Na pomoc mu přispěchal, kupodivu, poslanec za ODS Benda. Novela se utne za Komunistickou stranou. Tím se odhalí ten největší zloduch a přece je lepší něco nežli nic.

KSČM takto přistižená v nedbalkách nezaváhala.

Poslanec Vojtěch Filip navrhl změnu - zpřístupněny by měly být všechny svzky - i archivy všech členů Národní Fronty. Když se má odhalit hlavní postava, tak proč ne její úslužní pomocníčci. Nejedná se totiž o archivy dobrovolných hasičů či ČSTV nebo Svazarmu. I když u posledně dvou jmenovaných by se jistě dalo najít mnoho zajímavého. Jedná se o archiv ČS strany socialistické (nyní ČSNS zpravodajského specialisty Šuly) nebo ČS strany lidové (nyní pohlcená součást KDU-ČSL). Obě si dnes velmi zakládají na své poctivosti a důvěryhodnosti, strana lidová navíc těží ze svých dlouholetých tradic.

Další osud této části novely pak ze všeho nejvíc připomíná špatný kabaret.

Zpravodaj, poslanec za ODS Klas nejprve nechal hlasovat o návrhu poslance Bendy. Tak zůstala ve hře jen KSČ. Návrh poslance Filipa označil za nehlasovatelný! Když se poslanec Filip ohradil, připustil hlasování, ale zveřejnění archivů Národní Fronty nedoporučil!

Návrh na zveřejnění všech archivů v hlasování č. 375 neprošel . Z přítomných 172 (quorum 87) bylo pro 81, proti 82 poslanců.

Pohled do statistiky nám odhalí, že pro zveřejnění hlasovali všichni poslanci ČSSD a KSČM. Drtivá většina poslanců ODS následovala ne-doporučení svého zpravodaje. Jako jeden muž byli proti poslanci US s KDU-ČSL. Proč asi? Že by se komunisté báli otevření archivů méně, než dědici národněfrontových satelitů? Důvod existuje. Prozaický.

Po 17. 11. 1989 na ÚV KSČ pracoval po několik měsíců tým deseti historiků na filtrování archivu. Likvidace hromad dokumentů byla prováděna nejen standardními prostředky, ale i pomocí velké skartovačky (polkla spisové desky včetně obalů), vypůjčené z armády. Proužky 5 mm x 25 mm zbyly po několika tunách papíru. Přístup do prostor, v nichž tento tým pracoval, mělo cca patnáct lidí. Nákladní auta vyrobenou makulauru odvážely v noci do malešické spalovny. Tři velké kopírovací stroje AGFA pořizovaly fotokopie nejdůležitějších dokumentů a kádrových spisů. Kopie byly odvezeny do několika skladů na neznámém místě mimo Prahu, kde jsou dodnes. Zbylé originály byly zabaleny do been a za "přísného dozoru"předány lidu ČSFR do Státního archivu. Použité trosky kopírovacích strojů byly převezeny do nové budovy v ulici Politických vězňů, kde zůstaly na dvoře a po úplném zreznutí byly v rámci majetku KSČ předány lidu též...

V provozu byla až do ledna 1990 i tajná tiskárna v druhém suterénu budovy na nábřeží, která byla vybavena vší potřebnou technologií pro výrobu falzifikátů. K dispozici byly příslušné barvy, příslušně staré papíry opatřené vždy popiskou s ročníkem (to včetně papírů s ochrannými prvky), originální tiskopisy státních, stranických a dalších institucí, příslušně staré inkousty i duplikáty razítek. Nejstarší tiskopisy byly z počátku padesátých let. Mimo standardních tiskových strojů byly k dispozici i originální příklopky z první republiky, olověná sazba, lihové rozmnožovačky a další &>la vybavena vší potřebnou technologií pro výrobu falzifikátů. K dispozici byly příslušné barvy, příslušně staré papíry opatřené vždy popiskou s ročníkem (to včetně papírů s ochrannými prvky), originální tiskopisy státních, stranických a dalších institucí, příslušně staré inkousty i duplikáty razítek. Nejstarší tiskopisy byly z počátku padesátých let. Mimo standardních tiskových strojů byly k dispozici i originální příklopky z první republiky, olověná sazba, lihové rozmnožovačky a další "muzejní" tiskové technologie. Tiskárnu pak jako už nepotřebnou tiše zprivatizoval jeden úplně "čistý" nestraník. Funguje dodnes. Užití těchto strojů několik týdnů po Velké Sametvé Revoluci a případnou historickou "věrohodnost" "odtajněného" stranického archivu KSČ nechávám na čtenářově fantazii a inteligenci...

Podobnou historickou předvídavostí porevoluční lidovci ani socialisté netrpěli. Jejich archivy budou tudíž dodnes obsahovat ještě výbušnější informace, než archiv prognosticky předvídavé KSČ. Lidovci si nechali například ještě v roce 1990 beztrestně rozkrást volební fond od party mladých, cynických zpravodajců-amatérů... Namísto volebních letáků zbyly křesťanským staříkům oči pro pláč a pplk. John Bok či mjr. Stárek, řečený Čuňas se mohli v přítmí svých kanceláří smát.

Je opravdu paradoxní a úsměvné, že o "svobodný" přístup k citlivým informacím české minulosti12 let po revoluci bojují komunisté, zatímco "pravice" se snaží témuž zabránit. Špatné svědomí většiny politických stran se vrací jako temný stín. Měla snad pravdu Miroslava Dolejšího Analýza 17. listopadu, přeložená a vydaná po revoluci komunisty tak, aby o tom autor nevěděl, odmítaná všemi "demokraty" v oné zjitřené době před deseti lety jako zcestné, špionské vidění jinak "slavné historie" za pomocí zběsilé dezinformační kampaně? Měla snad pravdu jiná, stejně kontroverzní kniha Stewarta Stevena Výbušnina, Operace CIA Splinter Factor (nebo zde), kterou vydalo v roce 1991 vydavatelství a nakladatelství Sakko (SAmosprávný Klub KOomunistů, v jehož čele stál plukovník StB Molnár, syn svého otce, který o třicet let dříve zatýkal Alexandra Dubčeka)?

Návrh jde ještě do Senátu, kde o něm bude hlasovat 81 "předních" (nebo zadních?) osobností tohoto státu odpovědných pouze svému svědomí a až pak někdy možná také voličům. Dozvíme se vůbec někdy pravdu o nás samých?

Jsem opravdu velmi zvědav, jak hlasování v horní komoře parlamentu dopadne. Odvaha čelit výzvám budoucnosti soupeří s vědomím kruté minulosti.