Když o svých třiadvacátých narozeninách nastoupím v deset hodin večer poprvé do mezinárodního autobusu se záchodem, zmocní se mě podobný pocit. A pak se z reproduktorů nad našimi hlavami ozve projev řidiče. "Liebe Reisende, vážení cestující, Guten Abend, dobrý večer. Sedíte v autobuse do Berlína. Každej máte právo na jednu deku, ale jelikož většina dek byla rozkradena a jejich aktuální počet je pouhejch jedenáct, budete si je muset rozdělit, jak umíte. Pokud budete mít stížnosti, ohledně, že si nemůžete natáhnout nohy, tak si je prostě nenatáhnete, protože autobus je to německej, typu mercedes, a v tom to nejde. Glückliche Reise, šťastnou cestu, nazdar !" A jede se.

"To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu?"ozve se motorestem za Teplicemi, kam jsme se přišli vyčůrat. Když jsme vyjížděli z Prahy, začali v televizi dávat Pelíšky a jak jsem viděl, koukal na ně asi celý národ kromě mě.

"Stříleli za války do vzduchu!" vyhrkne Bolek Polívka a podívá se na Vietnamce, který za mnou stojí ve frontě na limonádu a šikmýma očima hypnotizuje obrazovku. Přes okno motorestu je vidět protější hotel, který má prosklené výlohy jako obchodní dům Máj a v nich se vystavuje jedno z mála zboží, které bych i při své notorické averzi vůči jakékoli podpoře volného trhu byl schopen koupit: dívky několika barev v modrých latexových šatech s červenými lodičkami na nohou. Myslím na ně ještě po přejezdu hranic (kde nám celníci sebrali spolucestujícího, Španěla), když pozoruji slovanská jména měst na výjezdových cedulích dálnice z Drážďan do Berlína: Kamen, Piesky, Tchernitz, Trebitz, Bukow, Trebbin, Lieskau, Glasow, Nowawes, Wulkow. Zjišťuji, že nejen rozumím, co znamenají, ale že některá z nich dokonce znám (ve Wulkowě byl můj strýček v koncentračním táboře). Do uší mi z walkmana, věnovaného pod stromeček kamarádem Jarmilem, hraje ryčná německá popová melodie, připomínající rytmy legendární východoněmecké skupiny Puhdys, která na hranicích okamžitě vystřídala ČRo 1 Prahu. Tam se vysílal rozhovor s malířem Vladimírem Komárkem o jeho lásce k pravoslavnému ruskému chorálu. Snažím se přelaďovat stanice a zjistím, že na rozdíl od domova dokážu naladit Polsko, Itálii a jakýsi srbochorvatsky mluvící kanál.

Cesta k ceduli Wilkommen in Berlin trvá poměrně krátkou dobu. Mnohem delší je cesta do středu Berlína. Užasnu, když zjistím, že místo sídlišť, které jsem znal z periférií Prahy, je Berlín obalen jednou obrovskou vesnicí dřevěných rodinných domků vzoru seriálu Báječná léta a za každým oknem stojí Mikuláš s blikajícíma očima nebo přinejmenším vánoční stromeček s fosforeskujícím vyplazeným jazykem. Stejně dlouho trvá, než se na autobusovém nádraží potkám s Tindarem, který mi přijde naproti jako vždy pozdě. Než přes celé město v půl šesté ráno dojedeme do západní čtvrti Kreuzberg, je už podstatné ráno. Tindaro mě uloží do postele pro hosty, kde v mých nohách spí jeho kocour Garibaldi.

Poprvé v životě jsem se probouzím v zahraničí. To, co mě donutí procitnout, je ranní zpěv kreuzberského muezína, který svolává své souvěrce k ranní modlitbě. Většina obyvatel Kreuzbergu jsou totiž Turci, kterým patří i klasicistní dům, v němž Tindaro se Sárou bydlí. Dívám se na nástěnku na chodbě, na které visí program jakéhosi berlínského kina Balás a z jeho obálky na mě kouká zbědovaná tvář Pavla Lišky v hlavní roli Gedeonova filmu Návrat idiota. Tindaro jde pro braniborské plnotučné mléko (Vollmilch aus Brandenburg) v neprůhledných hnědých skleněných láhvích. Když se nasnídáme, vycházíme s Tindarem do ulic. Sára zůstává doma, protože spí.

