MV: Dobrý večer. Vítám vás u posledního pořadu "Nad věcí" v roce 2001. Mým hostem je dnes člověk, který alespoň podle mého názoru vzbuzuje v mnoha lidech mnohé rozporuplné reakce. Téměř by se chtělo říci, že někteří jeho a jeho názory nenávidí, druzí s nimi takřka bezvýhradně souhlasí. Možná to o něčem vypovídá. Onen člověk je novinář, novinář pouštějící se někdy do akcí, které někdy končí žalobami na jeho osobu, a skoro mám pocit, že je jen otázkou času, kdy se dostane do opravdu vážného konfliktu se zákonem. K tomu se ostatně ještě dostaneme. Jeho jméno je k vidění pod mnoha články v internetovém deníku Britské listy a s tímto deníkem je také nejvíce spojován. Jmenuje se Tomáš Pecina. Dobrý večer.

TP: Pěkný dobrý večer.

MV: Já už jsem to nakousl s těmi žalobami. Myslím, že kdo alespoň trochu sleduje Britské listy, nebo čte vůbec český denní tisk, tak ví o tom, že na vás byly nebo možná ještě jsou uvaleny dvě žaloby. Kvůli čemu?

TP: Tak. Měli bychom hovořit přesně. Byla na mě podána dvě trestní oznámení. Jedno trestní oznámení jsem zpracoval sám a moje kolegyně ho podala, druhé trestní oznámení podal strážník Městské policie. Ty záležitosti se obě dvě poměrně - liší, ale abychom to probrali konkrétně. V internetových Britských listech jsem kritizoval (viz též zde) zásah Městské policie při vyklízení squatu Ladronka v šestém pražském odvodu a uvedl jsem, že strážníci, kteří tam zakročovali, strážníci Městské policie, pravděpodobně porušili zákon a dopustili se i některých trestných činů. Policie po několika měsících tento případ odložila, nicméně jeden z těch strážníků, kteří se účastnili, na mě podal trestní oznámení. To trestní oznámení bylo podáno pro pomluvu, tedy pro takzvaný "verbální trestný čin". Ten druhý případ, který možná bude zajímavější, protože vyvolal větší publicitu, se týká Jana Kopala, předsedy Národně sociálního bloku, nebo nověji Pravé alternativy, a týká se takzvaného "schvalování trestného činu". Což je skutková podstata, která zůstala v českém trestním zákoně snad jakýmsi omylem z komunistické doby. Trestní zákon ve svém paragrafu 165 stanoví, že je trestné schvalovat trestný čin anebo vychvalovat pro trestný čin jeho pachatele. No a když Jan Kopal na začátku září prohlásil, že - to prohlášení já teď nemám přesně před sebou, nicméně - v kostce se dá říci, že on se vyslovil kriticky na adresu Spojených států. Řekl, že Spojené státy si teroristický útok z 11. září vlastně zasloužily a že Usama bin Ladin by měl být vzorem pro české děti, pro českou mládež. Téměř okamžitě bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, právě podle této trochu divné skutkové podstaty, schvalování trestného činu. O několik dní později jsem v Britských listech demonstrativně schválil útok na Spojené státy z 11. září. Právě proto, že jsem se domníval, že je potřeba, aby vznikla určitá veřejná debata nad tím, zda je vůbec přípustné, aby v českém právním řádu existovala takováto totalitní skutková podstata, která je v přímém rozporu s ústavou nebo s ústavním pořádkem zaručeným právem na svobodu projevu.

MV: Pane Pecino, to je právě ono, k čemu se asi budeme dostávat častěji v té následující hodince, protože vy, v podstatě, abyste upozornil na něco, abyste rozjel veřejnou diskusi na nějaké téma, tak riskujete určitý trestní postih. Protože předpokládám, že za jaksi tento přečin byste mohl být odsouzen. A mohl byste za něj být odsouzen - nejsem si teď jist, jestli nepodmíněně, to asi pravděpodobně ne. Ale minimálně podmíněně ano.

TP: Trestní sazba je tam do jednoho roku a teoreticky by bylo možné, aby to byl i nepodmíněný trest, i když by to bylo velmi neobvyklé.

MV: Vy to riskujete.

TP: Ano, já jsem toto riziko přijal.

MV: I s tím, že byste mohl mít v trestním rejstříku zapsán podmíněný trest.

TP: Samozřejmě.

MV: Co vás k tomu vede.

