu z aktuálních problémů (je jich více než dost): chudoba ve světě (i v rámci rozvinutých zemí), enormní zadluženost zaostalých zemí, nedostatečná pomoc ve vztahu k nim (starší závazek poskytnout potřebným zemím 0,7 % HDP ročně plní jen několik vyspělých zemí, velmoci a i Česká republika samozřejmě nikoliv). Dalšími spornými otázkami jsou: otevřenost trhů pokročilých zemí při importu zejména zemědělských produktů ze zemí Jihu, odstranění zemědělských subvencí v zemích Severu, zajištění přísunu léků do chudých regionů světa, likvidace daňových rájů, globální zdaňování měnových operací, znečišťování životního prostředí a obchodu se zbraněmi, vyloučení okruhu vzdělanosti, zdravotní péče a kultury z liberalizace mezinárodního obchodu, podpora investic, zvláště do lidí, efektivní regulace a kontrola finančních systémů, účinnější postih kriminality, a to i v nadnárodním měřítku, odstranění vyšší nezaměstnanosti a nerovnosti mužů a žen, rozšiřování sítí sociálního zabezpečení, soustavnější zavádění technologií, zejména informačních do světa, problém postupující urbanizace a přirozeně také řada ekologických otázek.

Problém vcelku dobře zmapovaných otázek však spočívá v realizaci žádoucích opatření (jimž je ve světě dominující kapitalismus na překážku!), a především v zajištění financování těchto opatření (které je nyní paradoxně schopen uskutečnit toliko kapitalismus!). Zapeklitá témata se na různých úrovních a v různých institucích a sympoziích neustále omílají, avšak nic podstatného se pro jejich řešení neděje. Taktéž Socialistická internacionála je bohužel organizací v níž pouze dobrá vůle téměř nic neznamená. I ona si pohříchu neuvědomuje, že bez principiálních změn zacílených k překonání takřka všudepřítomného tržního systému se nic potřebného - a nutného! - nestane.

Meritum problému tedy zní: co mohla, může a bude moci Socialistická internacionála pro naléhavé odstranění příslušných komplikací fakticky udělat. Její myšlenky o "globálním vládnutí", "globálním ekonomickém řádu", "aktivní globální solidaritě", o zformování "globální politiky" ve směru trvalé udržitelnosti, o "globálním veřejném vlastnictví" jsou rozhodně zajímavé, stejně jako teze nápomoci Internacionály při budování mostů nad prohlubující se propastí mezi chudými a bohatými společnostmi, náhradě neudržitelných modelů výroby a spotřeby atp. Jde však o to, jak to všechno provést a v rámci jakého společenského řádu. Nevíme také, co hodlá ČSSD dělat s valnou částí uvedené rozsáhlé škály problémů, a to nejen ve vintrostátním měřítku. Jak k nim přistupovat v poměrech, kdy jsou neřešeny základní ekonomické a sociální problémy a kdy se doslova rozhazují peníze nevysvětlitelnými způsoby.

Podle M. Hájka pojednává se v programech většiny příslušných politických stran v západní Evropě (mimo rakouský) o požadavku demokratického socialismu. Přirozeně, že je tak činěno nikoliv v tom smyslu jako u nás, kde je pro jakousi efemérní jistotu každý socialismus pro zemi více než nepřijatelný: reminiscencím na reálný socialismus se zde nejapně a typicky "po česku" vyhovuje! (V České republice se ostatně jako čert kříži většina pseudolevicových politiků vyhýbá též oslovení "soudruh", jak ho před válkou běžně užívali i naši sociální demokraté). "Demokratický socialismus" je jinak pojem dávný (též v předválečném Československu se bez zábran používal). Pro úplnost nutno ještě doplnit, že ve 30. letech vznikl v Evropě rovněž blízký pojem "tržního socialismu", jehož ideu se pokoušeli ke konci 60. let revokovat tehdejší čs. reformátoři.

Na tomto místě si neodpustíme obecnější poznámku o slovech, jež jsou dnes ve svém nikoliv výhradně negativistickém smyslu tabuizována. Máme na mysli výrazy a pojmy, jako jsou komunismus, marxismus, revoluce, vykořisťování, třídní boj, buržoazie, avšak namnoze také vzpomínaný socialismus (ale i kapitalismus!) a další. Čeští sociální demokraté se na tomto duchovním barbarství, v ničem si nezadávajícím s tím reálsocialistickým, lze říci, že s chutí podílejí. Jak je takováto praxe vůbec možná? Jaké mechanismy způsobují, že vyjmenovaná slova dokáže valná část dospělé populace "vymazávat" z lidského podvědomí? Je to pouze důsledek skutečnosti, že "svět médií" ovládá víceméně kapitál? Anebo se i zde jen potvrzuje fakt, že lidé jsou neuvěřitelně manipulovatelní a něco jako politické přesvědčení jim prostě chybí?

"Demokratický socialismus" je nutno zásadním způsobem odlišit od doposud nerealizovaného, leč MOŽNÉHO autentického humánního socialismu, socialismu porevolučního, soukromé vlastnictví výrobních prostředků programově podstatně omezujícího, přikládajícího duchovnímu rozvoji náležité místo a... cíleného (k humánně založenému saturostacionárnímu řádu). Právě cíl snažení, a to jak ten průběžný (humánní socialismus), tak i ten konečný (humánně orientovaný saturostacionární řád), a samozřejmě jasně vytýčené cesty k nim sociálním demokratům povážlivě chybí!

V jednom dokumentu Socialistické internacionály (1991) je obsažena tato definice odpovídajícího společenského řádu: "Demokratický socialismus je mezinárodní hnutí za svobodu, sociální spravedlnost a solidaritu. Jeho cílem je dosažení světa míru, ve kterém mohou být tyto základní hodnoty plně realizovány...".

Je to však pojmové vymezení velice všeobecné, v cíli nekonkrétní a netýká se toliko "mezinárodnosti". Mělo by v něm být přinejmenším ještě uvedeno, že jde o "socialismus" na bázi kapitalistického systému, s neopominutelnou premisou rozhodující váhy soukromého vlastnictví a tím i vykořisťování jedněch lidských bytostí druhými. Tento atribut trhového zřízení totiž jako kdyby zanikl, ale on se jen přenesl z dřívějšího masového přisvojování výsledků práce běžných nájemných pracovních sil na vědu a techniku, resp. na badatele a tvůrčí technické pracovníky. V tom ostatně spatřujeme také relativně základní rozdíl mezi klasickým a tak řečeným moderním kapitalismem. Běží zde tudíž maximálně o "sociálně" tržní kapitalismus, nikoliv o tržní socialismus, protože primární vlastností každého (autentického) socialismu musí být "socialistická revoluce"! Jedná se tu o jakýsi slovní eufemismus. Záležitost je to o to problematičtější, že starší - nicméně poválečné - představy sociálních demokratů zřejmě počítaly s pronikavějším zestátňováním, novější úvahy pak jen (jako namnoze krok zpět) "žádají demokratickou kontrolu podniků" (Hájek).

Totéž se nakonec vztahuje rovněž k pojmu (sociálně politických) tříd a zejména třídního boje. I ten evidentně existuje, třebaže u nás se tento jev teprve znovu nesměle etabluje (prozatím však víceméně zamlčuje) a lidé s ním nemají dostatečné praktické zkušenosti. Zákon o trestní postižitelnosti propagace třídní "nenávisti" je v této souvislosti vulgární, hanebný, mocensky zneužitelný a... vlastně usvědčující, že něco takového je ve společnosti opravdu přítomno (když je to třeba z pozice "vládnoucích tříd" trestat!). Nechceme připomínat známou namnoze zdiskreditovanou Stalinovu tezi o "zostřování třídního boje", ale také tento fenomén by se měl v poslední době ve skutečnosti na scéně obnoven objevovat (sílící sociální tlaky kapitálových majitelů na zaměstnávané osoby a opomíjení naléhavosti otázky nezaměstnanosti jsou statisticky dokazatelné: máme na mysli dlouhodobé stagnace mezd, snahy o snižování různých sociálních podpor, ale též daní, zvláště "právnických osob" (= majitelů kapitálu), přímé nebo rafinované potírání odborů, narůstající množství lidí bez práce atp.)! Tyto jevy jsou na Západě předmětem každodenní pozornosti, u nás jen některé z nich. Např. mzdy stále stoupají, ale to je důsledek celkově nízké jejich hladiny zděděné z minulosti, a v souvislosti s tím také proto, že nyní se značná část bývalé společenské spotřeby hradí přímo. Reálná hodnota důchodů nedosahuje stavu z roku 1989 (avšak bez zohlednění některých dříve poskytovaných vymožeností, nezařazených do "spotřebního koše"). Podpory v minulosti navíc prakticky neexistující nezaměstnanosti jsou nízké.

V České republice se stále dohání výrazné mzdové zaostávání, avšak úsilí o zpomalování vzestupu platů námezdně pracujícím osobám jsou pod knutou hrozby ztráty práce zjevně patrné, když v "průměrných vzestupech" se odráží v první řadě důsledky neúměrné mzdové diferenciace, přičemž mzdy státních zaměstnanců nyní dokonce předstihují dynamiku platů v privátní sféře (kapitalistická knuta působí)!

Názory poslance ODS P. Kotta lze zajisté brát s rezervou, avšak když tento člověk tvrdí, že na podzim 2003 nechtěl hlasovat proti návrhu finanční reformy předkládanému vládou, protože 6/10 příslušných zákonů je dle něho pravicových, je třeba se nad věcí zamyslet (záhodno je, aby nad ní zpytovalo svědomí především vedení ČSSD, přesvědčené nepochybně o své osvícenosti).

Dle francouzského socialistického programu "socialismus předvídá a chce jinou organizaci společnosti a planety, ale musí se pohybovat v rámci internacionalizovaného kapitalismu"! Tomuto výroku lze bezesporu obtížně rozumět. Je to rezignace na bytostně (porevoluční) cestu k budoucnosti: v našem případě k hmotně saturostacionárnímu systému humánní povahy, dříve bychom řekli "komunismu"? Anebo je to potvrzení naší teze, že i kapitalismus povede s určitými oklikami a zdrženími k absolutnímu společenskému pořádku (odpadáním, zeslabováním svých specifických symptomů a nabýváním váhy symptomů cílových - zestátňováním a zespolečenšťováním privátního kapitálu, vyrovnáváním životní úrovně, zvyšováním významu plánovitosti apod., což jsou všechno znaky spíše než zdiskreditované tak diskreditované)? Je to cesta, kterou v poslední etapě nazýváme solidarismem (viz předešlý text).

Základním atributem kapitalistického systému je bezpochyby absolutní převaha soukromého vlastnictví (kapitálu) a příslušných zisků. Dominuje-li privátní vlastnění na výrobě HDP (event. na objemu kapitálu či je-li převážná část pracovních sil zaměstnána v soukromém sektoru), je nutno mluvit o trhové soustavě alias o kapitalismu jako takovém. O té věci však již byla řeč. Nepochybujme proto o tom, že všechny stávající sociálnědemokratické země na světě jsou tudíž svojí povahou kapitalistické a také o tom, že většina stran s tímto názvem, je s touto skutečností, nikoliv ovšem natrvalo všechny, s určitými výhradami bohužel srozuměna!

Uvádí-li vcelku progresivní švédský sociálnědemokratický program, že "z demokratického hlediska je... hlavním kritériem kontrola nad výrobou a rozdělováním jejích výsledků, nikoliv vlastnictví...", poněkud mystifikuje. Tuto myšlenku pak dokument sám dále vyvrací, když preferuje "kolektivní vlastnictví", družstevní a veřejné vlastnictví a doporučuje "převést přírodní bohatství, úvěrové ústavy a soukromé podniky do veřejného vlastnictví nebo je postavit pod veřejnou kontrolu". Dokážeme si celkem dobře představit, jak uvádí jen toto tvrzení české "socialisty" k nesouhlasnému vytržení. Totéž platí i o dalších prohlášeních. Ukazuje se velmi přesvědčivě, že mnohé jakoby zastaralé a překonané teze - západní propaganda nám tento postoj dennodenně obratně vnucuje - týkající se zásadní problematičnosti trhového systému nejsou vůbec pasé a začínají být naopak velice aktuálními.

Godesberský program německé sociální demokracie (1959) se jednoznačně vyslovoval "pro ochranu a podporu soukromého vlastnictví" (byť by neměl omezovat výstavbu "spravedlivého sociálního řádu"!?), berlínský program o třicet let později (1989) však již jasně deklaruje: "Je základní historickou zkušeností, že opravy kapitalismu nestačí. Je nutný nový řád hospodářství a společnosti". Do důsledku vzato to ovšem je v podstatě revoluční program vyslovující se pro humánní socialismus, neboť náprava kapitalismu zde splývá také s korekcí tzv. demokratického socialismu jakožto systému s převažujícím privátním vlastnictvím!

Neméně radikální jsou též programová vyhlášení Švédů podle kterých je cílem demokratického socialismu "nastolit hospodářský řád, v němž nevládnou soukromá kritéria zisku a soukromá honba za mocí", a Rakušanů: "Chceme v procesu stálé změny uskutečnit novou a lepší společnost." Onen "nový řád" by neměl být popravdě v konečném provedení ani kapitalistický (byť sociálnědemokratický), ani socialistický v pravém (humánním) významu slova, tj. autenticky (postrevolučně) socialistický. Bude to, jak vše logicky naznačuje (jde pouze o to vidět vývoj v ryzím světle!), absolutní, cílová společenská soustava nejen bez privátního zisku (a honbou za víceméně soukromou mocí oligarchie bohatců), ale taktéž společenský pořádek "bez hospodářského růstu" (ten se již od první půlky 70. let skutečně u rozvinutých zemí s výkyvy trvale snižuje - aniž by si toho byli nejen praktičtí (hospodářští, političtí), nýbrž rovněž teoretičtí (společensko-vědní) činitelé vědomi! -, což je empirickým potvrzením dané teze).

