V Iráku zabíjení pokračuje: v úterý bylo usmrceno bombovým atentátem v Bagdádu až 50 lidí. Počet amerických mrtvých a raněných v Iráku roste každým týdnem, ale autentické údaje o počtu raněných nejsou známy. To vyvolalo podezření, že americká vláda skrývá skutečnou lidskou cenu této války i toho, co se v Iráku děje v následujících měsících. Mnoho vojáků, kteří se vrátili z Iráku do USA, je nyní trvalými invalidy. V důsledku svých zranění přišli o ruce či o nohy. Jiní jsou vážně ztraumatizováni. Channel Four News interviewoval některé tyto zraněné americké vojáky.

(Záběry raněných na pojízdných lůžkách, odvážených z letadel na letištní plochu a pak do letištní budovy.) V temném rohu vojenské základny Andrews na předměstí Washingtonu jsou přiváženi domů američtí váleční ranění. To je lidská cena za svržení tyranů. Nekonají se tu žádné ceremonie, žádná velká vítání. Více než 11 000 zraněných vojáků prošlo základnou Andrews za posledních devět měsíců, konstatuje americké letectvo. Většina z nich je zřejmě přivážena z Iráku. Je to o 8 000 lidí více, než kolik raněných pro Irák oficiálně přiznává Pentagon.

Většina vojáků, zraněných v boji, přijíždí do obřího Walter Reed Medical Center ve Washingtonu. Americká veřejnost většinou vůbec neví, že skutečný počet raněných vojáků v Iráku je zřejmě vyšší, než co uvádějí oficiální údaje. Zjevný rozpor mezi oficiálními údaji a skutečnosti vyvolává podezření, že americká vláda něco skrývá.

Před několika dny tu jeden raněný voják, navrácený z Iráku, spáchal sebevraždu. Byla to další smrt, k níž nedošlo v boji. Proto se nedostane na seznam mrtvých, který zveřejňuje Pentagon.

Channel Four News jsou prvním televizním týmem, který natáčel ve Walter Reed Medical Centre od invaze do Iráku před rokem.

Mauricovi utrhla nohu bomba u silnice v Bagdádu loni v listopadu. Jel osvobodit zemi, jejíž lidé se vůči osvoboditelům začali konat nepřátelsky. Bylo to nepříjemné překvapení.

"Během tamějších operací nevíte, kdo je nepřítelem. Oni totiž používají zbabělé metody. Jedině tak nás mohou porazit. Nechodí v uniformách, zneužívají žen a dětí."

Roy přišel o nohu před čtvrt rokem v Afghánistánu. Vysvětluje: "Pentagon zaznamenává jen mrtvé, kteří přišli o život při bojových akcích. Neubírám těm vojákům tu slávu. Zaslouží si to. Ale pak jsme také my. Ano, nejsme zapomenuti, ale jsme - pomíjeni. Existuje množství vojáků, kteří jsou neviditelní."

Právě do Walter Reed Medical Centre se vozili američtí váleční ranění z Vietnamu. Tomu děsivému slovu se američtí politikové vyhýbají dodnes. Podle počtu raněných nelze zatím ještě obě války srovnávat. Ve Vietnamu zemřelo 58 000 Američanů, méně než 600 jich zahynulo v Iráku. Avšak psychologicky má Vietnam rezonanci, která stále ještě ovlivňuje v Americe politiku. V listopadu možná bude muset prezident Bush, který nikdy nebojoval ve Vietnamu, čelit senátoru Johnu Kerrymu, vyznamenanému vietnamskému veteránu. Že by to bylo právě proto, že se mrtví a ranění američtí vojáci navracejí do Washingtonu uprostřed noci bez fanfár?

(Záběry jásajících manželek při návratu zdravých amerických vojáků) Toto jsou optimistické záběry, o nichž chce americká vláda, abychom je viděli. Fort Campbell, Kentucky, domov 101. vzdušné divize a chlapci se vracejí domů, po roce v Iráku. Mělo to být původně šest měsíců. Toto jsou ti, kteří přežili, kteří měli štěstí.

Ale když jde o raněné, vznikla překvapující situace. Údaje, které uvádí Pentagon, jsou v ostrém rozporu s údaji americké armády. Pentagon zaznamenává 2600 vojáků, raněných v boji, a jen 400 vojáků, zraněných nikoliv přímo v boji. Avšak americká armáda uvádí, že z válečných zón byly lékařsky evakuovány další tisíce vojáků. Proč ten rozdíl? No, Pentagon nepovažuje za oběti této války vojáky, kteří se vracejí s mozkovými zraněními, anebo s psychickými poruchami. Nepočítá vojáky, kteří se stali terčem vlastní, tedy americké střelby. Ani ty, jejichž vozidla havarovala. To jsou všechno chybějící ranění z operace Irácká svoboda.