Do tváří řeže mrazivé prosincové ráno. Teď mi zas Berlín mi připadá skoro stejný jako Praha, neboť pobočky Saské banky a obchodní dům Migro už v Praze za těch jedenáct let také máme. Berlín je snad o něco čistší, ale zato jsou tu častější graffitti na všech zdech, což se zvlášť špatně vyjímá na krásné barokní lékárně, která stojí na rohu Tindarovy ulice. Vstupujeme do metra, které mě překvapí. Je mnohem zašlejší než to jediné, které znám z Prahy, ale asi není divu, protože berlínský U-bahn je o dobré půlstoletí starší. Skoro na každém schodu (v Berlíně nejsou jezdící) stojí jeden pouliční hudebník a většina z nich je ruského původu, což zjistím záhy poté, kdy se rozhodnu si s bratry popovídat. Uteču tedy radši k novinovému stánku, který stojí uprostřed kamenného ostrůvku mezi kolejemi a prohlížím si noviny. Jedna pětina z nich je německých, ale ty mě nezajímají, protože německy neumím. Mnohem víc mě svým exotickým jazykem zaujmou noviny turecké. Protože ale cítím potřebu si přečíst něco, čemu bych aspoň trochu rozuměl, vrhnu se na ruská, srbská a chorvatská periodika a zjišťuji, že to nejsou noviny dovezené z mateřských zemí, jak jsem si původně myslel, ale berlínské lokální deníky. Fakt, že na stánku převažují slovanské noviny mě naplní jistým pocitem kmenové hrdosti. Tu ale přehluší Tindaro, který mi sdělí, že pro mě včera koupil celodenní lístek na městskou hromadnou dopravu, ale mezitím ho napadl zlepšovací návrh. Můj celodenní lístek si vezme on, zatímco já pojedu načerno. Když mě chytí, nebudu umět mluvit žádným Němcům srozumitelným jazykem, pouze jim podám papír s Tindarovou adresou a on už to vyřídí. Užasnu nad kvantitou penza české národní povahy, která italskému Švýcarovi zůstala za nehty po pouhém dvouletém pobytu v naší vlasti.

Nastupujeme do metra. Podle předchozí dohody se neznáme. Když se však mé oči opět hladově ulpí na nesrozumitelných nápisech a reklamách ve vozu metra, Tindaro se ke mně nenápadně přitočí a česky povídá : "Dávej přece pozor!"

"Na co?" ptám se.

"Jestli nejdou revizoři?"

"A jak je asi poznám?"

"Maj uniformy."

(Tato metoda by byla v Praze neaplikovatelná.)

"Co kdyby tě pak chytili", strachuje se Tindaro, který zjišťuje, že jeho metoda selhává. "A zavřeli."

"Tak jim rusky řeknu, že se jmenuju Chlestakov a jedu z Petrohradu. Tomu by přece soudruzi z NDR měli rozumět."

Přestupujeme na autobus do čtvrti ZOO. Tam se mi stane něco, co mě na návštěvách u Tindara pronásleduje na každém kroku. Tindaro je původem Sicilián a většinu jeho jídelníčku tvoří zeleninové saláty. Já jsem původem Čech, což u mě znamená, že pokud můžu, snídám nejraději buchty s kávou, obědvám knedlo-vepřo-zelo a večeřím párky s hořčicí. Z toho vzniká nepoměr a pocit stálého hladu a podvýživy, který mě pronásleduje, kdykoli s Tindarem obcuji. Je prosinec a už skoro dvanáct hodin a přesto mám v žaludku stále jen Vollmilch aus Brandenburg. Zatmí se mi před očima a omdlím.

Probudím se na ulici před tureckým stánkem s nápisem Döner kebap a Tindaro mi podává jakousi kapsu z toho, co u nás nazýváme arabský chléb, která je naplněna masem nařezaným na kostičky jako do guláše. Tindaro mě vyzývá, abych jedl a jakožto lingvista mě poučuje, že "döner kebap" znamená turecky "točené maso" a je to balkánské národní jídlo, řecky ekvivalentně nazývané "tó gyros."

