Kotrba ve zkratce argumentuje, ZDE, že když přece politik dělá něco správného, musíme ho pochválit.

Současná teorie novinářské práce však skutečně vidí žurnalismus především jako pojistku vůči nezměrné moci politiků, zejména těch, kteří zastávají vysoké vládní funkce. Novináři, kteří by systematicky chválili nějakou vládní politiku, jsou v zavedených demokraciích skutečně považováni spíše za osoby podezřelého rázu.

Kotrba je samozřejmě -- a právem -- šokován převládající, negativistickou, českou žurnalistickou praxí. Jí proslula především televize Nova, která povrchním a bulvárním způsobem vytváří u obyčejných lidí dojem, že "všechno je na nic", "celý svět je nepřátelský, zkorumpovaný, zlý". Emocionálně a povrchně tím zvedá u lidí míru adrenalinu v zájmu vlastní komerční sledovanosti a vyvolává tím ve společnosti dojem chaotičnosti a u lidí pocit odcizenosti.

Hovořil jsem nedávno s jedním věrným sledovačem vysílání televize Nova, že by měl posílat své dospívající dítě do Prahy do dobré školy. Podíval se na mě šokovaně a s nedůvěrou: "Vždyť jsou všude kolem únosy dětí! Nikdy nedovolím, aby dítě jezdilo veřejnými dopravními prostředky do školy samo!" To je už patologická reakce, kterou vyvolává extremní a povrchní, bulvární, dryáčnický negativismus českých médií v honbě za ziskem. O bulvární, pavlačovou, ničivou kritičnost mi však nejde.

Právě tato povrchní, bulvární žurnalistika, která nejde ke kořenům a jen lidi svým negativismem povrchně emocionálně excituje, vede k frustraci ve společnosti. Ke vzniku blbé nálady nevede kritičnost médií, ale jejich povrchnost a bulvárnost a neexistence seriózní, racionální debaty, která by byla schopna srozumitelně a uspokojivě odhalovat kořeny jevů a nalézat pro problémy řešení.

Dobrá média provozují odpovědnou, racionální, inteligentní kritickou žurnalistiku, která není pavlačovým vláčením politiků bulvárním tiskem. Kotrba by neměl vylévat dítě s vaničkou. Není na jedné straně jen pavlačově negativistický, ničivý tisk a na druhé straně pozitivní psaní o politicích. Dobrá profesionální média prezentují činy politiků s kritickým odstupem a v racionální debatě.

Samozřejmě, všude na světě probíhá debata o limitech žurnalistické práce. Bylo mi vytčeno, že si prý protiřečím: pozastavuji se na jedné straně nad bulvárností a necitlivostí fotografie slona Kadira z pražské zoologické zahrady těsně před smrtí, na druhé straně chci, aby média "byla kritická k politikům". Nevím, co má obojí společného. To, že by dobří novináři měli analyzovat činy Vladimíra Špidly, přirozeně neznamená, že by ho měli fotografovat, až ho někdo napadne sekyrou...

Samozřejmě se apriorně nestavím proti fotografování slova Kadira těsně před smrtí. Nastolil jsem problém etičnosti takovéhoto fotografování jako otázku -- protože mi fotografie i fotografův přístup připadá v těchto případech znepokojující. Konečnou odpověď nemám.

Nemají ji ani mezinárodní novináři. Na jedné straně profesionální žurnalisté varují před častým užíváním násilných scén a záběrů z válek v televizním zpravodajství, protože neustálá přítomnost krve na obrazovce veřejnost vůči násilí znecitlivuje. Naproti tomu je zjevně špatné i to, pokud probíhající válku zestetizujeme a proměníme ji v nezávaznou počítačovou hru -- tak, jak se to často dělo v amerických médiích při útoku proti Iráku. Martin Bell, dlouholetý válečný zpravodaj televize BBC varoval před přístupem, kdy televizní zpravodajství často ukazují záběry vojáků, střílejících ze samopalů -- do zpravodajství se však už nedostanou záběry míst, kam ti vojáci střílí. Právě Martin Bell varoval před přílišným omezováním záběrů násilí při reportážích z válečných konfliktů, na druhé straně si byl vědom i argumentu o znecitlivění diváků velkou mírou krveprolévání na obrazovkách.

Občas se mezinárodně ozývají hlasy proti přílišné kritičnosti médií. Dlouholetý moderátor hlavních večerních zpráv televize BBC Martyn Lewis před časem vyvolal v Británii veřejnou diskusi, když poukázal na to, že je současná žurnalistika podle jeho názoru příliš negativistická. Argumentoval, že je nesprávné, dostanou-li se do hlavního večerního zpravodajství celostátních televizí jen záporné informace, ale televize už pak neinformují třeba o tom, že byla krizová situace napravena. Myslel to dobře, avšak, obávám se, stal se mezi novináři terčem celonárodního posměchu a dokonce i objektem podezření, jak jsem o tom psal úvodem, že snad chce nějak podlézat vládě. Snažil se jenom upozornit na to, že by žurnalistika měla být vyváženější. Byl to neúspěšný boj. Současná žurnalistika je skutečně v první řadě pojímána jako "hlídací pes demokracie" a do novin a do televizí se především dostávají informace o nešvarech. Příklad: před časem jsme v BL informovali o tom, že list Guardian a televize BBC zjistily, že mezinárodní zpracovatelé kuřecího masa do něho včleňují hovězí a vepřové bílkoviny. Věnovaly tomu celý jeden dokumentární film. V důsledku odhalení tohoto skandálu pak proběhla médii zpráva, že britské úřady podnikly proti skandálu energická protiopatření. Je však velmi nepravděpodobné očekávat, že by televize BBC natočila dokumentární film i o tom, jak britské úřady činí tato protiopatření... To je snad normální, ne?