Němečtí a rakouští sociální demokraté mají nejspíše pravdu, když vcelku pro naše malé české poměry odvážně usuzují, že účelem nikoliv obsahem demokratického socialismu (měli by uvést, že totéž se týká i jeho humánního tvaru) je ustavení beztřídní společnosti! Co na to "uvážliví" a "státotvorní" čeští sociální demokraté?

Podle bonnského programu SPD (1990) má být údajně v hospodářském světě uplatňováno "soutěže, kolik je možno, plánování, kolik je nutno". Převedeme-li tuto speciální dualitu do časového rozměru, můžeme ve vztahu k tržnímu řádu bez rozpaků prohlásit: "soutěže stále méně, plánování stále více", v případě event. humánního (porevolučního) socialismu pak: "plánování je třeba v ubývající míře doplňovat trhem". Na okraj kategorie "plánování": nikdo prozatím nedokázal, že tento institut není v podmínkách vyspělé computerizace skutečně nesmírně užitečným nástrojem řízení hmotných procesů ve společnosti, rozhodně z hlediska efektivnosti naprosto nesrovnatelným s hrubě nedokonalými "tržními mechanismy"! Přesněji řečeno: nikdo to ani dokázat nechce! Národohospodářského plánování - i toho nedokonalého a ne zcela úspěšného, protože v minulosti disponujícího omezenou teorií a nedostatečnou výpočetní technikou - se kapitalisté vždycky báli jako čert kříže (jejich soukromé zisky se tam daly těžko umístit). Proto se různé makroplánovací aktivity na Západě (30. a 50. léta, 40. léta byla obdobím válečných a po válce rekonstrukčních programů) tlumily.

Navzdory vzorově progresivním idejím, obsaženým v řadě západoevropských sociálnědemokratických programů, vyznívá jejich uplatňování v praxi v závěr, že tady existují vážné tendence k formálnosti a frázovitosti. Různá prohlášení ČSSD a zejména právě faktické kroky v této věci činěné rozhodně za tímto trendem nezaostávají.

Venkoncem z propagandistických důvodů bývá reálný (!) socialismus povrchně ztotožňován s komunismem, což je zajisté přístup hluboce chybný a jsme přesvědčeni, že záměrně mystifikující. Přijatelné je pojímání (jakkoliv nekonkrétního) "nového řádu", "sociálního státu", "solidarismu" apod. jako pokročilých etap ve vývoji kapitalismu. Pozvolný přechod tržní soustavy k absolutnímu (humánnímu, ale hmotně saturostacionárnímu) společenskému pořádku se dá ve svých vyšších fázích opravdu chápat jako "nový systém", zvláště když by již privátní vlastnění kleslo pod 50 % (k tomu prozatím nikde nedošlo, ale Čína tam z opačné strany /nebezpečně?/ spěje). Není to už "plnohodnotný" kapitalistický systém, je to soustava přerůstající do společenského zřízení cílového, přičemž vedle něho může hypoteticky existovat ještě humánní socialismus coby "jiný" řád směřující ke stejnému, konečnému, naddějinnému společenskému zřízení (to by mělo být "čínské pole").

Na každý pád bezdiskusní je jedna věc: fenomén "kapitalistů" s jejich vskutku lidsky nehonosnými a nadále nedogmaticky platnými atributy (privátnímu prospěchu podřizují jako jednotlivci i třída historicky neměnně v jádru vše - i za cenu mnohočetných neštěstí jiných, výjimky jen potvrzují pravidlo!) je jinak pro pokrok ve vývoji moderního světa mnohem nepřijatelnější než fenomén "historického lidu", charakterizovaný sice taktéž početnými negativními vlastnostmi (zejména pak neuvěřitelnou politickou negramotností, lhostejností, také důvěřivostí), ale v důsledcích ne tolik odpudivými.

Především vzdělaní lidé - jejich podíl na populaci naštěstí stále stoupá - jakožto permanentní předvoj kultury (a civilizace) - si musí uvědomit, že "peníze prostě smrdí", že o ně je zapotřebí postupně "jít až v poslední řadě". Současné existující společenské klima - i reálný socialismus měl v tomto ohledu jisté pozitivní zásluhy! - vede k nastolování bezuzdné džungle ve společnosti. Proto bují nejen korupce (v níž Češi v mezinárodním srovnání mezi poměrně vzdělanými etniky přímo vynikají!), ale také obyčejná hrubost, bezohlednost, cynismus, násilnictví atd. atd. Proto se mohou někteří "šikovní" lidé jakoby samozřejmě, avšak bezzáslužně obohacovat ve velkém, proto se mohou gangstersky přepadávat prakticky bezbranné země a proto se v rozrůstající míře uplatňuje i terorismus jako namnoze akt odplaty. Ekonomické korupční chování ostatně v českém případě signalizuje obecnější úpadek morálky.

Každé zbožnění a nekritické vyzdvihování ekonomické podnikavosti je podle přísných humánních měřítek - a ty jsou koneckonců pro budoucno rozhodujícími - ve skutečnosti pouze urážkou lidského rodu: vede k potlačování lidskosti a velebení parazitismu na jiných, odvádí člověka od jeho skutečného poslání (jakkoliv tato slova znějí "idealisticky"), od jeho nutné (!) kultivace (jaké jiné kritérium lze pro "člověka" a "lidskou společnost" stanovit?). Všepronikající kalkulace, vidiny i praktiky zisku, přivlastňování bez výčitek práce jiných ("nenadaných"), jakožto zřetelné rysy materializace "lidského" světa jsou do budoucna neudržitelné. Nezbaví-li se lidstvo tohoto jařma skončí v nepěkných koncích a může uzavřít svoji existenci na Zemi vůbec.

9

Pro sociální demokraty je bezdiskusně veledůležitou idea i praxe sociálního státu (státu blahobytu). Tento institut má letitou historii, prapočátky je možno hledat již u německého Bismarcka, britských politiků Gladstoneho a Disraeliho, mnohem později pak u Keynese a Beveridge, a ještě potom u Galbraitha, některých švédských ekonomů a politiků. Vždy se samozřejmě jednalo o nezpochybňovaný státní organismus kapitalistické povahy, u něhož měly být relativně (!) zvýrazněny sociální aspekty fungování, aniž by byla zásadně znejistěna oprávněnost samotného trhového řádu.

Před našim následujícím výkladem podotýkáme, že s pojmem a termínem "tržní sociální ekonomika" a s jejím praktickým uskutečňováním přišel poprvé v Adenauerově křesťansko-demokratické (!) vládě v roce 1949 spolkový ministr hospodářství L. Erhard. Ten se také stal spoluzakladatelem koncepce onoho "sociálního státu" a namnoze též tak řečené třetí cesty, jíž se zde ovšem nehodláme pro obsáhlost tématu a nedostatek místa zaobírat. Připomínáme nicméně, že "třetí cesta" může být dvojí povahy (na což se rádo zapomíná): běžně se uvažuje o kapitalistickém systému doplňovaném "vyšší sociálností" (to je nakonec nezbytná fáze přerůstání kapitalismu - prostřednictvím solidarismu - do humánně koncipovaného saturostacionárního pořádku budoucnosti), ale stranou se ponechává v zásadě druhá možnost - socialistický řád, respektující v přiměřeném - nerozhodujícím - stupni "blahodárnou" působnost "trhu" (to měl na mysli např. reformní proud v Československu v roce 1968). Žádný soudně rozmýšlející člověk nemůže - zejména po zkušenostech se zvolenou transformací - dospět k jinému závěru než, že druhý směr by byl pro naši zemi vhodnější, mj. také snadněji uplatnitelný, ekonomicky efektivnější a... lidštější.

Na tomto místě se musíme krátce zastavit u nerealizované alternativní cesty čs. (české) transformace (nejen ekonomiky, nýbrž také společnosti jako celku). Takzvaní osmašedesátníci tvoří zvláštní skupinu "levičáků". "Socialismus s lidskou tváří", pravicovými elementy vždycky - i v poslední době - považovaný za nereálný, utopický (socialismus nelze přece nikterak reformovat!) až zesměšňovaný, bylo nicméně právě to, co naše země po pádu reálsocialismu potřebovala, k čemu v podstatě již ke konci 60. let dospěla. Ostatně po Listopadu 89 s humanizací socialismu valná část obyvatelstva, v neposlední řadě dokonce toho mladého, počítala. Nestalo se tak z řady důvodů, a to nejen takříkajíc objektivních (relativně vyšší věk nositelů této úctyhodné tradice, odrážejícího se v malé akceschopnosti hnutí Obroda), ale také z příčin ryze "subjektivně politických" - objevila se zřetelně snaha silně se mobilizujících "pravičáků" (v čele s V. Havlem a svým způsobem také V. Klausem), v jádru o deset dvacet let mladších, přičemž o jejich podpoře ze Západu (zejména z USA) se určitě ještě jednou dozvíme leccos zajímavého. Vbrzku po Listopadu došlo v zásadě k flagrantní zradě představ českých občanů o uspořádání naší země. Stoupenci "trhu" prostě hanebně zneužili, ať již z důvodu jisté nekritické prostoduchosti (ideologické zaslepenosti) nebo zejména osobní motivace ("urvat co se dá") známé okolnosti obecně nízké politické sečtělosti občanů. Že však Češi zůstávají převážně levicově orientovanými osobami svědčí fakt poměrně narůstající dynamiky voličů KSČM (nejen počáteční euforie, nýbrž také špatné zkušenosti s naoktrojovanou cestou ke "svobodě a blahobytu" začínají působit), dynamiky kromě jiného podporované podivnými politickými přístupy ČSSD.

Jen tak zcela mimoděk. Lidé roku 1968 byli a jsou nadále soustavně primitivně, avšak propagandisticky účinně zařazováni mezi "obecně zlé komunisty". Zanedlouho po Velkém listopadu začali být diskriminováni stejně jako v éře nedávno skončené. Jejich rozdíl od normalizačních členů KSČ byl ovšem zcela zásadní - rovněž jejich větší či menší postihy v době normalizace byly patrnější než případná diskriminace "nestraníků" nebo příslušníků jiných politických stran (včetně dnes spoluvládnoucí ČSL). Nápor na osoby zbavené po roce 1968 stranického členství - mnoho mezi nimi tak ovšem učinilo samo - byl značný (zvláště pokud nepřeběhly k jiným jakoby "demokratickým" stranám). Pravice v nich zprvu viděla zjevně největší nebezpečí pro své plány, ale tato venkoncem, jak se ukázalo, fikce s katastrofálními důsledky rychle vyprchala.

Otázka efektivnosti sloučení Obrody s ČSSD bude jednou zajisté důkladně analyzována. Co by se stalo, kdyby se právě Obroda stala základnou pro "novou" komunistickou stranu a autenticky levicoví občané se nemuseli podrobovat v historii 20. století obvyklým peripetiím nevyprofilované "sociální demokracie"? Nenastane opětovné sloučení tohoto proudu - slabšího než na "počátku" - se stávající a stále perspektivnější KSČM, jak na jiném místě této studie naznačujeme?

Bez jakékoliv nekritické zaujatosti potrvá pravděpodobně ještě nějaký čas, než objektivní historiografie uzná speciálně Pražské jaro 1968 za jednu z velkých událostí světových (!) dějin, kdy se dost zřetelně rýsovaly reálné možnosti řešení budoucí cesty lidstva k (časově již nepříliš vzdálenému!) humánnímu společenskému pořádku, jenž musí nahradit neobyčejně primitivní a krutý systém kapitalismu (jehož negativní znaky se v posledních přibližně třiceti letech spíše zesilují než oslabují). Bylo kardinální chybou Sovětů, když na sklonku 60. letech nepochopili, že i jejich perspektivy se likvidací československého POKUSU zatemnily. M. Gorbačov tento fatální omyl nejednou (opožděně!) přiznal (viz rovněž svědectví J. Dienstbiera, kterému měl sovětský vůdce v roce 1991 sdělit: "Mysleli jsme si, že rdousíme pražské jaro, ale rdousili jsme sebe sama" /Právo z 21. srpna 2003/). Tato tragická chyba nicméně nikterak nezmění naprosto reálnou (a nutnou!) představu, že vskutku humánní společnost bude během jednoho století na veškerém zemském povrchu ustavena, že hmotné okolnosti planety Země lidstvo k takovémuto rozhodnutí jednoduše donutí!