Jdeme po známé třídě Unter den Linden, na níž stojí opera a Braniborská brána, známý to hraniční přechod uprostřed města. Vypadá to, že míříme ke mně domů, na Východ. Zjišťuji, že to jsou jediné dvě stavby široko daleko, které jeví známky historičnosti (jsou starší roku 1945). Celé okolí bylo očividně vybombardováno a staré stavby jsou nahrazeny jak se dá.

Procházíme bývalou celnicí. Někdejší celní budky jsou umně zadaptovány na krámky ruských čepičářů. Při pohledu na matrjošku s obličejem Ericha Honneckera si vzpomenu na zarámovaný obrázek téhož, který oficiálně visel v jedné cukrárně v Míšni, kam jsem si před třinácti lety přišel koupit limonádu a vystrašila mě jakási řvoucí bezzubá stařena, kterou jsem v souladu se vzděláním tehdejšího devítiletého kluka z ČSSR považoval za dozorkyni z koncentračního tábora (později mi bylo přeloženo, že chtěla zálohu na skleničku).

Jsme u nás doma. Po ulicích jezdí na naše poměry úzkorozchodné tramvaje (jak jsem byl Tindarem poučen, neklamné znamení toho, že jste na Východě) a všechno je už jaksi bližší vzpomínkám kluka z Tábora míru nežli výstavný západní Kreuzberg. Kam až oko dohlédne jsou oprýskané bílé paneláky (přesně takové, jako ten, v němž jsem prožil prvních jedenáct let svého života) a před nimi stojí Japonci a Američané a fotografují si je i s posledními trabanty, wartburgy a DKW, které před nimi stojí. Za řekou Sprévou pak stojí velký hnědý dům, který si zařazuji asi tak do padesátých let a na jeho střeše se otáčí neonový nápis ve svítícím kruhu. Když se podívám lépe, přečtu ho. Je to Berliner Ensemble.

Tindaro mi chtěl udělat radost. Ví, že jsem studoval divadlo a ví, co pro mě Brecht znamená. Proto mě přivedl do divadla, které Brecht založil a od svého návratu do vlasti v něm až do své smrti v roce 1956 dělal ředitele, dramaturga, režiséra a dvorního autora. Dívám se na program a vidím, že za tři dny, na Silvestra, dávají Brechtovu hru Zadržitelný vzestup Artura Uie. Tindaro kupuje pět lístků, pro sebe, Sáru a své kamarády a ptá se mě, zda má koupit také pro mě. Chvíli váhám a pak odmítám ze dvou důvodů. Za prvé jsem slíbil, že budu na Silvestra už opět doma u kamarádů a za druhé (ač Artura Uie znám dobře v překladu Ludvíka Kundery) bych nevychutnal divadelní představení v cizím jazyce.

V budově divadla, před jeho budovou a v celém Berlíně se pěstuje Brechtův kult (existují tu i jeho matrjošky). Před divadlem stojí Brechtova bronzová socha a kolem ní stojí ve směru všech čtyř světových stran pilony ze stejného materiálu, do nichž jsou odlity Brechtovy citáty z jeho četných poznámkových knih. Sice jim nerozumím, ale jeden z nich (který stojí na nejčestnějším místě) poznám. Je to známá ironická věta k vládě NDR, kterou Brecht vyzval, že pokud se jí nelíbí národ, kterému vládne, měla by nejspíš onen národ vyměnit.

Couráme se s Tindarem po Berlíně. Jdeme kolem berlínské synagogy obložené pytli s pískem a obestoupené vojáky v oděvu značky kongo se samopaly v ruce. Jdeme na Alexandrovo náměstí, které znám z knížek Ericha Kästnera, protože se na něm kdysi scházeli Emil a detektivové. Dnes ale vypadá jinak, než vypadalo tenkrát ve třicátých letech. Svou architekturou obchodů z xylolitových plátů, které jsou zapuštěny do železných tyčí (nad nimiž se tyčí paneláky) mi připomíná socialistické podloubí ve střediskovém městě Neratovice, kam jsem kdysi jezdil na plavání. Zajdeme také do alternativního divadla vytvořeného ze zbořeného domu, v jehož ruinách se schází ke své kultuře novodobí hippies, mnohdy squateři z téhož víceúčelového domu. Všechno je to jako u nás, jen nápisy sprejem na zdech ve mně vzbuzují přídech humoru. Zatímco naši grafiťáci si jako celý prostý národ dělají z němčiny legraci a používají ji ve svém po staletí vyvíjeném argotu, který je dodnes založen především na germanismech, tady si mladí nadávají spisovnou řečí J. W. Goetheho.

