Šílená argumentace

Nejde o to, že Jan Urban "spinuje" realitu tam, kde posluchač Českého rozhlasu nemůže fyzicky být. To lze analyzovat a dokázat poměrně zřetelně, asi stejně jako propagaci amerických stíhaček senátorem Žantovským, strkajícím svůj zadek do jejich kokpitu. Nejde o to, že Jan Urban spinuje tuto realitu i tam, kde mnozí posluchači Českého rozhlasu jsou - mám na mysli demonstrace proti NATO či MMF, kde jsem nechápal, zda Jan Urban je vyjednavačem Policie, nebo demonstrantů. A nebo novinářem.Vstupoval totiž aktivně do mnoha dějů a vyjednával s Policií, místo toho, aby probíhající děj pro své posluchače popisoval a analyzoval - jako ostatní novináři. Nepřípustným způsobem vytvářel realitu, o které pak referoval. Nejde vůbec o Jana Urbana. Nejde ani o mnohé jiné "aktivisty" a "spin doctory", případně "stipendisty" mezi českými "novináři". Jde o druhou stranu téže mince. Jde o až anarchisticky hyperkritický přístup k osobám z veřejné sféry - politikům. Apriorní logika se záporným znaménkem v sobě totiž nese mnohá úskalí. Obdobná, jako nekritická adorace darebáka výměnou za "exkluzivní" drby. Nebo za peníze. Vymetení Augiášova chléva po americkém vlivu v ČRo 6 je logickým vyústěním klesající informační hodnoty i poslechovosti této stanice a tím pádem neadekvátně vynakládaných peněz veřejnoprávní instituce - Českého rozhlasu. Neživotné projekty nelze živit do nekonečna. Reálný Jakešův socialismus skončil v roce 1989. Naštěstí.

Život není složen za samých skandálů

Povinností novináře je věrně zrcadlit skutečnost, zprostředkovat pokud možno plasticky co nejúplnější realitu, nikoliv jen jeden její zploštělý výsek. V žádné společnosti neexistují jen samí zločinci. V žádné společnosti se pouze nepohřbívá. V každé se každý den i něco rodí. A pokud má být obrázek věrný a plastický, pak i porod je zpráva, nejen potrat. Pak i úspěch české vědy či českého zdravotnictví je zpráva, nejen jejich finanční skandály. Bez ohledu na to, co si o tom myslí pánové Jan Čulík, pan Nevím Jaksejmenuje a jejich kodexy.

Prvním z negativních důsledků je otrlost.

Díky extenzivnímu výkladu pravidla nepřetržitého zpochybňování čehokoliv v činnosti politiků (na jiné sociální a profesní skupiny už se ale tento hyperkriticismus nevztahuje) se čtenáři naučili nevěřit v dobré úmysly kohokoliv - i toho, kdo je má. Nučili se věřit neurčitým a bulvarizujícím titulkům a nečíst už ani traumatizující obsah pod nimi. K čemu to vede? K ztrátě prestiže mnohdy namáhavé a mnohdy i nebezpečné práce. Dobrý politik má řadu nepřátel. Pořezaný obličej poslance Dostála nebyl náhodným incientem. Výhrůžky poslanci Kučerovi či poslankyni Dostálové nebyly planými výhrůžkami. Skrývaly se za nimi zájmy poměrně mocných lobby, majících prostředky na jakoukoliv odvetu. I na fyzické napadení. Politik je stejně ohroženým tvorem jako novinář. Účastní se polarizace veřejného mínění, vstupuje do veřejného prostoru s kvalifikovaným názorem, který nemusí vždy všichni sdílet. Někdy jeho názor může působit jako rozbuška. Jedny o miliony či miliardy připraví, jiným je dopřeje. Kolik stojí jeden lidský život? Když jde o peníze, jde napůl o život a napůl o ho... .

Přes veškerý subjektivní pocit z její mateřské politické strany považuji činnost poslankyně Dostálové (ODS) při odkrývání monopolu cizího kapitálu v českých médiích za záslužnou práci. Zrovna tak mi nemusí "vonět" současná politika kabinetu Vladimíra Špidly či mohu být vášnivým zastáncem úplně jiné strany, přesto činnost poslance Kučery (ČSSD) při přípravě nového mediálního zákona, ze kterého zvraceli všichni televizní revolucionáři a jejich přátelé, včetně ministra Dostála, budu kvitovat s povděkem. Jeho klady převážily nad zápory. Ač v něčem mohu nesouhlasit (a také v mnohém nesouhlasím) s Dostálem či Klausem, ve věci aktivních opatření proti pasivnímu ustupování dlohodobé prosudetské, pronacistické a prokatolické propagandě některých "mnichovských stipendistů" a "konzervativních" komentátorů považuji existenci a činnost obou "nesmiřitelných" politiků za přínosnou pro tento stát a tudíž hodnou úcty. Stejně tak jako činnost pánů Vavrouška, Moldana či ministra Kužvarta pro odsíření elektráren či zachovávání elementárních zásad biodiverzity. A to uvádím jen namátkou některé a omlouvám se těm, které se teď nedostalo. Snad příště. Další postavy a důvody, proč si práce některých politiků vážit, naleznete podle své názorové orientace vy sami. Jelikož jsme jen lidé, každý se někdy dopustíme omylu. Ale jen někdo se z něj dokáže poučit.