Rok 1968 byl ovšem pozoruhodný nejen z čs. hlediska, dá se dokonce říci, že Pražské jaro bylo jen jistým projevem obecněji "nazrálých" poměrů nesledovat zhoubnou nadměrně materialistickou orientaci lidí (pod nadvládou kapitalismu). Immanuel Wallerstein píše o "světové revoluci roku 1968", vyvolané hegemonií USA za tichého souhlasu SSSR a okolností "masivní deziluze lidových vrstev", zklamaných výkonem moci "tradičních anti-systémových hnutí", majících povahu "sociální" nebo "nacionální" (viz MDA, říjen 2003). "Za několik let však bylo vše potlačeno. Bylo to tedy chvilkové vzplanutí, které ovšem zanechalo ohromné stopy. Rok 1968 především pohřbil velký liberálně-centristický konsensus, který dominoval politickému a kulturnímu světu od roku 1848 - víru v postupné zeslabování sociálně ekonomické polarizace prostřednictvím reformních opatření státu. Přestalo se věřit, že k tomu může dojít, což osvobodilo skutečné konzervativce i skutečné radikály. - Konzervativci zahájili své kontrarevoluční tažení, kterému se říká (poněkud nesprávně) neoliberalismus...- Dopad toho všeho na světovou levici ve všech jejích formách je deprimující a pro mnohé hluboce odrazující".

"Stará levice" podle "nových radikálů" do závěru 60. let v podstatě selhala. Částečné reformy (v oblasti školství a zdravotní péče a v udržování zaměstnanosti v rozumné míře) se v zásadě nedotkly sociální nerovnosti: "Nezmizelo odcizování námezdní práce, naopak podíl odcizené práce na celkové pracovní činnosti se ještě zvýšil. Reálná demokratická participace se rozšířila jen málo nebo vůbec ne...". To všechno však bylo pouze slabým odvarem skutečností, jež se začaly rozvíjet zanedlouho potom. Ty se podle Wallersteina nepodařilo paralyzovat ani pokusům, jak zklamaný lid vyvést z pesimismu, ať již šlo o různé formy maoismu, aktivity zelených, feminismu, rasových či etnických minorit, organizací na obranu lidských práv nebo naposledy institucionalizovaného antiglobalizačního hnutí. Výsledky činnosti těchto namnoze rozdrobených úsilí, Wallersteinem nazývaných "novou levicí" (!?), k ničemu principiálnímu nevedly, kapitalismus naopak své meritum souběžně a svým způsobem nestydatě posiloval.

Faktem zůstává, že zejména - zhruba vymezeno - třetí čtvrtina 20. století byla ve znamení zvýšeného "sociálního" přístupu v životě obyvatelů: jakožto dědictví nesmyslné světové války se silně zlepšovalo sociální zákonodárství, rostla úloha odborových organizací, relativně ustávala klasická forma kořistění z nájemných pracovních sil (za to se však mnohostranně rozvíjela metoda "přivlastňování" výsledků práce vědců a konstruktivních techniků!), dbalo se o pokud možno co nižší nezaměstnanost. Méně známou možná úmyslně zatajovanou skutečností však stále je, že poslední čtvrtina století je charakterizována opětovným - a zesilujícím se - tlakem na sociální vymoženosti pracujících vrstev, jakož i nezaměstnaných a na sociální dávky odkázaných osob (včetně většiny důchodců) pod falešným, ba přímo lživým heslem "sociální stát se přežil". Zaměstnanci ve většině již vybavení slušnou životní úrovní (doprovázení však jiným "lidským" venkoncem neduhem - konzumentstvím a celkovým změšťáčtěním, což vede k jejich třídnímu ochabnutí a naopak k aktivizaci kapitálových vlastníků), napříště už bezostyšně a průhledně nevykořisťovaní dále pokračují ve svém změšťáčťování, třídní boj se namísto době adekvátního zesílení zeslabuje, role odborů poklesává. Stále ovšem na pořadu dne figuruje nespravedlivé sociální roztřídění lidské společnosti, jelikož kapitáloví vlastníci si spolu s odpovídající "obsluhou" převážně nezaslouženě ponechávají výsledky vědecko-technického rozvoje, namísto aby je namnoze rozdělili mezi nejpotřebnější (doma i v rozvojovém světě), financovali jimi velké rekonstrukční ekologické programy atp. Nikdo prozatím není schopen rozebrat problém, že v pozadí narůstající asociálnosti západních společností v posledních cca třiceti letech stojí fakt dlouhodobého snižování nejen míry přirozených přírůstků obyvatelstva, ale i temp hospodářského růstu. Tato okolnost by měla logicky vést k poklesům míry zisku, čemuž se kapitál brání právě útoky na životní úroveň "lidu".

I. Wallerstein nazývá v poněkud jiném vymezení než my mimořádně sociální periodu "Třiceti Slavnými Lety" (viz MDA, říjen 2003). Má to být podle něj éra celosvětového ekonomického růstu, kryjící se s fází A nového Kondratěvova cyklu: "Byla to... vůbec nejmohutnější fáze A v historii světové kapitalistické ekonomiky. Nárůst výroby byl kolosální. Prudce stoupla urbanizace. Nezaměstnanost byla na celém světě velmi nízká, stejně tak jako úrokové míry. Po celém světě se zřejmě zlepšovaly hospodářské podmínky i tvorba zisku. A všude se také zlepšilo relativní postavení dělnických tříd - jejich blahobyt".

Etapu A měla vystřídat, jak míní Wallerstein, Kondratěvova etapa B, neboli globální ekonomická stagnace či recese doprovázená poklesem míry zisku, zvyšující se nezaměstnaností, sílícím exportem rozvinutých zemí, požadavkem snižování nákladů výroby (mzdy nevyjímajíce), s ním souvisejícím stěhováním výrobních podniků do méně vyvinutých zemí, rostoucím zadlužováním, usilovnými inovacemi, zajišťujícími na čas monopolní zisky, přesunem zájmů z výroby do namnoze spekulativní finanční sféry. Konec fáze A má potom vedle nástupu hospodářského útlumu charakterizovat rovněž světová revoluce roku 1968 (viz komentář na jiném místě našeho pojednání).

Wallerstein má v dílčích argumentech povětšině pravdu, avšak k jeho vývodům je možno mít nikoliv nepodstatné výhrady. Samotná doba oněch "tří dekád" není uspokojivě kvantifikována (započítáván je do nich nejen hospodářský aspekt problému, týkající se v první řadě zemí Severu, ale také rozmach národně osvobozovacích hnutí). Stanovil-li autor ukončení "slavné periody" do let 1967-1973, znamenalo by to určení jejího počátku do období let 1937-1943, což je samozřejmě nesmysl: jednalo by se o adoraci doby těsně před- a válečné. Dokonce ani druhou půli 40. let přitom nemůžeme jednoznačně považovat za čas nějakého absolutního rozmachu - jednalo se o léta obnovy a uskrovňování.

Američan se taktéž pravděpodobně mýlí v tom, že by se dalo v uvedené spojitosti mluvit o dvou fázích Kondratěvova dlouhodobého cyklu: první fáze byla nemalou měrou determinována situací válečnou a poválečnou, zatímco fáze druhá netvoří podle našeho názoru jen "doplňující" periodu zmiňovaného cyklu (jenž by se měl v logice věci neustále, tedy i v budoucnosti opakovat), nýbrž bude napříště představovat již jen poslední útlum hmotného ekonomického rozvoje, mířícího k saturostacionaritě (nejprve jistěže u nejrozvinutějších zemí). Vzpomínaný cyklus je vůbec zapotřebí nazírat jednak z hlediska vyspělých zemí, jednak celosvětové (včetně zemí rozvojových).

Nikoliv závistivost v poměru k bohatcům, nýbrž především pocit hluboké nespravedlnosti vzhledem k namnoze arogantním, povrchním, marnotratným "spoluobčanům", a přirozeně především vlastní nedostatečné uspokojování materiálních potřeb, vedou k venkoncem chabému (tak je zkonstruován kapitalistický společenský systém obecně!) odporu vůči "hmotným elitám". Případná nepřejícnost je v určité rovině (závidíme-li neoprávněně) jistěže nepěkná vlastnost, avšak (institucionalizovaná) hrabivost, poškozující "jiné", je - poměřováno hlediskem lidskosti - vlastností ještě horší.

Zmiňované základní rozlišení "sociálnosti" na dvě poválečné etapy - zhruba na třetí a čtvrtou čtvrtinu 20. století (přerůstající do století následujícího) - bývá někdy doplňováno ještě etapou třetí - přechodnou, zahrnující léta 1973-1980. Podobné podrobnější diferenciace ovšem postrádají přesvědčivé zdůvodnění.

Sami si tento napříště neakceptovatelný vývoj vysvětlujeme tak, jak jsme již naznačili: růstová tempa ekonomiky se sekulárně zmenšují, třebaže někdy to není v důsledku vzrůstu zadlužování a různých ekonomických triků (taktéž lidská paměť je zapomnětlivá a nenahlíží vývoj v delších časových horizontech) na první pohled patrné, ale majitelé kapitálu si chtějí své zisky mermomocí přinejmenším uchovat, a proto přistupují pod různými nepravými záminkami k sociálnímu omezování. Postupně se šíří revitalizace klasického všeobecného vykořisťování námezdně pracujících osob (nejen tedy vědců a techniků). Zkušenosti dávají tomuto vývoji zcela za pravdu: ve Spojených státech (reálné) mzdy za posledních 25-30 let stagnovaly nebo dokonce klesaly, v západní Evropě jen mírně rostly (do jisté míry za cenu ohromné nezaměstnanosti). Přitom sociální diference se v obou vedoucích regionech vyspělého světa (také v Japonsku) zvyšují! Alokace příjmů a majetků se prohlubuje. Typickým je v těchto souvislostech neustálý (údajně "spásonosný") tlak na snižování daní, zvláště, přirozeně, daní právnických osob neboli "podnikatelů" (alias kapitálových majitelů) - i u nás se tento trend začíná objevovat (jako kdyby tvůrkyní hospodářských hodnot nebyla především práce, ta vědecká a inženýrská v neposlední řadě). Takový "lidský balast", jako jsou důchodci, nemocní, nezaměstnaní i jinak handicapovaní lidé by neměli "obtěžovat" a nejlépe by bylo kdyby dle v podstatě barbarské ideologie "tržního zřízení" zemřeli... (daná koncepce společenského řádu se koneckonců týká rovněž dětí a protože kapitalismus se tak dalece zase o budoucnost - i tu svoji - nezajímá, kope si i tímto způsobem paradoxně svůj vlastní hrob!).

Konstatujeme-li fakt, že na světovou scénu vstupuje virtuální (namnoze nebo zcela nereálná) ekonomika. Pohlédneme-li na zaměření deseti nejbohatších kapitálových vlastníků ve světě, zjistíme, že toliko jeden z nich vyniká v "normální" (potravinářské) produkci, zbytek je orientován hlavně na výpočetní techniku (dost "neproduktivní", přebujelou), informační technologie, finančnictví, maloobchod a média (povětšině deformující informace lidem poskytované). Tento absurdní svět je provázen ještě podvody v účetnictví velkých korporací a neuvěřitelnými aktivitami Spojených států na poli válečnickém. Maně se potom vnucuje představa, jakoby se kvapem přibližovaly podmínky pro globální sociální revoluci par excellence!

Běží tu o potřebu probuzení "normálního občana" civilizačně a kulturně vyspělého světa, který by měl být všemi možnými pozitivními prostředky soustavně, byť s velkými obtížemi veden k tomu, aby růst svých materiálních potřeb dále nenárokoval, ale zároveň "přesvědčeně" podporoval politiku, jež by nutila "vyvolené" kapitálové vlastníky začít své osobní hmotné požadavky snižovat (tempa vzestupu souhrnné "produkce" jsou již v tomto směru nasměrována!). Takovýto úkol není neřešitelný, zejména v podmínkách větší politické váhy levice, jejíž důležitost by měla navíc narůstat (jde o to, aby sociální demokracie tento proces nezmeškala a opustila své přešlapování a kompromisnické praktiky). Je nejvyšší čas, aby se struktura výroby a spotřeby racionalizovala (s vyloučením všeho zbytečného, navíc lidskost člověka degradujícího), a rozvinuté země se orientovaly na sociálnější a ekologické využití existujících přebytků, namísto jejich uplatňování v "rozšířené ekonomické reprodukci", nezmírňujícím se přepychovém životě "majitelů kapitálu" a jejich obsluhovatelů a - jak v poslední době patrno - též v různých dobrodružstvích šířených zejména Spojenými státy po světě...

Podle německého programu sociální demokracie (Bonn 1990) "demokratický socialismus v Evropě má své duchovní kořeny v křesťanství a v humanistické filozofii, v osvícenství, v Marxově učení o historii a společnosti a ve zkušenostech dělnického hnutí". S tímto tvrzením lze povětšině souhlasit, třebaže nejvíce a nejaktuálněji s vlivem Marxe, humanismu, případně též osvícenství. Jak vidno také zatracovanému Marxovi je tu přiznána světodějná - pozitivní - role. Dovolil by si takovéto hodnocení někdo z "nekomunistů" v České republice (o postojích řady šéfů sociálních demokratů si rozhodně netřeba dělat iluze)?

V dějinách marxismu existují v podstatě dva proudy. Ten první byl jednak přerušen a navázaly na něj rozmanité pseudomarxistické deformace (jen dílem vyvolané, jak se tvrdí, V. Uljanovem-Leninem) a vyústil v zásadě až do dogmaticky neplodného "marx-leninismu" (=terminus technicus). Jednak byl však "udržován", ale nesoustavně a málo aktualizovaně v dílech např. A. Gramsciho, G. Lukácse, frankfurtské školy, E. Blocha, J.-P. Sartra, E. Fromma a dalších v převládajícím liberálně konzervativním klimatu nedoceňovaných autorů (pozitivní zde přitom byly zejména pokusy doplnit jej o dimenzi psychologickou, stránka ekonomická tady naopak relativně zaostala).