TP: Já bych odpověděl citátem. Když zatkli nacisté komunisty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece žádný komunista. Když si přišli pro sociální demokraty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece žádný sociální demokrat. Když si přišli pro odboráře, mlčel jsem. Nebyl jsem přece odborář. Když přišli zatknout židy, mlčel jsem, nebyl jsem přece žid. Když si přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mě zastal. Autorem těchto slov je německý protestantský kněz Martin Niemueller, a to je člověk, který strávil přibližně sedm let v koncentračním táboře. A já si myslím, že tato slova mají platnost i pro dnešní situaci. Jakkoli můžeme nesouhlasit s politickými názory pana Kopala, jakkoliv ostře můžeme vyslovovat svoje výhrady s jeho politickým programem, neměli bychom dovolit, aby Jan Kopal by byl trestně stíhán za své názory, protože jednou by se mohlo stát, že budeme stíháni za podobný trestný čin sami. Říká se tomu nedělitelnost svobody.

MV: Myslím, že se k tomuto tématu ještě dostaneme. Já o vás vím, že vy nejste původním povoláním novinář. Čím jste původním povoláním?

TP: Já jsem studoval teoretickou fyziku na matematickofyzikální fakultě v Praze, později jsem se věnoval hlavně mikroelektronice, měl jsem firmu, která vyráběla mikroelektronické aplikace, zabezpečovací techniku. Rovněž jsem se buď na plný úvazek nebo částečně zabýval překládáním. No a zhruba v roce 1998 jsem se dostal jaksi zadními vrátky k novinařině a zdá se, že u toho povolání už zůstanu.

MV: To mi zkuste specifikovat ta zadní vrátka, jestli je to možno.

TP: Já jsem se v roce 1996 seznámil s internetovými Britskými listy. Tehdy to byla příloha daleko známějšího Neviditelného psa, který vydával Ondřej Neff. Vydavatel a šéfredaktor Britských listů, Jan Čulík, který mimochodem byl hostem vašeho pořadu před několika měsíci, mě zaujal jako zcela výjimečná osobnost. Je to člověk, který žije ve Skotsku, v Glasgow, žije tam už od konce sedmdesátých let, a jeho pohled na českou realitu je natolik odlišný od konvence, která převládá, že jsem patřil k okruhu těch lidí, kteří začali číst Britské listy pravidelně - Britské listy jsou deník, takže informací, které v nich vycházejí, je poměrně velké množství - a zhruba o dva roky později jsem začal do internetových Britských listů přispívat, nejprve krátkými články, komentáři, no a později se ta spolupráce rozvinula až do dnešního plného pracovního úvazku, dneska už jsem vlastně profesionálním redaktorem Britských listů.

MV: Samozřejmě o Britských listech budeme mluvit častěji. V podtitulu Britských listů je větička "Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví". Řekl bych, že specifikem Britských listů je právě ten nadhled pana Čulíka z Glasgow na Čechy nebo na Česko. Sdílíte ho i vy, ten nadhled? Máte pocit, že vůbec může člověk žijící tady v české kotlině a na Moravě mít nadhled?

TP: To je zajímavá otázka. Já se domnívám, že záleží na tom, v jaké situaci ten který novinář je. Samozřejmě, jestliže pracujete v nějaké kamenné redakci, abych tak řekl, jste vázán určitým pracovním rytmem. Je dost obtížné získat nadhled. Je dost obtížné vymanit se z určitých každodenních stereotypů. Pokud - podobně jako my - vydáváte internetový deník, vlastně jako koníček, jako hobby, je daleko větší šance dívat se na věci s nadhledem, s odstupem.

MV: Vzhledem k tomu, i přesto, že se snažíte o ten nadhled, tak se zabýváte věcmi, které se dějí kolem nás. Zajímáte se děním ve společnosti, v politice, a tak dále. Znamená to, že se stýkáte s určitým okruhem lidí. Protože ten okruh, který tvoří obraz tohoto dění, není příliš velký, aby se za nějakou chvíli nedal obsáhnout jedním člověkem. Znamená to, že se vyhýbáte tomuto okruhu lidí, abyste si ten nadhled udržel, anebo máte nějaký jiný odstup?

TP: Já si myslím, že je dobré stýkat se s co největším počtem lidí. Ale na druhou stranu, tady v té společnosti, protože její vývoj za posledních čtyřicet let prošel fází veliké názorové strnulosti, veliké jednotnosti, kdy jsme vlastně všichni si měli myslet to samé, všichni jsme měli uvažovat stejným způsobem, pro všechny byl předem připravený určitý stejný životní program - já si myslím, že Češi mají jistý problém, aby se z těchto stereotypů vymanili. Tady existuje něco, co my nazýváme konvenčním uvažováním, konvenčním kontextem a ten kontext velice ovlivňuje jakoukoliv veřejnou debatu. O čem hovořím. Pokud si pustíme kterékoliv televizní zprávy, uvidíme, že akcent toho zpravodajství je na domácí problematice. Když si pustíme tytéž zprávy v zahraničí, nemám na mysli jenom BBC, ale dokonce i řadu amerických stanic, přičemž Američané jsou samozřejmě posedlí až obsedantním zájmem o vše americké - i tam najdeme víc témat ze zahraničí. Já se právě domnívám, že to, že Britské listy vznikají zčásti v zahraničí, nám dovoluje srovnávat. Srovnávat domácí politické dění, domácí politický kontext, s tím, co je v zahraničí. A tím je to zajímavé. Ta konfrontace, to je to, o co nám jde.