Jestli je ale na Berlíně něco zajímavého, pak je to Potsdamer Platz, Postupimské náměstí. Před deseti lety ještě holá planina ve středu jednoho z největších měst Evropy, která byla využívána jako území nikoho v půlkilometrovém odstupu od zdi v centru Berlína, je dnes evropským New Yorkem. Mrakodrapy firem Phillips a Deutsche Bahn se tu tyčí do oblohy vedle památníku tvořeného úlomkem památné zdi. Za mrakodrapy stojí zvláštní, téměř gaudíovská stavba, která svým tvarem připomíná operu v Sydney vystavenou z červených cihel. Je to Preussischer Kulturbesitz, Pruské kulturní dědictví, největší knihovna v Německu, která je vlastně dvojdomkem skládajícím se ze dvou knihoven: knihovny všeobecné a knihovny hispanistické. Když se to dozvím, vzpomenu si na Werichovu písničku o Německu a Argentině a na to, jak jsem se od dětství divil, jaktože se prezident Paraguaje jmenuje Alfred Strössner.

Odkládáme si s Tindarem ve všeobecné knihovně bundy do šatny. Je zajímavé pozorovat šatnářky: jsou obě asi tak stejného věku, kolem šedesáti let, ale jedna z nich je namalovaná jako velikonoční kraslice, zatímco ta druhá je upravena čistě, ale nevýstředně, asi tak jako naše Žofie Melicharová. Také jejich přístup je různý, zatímco první je pečlivá, ale komisní, druhá odkládá Tindarovu bundu na věšák ledabyle, ale má tendenci si s Tindarem pokecat jako kdyby to byla česká prodavačka. Dal bych krk za to, že ta první je ze Západu, zatímco ta druhá z Východu. Tindaro mi to potvrdí. Jdeme po schodech do knihovny, kde se lidé pohybují jako tiší blázni (trošku jako studenti vychovaní bláznivou knihovnicí z univerzitní knihovny v Hradci, zvanou Tichá myš) a většinou sedí u četných počítačů. Přestože z regálů vidím jména, jichž dobrou polovinu znám z překladů do češtiny, je mi jasné, že tady nebudu rozumět lautr ničemu. Napadne mě tedy to udělat obráceně. Jdu k nejbližší kukani, u níž stojí knihovnice a anglicky jí položím svou oblíbenou anketní otázku:

"What do you know from CZECH literature?"

Zle se na mě podívá: "I don't understand. Do you want to CHECK something?"

Tato odpověď mě zdrtí. Že ji zmátne homofonie anglického adverbia "český" se slovesem "zkontrolovat" jsem nečekal. Opakuji svou otázku s patřičným odůvodněním mého rasového původu. Konečně se domluvíme, že paní knihovnice jezdí na dovolenou do Prahy, z české literatury toho však moc nezná. Snad, počkejte, prezidenta Havla. To prý je přece dramatik. Ale pokud je mi tu smutno, mám tu spoustu knih ve svém rodném jazyce. Za rohem je slovanské oddělení.

Dojdu k řadě regálů, na nichž visí cedule "Slawische Literatur." Je tu všechno: Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Makedonie, dokonce Litva a Lotyšsko. Nejvíc mě ale zmatou dva regály s následujícími nápisy: Serbische Literatur, Sorbische Literatur. Ptám se na to Tindara, který mě mezitím našel a ten mi vysvětluje, že Serben jsou Srbové, zatímco Sorben slovanská menšina v Německu, no, jak jen jim to říkáme...

"Srbové", odpovídám. "Lužičtí."

Z české literatury jsou v slovanském oddělení především historické knihy a slovníky. A pak kupodivu jeden spisovatel, který si to právem zaslouží. Zatímco v Berlíně se pěstuje kult Bertolta Brechta, ve slovanském oddělení berlínské státní knihovny se pěstuje kult Bohumila Hrabala.