Autentický směr marxismu nicméně znovu ožívá - není to žádné tahání kostlivců ze skříně -, dokonce musí obživnout, protože v moderní době se velká část Marxových tezí obdivuhodně potvrzuje: prvek vykořisťování, ačkoliv dílem v jiné podobě než dříve, klesající míra zisku (všelijak manipulovaná, před jiným v posledních několika desetiletích), narůstající mocenská koncentrace kapitálu (navzdory "vzkvétajícímu ,malému a střednímu° podnikání", fenomén odcizení - zvěcnění člověka, potřeba přeorientace lidstva z "hmoty" na "ducha", všemožně potlačované tendování k beztřídní společnosti. (Neo)marxismus, akceptující mj. také koncepci trvale udržitelné lidské existence a humánního saturostacionárního systému jako v relativně blízké budoucnosti nevyhnutelného společenského pořádku, má nezpochybnitelnou, dá se říci přímo zákonitou (již blízkou) perspektivu a bude prakticky jedinou filozofií a pozitivně pojatou ideologií, základnou - východiskem společenských věd způsobilým objektivně odrážet dění a vývoj lidské společnosti, a to zvláště i v budoucnostní dimenzi.

Druhý proud marxismu se nesl ve směru známého revizionismu: Bernstein, Kautsky, Jaures, Plechanov a jiní, na rozdíl od právě jmenovaných vcelku nevýrazní "teoretičtí levičáci" meziválečné a poválečné doby (Brandt, Kreisky, Palme a některé další sociálnědemokratické osobnosti tu byli hlavně praktického - politického zaměření). Ačkoliv v něčem nelze ideje těchto lidí hodnotit zcela záporně, založily problematickou tradici sociáldemokratismu s venkoncem slabou teoretickou základnou (neakceptující zejména vývoj), s jeho rozkolísaností a nepřesvědčující opatrností, namnoze soupeři koupenou angažovaností, vyúsťující do toho, co se dá vhodně nazvat pseudolevicí, za níž se horlivě angažují různí ti typičtí politici, Kosíkovi šaušpíleři, provozující běžnou švindlpolitiku (běžní jsou samozřejmě i mezi pravicí, kde se ovšem nelze ničemu divit, jsou zde na místě). Pro příklady nemusíme chodit daleko.

K tomuto stavu přispěly tři hlavní důvody, které umožnily víceméně zapomenout na staré metody "buržoazních způsobů" volebních procedur, totiž na do počátku 20. století obvyklou praxi prostě některým skupinám obyvatelstva neumožnit přístup k volbám, zvláště na základě nesplnění kritéria prokázání majetnosti. Např. v Anglii a Francii bylo ve 30. letech 19. století neboli v dobách rozpuku kapitalismu volební právo přiznáváno pouze lidem tvořícím něco mezi 1 až 2 % dospělé populace a ještě ke konci tohoto století nemohly ve "vyspělých" zemích volit zdaleka všichni této činnosti způsobilí lidé. Taktéž ženské volební právo bylo podobně omezeno, neboť většina žen patřila přirozeně k "chudině". Prvním z důvodů neblahého stavu volebního systému je ve 20. století - hlavně v jeho druhé polovině - zmíněné změšťáčtění obyvatelstva, doprovázené odcizujícím prvkem konzumentství, nastolení poměrů odvádějících lidskou bytost po dosažení určité výše životní úrovně a s posedlostí jejího dalšího zvyšování od řešení skutečně důležitých problémů světa (bídy, bezdůvodného umírání v důsledku hladu, odstranitelných nemocí, násilí všeho druhu, hanebného vykořisťování, nevzdělanosti) a v neposlední řadě nadměrně "materializujícího" existenci člověka vůbec. Lhostejnost k osudu jiných, nejen "doma", ale i "jinde", agresivita, cynismus, fenomenální šíření drog a prostituce (včetně té dětské), náznaky obchodu s lidskými orgány, vraždy na objednávku, jen pozvolna se zmírňující devastace přírody atd. jsou pro situaci dnešního světa, ten "civilizovaný" či "rozvinutý" nevyjímaje, více než typické.

Další příčinou klamavého charakteru společenských klimatů současnosti je původem starší dobře prověřená a v předešlém textu již zhruba analyzovaná metoda mechanismu vládnutí v kapitalistických komunitách, kdy absolutní menšina obyvatelů (řádově pouhá desetina populace, tvořená "většími vlastníky" a jejich obslužnou kamarilou) dokáže získávat "přijatelnou" majoritu ve volbách. Nepoužívá k tomu nic jiného než dostatku finančních prostředků, jimiž - v neposlední řadě mediálně - formuje "svůj" státní organismus, a též psychologii "lidu". I. Wallerstein se v této souvislosti odvolává na thatcherovské heslo "neexistuje jiná alternativa" (MDA, říjen 2003). Soustavným opakováním (či oblbováním?) se skutečně dařilo nezanedbatelnou část obyvatelstva vmanévrovat do pozice, že o nezbytnosti kapitalismu navzdory prostému rozumu nepochybuje a v autenticky levicových hnutích nespatřuje žádnou naději na zlepšení světa (pokud ovšem o něčem takovému vůbec přemýšlí).

Opakujeme: kapitalističtí (ekonomičtí i političtí) vládci vědí spolehlivě, že valná část obyvatelů nechodí volit, a jsou to především ti chudší ("skalní majitelé" zůstávají celkově nepochybně disciplinovanějšími voliči než "skalní komunisté", jimž je obvykle odpovídající ukázněnost přičítána). Značný díl obyvatelstva je televizí, tiskem, rozhlasem neuvěřitelně zmanipulován, pod sloganem "svobody a demokracie" je mu mj. obratně (aniž by si to adresáti uvědomovali) slibováno nereálné "povýšení" do hořejších majetkových a příjmových skupin, a jeho lidská podstata je degradována. Nemalá část těchto lidí je samozřejmě politicky víceméně negramotná a ve své "nevyspělosti" je mnohostranně cílevědomě podporována. Oba zmíněné důvody stačí k tomu, aby se podíl pravice s pomocí "pseudopravice" zněkolikanásobil a dosáhl voličské převahy nebo alespoň "střídavé rovnováhy" (nikoliv s autentickou levicí, nýbrž s konglomerátem pseudolevicových politických stran, mezi nimiž dominuje sociální demokracie).

Třetí, řekli bychom dotvrzující příčina okolnosti, že tržní řád (a politická pravice) vládne podstatné části "vyspělého" světa, spočívá konečně v tom, že v průběhu 20. století se zformovala právě ona pseudolevice, která se formálně hlásí k potřebě ustavení sociálnějších poměrů a vystupuje jako reprezentant "lidových vrstev" (při pokročilejší degeneraci ani to ne), ale ve skutečnosti je toliko mírnějším stoupencem "nenahraditelného, věčného a jediného možného" kapitalistického systému. Na běžně používané škále politické diferenciace se umisťuje nikoliv na levici (nemluvíme o krajní levici typu stalinismu či maoismu apod.), ale jako celek se nenalézá ani na levém středu. Najdeme ji nejspíše v teoreticky problematickém středu (navzdory jakýmsi kompromisům v třídně rozdělených společnostech!), a nezřídka - ukazuje se, že v narůstajícím stupni - dokonce v pravém středu (typicky viz "novou" Labour party A. Blaira!). Bohužel taktéž ČSSD má jako celek neúměrně široký, navíc dost nekonkrétní záběr, jenž může snadno vést k závažným pochybnostem o její identitě a v konečných důsledcích až k rozdělení či dokonce zániku (sebevědomě praktikované chytračení se nakonec nevyplatí).

Celkové politické směřování napravo je pro západní Evropu posledních zhruba tří desetiletí dost typické. Nelze se proto také divit, když exiloví "sociální demokraté" (většinou poúnoroví emigranti) byli takovéhoto profilu a naštěstí nedokázali ČSSD nějak výrazně v tomto duchu ovlivnit (bohužel k tomu nezřídka stačí početní domácí prospěchářští sociáldemokraté).

Nesporný pohyb evropských sociálních demokratů, přesněji jejich vedoucích představitelů, směrem napravo byl donedávna dost charakteristický, ale na kontinentu se začíná objevovat určitá radikalizace s opačnou orientací. S takovými charismatickými víceméně levicovými vůdci jako byli již zmínění W. Brandt nebo B. Kreisky či O. Palme jsou nejen Blair, ale ani Schröder, Jospin a další politici zřejmě neporovnatelní. Také tady se projevil celkový úpadek hnutí. Doufáme, že s nutným návratem ke kořenům západoevropské sociální demokracie se objeví i její noví čelní reprezentanti. Potvrdí-li se naše teze, že začnou vbrzku vznikat a nabývat na síle vskutku levicové frakce - nevylučujeme dokonce, že se budou hlásit k lepší tradici komunistických stran - bylo by to jako konkurenční prvek pro stávající více nebo méně obsahově chátrající sociálnědemokratické strany jen blahodárné.

Sociální demokracie je ve svém "rozvinutém" stavu namnoze nešťastné hnutí a nešťastná strana. Rádoby ideologicky sice prohlašuje, že se umisťuje někde v levém středu (již to naznačuje, že nechce mít s autentickou levicí nic společného), ale z praktického hlediska se v rámci obvyklého západoevropského politického schématu nalézá spíše kdesi mezi středem a pravým středem, kam bývá okolnostmi - přiznejme si, že západnímu světu jednoznačně dominuje kapitalismus a politická pravice - vmanévrovávána. To jsme již uvedli. Politický střed je ovšem kategorií v jádru nesmyslnou: "střed" nemá vůbec svého politického garanta - hegemona. Zjednodušeně, avšak nikoliv nepravdivě řečeno, v "historické" politice existuje toliko pravice (reprezentující kapitál) a levice (mající hájit zájmy námezdně pracujících, ale i nezaměstnaných a dalších "chudších" vrstev obyvatelstva), přičemž zkušenosti ukazují, že jedinou autentickou levicí mohli být od jisté doby (po zglajchšaltování sociální demokracie v prvních dekádách 20. století) pouze komunisté, jejichž nešťastně kompromitující éra však nastoupila již záhy poté (stalinismus, později maoismus, polpotismus a mírnější brežněvismus). To však nikterak neznačí, že skutečná (niterná) funkce - poslání komunistických stran se nemůže opětovně objevit na pořadu dne. V tomto smyslu je schopna KSČM navázat na nejlepší tradice "reformních komunistů" ze 60. let (neučiní-li hloupé chyby!).

V politickém zápolení lze samozřejmě jisté kompromisy připustit, avšak jenom uvnitř pravicové části politického spektra (tam se řadí také různé ústupky sociálnědemokratického stylu). "Střed" nemůže být ani výsledkem určitých historických tendencí, západní svět se politicky pohybuje nikoliv fiktivně kamsi do středu, nýbrž postupuje, resp. měl by postupovat - je tomu všemožně bráněno (vlastně se to vůbec nepřipouští!) - dlouhodobě fakticky doleva (nepoužívat za tím účelem známé vyjádření Masarykovo, ten měl v roce 1923 na mysli pouze "pohyb československý"!). Závěr dějinného postupu - není to žádná bludná a vzdálená utopie - nebude spočívat v nějakém příkladném politickém kompromisu mezi kapitálem (jeho majiteli) a zaměstnanci ("prací"), ale v překonání kapitalismu, ve zformování vpravdě lidského světa, v němž bude nerozporná, plně objektalizovaná ekonomika hrát jen vedlejší, byť z hlediska fyzické existence nezastupitelnou úlohu. Tato teze není fantazijní fikcí, nýbrž "holou nutností": "bez růstu" a za této okolnosti také "bez privátního zisku" - o těchto kritériích se nedá pochybovat! - nemůže kapitalismus existovat.

Tady je zapotřebí rovněž uvést, že jmenovaný rozptyl "sociální demokracie" (příznačný je nejen pro ČSSD, ale i pro jiné takto a podobně nazvané strany ve světě), v ostatních politických stranách v podstatě v takovém rozsahu nevídaný (máme na mysli v zásadě dvě relevantní strany - liberálně konzervativní a křesťanského profilu napravo, a jednu - komunistickou stranu - nalevo), nachází svůj odraz též v příslušných "politických reprezentantech". Sdružují se mezi nimi přirozeně - více než je zdrávo - lidé, jak už to v politice, tj. ve sféře vyznačující se povětšině puncem jisté nesolidnosti bývá, kteří mají nezřídka k autentické levici (bránící nekompromisně zájmy nájemných pracovních sil a jejich souputníků (nezaměstnaných, důchodců a dalších osob, svýn způsobem tvořících jistý pendant k obsluhovatelům majitelů kapitálu, jak o nich v tomto textu pojednáváme: právníků, vyšších byrokratů v soukromé i státní sféře, bezpečnosti apod.) s cílem postupně vybudovat beztřídní společnost, nepřesně "socialismus") velmi daleko. Sociální demokracie jim prostě slouží k osobnímu (mocenskému i majetkovému) "sebeuskutečnění", když event. jinde pro ně nezbyl "realizační" prostor (nejednou také v původních profesích selhávají). Bez zvláštních psychologických zkušeností je velice snadno poznáme podle osobního chování a zmatečnosti v politických názorech a přístupech (rejích vrcholících v "tajných volbách"). Aniž si to někdy uvědomují, považují jednoduše politické kolbiště za výnosnou hru, kde jakési rozdělení na levici a pravici je pro ně směšnou a nepochopitelnou komplikací.