MV: Kromě konfrontace jste také uvedl termín konvence. Jít proti nějakým konvencím, zkusit pravděpodobně asi přemýšlet nad věcmi trochu jinak, než je zaběhnuto i přes těch uplynulých dvanáct let. Možná na to je takový jednoduchý rastr, jít proti konvencím: zjistit, kudy jde ta konvence a prostě se šprajcnout a jít v devadesátistupňovém úhlu proti ní...

TP: No, to by bylo poněkud mechanické, samozřejmě. Pochopitelně, když popřete vše, co píše Mladá fronta, vše, co vysílá Česká televize, to určitě neznamená, že jste došel k nějakému pravdivému poznání. Věci je potřeba analyzovat. Je potřeba jít do hloubky, je potřeba jít ke kořenům těch věcí. A to je to, co my v Britských listech vytýkáme českým médiím. Že kloužou po povrchu, že zůstávají u jevové stránky dění a neptají se po příčinách, po souvislostech.

MV: Pane Pecino, pořad se jmenuje "Nad věcí". V druhém plánu je věc, kterou vy jste přinesl. Je to určeno jako pozornost pro jednoho z posluchačů, kteří budou telefonovat. Co je to za věc?

TP: Já jsem se rozhodl, že tomuto posluchači věnuji knížku, kterou jsme napsali společně s Janem Čulíkem a která se zabývá krizí v České televizi z přelomu loňského a letošního roku a je hodně alternativní, je hodně odlišná od toho, co se o těch věcech psalo, co se o těch věcech vysílalo. [Autoři: Jan Čulík, Tomáš Pecina, V hlavních zprávách: Televize, Praha, nakladatelství ISV, 2001, ISBN: 80-85866-78-1. Několik posledních výtisků je v dispozici se slevou v internetovém knihkupectví Kosmas zde.]

MV: Právě tím pohledem zvenku?

TP: Zčásti tím, že je to pohled zvenčí, ale zčásti i tím, že Britské listy se věnovaly situaci v České televizi poměrně pozorně několik let. Analyzovali jsme zpravodajství, srovnávali jsme zpravodajství České televize se zpravodajstvím zahraničních stanic. Zabývali jsme se i určitým personálním vývojem. Publikovali jsme řadu interview. Právě v této knize, domnívám se, je ukázáno to, čím se Britské listy odlišují od běžných českých médií. To znamená, tou snahou jít ke kořenu věci a prakticky pomíjet povrch, pomíjet čistě jevovou, vnější stránku věcí. Čili je to knížka, která nutí čtenáře, aby sám přemýšlel nad tím, co je pravda, jak děje se vlastně v té České televizi odehrály na přelomu loňského a letošního roku, jak se ta krize vyvíjela, kde byly její počátky, kde byly její kořeny. My tam v té knize nenabízíme jeden konkrétní pohled, který bychom vnucovali svým čtenářům. Snažíme se dívat na skutečnost z různých úhlů a je na čtenáři, který z těch pohledů akceptuje.

MV: Tomáš Pecina z Britských listů je hostem dnešního pořadu "Nad věcí" a vy posloucháte Český rozhlas 1, Radiožurnál.

MV: Dvě telefonní čísla do studia pro vás, kteří se chcete na cokoliv zeptat nebo mít nějaký podotek či glosu k tomu, o čem se tady bavíme. Ta čísla jsou 02 2155 2155 a 02 2155 2255 a jestli se nepletu, tak máme prvního posluchače na telefonu, dobrý večer.

Posluchač: Michal, Nové Město, dobrý večer.

MV: Dobrý večer.

Posluchač: Já sice chápu, že formulace "souhlas s něčím" je pochybná, ale ten princip ubližování obětem trestných činů je velice běžný a velice účinný, mám za to. Že nejde o to schvalování nebo neschvalování, ale jde o to, že se ubližuje konkrétnímu člověku, který je zraněn, zranitelný, slabý. S oblibou tohle myslím používá komunistická strana v této zemi, která jenom svým názvem dokáže stále děsit, a tím pádem i získávat podporu. Toť je ten paradox, to je nakonec známo třeba z historie nacismu, kdy zlomený člověk potom vlastně podporuje svého utiskovatele. A toto by stálo za to asi hodně rozebrat. Čili ten námět se mi líbí, ale vidím ho jinak.