Dobrý politik nemá ani mnoho přátel, protože na většinu z nich si nenajde čas. Opouštějí ho někdy milenky a někdy i manželky. Jedny proto, že na ně nemá čas a nepodává unaven po celodenním stressu očekávané výkony, druhé proto, že nemá čas ani na ně, ani na rodinu. A ještě si o něm čtou v novinách... Pracuje šest i sedm dní v týdnu dvanáct i patnáct hodin denně v tempu, které je mnohdy vražedné. Dosvědčuji to z mnohého pobytu v Parlamentu, kde napříkald jednání z 10. - 11. ledna 2001 trvalo 19 hodin s dvěma hodinovými přestávkami na oběd a večeři. Projednávala se krize v ČT. Zákonk práce v této souvislosti raději nepřipomínat... Politikova hodinová mzda tak nedosahuje ani desetiny příjmu, které by mohl mít v soukromé či polostátní sféře. Pokud je mimopražský, stráví v autě víc času, než doma. Plat ředitelky VZP je 180 000 Kč měsíčně, plat poslance cca 50 000. Ředitelka má např. na PR aktivity stovky milionů korun ročně, poslanec si vše platí (a většinou neplatí, neb není z čeho) ze svého... Jen do několika málo poslanců investují jejich vlastní strany, na ostatní kašlou. Mediálně manipulativní a lobbistické možnosti VZP, propojené zájmově s distributory zdravotnického materiálu a léčiv jsou neskonale větší, než je možnost celého parlamentu. 300 000 000 Kč do reklamy ročně nevydají ani všechny politické strany dohromady. Přesto dle Jana Čulíka nelze říci, že boj některého z poslanců proti hegemonii VZP a bílé mafii je záslužný, neb by to bylo PR ve prospěch toho politika. Nelze to říci, i kdyby to byla pravda... A to je zlé. Protože pravda by měla být na prvním místě - padni komu padni.

Diváci, čtenáři a posluchači jsou denně svědky mnoha obvinění, jež se později neprokáží, mnoha nařčení, o nichž se ukáže , že to byly pomluvy. Cílem této permanentní dehonestace jsou politici, kteří ne a ne odejít, i když jim zkušení PR aktivisté tvrdí, že jim za to ještě poděkují. Jak rádi by pak tito aktivisté zaujali místo těch "odejitých" politiků...

Druhým negativním důsledkem je "blbá nálada"

Politika je výsledkem periodicky ověřovaných, veřejně artikulovaných zájmů sociálních a profesních skupin obyvatel státu - občanů. Vychází z principů zasoupení, schvalovaného každým, kdo se procesu voleb zúčastní. Účast i metody výběru jsou opět schvalovány zástupci občanů. Každý má právo se vyjadřovat, každý má právo zvolit. Permanentní dehonestace politiků jako periodicky volených "mužů a žen z lidu" vytváří ve společnosti pocit bezmocné frustrace, bezmocnosti občana nad svou vlastní nedostatečností, nad "špatným" rozhodnutím - ať rozhodne jakkoliv. Téměř všichni, kteří dostali důvěru větší než malou, už se vystřídai a všicni někoho zklamali. Volby se stávají volbami nejméně špatné varianty. Jedinou "čistou" stranou, jejíž funkcionáři nedostali ještě možnost "namočit se", zůstali dvanáct let po pádu Jakešova reálného socialismu - komunisté... Přitom tvrdím, že kdyby dostali příležitost, vynahradili by si to vzápětí. Tristní výsledek veřejného diskurzu.

Frustrace z deziluze zveličených prohřešků je vyvažována "vlivem"jiných "autorit", které demokraticky voleny nejsou a které se podporují v kruhu legitimizace "elity". A ta elita se pečlivě sebedefinuje prostřednictvím těchže médií, která potírají a ignorují vše kladné, čeho politici dosáhnou. Mnozí z příslušníků elity jsou sami mediálními vlastníky či manažery, mnozí financují hlavní zdroje příjmů mnohých novinářů. Nezávislí analytici, kterých je v této zemi i v dalších krajinách západní polokoule poskrovnu, nazývají současnost vládou mediokracie a varují před důsledky mediálních manipulací.