Někteří lidé se domnívají, že to je úmyslný pokus zakamuflovat údaje. Stephen Robinson není žádný protiválečný levičák. Býval členem zvláštních armádních jednotek. Pracoval v nich 20 let. Nyní je poradcem prezidentů. Je přesvědčen, že jsou údaje zamlčovány: "Lidé nechtějí slyšet špatné zprávy z této války. A na všech informačních úrovních, kdykoliv se snažím získávat informace, z ministerstva obrany, z oddělení pro záležitosti veteránů, když sháním informace o raněných v této válce, narážím na překážky. Vůbec to nejsou utajované informace. Nejsou to informace, které by vedly k rozkladu koaličních vojsk. Jsou to informace, které potřebujeme, máme-li porozumět, k čemu došlo."

Keith Colhoun, 24, se nevrátil s kolegy z 101. vzdušné divize. Takto informoval svou jednadvacetiletou manželku ze své nemocniční postele v Mosulu o tom, co se mu stalo:

"Řekl jsem jí v telefonu: Mám dobré zprávy a špatné zprávy. Které chceš dřív? Chtěla nejdřív špatné zprávy. Řekl jsem jí: ustřelili mi nohy. A ona řekla: Cože? A já jsem řek: Jo, slyšelas to. Nemůžu to popřít. A ona řekla: Já jsem jen neslyšela, co říkáš. Dodal jsem: Dobrá zpráva je, že jedu domů."

Keithovi Hamnikrovi utrhl nohy granát. "Říkali mi, že mi ještě nohy visely na těle, ale jen kůží." Nosí na těle identifikační známku svého kamaráda Morgana, kterého to roztrhalo na kusy.

Port Campbell je ve vlastenecké části Jihu Spojených států, leží na hranici mezi Tennessee a Kentucky. Lidi tu nemají rádi otázky o americkém dobrodružství v Iráku. Spoustu toho si musejí ještě ujasnit. Spousta věci se děje v mysli těchto vojáků. Reportéři se setkali s raněnými vojáky z Iráku na vojenské základně, kteří se scházejí v podpůrné skupině. Není to příliš heroická záležitost, přiznali, ale potřebují hovořit.

"Cítíte všechno. Nemůžete klasifikovat lidské emoce. Nejsme automaty, jsme lidi. Máme všechny nejrůznější emoce."

"V jedné chvíli máte vztek a chtěli byste někomu utrhnout hlavu za něco jednoduchého, pitomého, co udělali, v druhé chvíli brečíte, protože jste zjistili něco - procházíte každou minutou úplně jinými emocemi. A nevíte, zda byste měli být smutní nebo šťastní, jestli pocit viny, který máte, je dobrý pocit viny, anebo je nebezpečné mít pocity viny?"

"Ti, kdo se nevrátili... Přišli jsme o řadu lidí, o kamarády."

Patu Collinsovi z New Jersey je 38. Na krku ho zranil v Bagdádu šrapnel. Trvale má silné bolesti:

"Byl jsem zraněn koncem dubna na hlídce v Bagdádu. Dva chlapi na nás zaútočili ze zálohy. Mám poškozené nervy, a tak, pořád mě to strašně bolí. Beru hodně morfia."

"Snažím se vrátit k normálu. Vrátit se zpět k normálnímu životu. Ale nebudu dělat to, co jsem dělal dřív. Býval jsem po celou řadu let Republikán. Z nějakých důvodů se ale oni chovají nesmírně nepoctivě. Budu teď nesmírně aktivní v Demokratické straně, až se odsud dostanu."

V této chvíli britské novináře armáda požádala, aby přestali natáčet. Vojáci se začali vyjadřovat politicky: "Pat začal hovořit o politice, ale on je ještě aktivním vojákem a je v uniformě. To je problém."

Prezident Bush sice vyhlásil loni v květnu, že hlavní vojenské operace v Iráku skončily, ale letadla plná raněných přistávají na základně Andrews každý týden, a většina Američanů o tom neví. Kdyby měla americká vláda přiznat skutečnou lidskou cenu operace Irácká svoboda, raněné, nejen mrtvé, kolik Američanů by George Bushe a jeho válku podporovalo?

Touto otázkou skončila reportáž Channel Four News. Moderátor oznámil, že se televize obrátila na Pentagon se žádostí o rozhovor, při němž by se mělo debatovat o otázce raněných amerických vojáků, ale žádost o interview byla odmítnuta.

V Iráku bylo také raněno během hlavních bojů 2300 britských vojáků, britské ministerstvo obrany však není schopno poskytnout informace o tom, kolik britských vojáků bylo v Iráku zraněno od loňského května.