MV: Mohu se vás jenom zeptat, co říkáte té cestě, kterou pan Pecina zvolil, to znamená cesta, která nakrásně může skončit roční podmínkou:

Posluchač: No, to já neberu vážně, protože v kriminále jsem byl osobně a dodnes nějaký vztahy s vězením a s těmito věcmi mám. A podmínky - mně to přijde jako hodně hra. Jo? Protože pokud by v tomto chtěl něco zásadního udělat, tak já myslím, že má hodně možností konat skutečně zásadní věci. Ale, zase, novinář samozřejmě potřebuje náklad, potřebuje popularitu, takže...

MV: Internetový deník nepotřebuje náklad, mám pocit...

Posluchač: Potřebuje návštěvnost, snad, ne, reklamy, máte nějaký mecenáše? Nevím, nevím přesně, já už jsem to dlouho nenavštívil jako, takhle obecně myslím, že to chodí.

MV: Ano. Děkujeme vám.

Posluchač: Prosím.

MV: Nashledanou. - Pane Pecino?

TP: Já se domnívám, že je zcela správné poukázat na to, že i výrok pana Kopala má své oběti. Naprosto souhlasím s telefonujícím posluchačem. Otázka ovšem nestojí tímto způsobem. Otázka stojí, zda je přípustné, aby pan Kopal byl za vyjádření svého názoru, svého politického názoru, stíhán trestně. Já samozřejmě naprosto nesouhlasím s tím, co on řekl, já se domnívám, že je to veliká hloupost. Samozřejmě, že Spojené státy nemají hlavu, ruce, nervy, Spojené státy nic nebolí. Ovšem ten útok měl své konkrétní oběti. Takže podle mého názoru je naprosto nepřípustné hovořit o tom, že si "Spojené státy ten útok zasloužily". Tím bychom přistoupili na logiku, která je podle mého soudu naprosto zvrácená. Čili, já naprosto nesouhlasím s tím, co řekl pan Kopal, ale říkám totéž, co prohlásil tuším Voltaire: "Hluboce nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do konce života a ze všech sil, která mám, bojovat za to, abyste měl právo to říct. Pan Kopal má právo říct svůj názor, i když je to názor hloupý, i když je to názor, který nás může urážet. Aby šel pan Kopal do vězení za svůj názor, považuju za nepřípustné.

MV: Dokážete vymyslet hranici, za jakou už by - když tedy vezmeme jako instrument pana Kopala - za jakou by už neměl jít se svým vyjadřováním? Já mám teď na mysli nejenom rozhlašování megafonem na jakési demonstraci nebo mítinku jeho pobratimů, ale mám na mysli rozšiřování letáků. Tištění tiskovin, jejich kolportování do schránek lidí. Kde je ta hranice?

TP: Já se domnívám, že tady neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi tím, jestli něco prohlásíte na náměstí nebo jestli to napíšete do novin. Tady opravdu je velmi důležité, aby zůstal zachován princip svobody projevu. Existuje tady určitá hranice. Existuje tady hranice, že pan Kopal by se mohl dopustit svými výroky určitých konkrétních trestních činů, za které by měl být stíhán. Ale určitě by z této hranice měly být vyňaty politické názory. Protože kdo bude určovat, který politický názor smí být zveřejňován a který už ne? V předchozím režimu to určoval ústřední výbor komunistické strany, kdo to bude určovat v demokracii?

MV: Pojďme si poslechnout, pane Pecino, ještě dalšího posluchače, či posluchačku, dobrý večer.

Posluchačka: Dobrý večer. Já jsem jenom chtěla říct takový postřeh, co jsem si uvědomila, protože jsem slyšela ten začátek, když pan -

MV: Pecina -

Posluchačka: - Pecina vlastně mluvil o tom panu faráři protestantským, který byl potom ve vězení a o Hitlerovi a o Ládinovi. A vlastně jsem měla pocit z toho, že na jedné straně je Hitler, jó, zlej, a na druhé straně ten protestantský farář, který skončí ve vězení vlastně v tom režimu Hitlerovým a že toho pána, Kopala, myslím, že staví jako na tu stranu toho pana faráře. Ale já to vidím vobráceně, jo. Že vlastně Hitler byl masovej vrah, jo. A Ládin je pro mě masovej vrah. A že by určitě - ten pan farář asi už nežije, určitě, a určitě by nesouhlasil tady s tím vlastně s tím zaměněním. Že vlastně: jo? že rozumíte mi? Že vlastně: Ládin a Hitler pro mě je totéž, takže vlastně tady ten člověk, kterej vlastně - by asi podporoval i Hitlera, kdyby Hitler dneska žil, že?

