Má-li mít svobodný tisk možnost působit efektivně, vlády musejí připustit, že jejich rozhodování a jejich politika bude zpochybňována, vyslýchána, vyšetřována a analyzována lidmi, kteří pracují nezávisle a používají jakýchkoliv legálních prostředků, které jsou jim k dispozici. Někdy je to zoufalým způsobem nepříjemné, a někdy dokonce i neférové. Občas, jako například v případě Richarda Nixona ohlednwě Watergate, to může znamenat i konec politické kariéry. Avšak alternativa je daleko horší.

Případ Davida Kellyho, zbrojního odborníka z britského ministerstva obrany, kterého ministři "odhalili" jako zdroj reportáže Andrewa Gilligana, v které se pravilo že vláda přehnala schopnosti iráckých zbraní hromadného ničení, vyvolává klíčové otázky ohledně fungování svobodného tisku a vztahu mezi vládou a novináři.

Není sporu o tom, že Gilliganova reportáž pro pořad rozhlasu BBC "Today" byla explozivní. Není pochyb o tom, že se kvůli ní dostala britská vláda do nepříjemného - možná dokonce neudržitelného - postavení ohledně důvodů, proč šla do války. A není pochyb o tom, že zejména Alastair Campbell v důsledku těchto obvinění otevřeně zuřil.

Reakce BBC byla robustní. Postavila se na obranu nejen Gilliganovy novinářské práce, ale zdůraznila, že obdobnou a [na Gilliganovi] úplně nezávislou reportáž odvysílal publicistický pořad televize BBC Newsnight o čtyři dny později: jeho reportérka pro otázky vědy Susan Wattsová také referovala o rozhovoru "s vysokým činitelem", který svědčil o tom, že britské výzvědné služby se octly pod tvrdým politickým tlakem, aby do zprávy zahrnuly informaci, že Irák má schopnost užít svých zbraní hromadného ničení do 45 minut.

Zatímco reportáž, kterou odvysílal televizní pořad Newsnight, kritizována nebyla, vznikla ostrá bitva ohledně autentičnosti Gilliganova zdroje. Pak se "objevilo" jméno na ministerstvu obrany. Ministři jmenovali dr. Kellyho. Ministři tvrdili, že "po rozhovoru s jedním svým kolegou" se dr. Kelly prý sám dobrovolně přihlásil.

Jedna věc je jasná. Politický nátlak, aby bylo nalezeno jedno individuální jméno - aby bylo možno přestat útočit na instituci, BBC, identifikovat jediného (a proto zranitelnějšího) jednotlivce - byl intenzivní.

Zjevně nebylo možné, aby vláda, jejíž pověst, co se týče její poctivosti a integrity byla už v naprostém úpadku, zdiskreditovala novinářskou práci BBC jako celek, když se za její novináře plně postavila celá struktura BBC, od předsedy její rady až dolů. Avšak kdyby se vládě podařilo najít individuální zdroj a zdiskreditovat ho, byla v tom naděje na vítězství.

Následovala manipulace, která byla výsměchem zásadám svobodného tisku a zároveň ostudnou ukázkou politické šikany. Všichni politikové i všichni novináři znají pravidla: je absolutně základní podmínkou pro činnost svobodného tisku, že novinář nikdy nejmenuje svůj zdroj, protože by většina informací přestala plynout, kdyby existovalo i minimální riziko odhalení jejich zdrojů.

V případech, kdy jde o obranu a o bezpečnost, kdy zdroje většinou porušují zákon o utajování oficiálních informací, by nikdy nikdo nic neprozradil. Vlády by měly volné ruce k tomu, aby vydávaly peníze na zkorumpované kauzy, aby činily špatně promyšlená rozhodnutí anebo by mohly realizovat protidemokratickou politiku bez obav z veřejné kritiky.

V oblasti obrany a státní bezpečnosti, více než v jakýchkoliv jiných oblastech veřejné novinářské práce, je vztah mezi zdrojem a novinářem ústředním kamenem tohoto demokratického procesu zkoumání a analýzy vládní činnosti. Alastair Campbell, který býval novinářem, to ví líp než kdokoliv jiný. Ví to i ministr obrany Geoff Hoon a premiér Tony Blair.

Jejich veřejné apely, aby BBC potvrdila nebo popřela, že byl dr. Kelly její zdroj, byly nejen neupřímným pokusem ignorovat veškerá pravidla, byly úmyslným ostudným pokusem ochromit základy autentického novinářského zkoumání vládní činnosti při zoufalé snaze zachránit vlastní důvěryhodnost.

Ve světle toho, co se stalo, se možná novináři BBC ptají, zda se měli zachovat jinak. Nemohli se zachovat jinak. Podstata jejich vyšetřování se hluboce týká základních zásad toho, jak jedině může svobodný tisk fungovat nezávisle a ve veřejném zájmu.

Vládě tohle není možno odpustit. Vláda projevila hluboké pohrdání základními zvyklostmi, které vládnou vztahům mezi tiskem a politiky. Je možné, že právě proto jeden člověk zemřel.

Jako cena v bitvě o politické přežití je to neodpustitelné.