Závěrem bych se chtěl vyjádřit k názorům, které se v české společnosti vyskytují znovu a znovu. Shrnul je výstižně čtenář Jan Maršak v reakci na můj článek o propagandistických komentářích Jana Urbana, ZDE:

Píšete např. "Jediné, co může dobrý novinář v dnešní nepřehledné situaci dělat, je snažit se to, co se děje kolem něho, analyzovat nezávisle a kriticky, bez ideologické předpojatosti, a snažit se korigovat obrovskou moc politiků tím, že vystavuje jejich činy neúplatně a systematicky veřejné kontrole".

Podle mého názoru nekorektně směšujete formu zpravodajství o nějakém problému, analýzy nějakého problému a komentáře k nějakému problému. Pokud lze požadovat od prvních dvou útvarů požadovat objektivitu, pak od komentáře rozhodně objektivitu nelze požadovat již z logiky fungování tohoto žurnalistického útvaru. Komentář se píše právě proto, že nemůže být objektivní a právě proto, by měl být oddělen od ostatních forem oddělen. Komentář píše novinář či někdo jiný za své (tzn. "zaujaté")pozice, je tak ideologicky zabarven a může se tak v něm vyskytnout i "pochvala" establishmentu či jeho "poprava".

Ideologická předpojatost je nepřijatelná ve zpravodajství. Tam skutečně nepatří a všichni ve zpravodajských médiích by se jí měly vyvarovat, ovšem u politického komentáře je zcela namístě a má v něm své opodstatnění.

Nelze politickou pozici v politickém komentáři od autora odpárat. Právě komentář umožňuje i "nezávislému" novináři zaujmout "závislé" stanovisko a přiklonit se např. k jedné straně sporu. (...) Lze se vůbec dobrat nezávislosti v situaci, kdy média tvoří lidé s určitými politickými názory? Je vůbec reálné totálně oddělit člověka od jeho postojů, tak aby vůbec neovlivňovaly jeho činnost. Ve zpravodajství možná (s velkým otazníkem), v komentáři nikoli (s velkým vykřičníkem).

Tento názor je mylný. I ve zpravodajství má čtenář, divák či posluchač právo na to, aby ho novináři seznamovali s tím, co se děje, prostřednictvím kritické analýzy. Média nemohou být pasivním přenašečem informací od vlády či od jiných mocenských organizací. Vždycky musí být ve zpravodajství přítomna určitá míra nezávislé kritické analýzy. Novinář vždycky musí vědět o daném tématu, o němž referuje, alespoň tolik jako příslušný ministr či tiskový mluvčí, anebo o něco víc.

Na druhé straně není pravda, že se novináři nedokáží osvobodit od osobních politických preferencí. Znovu opakuji, že je to základním požadavkem ve veřejnoprávní společnosti BBC a praktikuje se to tam dlouhá léta. Konzervativci si ovšem stěžují, že je BBC "levicová", labouristé si také stěžují, že je BBC "podvratná vůči vládě"...

Dobrý novinář dokáže prezentovat profesionální úsudek tak, aniž by se v jeho analýze projevoval jeho osobní názor. Dobrou praxí je snažit se kriticky analyzovat v komentáři pohledy z opačných stran politického spektra.

Vím, že v českém prostředí bývá někdy problémem odlišit předkládaný "názor" od subjektivního postoje člověka, který ho vznáší. Nesčetněkrát se mi stalo při natáčení rozhovoru s vládním činitelem v ČR, že mi na mou otázku onen činitel odpověděl: "To si možná myslíte vy, pane redaktore, ale..." Musel jsem ho přerušit a konstatovat, že si já osobně nic nemyslím, že je to jen otázka. Toto se praktikuje v britských školách už od dětství: i desetileté děti dostanou v debatní hodině námět a část třídy dostane úkol ho objahovat, část třídy ho kritizovat. Zcela arbitrárně, jen pro zkušenost z debaty. Lidé, které mají od dětství praxi s debatami, kde mají za úkol určitou věc náhodně hájit anebo naopak zatracovat, jen proto, aby se naučili hledat v argumentech díry a chyby, dokáží pak v médiích jako případní novináři zaujmout profesionální postoj, aniž by v něm projevovali svou osobní ideologickou zaujatost, a dokáží takový profesionální přístup i pochopit. Jsem rád, že se takovéto diskuse zavádějí i v některých českých školách.