Cestou z knihovny mi Tindaro ještě ukazuje novou budovu spolkové vlády. Je to jen půl roku, co se sem z Bonnu přestěhovala i s parlamentem a prezidentem.

"A kde bydlí prezident?" ptám se jako správný Čech, který je zvyklý, že středem republiky je Praha, středem Prahy je Hrad a na něm bydlí prezident.

"Nevím. Asi doma." odpoví Tindaro. Zato se dozvím, kde bydlel minulý šéf státu. Vedle muzea zdi na Potsdamer Platz je muzeum gestapa, které je pod širým nebem v místech rozbombardovaného sklepa v bývalém ústředí gestapa. V zasklených vitrínách tu visí plánky, výklady a podobenky nejznámějších vězňů, z nichž mě upoutají jen dvě které znám. Na první fotce je Brecht a vedle faksimile jeho protestního dopisu Hitlerovi a na druhé štíhlý vytlemený mladík s fučíkovským obličejem. Pod podobenkou je nápis: Erich Honecker.

Za výlohou poblíž hraničního bodu Checkpoint Charlie, který byl do roku 1961, kdy vystavěli Berlínskou zeď, vytouženou metou všech Východoberlíňanů (neboť za tímto bodem spadali pod humánnější americkou správu) mě upoutají známé dřevěné figurky. Jsou to loutky z filmů Jiřího Trnky, které jsme za mých školních let měli na obrázku skoro v každé třídě naproti katedře, z níž se na nás mračil JUDr. Husák. Na dveřích quasi-obchodu je nápis v mé mateřštině: České kulturní centrum. Jdeme s Tindarem dovnitř. Za pultem sedí mladý muž, který na můj dotaz po činnosti kulturního střediska, čistou češtinou vypráví, že jádrem jeho činnosti je zprostředkovávání koncertů české filharmonie a Karla Gotta v Berlíně. Minulý měsíc se jim sice povedlo nainstalovat výstavu fotografií české vesnice, ale protože domky byly oprýskané, českému ministru zemědělství, který středisko navštívil, se zdálo, že to je špatná propagace českého venkova, a tak výstavu zakázal. Mladý muž, který mi to vše vypráví se jmenuje Stefan, je z Berlína a studuje v Praze bohemistiku.

"Ještě Čechům úplně nerozumím," postěžuje si mi.

"Já také ne. A žiju tam už dvacet tři let."

Vracíme se domů do Kreuzbergu, kde už na nás čeká Sára se svou švýcarskou kamarádkou Ariannou, která přijela krátce po našem odchodu. V nás, hostech, se setkávají dva světy a Arianna (s níž se bavím francouzsky) mi líčí svůj barvitý život dívky, která se v osmnácti vdala a až ve třiceti zjistila, že je homosexuální, za což ji její rodina na malém městě poslala do blázince. Arianna se však přes svůj život vzor Dostojevský netají tím, že cítí jistý obdiv k prvnímu člověku, který se narodil v komunismu a kterého má tu čest znát. Zdá se mi, že kdyby tady, mezi Švýcary v Západním Berlíně, seděl Marťan, nebyl by jim připadal tak exotický jako já, který jsem se narodil pod kuratelou krajského výboru KSČ v Pardubicích.