MV: Pane Pecino?

TP: Na tohleto se odpovídá velice těžko. Protože samozřejmě, že útok na Spojené státy byl velice krutý, samozřejmě, že je pro mě nepřijatelné, abych se stavil za člověka, který nařídí vraždu 4000 civilních obětí, ti lidé se přece neprovinili ničím jiným, než že byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Ale takto problém nestojí. Naprosto souhlasím s tím, že čin, který se 11. září udál ve Spojených státech, je zavrženíhodný. Na druhou stranu ale já mohu svoje opovržení vyjádřit tím, že řeknu svůj názor. Rozhodně bych ale nechtěl žít ve státě, kde se budou za zavrženíhodné názory posílat lidi do vězení. O to přece tady jde. Samozřejmě, uděláte-li rovnítko mezi Hitlerem a bin Ladinem, je to váš názor, na který máte právo, a já s tím názorem v podstatě se ztotožním. Na druhou stranu, takto problém ale nestojí.

MV: Mohu se vás zeptat, pane Pecino, mám pocit, že se sem tam takové případy najdou, když někdo například popírá existenci holocaustu?

TP: Tohleto je ošemetná záležitost.

MV: Mám pocit, že asi tak ošemetná jako s panem Kopalem.

TP: Jistě. Druhá světová válka zanechala v evropské paměti nesmírně silné trauma. A mnohé evropské státy, Francie, Německo, Československo, přijaly legislativu, která zakazuje jakoukoliv formu propagace fašismu, přičemž za formu propagace fašismu se chápe i popírání holocaustu. Jiné země jako Spojené státy nebo Velká Británie takovou legislativu nemají. Já osobně, subjektivně, bych se stavěl za to, aby tato legislativa nebyla, protože pokud někdo řekne, že holocaust nebyl, tak je to hlupák. Ale není to zločinec.

MV: Pojďme k dalšímu posluchači. Máme ho na telefonu. Dobrý večer.

Posluchač: Já mám dotaz na pana Pecinu. Jestli si nemyslí, že jakékoliv navádění nebo schvalování činů, které jdou proti humanitě, proti lidskosti, proti svobodě, jsou špatné a měly by být trestány? Protože nevidím rozdíl mezi tím, jestli někdo propaguje komunismus, fašismus, nebo schvaluje hromadnou vraždu.

MV: Děkujeme za váš telefonát. Nashledanou. Pan Pecina.

TP: Ale jsou přece dvě úplně rozdílné kategorie schvalování a navádění. Navádění je formou - podle českého právního řádu - přípravy trestného činu a u závažných, zvláště závažných trestných činů je tato příprava trestná, je trestná dokonce podle stejné sazby jako trestný čin dokonaný, jako trestný čin samotný. Ale je něco jiného vyjádřit svůj souhlas. Protože tím, že vyjádřím svůj souhlas, tak já nijak tomu pachateli konkrétně nepomáhám. A navíc je tady absurdita, protože není určeno, kterých trestných činů se to týká. Ono by se to mohlo týkat trestných činů, které proběhly v historii. Ono by se to mohlo týkat trestných činů, které proběhly na druhém konci světa mezi dvěma indiánskými kmeny v pralese. Pokud schválím trestný čin na takto odlehlém místě nebo v takto odlehlém čase, přesto se dopustím trestného činu. Ta záležitost skutečně je velmi absurdní. Ale nesměšujme návod, protože návod k trestnému činu je trestný a je to v pořádku, že je trestný, se schvalováním trestného činu.

MV: Pane Pecino, zpět k novinářské práci jako takové. Pracujete s informacemi, máte, řekl bych, tu výhodu, od lidí, kteří pracují například v televizi nebo v rozhlase, že máte větší čas na to rozmyslet si, jak tu informaci podat. Protože ji podáváte v psané formě. I přesto se v takové formě dá s tou informací manipulovat. Aniž bych to používal v hanlivém slova smyslu. Jakým způsobem se bráníte, jakým způsobem předcházíte tomu, aby tou informací, kterou vy máte, bylo manipulováno, vámi?