Známá je rovněž skutečnost, že politici ve svém "povolání" snadno degenerují, a pokud i nějaké přesvědčení zprvu měli, zařazením mezi "elitu" je velice rychle ztrácejí (zná někdo chudého výše postaveného politika?). Tato prapodivná honorace je totiž obecně vnitřně nastavena tak (ani komunisté nebývají v tomto ohledu naprosto imunní), že v ní hrají prim pevní příznivci osobního prospěchu, zajisté nejlépe dosažitelného prostřednictvím "trhu", tržního jednání ve všem (platí to i o mechanismu západního stylu voleb a o "svobodě a demokracii", jak jinde v tomto výkladu zdůrazňujeme). Proces vícestranného úpadku lidí typu "politik" je běžný a téměř nikdo mezi nimi mu nedokáže odolat. Různé takové vpravdě charismatické osobnosti typu Marxe, Lenina, Ghándího, nehledících na svůj osobní materiální prospěch dnes již na historické scéně nenalezneme (což neznamená, že charismatické persony, jako byli Churchill, Roosevelt, de Gaulle a nemnozí jiní nebyli nekvalitní lidé, jenom sloužili vládnoucím elitám a samozřejmě též svému egu a zájem vskutku obecný pro ně byl v neexponovaných dobách vedlejší). Sociologové a psychologové dobře vědí, že také v rámci KSČ byla - zvláště zajisté v období "normalizace" - postupně opouštěna zásada majetkové skromnosti, jež se zprvu - bezprostředně po revoluci - týkala i vyšších funkcionářů. Od určité doby nebylo zapotřebí nic předstírat - systém degeneroval naprosto zjevně a jeho představitelé se také již příliš nepřetvařovali.

Nutno nicméně v dobrém dodat, že v řadě sociálnědemokratických stran západní Evropy existují určitá uskupení, která zůstávají přece jenom do jistého stupně věrná původní náplni úlohy sociální demokracie (dokonce včetně požadavku cílového ustavení beztřídní společnosti). Typicky je tomu tak ve Francii (avšak nejen tam, nalezneme rovněž pokusy o internacionalizaci hnutí - viz požadavek Evropské sociální republiky), kde vskutku levicoví socialisté, mající svým způsobem blízko ke komunistům, tvoří zhruba čtvrtinu voličů socialistické strany. Dá se počítat s tím, že takovéto skupiny se budou kvůli stoupající agresivitě "nového" kapitalismu a nízké specifikovanosti "oficiálních socialistů" rozrůstat, což jsme již pověděli.

Diskutabilní je vyjádření M. Hájka ze závěru jeho jinak poučné zprávy o (poválečném) vývoji sociální demokracie: "Dnešní sociálně demokratické myšlení odmítá tradiční determinismus Druhé a Třetí internacionály, kdy byl socialismus chápán jako historicky nevyhnutelný". Předpokládáme, že těmito slovy nebyl autorem tlumočen vehementně západními ideology vnucovaný názor, že kapitalismus zde bude navěky. Humánní (postrevoluční) socialismus - shledáme-li se kdy s ním (proč ne? konkrétně zvláště Čína skýtá naději) - je možno skutečně pokládat pouze za alternativu k "vyvíjejícímu se" kapitalismu. Reálný socialismus touto alternativou nebyl, dá se dokonce říci, že možnosti humánního socialismu hluboce podrazil (jeho negativní role měla dvě polohy: jednak způsobovala tragické "dobové škody", jednak vážně podryla autoritu autentického socialismu do budoucna, této okolnosti pravice všemožně využívá). Co však demokratický socialismus (sociálních demokratů)? Není nezbytný jako přechod k absolutnímu společenskému - ekonomickému řádu, humánní, avšak po hmotné stránce saturostacionární povahy? Tento systém ("bez růstu a bez zisku") se stane vskutku nepostradatelným, a to u rozvinutých zemí celkově dost brzy, dříve než si převážná část politologů, sociologů, ekonomů, avšak i praktických politiků myslí, odvažuje myslet! Nenastanou-li těžko akceptovatelné okolnosti (fašizace USA v první řadě) - i za takovéhoto stavu nastane pouze zdržení, ne zničení předvídatelného vývoje - dojde k tomu v průběhu několika málo desetiletí s tím, že dočasně bude stacionární, avšak lidskou populaci spotřebními předměty saturující hladina měrného HDP překročena (aby se tak z důvodů morálních, avšak nikoliv v zanedbatelné míře též ryze racionálních - máme na mysli hrozbu revolucionizace mas obyvatelstva chudých teritorií světa - pomohlo zemím zaostávajícím, na odstraňování velkých ekologických zátěží atp., viz výše). V jádru zřetelně determinovaným je proto nejen cílový společenský pořádek, nýbrž i kapitalistická - evoluční - cesta k němu.

Rádi bychom věřili, že role (tak či onak násilných) revolucí, které umožní nastolení humánně koncipovaného stacionárního a lidské potřeby saturujícího společenského řádu, jakožto jedné z (mála) nejvýznamnějších událostí světových dějin, již nebude nezbytnou. Vyloučeno to ovšem zdaleka není! Nikoliv pouze beztřídní společnost se stane nutně relativně v krátkém historickém čase skutkem, ale může k tomu dojít i prostřednictvím "socialistické" revoluce. Vzpomeňme tu jenom právě civilizačně a kulturně hrubě opozdilých zemí, kterým "rozvinutý, vyspělý, pokročilý (a pokrokový)" Západ (všechny tyto názvy jsou více než diskutabilní) nikterak radikálně nepomáhá, a uvědomme si, že - nejstručněji řečeno - lpění na majetku (a o kapitálovém to platí v prvé řadě) je nejspíše jedním z několika málo nejsilnějších pudů (těžko říci atavismů, poněvadž zvířata se vesměs nechovají při "hromadění statků" tak odporně jako kapitalisté), které v podivné "lidské říši" existují. Arogantní chování před jiným Spojených států ve světě - rozum až zůstává stát - je důkazem toho, že tudy cesta k budoucnosti lidstva nevede, a také k tomu, že "maximálně rozvinutý" kapitalistický systém, jehož podstata je věky neměnná (!) se ocitá ve slepé uličce a své zásadní problémy je připraven jakoby řešit různými uvážlivým lidem zcela nepochopitelnými excesy. Taktéž různí ti učenliví žáčci, kam bohužel patří se svým establishmentem i Česká republika, mohou na své postoje jednou jenom doplatit. Dějiny pokroku lidstva jsou ostatně trvale doprovázeny dějinami jeho hanby.

10

Závěrem načrtnutého přehledu vybraných problémů formování sociální demokracie v Evropě i u nás - netvrdíme, že tento výčet je ve všem originální (je valnou měrou právě jen sumarizací dobře známých skutečností) - považujeme za velice naléhavé ještě jednou upozornit na mimořádně vážné nebezpečí koneckonců permanentního odcizení sociálnědemokratického hnutí svému niternému původnímu poslání: (1) cíleně (za účelem vytvoření beztřídní společnosti) (2) bránit zájmy "kapitálově nemajetných" (námezdně pracujících a nezaměstnaných osob, jakož také většiny důchodců, dětí a jinak na státu silně závislých lidí) všude na světě, a (3) reálně (nikoliv jen slovy) usilovat o co nejdynamičtější humanizaci světa, včetně vzdělávání, mravní výchovy, správy životního prostředí a... v neposlední řadě též míru. Rovněž v oblasti mezinárodní politiky by měli být sociální demokraté prozíravější a nevrhat se ve stylu tradičních satelitů, vazalů, kolaborantů a rozmanitých příživníků bezhlavě do hrdel seskupením humanitě v podstatě principiálně nepřátelským (a venkoncem v poměrně krátkodobém časovém horizontu neperspektivním!).

Na sklonku jara 2003 proběhl v České republice velký, vpravdě dětinský humbuk kolem předem naprogramovaných výsledků referenda ke vstupu země do Evropské unie (co nám toto jistěže nevyhnutelné začlenění skutečně přinese není samozřejmě známo). Za to nikdo, ani sociálnědemokratičtí představitelé, se nehlásí k pravým příčinám - taktéž nezbytné - finanční reformy státu. Při minimální dávce soudnosti se přece dalo v uplynulých více než deseti letech "bezstarostného" transformačního hospodaření snadno předpokládat, že krajně problematické činy provedené v polistopadové éře bude muset někdo (!) jednou (!) zaplatit. Zúčtování muselo zákonitě přijít a udivující je, že nikdo se k fatálním chybám toho druhu nehlásí a nikdo (jak přece jinak!) nenese za příslušné činy zodpovědnost - nejen "teoretičtí žvanilové" a "sečtělí poradci", ale ani "demokratické" politické strany, ani parlament, ani prezidenti, ani ministři, ani předsedové vlád, ani představitelé Národní banky (i to je ve všech pádech skloňovaná demokracie!). Tlačit tuto káru neustále před sebou se samozřejmě nedalo věčně. Černý Petr nicméně zůstal v rukách sociální demokracie a je to v rozáhlé míře on, kdo se spolu s "osobnostní" nepřesvědčivostí předních stranických činitelů, s jejich bezzásadovou koketérií a ústupčivostí vůči pravicovým politickým uskupením (jež nikdy nemohou být jejich skutečnými partnery), s lacinou a nejednou prolhanou rétorikou podílí na soustavném poklesu volebních preferencí ČSSD. Tyto okolnosti nutně povedou k tomu, že čeští sociální demokraté, pokud principiálně (!) nezmění svoji politickou orientaci (cesta prospěšná pro 9/10 populace, tj. konstruktivní rovnoprávná spolupráce s komunisty je stále otevřená, byť tomu tak nebude věčně), mohou jako politická síla prostě zmizet z povrchu zemského a se svým vládnutím vbrzku skončit. Jednoduše řečeno: politická negramotnost se dá tolerovat věčně. Potom vládu "podivného politického spolku" nahradí nic jiným ani sama sobě (!) nenalhávající pravice, která paradoxně nejen neblahé ekonomické procesy v republice započala (aby v nich ČSSD nezodpovědně pokračovala). Takový je však zaběhnutý - kořistnický - mechanismus formální "výměny stráží" v kapitalistické společenské soustavě, k němuž se koneckonců sociální demokracie úslužně - bez radikálních protestů - hlásí ("jednou ty, podruhé já", hlavně když se "špičky" dobře uživí).

Dalo se lehce spočítat, že enormně narostlé dluhy veřejných rozpočtů - někteří "myslitelé" (např. V. Komárek) je podceňují, domnívajíce se, že budoucí rychlý /nicméně pochybný, jak dosavadní zkušenosti dokumentují/ ekonomický růst (?) se jich snadno zbaví! - budou muset být zlikvidovány, a to nemluvíme o tom, že dryáčnické hospodaření pravicových i pseudolevicových vlád bylo nemalým dílem kamuflováno výprodejem státního majetku, který nyní začíná samozřejmě docházet. Vyrovnány musely být skandální "prodělky", ponejvíce "složitější" krádeže v bankách a ze strany jiných podnikatelů - podnikavců. Specifickým tématem je v této souvislosti "tvorba" terciárního (event. též kvartárního) sektoru u nás. Jeho nárůst - občan z ulice ironicky říká, že Češi se stali národem tiskových mluvčí, daňových poradců a reklamních agentů - je našimi "ekonomy" považován za důkaz modernizování národohospodářské struktury, ale ve skutečnosti se neděje na základě patřičného vzestupu produktivity práce a odpovídajícího uvolňování pracovních sil v průmyslu, stavebnictví a zemědělství, nýbrž uměle (bez faktických hospodářských výsledků). Rovněž masu nezaměstnaných je nutno bez přímého ekonomického efektu vyplácet (problém nárůstu podílu důchodců na populaci je jiného druhu, ale českým kapitalismem iniciovaná "politika" vymírání národa jej staví do polohy téměř neřešitelné!). Při bilancování polistopadového hospodaření nemůžeme zároveň opomenout závažné chyby, týkající se bezhlavých restitucí (mj. i v případě "českých šlechticů"), ekonomického "vyrovnávání" se se Slovenskem, promíjení dřívějších zahraničních dluhů (oboje jsme již uvedli), státních úhrad "chyb" českých kapitalistů, obrovských dluhů veřejných rozpočtů (nejen nesplácených, ale narůstajících do vpravdě tragických velikostí, přičemž tento akt byl prováděn s jediným cílem: nepřipustit fakt neschopnosti racionální správy země), našeho nesmyslného vyzbrojování a zapojování do struktur NATO a zejména amerických válečných dobrodružství ve světě atd. atd.

Najednou se nám začíná onen obdivovaný a kýžený kapitalismus (s jeho politickým instrumentáriem, kam patří také institut "sociální demokracie") jevit v novém ("pravém") světle. Rovněž ekonomická výkonnost (efektivnost a produktivnost) trží povážlivé rány a evidentně se promítá toliko do prospěchu malé části populace, jejíž i "střední vrstvy" si zjevně musejí na hmotný "blahobyt" počkat, když nastálé duchovní klima je víceméně odpudivé. Nic na cestě ke zlepšení společenských poměrů se neděje. Odklon sympatií stále ještě dost nevědomého voličstva od ČSSD se přesouvá směrem k pravici (jež je stejně nekvalifikovaná spravovat stát a očekávat lze od ní jen to nejhorší) a naštěstí - alespoň něco! - též ke komunistům.