Konečně se jdeme navečeřet a to do syrské restaurace na rohu ulice. Zatímco Švýcaři si objednávají svá oblíbená makrobiotická jídla, já si poručím něco s masem, což je v syrské restauraci docela problém. Není ale nepřekonatelný. Dostanu jakousi snobštější verzi kebapu. Ve společnosti se vypráví exkluzivní berlínský vtip z doby nedávno minulé: Tři berlínští upíři jedou tramvají a jeden z nich dostane strašný hlad. Odletí z tramvaje a vrátí se k prasknutí nasycený s krví kolem pusy: "Narazil jsem na skvělou nemocnici. Měli tam krevní konzervy." Vtom dostane hlad i druhý, odletí a když se nasycený vrátí, spokojeně se svěřuje: "Narazil jsem na mateřskou školku." Když dostane hlad třetí, dlouho se nevrací. Je pryč hodinu, dvě, tramvaj s upíry zatím přejede celý Berlín a vrací se zase zpátky, když tu se upír vrátí, je úplně přejedený, udýchaný... "Kdes byl?" ptají se ho zbývající dva. "Objevil jsem bezvadnou zeď..." Když pak v proudu řeči zmíním svůj židovský původ a vyprávím historky svých známých z koncentráku, všichni ztuhnou, jakoby měli starost o mé zdraví. V proudu řeči se na to nějak zapomene, ale když odcházíme z restaurace, pochopím, jaké faux pas jsem udělal. U východu visí fotografie orientálních mrtvol z jakéhosi tábora v poušti a na ní je tvrdý šrapnel popisky: "Toto dokáže stát Izrael." Ačkoli německy neumím, této větě jsem porozuměl.

Ačkoli jsem teprve první den v zahraničí, už se mi stýská po domově. V neznámém prostředí se musím domlouvat cizími jazyky a i Tindarovi, který se mnou mluví česky, musím všechny jemnější špílce překládat do obecné řeči, protože jim nerozumí. Vlezu si do postele, přikryju se ovčí houní a když mi do nohou opět vleze Garibaldi, kocour, kterého Tindaro se Sárou našli jako opuštěné kotě v sicilské Catanii, začnu si číst z knížky, kterou jsem si vždy a kamkoli beru pro útěchu s sebou, Haškovu Historii strany mírného pokroku v mezích zákona: "...Holoubkovo mýdlo jest nejlepší. Není to sice vidět, poněvadž ti chlapíci jsou špinaví, ale lid vítá je s bouřlivým voláním: 'Sláva české Vídni!' Nato objeví se vážně kráčející v černém měšťanském kroji, v krátkých kalhotech dlouhý, hubený mladý člověk, bledý, který vleče s námahou Bibli kralickou. Jest to malíř Wenig, který dělá si tak ostudu, ale velice rád a často. Kráčí vedle povozu, vypůjčeného od jednoho mlékaře z Vršovic, kterýž povoz táhne nejsešlejší drožkářský kůň z Prahy a okolí. Z vozu vykukuje obličej bělovlasého dědka s nosem růžovým a vedle něho sedí dvě herečky z Vinohradského divadla, které asi taky dělají ostudu, a nad těmi příživníky nese se nápis 'Čeští exulanti.' Za vozem přiživuje se jeden mladík s kordem, který dívá se hrdě na policajty a tváří se, jako by on sám byl celá ta česká Vídeň, které tu volají slávu. Pak následuje povoz alegorický vinohradského pivovaru. V krojích středověkých kolem velkého sudu sedí osm mužů, mávajících korbely a křičících: 'Okuste vinohradské pivo.' Dělají, že jsou opilí a také jsou. Povoz se náhle zastavuje a toho nejlepšího herce ze skupiny přivazuje kočí k vozu, aby jim nespad. Tento alegorický vůz těší se největší oblibě a také jest nejnadšeněji pozdravován. Za vozem vinohradského pivovaru loučí se Komenský s vlastí. Vypadá jako starý venkovský učitel z let šedesátých, na nose má brejle a nese nějaké modlitby. Obecenstvo vítá ho velice srdečně a nějaká žena praví: 'To je krejčí Hlaváček ze Žižkova.' Komenský zpozoruje v davu nějakého svého známého a volá na něj srdečně: 'Zítra u Šenfolků!' Pak jdou národní socialisti a baráčníci v národních krojích, stlučených ze všech možných půjčoven maškarních kostýmů. Před kasinem na Příkopech zazpívá se Hej, Slované, a když 'hrom a peklo'zabouří Příkopy, praví vůdce baráčníků: 'To bych pil!'" Po přečtení této pasáže dostanu dlouho nekončící záchvat smíchu. Všichni se na mě žádostivě dívají a čekají, že jim význam vtipných stránek přeložím do nějakého obecně srozumitelného jazyka. Jenže to nejde a já vypadám jako nezdvořák.