TP: Samozřejmě, novináři mají obrovskou moc. V celém demokratickém světě se hovoří o médiích jako o sedmé velmoci. Novinářská moc je obrovská. Otázka jak kontrolovat sám sebe, jak kontrolovat své kolegy, aby nezneužívali této obrovské moci, ta je složitá a neexistuje na ni dobré řešení. Co se snaží dělat Britské listy, je, že určité případy zneužití novinářské moci, určité případy třeba využití této moci ve prospěch komerčních zájmů zveřejňujeme a tyhle případy kritizujeme. Tedy co může snad fungovat je tento systém vzájemné kontroly v novinářské komunitě. Ovšem problémem České republiky je, že jako neexistuje veřejná debata, kvalitní, kvalifikovaná debata na mnohá vnitropolitická a zahraničně politická témata, neexistuje ani mediální debata o médiích samotných.

MV: Tak já myslím, že u vás se to v Britských listech někdy daří, protože vy velice zhusta uveřejňujete reakce na reakce na další reakce na články, které u vás vyšly, mnohdy se to řetězí až do téměř nečitelných řetězců, ale možná v tom je kouzlo celé věci. Nevím, jestli to má úplně ten smysl, který by to mělo mít, to znamená, tu vzájemnou kontrolu.

TP: Určitě je to způsob zpětné vazby. Britské listy mají výhodu, že jsou na internetu, takže nejsme nijak omezeni rozsahem čísla a pokud se někomu zdá určitá reakce nudná, nemusí ji číst.

MV: Já si dovolím ocitovat pana profesora Cyrila Heschla z včerejšího čísla Reflexu, který říká, že novináři ovlivňují veřejnost již tím, o čem neinformují. To znamená svým výběrem, o čem vůbec - čím se budou zabývat a čím ne.

TP: Ano, a ovlivňují nejen tím, o čem informují, o čem neinformují, to znamená, jak informace filtrují, ale dokonce mnohá média, a mám teď na mysli třeba komerční televizní stanice, dokonce zahlcují informační kanály informacemi, které bychom my označili za odpad.

MV: Pardon, kdo "my"?

TP: Tak já tady hovořím prostě o postoji asi Britských listů.

MV: Dobrá.

TP: Čili, to je velmi účinný způsob jak potlačit informace. Pokud do Televizních novin, které mají stopáž nějakých dvacet minut, pokud tam v uvozovkách nacpeme banality typu "nové zvířátko v ZOO", není čas na věci důležité. Divák dostane své informace, je spokojen a neptá se.

MV: Můžu podotknout, že ty věci připadají důležité vám, například panu Pecinovi, ale není vyloučeno, že statisícům jiných lidí připadají důležité věci ze ZOO.

TP: Samozřejmě, mnoha lidem v této zemi připadá jako smysluplné naplnění vlastního života sledování telenovel. Ale to je stejný problém. Jde o to, jestli společnost, která se bude "živit telenovelami" (v uvozovkách) a která bude místo zpravodajství sledovat zvířátka v zoologické zahradě, bude prosperovat. A to já si nemyslím.

MV: Ona bude lépe ovladatelná.

TP: Určitě ano. Ale bude prosperovat? Je to v její prospěch?

MV: Nevím. - Pojďme si poslechnout ještě jednoho posluchače, mám pocit, že jsme ho tam nechali viset na lince příliš dlouho, dobrý večer.

Posluchač: Dobrý večer. Už se nemůžu dočkat.

MV: Vydržel jste. Výborně. Povídejte.

Posluchač: Stálo mě to moc peněz. Já jsem se chtěl zeptat pana Peciny, jestli se zajímají taky o případ pana Hučína. Jestli jo, tak jaké mají poznatky. A potom, co říká tomu, že politická strana Pravý blok mu nabídla členství a kandidaturu. Děkuju. Dobrou noc.

TP: My jsme se případem pana Hučína nezabývali na detailní úrovni, protože jsme neměli dost informací k té kauze. Přesto v některých komentářích jsme o panu Hučínovi hovořili. Já se domnívám, že je velice neblahé, jestliže Bezpečnostní informační služba používá se svými agenty - odpadlíky prostředků trestního práva. Já se domnívám, že tady mohlo s velkou pravděpodobností dojít ke spáchání trestného činu ze strany pana Hučína, nicméně existuje tady velké podezření, že Bezpečnostní informační služba tu záležitost zmanipulovala a že zde došlo k zneužití orgánů činných v trestním řízení. A domnívám se, protože Bezpečnostní informační služba patří k našim častým tématům, domnívám se, že záležitostí pana Hučína by se měly zabývat kompetentní orgány, konkrétně parlament, a skutečně by měl existovat takový způsob kontroly zpravodajských služeb, aby k takovémuto zneužívání v žádném případě docházet nemohlo. Domnívám se, že je to selhání parlamentní kontroly.