Na české politické scéně se vášnivě diskutuje o tom, zda je podivnou vládní koalicí navrhovaná víceetapovitá finanční reforma dostatečná či nikoliv. Ačkoliv je nepochybně více než naléhavá, v každém případě není zodpovědně připravená (stejně tak tomu bylo ostatně u všech vládních programů a praktik České republiky, takže nikdo se věcně - nikoliv "politicky" - nevzrušuje). Skuteční kritičtí (!) odborníci - ekonomové, sociologové, ekologové, prognostici, i ti politologové - se na tvorbě reálné politiky nikdy nemohli obsahově podílet, nikdy nebyli ani "pravicí" ani "levicí" produktivně využiti. Výsledkem je stav společnosti, který v zemi máme a který - v nejlepším případě - budeme velmi dlouho napravovat (vůbec totiž není vyloučeno, že mnohostranná devastace země bude pokračovat!).

Zdá se, že krajní nezodpovědností a bezradností, danou nepochopením nutného směřování lidské civilizace - kultury, se vyznačují všechny podoby sociálnědemokratických i jiných politických stran, parlamentů a zvláště vlád "vyspělých" zemí. Svědčí o tom mj. stať jednoho teoretika SPD v periodiku Neue Gesellschaft (2003, č. 1-2, překlad viz MDA ze září 2003): "Je to ke vzteku a ke škodě, když ministři a ministryně oznamují bolestné zásahy do života lidí, které nejsou ještě vůbec domyšleny... Pokles sympatií pro vládu v posledních měsících 2002 byl způsoben slabou profesionalitou jednotlivých aktérů. Vládní diletantismus je trapný...". Autor tohoto vyjádření ovšem tvrdí, že žádný "deficit teorie" prý neexistuje, což je zásadní omyl, týkající se ještě více než německých sociálních demokratů "demokratů" našich.

Problém odpovědnosti je vůbec kardinální politickou otázkou. Může vůbec politická nezodpovědnost (bytostně problematicky) volených činitelů na různých úrovních, mající nezřídka nedozírné negativní následky pro většinovou skupinu lidí, vést k tomu, aby byli příslušní činitelé považováni za bytosti občansky, případně trestně nevinné? Kouzelný proutek "svobodných voleb" v rámci kapitalistické společnosti, venkoncem ošidný akt, zastírající jejich podstatu ("minoritní pravice musí vždy zvítězit"), je dostatečně dobře známý a způsobuje, že každé volání politiků k zodpovědnosti je považováno za iniciování "politických procesů". Takovéto převážně konformně zaměřené osoby se potom přirozeně ničeho nebojí a bez zábran a beztrestně škodí "třídně podrobeným" obyvatelům (případné nepříznivé dopady na vládnoucí menšinu jsou kompenzovány jejím bohatstvím a nikterak vážně je nepoškozují). V takto koncipovaném společenském systému mohou nejvyšší volení i jmenovaní představitelé (event. za přispění institutu imunity) klidně nechávat devastovat hospodářství, krajinu, životní úroveň. Mohou dokonce posílat na smrt své vojáky, jakož i vojáky a civilní obyvatelstvo, ničit štěstí a domovy domnělého nepřítele. Je v povaze "buržoazního státu", že podobné (nejen vojenské) avantýry nejsou a ani nemohou být pohnány před trestní tribunály. Jen občas a s časovou prodlevou dochází k "národnímu účtování", přičemž to "volební" bývá pouze fraškovité.

Odlišnost sociálnědemokratických postojů od liberálně konzervativních přístupů by měla být do očí bijící, a ne mnohdy takřka nepostřehnutelná: "stejnost" většiny pravicových i (pseudo)levicových programů je všeobecně známá. Sociální demokraté se mohou snadno stát bezprostředními účastníky, ne-li přímými (spolu)iniciátory mnohých pohrom, které celý svět i v současnosti doprovázejí. Je to jen důsledek jejich přetrvávající naprosto zjevné (!) ideové nevyhraněnosti (navzdory všem halasně vychvalovaným, avšak stejně nedodržovaným programům, doktrínám, ideovým platformám si nic nenamlouvejme), jakož také morální slabosti (zahrnující rovněž průhlednou vychytralost) řady stranických představitelů (jejichž dosavadní počínání nás o tom přesvědčuje velice průkazně). Všudepřítomná tradiční zbabělost, netečnost, sobectví širokých vrstev obyvatelstva uchovávání takovýchto poměrů přirozeně nahrává.

Taktéž sociální demokraté svými postoji zjevně přispívají k tomu, že na pořad dne se znovu vrací přiléhavé vyjádření, tušíme, že W. Churchilla, podle něhož má "každý národ vládu jakou si zaslouží". Nejde tady přirozeně pouze o centrální vládu jako takovou, ale rovněž o prezidenta, o zastupitele na různých úrovních a o samotné společenské zřízení (jeho právní nadstavbu nevyjímajíc). Umožňuje-li zhruba 9/10 obyvatelstva disponujícího volebním právem zavedení sestavy tzv. ústavních činitelů zaměřených v zásadě (!) na podporu panování pouhé desetiny populace, je tím svým způsobem vinno toto obyvatelstvo, neboť není bohužel schopno prohlédnout rafinované soustrojí patřičně "zmodernizovaného" vládnutí. Právě politická nekvalifikovanost lidu je velmi dobře známa. Neměla by však být nehorázně takříkajíc s plným vědomím zneužívána "panstvem", jehož provinění je tím ještě větší.

Maně se nám zde nabízí výrok proklínaného "teroristy" M. Al-Kaddáfího z jeho Zelené knihy, formulující principy takzvaného "arabského socialismu": "Chudí lidé nedokáží soutěžit ve volební kampani a tak se vítězi stávají vždy a jen bohatí" (Praha 1990, s. 13). Ostatně libyjský vůdce nikoliv neoprávněně tvrdí, že dnešní (tzv.) demokratické systémy jsou v podstatě zařízeními otevřeně (nikoliv skrytě!) diktátorskými, falšujícími skutečnou demokracii, jež může být jedině přímá: zastupitelská forma "demokracie" je pak vlastně podvodem. Z téhož důvodu mají být dle Kaddáfího i politické strany fraškou, založenou na "manévrech, tricích a politické hře" (tamtéž, ss. 8, 11, 13, 19).

Lid je bohužel tradičně málo akceschopný, politicky nedostatečně moudrý a zkušený: na tyto jeho vlastnosti odjakživa trestuhodně hřeší jemu vládnoucí, specifickými mechanismy namnoze sama sebe ustavující vrstvy. Historicky celkem zanedlouho by však mohli obyvatelé (nejprve takříkajíc vyspělého světa) ke své skutečné politické zralosti dospět. Sociální demokraté, přesněji její vyšší funkcionáři a "pověřenci" by měli takovémuto naplnění účinně přispívat a ne se toliko na divadelní káře jmenované falše, podvodu, frašky, prospěchářsky vézt...

V 90. letech ČSSD v podstatě "početně" (sotva myšlenkově) sílila a na tuto "potenci" se začaly její lídři sebevědomě, leč nekriticky spoléhat, předpokládajíce, že tomu tak bude "navždy". Strana se nicméně, dalo by se říci zatvrzele, dopouští nejedné vpravdě fatální chyby, takže republika, jež jí byla svěřena do péče se rychle dostala tam kde je, čímž nikdo nepopírá, že zoufalý trend nastolili liberál-konzervativci. Špatně ideologicky vyzbrojena stala se jí ke škodě věci namnoze vlastní niterně pravicová ideologie o nereformovatelnosti "socialismu", opustila koncepci cílového socialismu (pokud kdy vůbec v poválečné a zejména polistopadové době tuto ideu zastávala), přešla jasně na pozici nenahraditelnosti kapitalismu (byť od jisté doby rafinovaně nazývaného systémem sociálně tržním). Hloupě vmanévrována počala provádět absurdní hrátky s pravicí (za cenu dalšího vzdálení se zbytku své "sociálnosti") a zařadila se tak do polohy pseudo-levice. Žádné omluvy, že tak přece činí západoevropští "socialisté", že jde toliko o taktické (dočasné) přístupy, že ve světě je nutno činit kompromisy atp. nejsou v tomto případě na místě.

Kromě uvedených základních omylů lze na vrub ČSSD připsat také další nepravosti, jež slouží pouze k dokreslení nastálých poměrů: nejde zde toliko o vícekrát zmiňované enormně narostlé zadlužování země (které by měla teprve reforma veřejných financí údajně napravit), faktické "nicnedělání" s nemalou nezaměstnaností (jež byla vždycky podhoubím vzdoru), vytváření trestuhodných koalicí s pravicovými stranami (za cenu přílišných - neodpustitelných a venkoncem zbytečných - ústupků), podpora vstupu do NATO, koketování s americkým imperialismem, volba pravicového prezidenta atd.

Zdánlivě sebevědomé a "promyšlené" programové dokumenty, představované stranické i mimostranické veřejnosti v různých časových rozměrech opakovaně takřka v neměnné podobě, zůstávají snad líbivými, avšak nepřesvědčivými sbírkami propagandistických hesel, opomíjejí některá důležitá fakta novodobého vývoje a směřování světa, postrádají vnitřně propojenou logickou strukturu a kritičnost a sestaveny jsou z porůznu vyčtených a namátkově odvozených "poznatků" skupiny nikoliv zcela kompetentních osob, případně jsou jednoduše opsány z cizích materiálů. Kvalita je v nich nahrazována kvantitou, a ani to někdy ne.

Připomenutí čistě na okraj. Někteří němečtí sociální demokraté se k problematice politického programu vyslovují bezesporu poučně takto: "Stranické programy jsou prostředky k sebeuvědomění. Užívají se v dobách opozičních, kdy se strana nově orientuje a dává to veřejnosti jasně najevo... Nic není strašnější než představa, jak poplašení ministři, státní tajemníci... vybrušují programový text SPD" (Neue Gesellschaft 2003, č. 1-2, viz MDA září téhož roku). Taktéž další věty jsou pro případ ČSSD velice aktuální: "Velká politická strana... potřebuje inspirativní vizi. Tím nemyslíme laciná rčení jako ,Středem našeho snažení je člověk° nebo ,Jsme pro sociální spravedlnost°. Poslání musí být formulováno tak, aby dostalo lidi do pohybu. Nejdříve vlastní lidi...". Není právě heslo "Člověk na prvním místě", jež je umístěno na čelní stěně velké zasedací místnosti v Lidovém domě (a nahradivší Masaryka s varovně zdviženým prstem) toho planého druhu?

Účelových frází koluje mezi českými sociálními demokraty dost. Ačkoliv jejich "vrcholové politické složky" se v době vládnutí ideovými cíli nikterak zásadně nezabývají, přijde-li věc na pořad dne upravují nebo přímo ignorují "předdeformované" výsledky k tomu zřízených odborných komisí vydatnou měrou. Mezi politickými představiteli této strany (jinde tomu přirozeně není jinak!) nalezneme také více než je zapotřebí osoby na první pohled nedůvěryhodné a vyskytují se tu rovněž ctižádostivé figury, které si jakožto ryze "pragmatičtí" lidé nepatřičně osobují právo formulovat teoretické principy fungování "sociální demokracie".

Obětí nekvalitního programového oslovování se stává plných 9/10 populace, jež nemá z cesty nastoupené před čtrnácti lety téměř žádný užitek (za to zbývající 1/10, včetně výše situovaných politiků bez rozdílu "přesvědčení", markantní) a proto na ně odpovídajícím způsobem nereaguje. Tažme se zodpovědně k čemu je nezaměstnaným občanům, mladým rodinám a důchodcům svoboda slova (k tomu ještě velice fiktivní!: nepsaná cenzura vládne zemi naprosto bezostyšně a "chronický" nedostatek peněz pro uveřejnění nekonformních názorů dokončí zbytek toho, aby se pravda nedostala na světlo boží). K čemu je jim - i valnému dílu ostatních občanů - odírání ze strany bank (zbavujících s němým souhlasem státu majoritu obyvatelů de facto úspor, pokud ovšem ještě nějaké významnější mají), proč mají trpět obavami z loupeživých nájmů (nikdo nedokáže uzákonit pravidlo o zákazu nepřiměřeného zisku: trh nikdy nefunguje ideálně, jak jsme už podotkli), kriminalita rozrostlá do nebývalých rozměrů, anarchie v řadě oblastí státní správy, pseudokultura podbarvená násilím, sexem a kultem peněz a šířená všemi možnými i nemožnými způsoby? K čemu jsou těmto lidem "svobodné volby" s jejich šalebnými mechanismy? Běžní občané ztratili v pokračujícím (!) transformačním experimentu, stručně charakterizovaném slovy "kapitalistické ceny se socialistickými mzdami", přímo nebo prostřednictvím devastace národního jmění biliony korun a musí nadále platit všechny další prohřešky uzurpátorů majetků a moci, získávané za účelem hromadění vlastního materiálního bohatství a uspokojení samolibosti.

Jsme zvědavi na to, kdy začne stále se ještě teprve zakotvující vzájemně téměř neodlišitelný vládnoucí "pravicově-levicový" establishment nabízet občanům varovný argument, že v případě nějaké radikálnější reformy společenského (ne)uspořádání v zemi by mohly nakonec zasáhnout ozbrojené síly NATO, event. přímo Spojených států, takže je lepší nic neměnit a konzervovat dobyté výsady relativně nemnohých. Nepramení ostatně spěch při zapojování České republiky do "západních struktur" právě z potřeby ochrany posvátného soukromého (kapitálového) vlastnictví, v podstatě v této zemi nakradeného? Chceme se opravdu stát nejen ekologickým, nýbrž především morálním a rozumovým smetištěm (západní) Evropy?