Varoval před nimi prezident Havel, i když on sám byl nejdříve aktivním, posléze už jen pasivním účastníkem propagace této mediokracie v České republice. Nakonec se lekl džina, kterého pomáhal vypustit z láhve. Lekl se sám sebe.

Třetím negativním důsledkem je pasivita

Frustrace v dlohodobém horizotu podporují nechuť k předpokládaným pozdějším negativním zkušenostem. Pod heslem "všichni jsou za osmnáct, jen někteří beze dvou za dvacet" voliči jdou k volbám stále méně. A tím urychlují krizi parlamentní demokracie tím, že zužují hrdlo a omezují projekci minulých zkušeností do budou cího rozhodnutí. Už zcela správně se začínají ozývat hlasy po nelegitimitě vlády či prezidenta, o senátu či parlamentu nemluvě. Ale o čem se mluvit dá? O "světové anarchistické revoluci" anarchisty Slačálka? Nebo o návratu komunistických "ještěrů"? Jaký je model, který by podpořil většinovou shodu ve společnosti, když metody politického soupeření jsou stále více podobné válečným hrám bez pravidel i bez ženevských konvencí. Vše je dovoleno, pokud se na to nepřijde. A tak se do mocenského boje zapojují firemní PR oddělení a jejich "špinavé" peníze, korumpující část novinářů, zapojují se zpravodajské metody, postupy, technologie. Výsledkem jsou zpravodajsko-mediální "aktivní opatření" - diverze a následná cílená medializace. Pokud je někomu k něčemu použití tajných dokumentů, nikdo se nezastaví ani před zveřejněním klíčových tajemství státu. Cíelm je poškodit a uškodit "nepříteli". Ale s tím nepřítelem sdílíme obývák i ložnici.

Nastává celonárodní válka Roseových. Všichni proti všem. Slušnost zůstává doma. A slušný člověk také. I o volbách.

Otevírá se cesta účelovým kariéristům

Prvním cílem analytiky by měla být odpověď na otázky po smyslu dějů a jejich účelu. Komu slouží neustálé zužování veřejného prostoru a delegitimizace zastupitelské demokracie? Kapitálově silné elitě. Anarchistům. Části revanšisticky naladěných komunistů. Protože zmenšením počtu lidí, jdoucích k volbám, referendu či aktivně se účastnících správy věcí veřejných nastává příležitost pro zástupce privátních a partikulárních zájmů - lobbisty. Stejně jako už PR agentury řeší personální nedostatečnost v některých médiích nabídkou "svých" lidí, recyklujících se z jednoho média do druhého, stejně tak i nadnárodní korporace umějí dnes koupit přízeň některých politiků a učinit z nich své velvyslance. Typickou lobby je skupina investičního bankovnictví, uspokojující poptávku po ekonomech v politických stranách. Všichni jsou "odborníky". Všichni tvrdí totéž. A všichni se navzájem chválí za svůj stejný názor. Média je zvou, aby vysvětlili investičním diletantům, kterak zbohatnout bez práce - burzovní spekulací či rozprodejem cenných součástek zkrachovaných podniků, které nějkteří jejich přátelé poslali ke dnu "neúspěšným" "podnikatelským" záměrem. Druhou lobby jsou distributoři "těch nejmodernějšch" a "těch nejúčinnějších" léků. Protože odběratel je jen jeden - zdravotnictví, udělali si ze všech nemocných rukojmí pro své nekřesťanské kartelové zisky. Namísto paralenu lékaři předepisují Panadol, namísto acylpirinu pak Aspirin. 100x předraženo totéž a říká se tomu péče o zdraví... Moderní péče.

"Žurnalistická" profesní demagogie umožňuje a napomáhá rozkladu státu a jeho privatizaci

Pokud bude na jednoho zajíce deset myslivců, zajíc nepřežije. Pokud bude na jeden stát tisíce polovzdělaných kritiků, mohou zpochybnit vše a každého. Kdykoliv. Mohou "argumentací kruhem" přesvědčit občana, že nejlepším řešením je privatizovat celý stát, nevyplácet žádné dávky potřebným, nesnažit se o nic. Neviditelná ruka trhu se pak postará o všechny - i o ty trubače nezávislosti a profesionální kritiky, kteří pak vzápětí zjistí, jak nezávislí mohou být, když budou nezaměstnaní a nezaměstnatelní - protože Dílo bude dokonáno. A to chceme?

Jakási anekdota praví, že profesionálním kritikem se stává ten autor, který by něco určitě vytvořil sám, kdyby to uměl.