MV: Není vyloučeno, že se parlament kauzou pana Hučína bude opravdu zabývat, zvlášť jestli se pan Hučín do parlamentu dostane.

TP: I to je samozřejmě alternativa, byť já si myslím, že vzhledem k danému rozložení politických sil hypotetická.

MV: Ovšem zajímavá. - Stále posloucháte pořad "Nad věcí", posloucháte Český rozhlas 1 - Radiožurnál.

MV: Ve studiu je se mnou stále Tomáš Pecina z Britských listů. Mluvíme tady celou dobu víceméně o žurnalistice, o novinářské práci. Napadá mne, vy jste mi mimo mikrofon říkal, že téměř nesledujete česká periodika. Je to tak?

TP: Bohužel, je to tak. Britské listy se zabývaly analýzou českých médií poměrně dlouhou dobu, nicméně v poslední době se snažíme svou činnost zaměřit do trošku jiných oblastí. Zabývali jsme se například skandály kolem sčítání lidu, zabýváme se seminářem Bezpečnostní informační služby na Karlově univerzitě. A ta mediální problematika momentálně šla trošku stranou.

MV: O některých metodách vaší práce jsme už mluvili. Jak se díváte na metody a výsledky práce klasických investigativních novinářů, jako je například dvojice Slonková-Kubík?

TP: Já budu velice krutý, tvrdý a nespravedlivý k paní Slonkové, které si svým způsobem vážím, i panu Kubíkovi, kterého si rovněž vážím. Ale to, co oni praktikují, to není investigativní činnost. Investigace je nesmírně finančně i personálně náročná záležitost. Jedna investigativní kauza může trvat tři měsíce, může trvat osm měsíců, může trvat v extremním případě i rok. Není možné dávat výsledky z určitých investigativních akcí dvakrát týdně do novin. To, co se děje v Mladé frontě dnes, to není investigace, to je v podstatě aktivita určité části české zpravodajské komunity, která své produkty uvolňuje a paní Slonková s panem Kubíkem je publikují.

MV: Jak to víte?

TP: Novináři nikdy neprozrazují své zdroje. Tady, domnívám se, jde o něco jiného. Investigace znamená, že novinář skutečně něco vyšetří.

MV: Oni zřejmě vyšetřují přes své zpravodajské zdroje a nakonec jsou z toho výsledky, jako například kauza Olovo nebo -

TP: Zcela souhlasím. Ale vyšetřili oni skutečně tuto záležitost anebo dostali tu informaci od někoho jiného?

MV: Tak to se dá nazvat potom určitou závistí, že ty zdroje nemáte vy?

TP: Já se domnívám, že novinářská komunita má řadu zdrojů, které mají paní Slonková a pan Kubík. Jde ale o to, že novináři musejí velmi pečlivě vážit každou informaci, kterou publikují. Protože dát informaci, kterou dostaneme, například anonymním e-mailem, to je velice nebezpečné. Povinností novináře je analyzovat, srovnávat, vycházet z informací, které jsou ověřeny nejméně ze dvou zdrojů. Já se obávám, že to ani paní Slonková ani pan Kubík často nedělají.

MV: Teď jste mě přivedl na myšlenku udělat pořad, který by se zabýval jenom termínem "investigativní novinařina".

TP: Ano, ale v České republice nepůsobí prakticky žádný investigativní novinář. Někteří lidé, kteří se svou činností přiblížili tomuto ideálu, mám na mysli například paní Janu Lorencovou z České televize, z její ostravské redakce, pana Ovečku, který dokázal například v kauze Sazka odvést vynikající investigativní práci, a jak jsem se dozvěděl, dokonce ta záležitost uspěla i před soudem, takže ačkoliv tam byl velký nátlak ze strany Sazky jak z hlediska inzerce, tak z hlediska postihu soudního, tak Česká televize tu kauzu ustála na výbornou. To jsou ale lidé, kteří dělají jakousi poloinvestigativní činnost, protože investigace je nesmírně náročná a žádné české médium nemá na to, aby jeden novinář sledoval šest měsíců konkrétní kauzu, konkrétní případ řekněme korupce.

MV: Pane Pecino, vemte si ještě sluchátka, protože máme poslední dva posluchače na telefonu. Dobrý večer.