Jsou to neobyčejně smutná, ale také nesmírně výstražná konstatování: za vypočtených okolností bezostyšně klamat - ať již z nevědomosti či z důvodů osobních profitů - nelze věčně. To musí česká sociální demokracie opět upadnout do bezvýznamnosti (třeba i pod volební quorum 5 %, nemysleme si, že to není možné!), aby si to její stoupenci, a zejména její důležitější funkcionáři dostatečně uvědomili? Domnívají se, i ti nejvyšší mezi nimi, že své souhrami okolností - rozhodně nikoliv rizikem obětování zdraví či dokonce životů - získané prebendy (kryté eufemistickým "posláním") mají nadosmrti? Že mohou být - zajisté i s činovníky jiných politických stran - povoláni k tomu, aby se ze svých přečinů zodpovídali? Že to v našem zoufale nedokonalém světě napříště vždycky zase nějak uhrají? Není z říše fantazie možnost, že za nějakých pět let mohou být při pokračování stávající politiky ve stylu lhaní, handrkování na orientálním tržišti, nepochopení základních souvislostí a podpovrchového tendování současného světa i ti formálně nejpřednější z nich prakticky zapomenuti. Žádná "věrchuška" by se neměla spoléhat na to, že je - byť pouze a jenom politicky - nenahraditelná (ona ta praxe "když ne premiér, tak alespoň ministr, a když ne ministr, tak alespoň poslanec nebo člen jakési správní nebo dozorčí rady" vůbec nemusí vyjít). Dávné přísloví přece moudře praví: "Komu není rady, tomu není pomoci".

Bohužel v České republice je nadále nutno si vybrat jedno ze dvou zel (zásadně se zase markantně neodlišujících). Pravicové vlády byly neschopné a zacílily zemi kamsi do stoky, takzvaně levicové ("středolevicové", abychom kapitalismus přesmíru neurazili!) vlády v tom toliko pokračovaly. Samozřejmě, jestliže předčasně padne nebo prostě "doslouží" druhá sociálnědemokratická vláda nic se nezlepší, vše bude pro "lid" jenom "o něco" horší: započatá korupce dále pokvete. nekoncepční hospodářská a sociální politika (tentokrát již takřka zcela bez "zděděných rezerv") bude postupovat v podstatě stejným způsobem, zdravotnictví, školství, kultura budou dále chátrat, životní úroveň bude ostřeji pokračovat ve své "nezbytné a spravedlivé" diferenciaci ve prospěch parazitujících bohatců, výrazně deformujících "sociální průměry".

Buďme nicméně "věřícími" optimisty. Všechno není ještě ztraceno! K nápravě věcí je však zapotřebí učinit zásadní (!) sebekritiku činnosti ČSSD (a sebekritiku zodpovědných aktérů v ní), naprosto jasně definovat úkoly a poslání sociální demokracie (nevyhýbat se "neaktuálním" pojmům a výrazům), veřejně a tak říkajíc naplno a průkazně zastávat morální stanoviska k událostem doma i v zahraničí, podporovat skutky (především finančními, v daném případě vcelku nenáročnými prostředky) a nejenom slovy duchovní rozvoj v zemi (včetně vědy, společenskovědní disciplíny nevyjímajíce), faktickými argumenty a postupně i příkladem ubezpečit v tomto smyslu potenciální voliče, najít své skutečné politické spojence (v republice i mimo ni) a... bezpochyby s nemalými obtížemi "kvalitativně" ozdravit svoji vyšší funkcionářskou a politickou základnu.

Autentická politická levice by měla spolu s odpovídajícími vědami usilovat o vytvoření společenského řádu, který by principiálním způsobem korigoval onu velebenou "atlantickou civilizaci", která nás pohlcuje a jež se podle K. Kosíka nalézá v agonii, přičemž "socialistické hnutí je a musí být v krizi, protože se pohybuje uvnitř vládnoucího paradigmatu, dějinně vyčerpaného, sterilního, bezduchého...". Takto koncipovaná levice musí nabýt odvahy a dosáhnout "imaginace k překročení a prolomení daného paradigmatu". Musí najít "osvobozující alternativu", avšak "pokud si ,levice° tuto skutečnost neuvědomí, bude soutěžit, ale také spoluhrát s ,pravicí' v dnešní frašce, která je sterilní, trapná, směšná, ale může se změnit ve frašku krvavou, v katastrofu bez konce" (Předpotopní úvahy, s. 28).

Stávající poměry nejsou samozřejmě zásadním proměnám příliš nakloněny: "S aktéry, které má k dispozici a jež ovšem pro svoji potřebu (hru) produkuje, může dnešní epocha sehrát pouze frašku... Vybavena nejmodernější technikou je schopna všeho, chybí jí však smysl pro vznešenost, humor, sakrálno: je pouze fraškovitá. Fraškovitost tvoří nejniternější obsah její prázdnoty" (tamtéž, s. 243).

Političtí představitelé a politické mechanismy se zpravidla ustavují hodně negativním výběrem. Spravování lidské společnosti je životně nezbytné, avšak proč se jej na politické úrovni takřka pravidlem zmocňují lidé tak málo k tomuto účelu povolaní (charismatické osobnosti zejména dnes prakticky neexistují, za to nepokryté propojení politiky a kapitálu je naprosto běžné). Takzvaná realita nás chce mermomocí přesvědčit o tom, že vskutku kvalitativní změny k lepšímu nejsou téměř možné a když, tak zůstávají nemístně pomalé. Netvrdíme, že shora nastíněné požadavky se nutně uskuteční, ale myslíme si, že pokud nespatří světlo světa, nic dobrého nás nečeká. Aniž bychom chtěli být zatvrzelými skeptiky, takové jsou bohužel již lidské dějiny, plné nepravostí, násilí, nešvarů, nespravedlností, neštěstí, prolhanosti, iracionalit všeho druhu. Čas nápravy však přijde, musí přijít... (pokud onen prazvláštní vesmírný úkaz, jakým je "lidská kultura a civilizace" mnohem rychleji než vznikla neskončí). Lze si jen přát, aby lidstvo prohlédlo co nejdříve. A nemělo by se tolerovat nic co tomu všude kolem nás a v nás brání.

Nedoceňovaný český filozof, svými myšlenkovými kvalitami více než srovnatelný s odnedávna uctívaným Janem Patočkou (byli s Kosíkem přátelé), patřičnou vizi naznačil: "Uprostřed honby za funkcemi, majetkem, slávou, uprostřed uspěchanosti a ideologického blábolení, lhostejnosti a intrikánství, nestoudnosti, rozčarování, korupce povyšované na druhou přirozenost, vyšlehne náhle, jakoby z ničeho, jiskra, jiskra-myšlenka, a rázem zpochybní všechnu převrácenou normalitu" (tamtéž, s. 255). Na tuto MYŠLENKU se čeká již dlouho, když ve svém původním (Marxově) tvaru byla cílevědomým znevažováním, ale i špatným praktickým uplatňováním jakoby zasuta. Nyní je tato MYŠLENKA, avšak nutně také její faktická REALIZACE opět velice blízko, je blíže než si valná část lidské populace - i té české - dokáže představit. Tentokrát již nebudou velké naděje zklamány!

---

Příloha

Komentář k prohlášení levicového proudu francouzské Socialistické strany "Za nový svět" před jejím sjezdem v roce 2003

Poslední deklarace socialistické frakce Nový svět, ustavené v září 2002 ve Francii po prohraných prezidentských a posléze též parlamentních volbách, může být v řadě ohledů nedocenitelnou inspirací i pro ČSSD, neboť rovněž tato strana se nepokrytě dostává, jakkoliv v odlišných historických podmínkách do podobných svízelných problémů jako Socialistická strana Francie (původní polistopadová "pravicová levicovost" /či pseudolevicovost/ se znovu navrací, koketování v rámci vládní koalice k tomu jenom napomáhá).

Autoři tohoto textu přisuzují neblahé postavení své strany převaze neoliberální politiky v životě země po roce 1980: "Za necelé desetiletí jsme ze světa, jehož rámec vytvářely instituce a jehož pravidla definovaly zákony, přešli do džungle trhu a liberálního zmatku. Kultura všeobecné konkurence krok za krokem ničí všechny vazby a všechna práva zabezpečující důstojnost osob a sociální soudržnost. Konkurenceschopnost vyžaduje snižování daňových a sociálních odvodů a tím také postupnou demontáž sociální ochrany, omezování veřejných investic do vzdělání, bydlení a kolektivních zařízení. Tak postupuje kupředu nerovnost a narůstá násilí..." (Za nový svět. MDA, Praha 25. 4. 2003, s. 3).

Nedostávají se čeští sociální demokraté nikoliv náhodně namnoze do stejné pozice, ovšem se specifikem odbourávání všeho reálsocialistického, tedy i toho pozitivního z minulosti? Nepřijímají mj. v důsledku své krajně pochybné a nevybíravé spolupráce s pravicí v řadě záležitostí naprosto kontradiktivně a zbytečně (!) záměry a praktiky této pravice? Nepodrobují koneckonců, byť dílem nevědomky (příčinou je slabá vědecká prozkoumanost tématu), také oni "veškeré lidské aktivity výlučně požadavku ziskovosti kapitálu" (tamtéž)? Neeroduje sociálně demokratickou stranu, její ideologii a praktickou politiku v našem prostoru pravice v naprosto nepochopitelném rozsahu?

Levicově orientovaní Francouzi oprávněně říkají, že novodobý kapitalismus je "ekonomicky neefektivní, sociálně nepřijatelný a ekologicky neudržitelný" (tamtéž). V této charakteristice tržního systému se toho mnoho od jeho počátků nezměnilo, ačkoliv jsme byli a jsme permanentně nadále utvrzováni v tom, že nic "účinnějšího" než trhový řád (s formálně podružnými přívlastky "sociální" a "ekologický") na povrchu zemském neexistuje a ani existovat nemůže. A Češi, české sociální demokraty nevyjímajíce, se do tohoto zoufale problematického uspořádání světa ("bez perspektiv"), vedeni "lídry" po vícero stránkách zcela nepřijatelnými znovu bezhlavě vrhají.

Dlouhodobá devastace autentických sociálnědemokratických ideji (i praxe), počínajíc rozpadem II. Internacionály, a to nejen ve Francii, je až neuvěřitelná. Šance pro sociální demokracii politicky úspěšného konce 90. let minulého století zůstala socialisty nevyužita: "V nejlepším případě jen pasivně sledovali proces potržňování, v horším sami přispěli k jeho posilování tím, že svou politiku podřídili liberálním receptům: privatizaci veřejných služeb, snižování daní z vysokých příjmů a jiných požitků, omezování veřejných statků, tlumení mzdových požadavků, flexibilitě práce" (s. 4). Neprobíhá stejný proces s narůstajícím posvěcením ČSSD postupně i u nás? Nezrazují vedoucí činitelé sociálních demokratů stále větší měrou své pravé (a původní!) poslání? Jsou nastálé poměry důsledkem jejich nevědomosti, anebo toliko obyčejné bezcharakternosti?

"Nikoliv pokusy schovat se v ochranném stínu liberalismu, ale jasným vykreslením budoucnosti svých vlastních hodnot získá socialismus opět přesvědčivost a prospěšnost" (tamtéž), vyhlašují optimisticky francouzští levicoví socialisté. Soudobá všobecná (!) nezřetelnost socialistických cílů je nesporně patrná a až ignorantní nepozornost věnovaná "teorii socialismu" je více než zarmucující. Poměry v České republice nejsou v tomto smyslu o mnoho lepší, spíše horší.

Levicoví Francouzi správně formulovali známou a letitou skutečnost nevyhraněnosti, dvojbarevnosti socialistických stran. Tento rys známe velice dobře i v našich krajích. Na jedné straně jsou to víceméně převažující (!) koncepce "jakoby socialistického snažení", nikterak zásadně nezpochybňujícího tržní řád (jedná se tady v jádru o "pravý střed", řečeno obvyklou terminologií), na druhé straně pak ČSSD dost vzdálené přístupy "usilující o nový svět vedený logikou obecného dobra, směřující k rovnosti a autentické demokracii, která dá do rukou občanů moc, jež si dnes pro sebe zabrali držitelé kapitálu a různé oligarchie".

Dokument Za nový svět kritizuje v obecné rovině fungování evropských sociálnědemokratických stran vskutku zásadním, a nutno dodat, že zcela oprávněným způsobem. V době, kdy vládla "levice" v 13 z 15 zemí Evropské unie "... existovala představa, že tato historická šance umožní, aby se Evropa stala ohniskem odporu a alternativy vůči liberální globalizaci. Co z ní však udělali? V nejlepším případě nic. V nejhorším případě ozbrojené rameno nového věku kapitalismu pouze přihlížející demontáži sociálního zákonodárství a redukování kolektivních služeb, čemuž chtěli evropští občané zabránit právě tím, že hlasovali pro levici" (s. 26). Zdá se, že čeští sociální demokraté nejsou od takovéto praxe, doplňujíce ji jakýmisi žalostně vyhlížejícími specifickými vklady, opírajícími se o nerozvinutou teoretickou bázi příliš vzdáleni.