Druhý den ráno mě opět vzbudí muezín a zároveň zvonek, neboť přijela další švýcarská kamarádka: opět jménem Arianna (že by typické švýcarské jméno?) Je to Tindarova spolužačka z katedry slavistiky a právě se vrátila z Ruska, takže přibude další komunikační jazyk, v němž se domlouvám. Vyrážíme s Tindarem přes Tureckou čtvrť na muzejní ostrov. Tindaro mi vysvětluje, že čtvrti přistěhovalců z Asie se neomylně poznají podle toho, že v té které čtvrti jsou domy posety samými satelity, neboť tamní Turci, Arabové a Kurdi sledují výhradně domácí televizní programy. Nápisy v Kreuzbergu jsou mnohdy jen jednojazyčné -- pouze turecké -- jsou tu turecké záložny, holičství, kavárny, bistra a četné mešity. Ptám se Tindara, jestli je tomu tak i v jiných čtvrtích. Říká, že ne, zvláště na Východě jsou čtvrti (jako Lichtenberg a Marzahn), které jsou ovládány výlučně skinheady a nejenže se tam neodváží vstoupit cizinec bílé pleti a jen se slabým cizím přízvukem; neodváží se tam ani rodilý německý policista.

Vcházíme do muzea Pergamónu, řeckého města, které na začátku století němečtí archeologové pěkně celé rozřezali na úhledné kvádry, naložili je v Athénách na Orient expres a v Berlíně ho zase celé složili pod klasicistní střechu. Z muzea Pergamónu se mi nejvíc líbí chladivé schodiště, na které se do sednout a shlížet do Údolí šatnářek, na jejichž pultech leží brožovaný průvodce se systémem kastlíků na peníze, na nichž je napsáno 10 Pfennig. Ptám se Tindara jak to funguje.

"Normálně, vezmeš si průvodce a při odchodu hodíš do kastlíku deset feniků."

Opět u nás neaplikovatelné.

Mnohem víc se mi líbí v muzeu Babylonie, Mezopotámie a Egypta, neboť naznám, že už vůbec nemusím jet na Střední Východ, neboť památek je tam nejspíš méně než tady pod jednou střechou. V muzeu romantické malby se trochu nudím. Projevím zájem jít do Říšského sněmu, o němž jsem slyšel, že je tam muzeum zapálení v roce 33 a muzeum dobytí v roce 45. Zvenku vypadá Říšský sněm majestátně, neboť letos nad ním byla vystavěna jakási skleněná kupole, takže vypadá jako létající talíř, této majestátnosti je však nutno přičíst i kilometrové fronty, které se od Reichstagu táhnou na všechny strany jako nohy od pavouka a způsobují mystický kafkovský fenomén (který znám dobře ze svého dětství v socialismu), že když jste na konci fronty, nevíte co je na začátku a na co tak říkajíc stojíte.

Jdeme se tedy radši podívat do nedalekého kostela. Jako kluk ze země s katolickou tradicí se Tindara ptám, jak se jmenuje (komu je zasvěcen). "Berlínský dóm", odpoví mi. Tímto způsobem zjistím, že luteránské kostely nemají názvy podle svatých (luteránství nemá svaté) a i stavba kostela je jiná. My jsme z našich kostelů zvyklí na dlouhou loď na jejímž konci stojí oltář a za ním ještě dlouhý prostor sakristie. Protestantský kostel je jednodušší: lavice pro obecenstvo a placka vyřezávané stěny oltáře. Nemohu se zbavit dojmu pastora, který stojí zády ke zdi, ohmatává ji rukama a hledá, kde nechal řezbář díru, ale nespokojení věřící ho za špatnou bohoslužbu zlynčují přímo u oltáře, protože nemá kam utéct (ostatně tak končí starosta v Dürenmattově Návštěvě staré dámy, takže to téma asi v protestantismu visí ve vzduchu). U východu mě ještě upoutá pestrobarevná škála papírků, na nichž jsou pro turisty vytištěny dějiny chrámu. Každá jazyková mutace tu má jinou barvu: je tu i hnědá japonština, žlutá čínština a ... modrá čeština. Český papírek si vezmu a celou cestu metrem domů si v něm podškrtávám. Je v něm 31 pravopisných chyb. Připadá mi to jako pomsta za to, co provádíme Němcům, Rakušanům a Švýcarům s jejich mateřštinou u nás doma (německy sice neumím, ale můžu to odvodit od praktik, které lingvisticky provádíme Angličanům, Francouzům a Rusům).