"Souputnický a přizpůsobivý" socialismus (je to opravdu socialismus? u nás navíc nikdo nechce ani toto slovo používat!) prostě vítězí nad "socialismem boje proti liberální globalizaci, socialismem společenské proměny, který usiluje o reálnou rovnost a efektivní demokracii" (tamtéž). (V této souvislosti názvoslovná poznámka: v nejlepším případě tu stejně neběží o "cílový socialismus", ale maximálně o socialistické úsilí v rámci kapitalismu).

Spisovatelé citovaného vyhlášení popisují velice ilustrativně odklon od podstaty "evolučních" socialistických sil, počínaje 80. lety, kdy tato hnutí ztratila formální politickou moc nabytou ovšem v mezích v jádru neohrožované kapitalistické společenské soustavy. Tehdy prý byla započata - ve skutečnosti to ovšem nebylo zdaleka poprvé - ideologická revize, v níž socialisté, resp. jejich představitelé rezignovali "na radikální společenskou přeměnu a do svých programů začlenili část liberálních předpisů: privatizaci, deregulaci, liberalizaci trhů, flexibilitu trhu práce, omezení veřejných výdajů a snížení daňových a sociálních odvodů" (tamtéž).

Ani po následné, dalo by se říci zákonité diskreditaci pravice s jejími představami o neoliberální globalizací nedošlo bohužel v polovině 90. let k nápravě poměrů, naopak dříve naznačené směřování se po krátkém čase začalo utvrzovat: "... nesmyslné hledání imaginárního politického středu přivedlo socialisty jen k tomu, že se ztenčila jejich podpora v těch vrstvách, které byly jejich nejvěrnější oporou, že natrvalo zamlžili svou identitu, smazali rozdíl mezi pravicí a levicí a v důsledku toho začali podporovat lhostejnost, neúčast ve volbách, omrzelost nebo znechucení, způsobují odchod aktivních členů ze strany a stimulují růst různých extremismů" (tamtéž, s. 28)

Také vedoucí činitelé, zdá se, že permanentně nepoučitelné ČSSD - jistěže nikoliv všichni - jsou naprosto viditelně ve vleku těchto degenerativních vlivů. Konkrétně: namísto očividně se nabízející - nezbytné a řešící - účinné spolupráce s komunisty teoreticky neskonale slabě vyzbrojeni zabředávají do bahna oligarchního oportunismu... Rovněž komunistická strana by přitom měla být mnohem vstřícnější a schopná určitých - venkoncem nepodstatných - kompromisů (zdá se, že zápolení uvnitř této strany v patřičném směru taktéž probíhá). "Pravicoví komunisté" jsou nicméně na rozdíl od pohříchu nechutně působících "pravicových sociálních demokratů" uskupením navýsost protismyslným.

Francouzští socialisté, vědomi si specifické levicové (?) rozpolcenosti, již můžeme pojmenovat "potenciální fyzickou převahou neodrážející se v převaze politické", a nutnosti maximální integrovanosti svých proudů, volají na rozdíl od českého sociáldemokratismu po sjednocení celé levice, tedy rovněž levice komunistické. Hlásíce se k (blíže ovšem nedefinovanému) socialismu, zamítají sociální liberalismus, pojem, který sám je ostatně na první pohled contradictio in adiecto. (Vlastní liberalismus nesmíme z pozic autentické levice nahlížet pouze pravicově. Takováto levice může liberalismus respektovat v duchovním směru, avšak zásadně odmítnout jej musí tehdy, kdy je "zevšeobecněn", tj. začíná se vztahovat i ke sféře hmotné - ekonomické. V podobném případě se naopak skutečná liberální podstata vytrácí: volnost, svoboda je tu popravdě deformována).

"Jednota je nejdůležitější", tak zní nadpis jedné ze subkapitol příslušného dokumentu. Podtržena je tu nutnost "společenského projektu", jímž by nepochybně neměl být formálně a vzletnými slovy koncipovaný program, přeplněný bezobsažnými frázemi: "Ani zelení, ani komunisté nepodepíší nový společný program, pokud nebude znamenat rozchod s tržní logikou, která je zodpovědná za sociální hrůzy a ekologickou katastrofu" (s. 29).

Autoři sice varují: "Právě v současném okamžiku je třeba zejména zabránit, aby levice upadla do smrtelné léčky: aby se rozštěpila na radikální pól omezující se jen na rejstřík konfrontace a pól levicového středu, omezující se na správu věcí tak jak jsou" (tamtéž). Avšak otázkou přirozeně zůstává, čím jsou v českém případě dnešní komunisté, myslíme si však, že jako nějakou krajní bezduchou a militantní levici je kvalifikovat nemůžeme a nesmíme. Taktéž běžná "socialistická" strana západní Evropy se, jak víme, neřadí do levého středu, nýbrž spíše kamsi do středu, neřku-li do pravého středu (V. Británie). Z posledního citátu ovšem také de facto plyne, že konglomerát "sociální demokracie" by se štěpit neměl, což je nicméně velice problematické dilema. Rozdělení je nutné a skutečně levicová část tohoto konglomerátu by bylo záhodno, aby se spojila s levicí komunistickou, když zbytek by se měl ponechat svému osudu (oni si ostatně sociálnědemokratičtí pravičáci svoji parketu najdou - bez výčitek svědomí se začlení mezi pravicové strany).

Nepodceňujme ani v naší republice memento těch, kteří výzvu Za nový svět sepsali: "Nedobudeme ztracený terén, pokud jasně neřekneme, co chceme dělat a s kým to chceme dělat" (s. 30). Nenechávejme taktéž bez povšimnutí další konstatování: "Na levici nelze nic udělat bez Socialistické strany. Problém je, že se nic nedá udělat ani se Socialistickou stranou, jaká je dnes" (s. 31). Východiskem z nedobré situace je dle zkoumaného textu "hluboká reforma", přičemž by se strana neměla spokojit s "pouhými slovy" v "prosté úpravě stanov": "Stejně tak je nutná ,obnova hlav° a řídích týmů, ale ani to všechno zdaleka nestačí: nutností se stala skutečná repolitizace naší strany" (tamtéž).

Tážeme se, zda se nedá najít paralela s ČSSD rovněž v následujícím postřehu: "V průběhu let způsobila volební rutina a jiné zvyky, že Socialistická strana postupně zapomněla dělat politiku a místo analýzy společnosti se uspokojovala s průzkumy veřejného mínění bez vzájemných souvislostí a s nulovým dosahem... V situaci, kdy naše společnost krutě postrádá orientační body, nástroje k sebepochopení, je ubohé, že se Socialistická strana postupně mění v pouhou ozvučenou skříň a pod záminkou, že ,naslouchá° našim spoluobčanům, zaujímá čistě oportunistický a pasivní postoj" (tamtéž).

V České republice se již i to vratké a z hlediska objektivních pohledů krajně nespolehlivé veřejné mínění od sociální demokracie odvrací, byť to někdo nechce prostě vidět, ale na holém faktu to nic nemění. Příčinou je nejen vládní a parlamentní kolaborace s pravicovými stranami, ale také např. nedůstojná, levicově orientované občany až urážející volba prezidenta, komíhavý postoj k přepadu Iráku 2003, neschopnost účinně vybřednout z velkých hospodářských potíží, na kterých se již vlády sociální demokracie notně podílely, stoupající ignorance sociálních otázek a zjevné snahy hledat východiska z nedobrého stavu ekonomiky preferencemi "vyšší" podnikatelské sféry. Neomluvitelná je taktéž naprostá (!) odtrženost vedení od členské základny a v neposlední řadě i nezpůsobilost podpory teoretické činnosti v zájmu sociální demokracie. V předchozích odstavcích zaznamenaná hodnocení působnosti francouzské Socialistické strany naneštěstí platí - a pravděpodobně ještě v zesílené míře - také o ČSSD.

Čeští sociální demokraté, přesněji většina jejich čelných funkcionářů nastoupila od jisté doby bez přehánění cestu do pekel a jejich hrubé vpravdě školácké omyly nebudou nikdy před dějinami ospravedlněny. Tito lidé neomluvitelně zapomněli, že "kapitál" a "pravice" jsou zapřísáhlými nepřáteli autentického poslání sil, které by měli reprezentovat, že jsou to mimořádně houževnaté složky s dostatkem prostředků a vůle (hnací moment hmotného prospěchu je ohromný a ohromující), složky s nimiž není záhodno žertovat a tím spíše kolaborovat. Sociálnědemokratičtí politici žel povětšině nezaregistrovali, že neodlučitelný fenomén kapitál-pravice mají opět ve "svobodné a demokratické společnosti" nenáležitý vrch, že své parazitické pozice v souladu se světovými trendy posilují a hodlají si v zájmu ne více než 1/10 populace dělat na Zemi co chtějí, co jim přináší zisky a co jim umožňuje pokračovat v jejich v zásadě hanebném, příživnickém a dekadentním životě. Francouzskými socialisty vyzdvihovaná škodlivá depolitizace občanstva se jim - a u nás absurdně s vydatnou pomocí ČSSD - nebývale daří.

Výsledkem současné převahy (ekonomického či obecného) liberalismu a jednosměrné globalizace je ve světě podle Francouzů celosvětová deregulace financí, prohlubující se sociální nerovnosti, vytvoření prostředí trvalé nejistoty, narůstající poruchovost sociální solidarity. V takovémto kapitalismu zjevně dominují nadnárodní podniky a finanční sféra (v materiálu se výmluvně hovoří o "nadměrné financializaci ekonomiky"). Moc se zde zhoubně koncentruje a skutečná demokracie oslabuje, posvěcuje se nadřazenost privátních zájmů nad zájmy obecnými.

Česká republika se bez ohledu, je-li v ní u moci pravice nebo (sociálnědemokratická "levice") snaží nezůstávat v tomto směru opodál. Liberálové - i ti zatímně stále ještě ne zcela "zkušení" liberálové čeští (jejich nakonec neperspektivní "výchova" nás již stála stamiliardy) - pokračují v hlásání neudržitelných společenských koncepcí a šíří všemožně ideu, že volný kapitalismus vede k "nejúčinnějšímu využívání zdrojů a nejefektivnějšímu produkování potřebných statků a služeb". Avšak: "Jak se ukázalo, v teorii je to nejapnost a v praxi katastrofa" (s. 8).

Jedním ze závěrů prohlášení Za nový svět je "... prosazování skutečné smíšené ekonomiky a překročení kapitalismu tím způsobem, že tržní sféra bude podrobena silné politické regulaci, která obnoví primát obecného zájmu a sociálního pokroku" (s. 9). Trhový systém je zapotřebí opravdu "překročit", do důsledku vzato zničit. Také naši sociální demokraté by na to neměli zapomínat a v rozumné - nadějné orientaci společnosti se účinně angažovat. Znamená to mj. nikoliv se v rámci protismyslných "opozičních smluv" ("tolerančních patentů") či "koalic ze zoufalství" hlásit ke kapitalismu jako takovému. Jinak zajisté obecný zájem nebyl nikdy v prostoru soustavy nabídky a poptávky upřednostňován a v tomto ohledu není příslušná deklarace přesná.

Za zmínku stojí rovněž přihlášení se francouzských socialistů ke konceptu trvale udržitelného (a humánního!) rozvoje. Na rozdíl od obvyklých výrazů týkajících se "udržitelnosti" je zejména vsuvka "humánní" zajímavá. Výstižně potvrzuje, že v daném navýsost progresivním přístupu k formování současné a hlavně budoucí společnosti musí být vedle obvykle preferovaného materiálního taktéž duchovní rozvoj lidstva nesmírně důležitý (a posléze nejdůležitější).

Potěšitelné je, že stoupenci socialistického proudu Za nový svět se zjevně hlásí k pojetí podle něhož "socialismus a ekologie" jsou dva aspekty téhož zápasu. Bezvýhradně je nutno souhlasit s tím, že takovýto postoj by se měl snažit "o orientování ekonomické činnosti, inovací a technického pokroku takovým způsobem, aby sloužily sociální soudržnosti, neuspokojeným lidským potřebám a respektování životního prostředí" (s. 19). Opomíjet by se přitom přirozeně neměl ani vlastní rozvoj člověka, jeho rozumové, mravní, citové a estetické vyvinutosti. Je to popravdě úkol naprosto primární.

Levicová frakce Socialistické strany Francie má za to, že "žádný z nutných rozchodů s potržňováním světa nelze provést, pokud nebude znovu zaručena nezávislost politiky na soukromých zájmech, pokud rozhodování v politických a sociálních otázkách nebude opět podrobeno účinné kontrole občanů. - Tváří v tvář liberální globalizaci je naléhavě zapotřebí nový demokratický projekt, který povede k lepší účasti občanů a obnoví jejich efektivní kontrolní a sankční moc" (s. 20).

Splnit vzpomínané postuláty nemůže samozřejmě žádná forma kapitalismu, ani toho "sociálně tržního" (s deklarovaným respektem vůči ekologii). V tom se i relativně radikální socialistický směr Francouzů ocitá v neřešitelné situaci. Institut "Šesté republiky", který v této návaznosti navrhují autoři textu Za nový svět, by musel být důrazně cíleným socialistickým zaměřením (nebo alternativně humánně socialistickou - porevoluční - koncepcí). Žádná klasická "obnova" či formálně hlášené "vracení moci do rukou lidu", jak je navrhují konceptoři daného výkladu, zde nepřipadá v úvahu.