Večer se vaří švýcarské fondue na počest mého rozloučení s Berlínem. Zítra odjíždím a tak si aspoň do zásoby omotávám praženou housku směsicí rozpuštěného sýra, vína a koření, která bublá v lihovém kotlíku. Požádám si o pepř a dostanu do ruky pepřenku, která nemá díry. Nevím, jak bych jim to řekl, abych se neztrapnil, ale nakonec se přece jen rozhodnu. Ukážou mi dírky na spodní části pepřenky.

"Vy nemáte dírky dole?" ptají se mě znovu jako mimozemšťana.

"Ne. Top by se nám samovolně sypal pepř."

Druhý den ráno přichází s muezínem Tindarova sestra Rozárie. Stačím jí jen potřást rukou, protože spěchám na metro, abych včas dojel na zastávku Zentral Omnibus Bahnhof, odkud mi jede autobus domů. Cestou z metra se ztratím, a tak na půvabnou německou dívku v kožíšku, která vypadá obeznámeně, použiju jedinou německou větu kterou mě pro tuto příležitost naučil Tindaro:

"Enschuldigen Sie mich, bitte, wo ist hier Zentral Omnibus Bahnhof?"

"Izvinítě, no ja něpanimáju", odpoví mi Němka.

" No pa rúsky búdět kaňéčno bólje, ja chaťél by znať, gdě zděs srjédnaja astanóvka avtabusóv."

"Adkúda ja prišlá", usměje se a odchází.

Ostrůvek, z něhož vyjíždíme najdu poměrně lehko, když se anglicky zeptám starší Němky. Jede také do Prahy.

"Proč nemluvíte německy?" ptá se mě.

"Rodiče nemají němčinu rádi. Nechali mě učit se jinak," říkám.

"To já mám ráda všechny jazyky, kterými mluvím. Němčinu, angličtinu, i ruštinu..."

"Vy mluvíte také rusky?" zděsím se.

"Jistě. Už od roku 1945. Mám manžela z Voroněže. Jmenuji se Kononenková."

V Berlíně dospějete v poznání, že se v něm mluví převážně rusky. Ale já se po té dlouhé třídenní odmlce těším spíš na člověka, který na mě první promluví čistou češtinou.

"Co tady čumíš? Máš lístek?" zařve šofér autobusu, který právě přijel. V Drážďanech mě nepustí z vozu a budu muset čekat na vymočení až do Prahy-Florence. Když vykonám potřebu a vyjdu ze dveří nádražního záchodku, za dveřmi podupává Orientálec z Dálného východu. "Vy jste z Koreje, že? Chce se vám na záchod, ale nemáte české peníze", oslovím ho anglicky.

"Jak to všechno víte?"

"Jedu s vámi z Berlína a když vybírali pasy, byl ten váš hned vedle mého."

Dám mu dvě koruny na hajzlbábu a potom se ubíráme křupajícím sněhem Prahou. Vypráví mi, že přiletěl na Vánoce ze Soulu do Berlína za svým bratrancem. Od svých japonských přátel slyšel o Praze to nejlepší a tak by tu chtěl strávit Silvestra.

"Nejdřív půjdeme do směnárny, kde si vyměníte české peníze. Blízko je jeden hostel, kde se dá docela dobře bydlet. A jak se dostanete na Pražský hrad vám vysvětlím." Ubytovna je k prasknutí naplněná, ale protože jsem Čech, hravě spolu s paní v kukani vyškrábneme jedno přebytečné místo pro zkřehlého Korejce.

"Pozdravujte doma", loučím se. "Á propos, nevíte na revanš u vás v Koreji o vhodném buddhistickém klášteře pro zmrzlého evropského buddhistu?"

Nevěděl. Byl to obchodní zástupce firmy na prodej hornin.

Druhý den byl Silvestr, poslední den starého tisíciletí a poslední den posledního roku, kdy ještě Berlín nebyl hlavním městem Německa a kdy se v syrské restauraci v Kreuzbergu platilo markami s dubovým listím ...