Posluchač: Já jsem vás chtěl poprosit, tenhleten pořad v podstatě jsem zaslechl úplně náhodou, je to úplně špičkový. Tam právě pan Pecina hovořil o tom, jestli jsou věci důležité a nedůležité. A opravdu, mám čím dál tím silnější pocit, že v podstatě některé prvky, třeba. Člověk se podívá na televizi Prima a tam před hlavním vysíláním, normálně, si čas nebo sponzoruje nějakej čas Právo, jo, což je deník, kterej v podstatě tady byl já nevím dvacet nebo čtyřicet komunistickej deník Rudý právo, a jde opravdu hrůza z toho, že v podstatě i když jsem volal třeba do Senátu, do Parlamentu, prezidentský kanceláři na televizi Prima, tak mi bylo sděleno, že v podstatě oni neporušují zákon, a mně se zdá, že opravdu tady komunisti získávají čím dál tím lepší pozice a jako řada lidí je vyděšenejch z toho, že bychom měli vstoupit do Evropský unie, Spojený státy jsou u nás prezentovaný téměř jako nepřátelská velmoc. A vopravdu, to z toho potom vycházej i ty další hrůzy, že prostě někdo potom souhlasí s tím, že v podstatě ve Spojenejch státech se stane něco šílenýho a jako někdo si dovolí s tím prostě souhlasit! Jestli by to opravdu nechtělo trošičku to veřejný mínění jako mírně naladit trošku na pozitivní - -

MV: Myslíte, že by novináři trošičku zapracovali s informacemi a veřejné mínění trošku naladili určitým směrem?

Posluchač: Že jo, jako ve Spojených státech, ty domy, který byly zbouraný těma letadlama, postavili normální lidi. To bylo sice zadaný nějakejma firmama, ale jako byla zničena práce lidí, byly zničeny životy lidí. Pokud se dostaneme do Evropský unie, tak budeme mít spoustu výhod, který se prostě opravdu těm lidem nezdůrazněj a -

MV: Jestli dovolíte. Myslím, že asi gros vašeho telefonátu pan Pecina pochopil a nějak zohlední ve své odpovědi. Dáme slovo ještě jednomu posluchači, jestli dovolíte.

Posluchač: Dobrý večer. Tady je Svatopluk Říčánek, Brno. Já jenom velice kratičce, protože vím, že čas se nachyluje. Já jsem jenom chtěl jednak pozdravit pana Veselovskýho a pana Tomáše Pecinu strašně moc -

MV: Děkujeme.

Posluchač: A jedná se mi o to. Že jsem od toho 11. září neslyšel žádnou zprávu o Čečensku, což mě jako dost znepokojuje. A pak si myslím, že jestli je něco pravda na tom, jsem se dověděl, že Bushova rodina velice silně do toho 11. září velice silně obchodovala s rodinou velkýho teroristy a pak najednou prostě tam nastal asi nějakej konfikt, ale to se dovíme možná za dvacet let [Britské listy informovaly o Bushových obchodních stycích s rodinou bina Ladena podle televize BBC zde, pozn. JČ] a prostě nabourali tu děsivou americkou pýchu - je to krutý. Ale já to zkrátím. Mně se jedná o to: prostě, proč najednou se všechno mění takovým stylem, že do doby, než se něco změní, tak vobyčejný lidi vo tom nemaj ahnunk a pak najednou se všechno vodhalí, částečně teda vodhalí, a všechno je jinak. Já o Čečensku, který bylo nahlížený - -

MV: Jestli dovolíte, k tomu Čečensku, já vám poradím, jeden z nejlepších zdrojů je Prague Watchdog. Je to informační server, který se zabývá alternativními informacemi o Čečensku, tam najdete spoustu informací.

Posluchač: No tak to jsem rád, děkuju. Já vás nebudu dál obtěžovat - já vám moc děkuju a jste moc hodný a já vám přeju všechno dobrý do novýho roku a doufám, že všechno bude možná se vyvíjet trošku líp než doposud, no.

MV: Nápodobně. Mějte se hezky, nashledanou. - Pane Pecino, poslední slovo je vaše.

TP: Tak, k té první otázce. Deník Právo a rostoucí moc komunistů. Víte, já odpovím provokativně. Já si myslím, že je to dobře. Před patnácti lety tady byly sice i jiné noviny než Rudé právo, ale ty noviny, jak si dobře pamatujeme, psaly všechny to samé. Určitě to není situace, která by se většině z nás líbila. Ale na druhou stranu, dneska jsme v situaci, kdy je velice žádoucí, aby i lidé, kteří zastávají určitý názor, který třeba souzní s deníkem Právo a deník Právo dnes není komunistický, deník Právo je dnes levicový, domnívám se poměrně seriózní, poměrně slušně vedený list. A je dobře, že ty informace mohou vycházet a že ty informace vycházejí necenzurovaně. Přece jsme si i v tom roce 1985 například nepředstavovali budoucnost, že Právo bude zakázáno? Přece nemůžeme upírat druhým to, co bylo upíráno nám. I komunisté mají právo na svůj názor. I komunisté mají právo na svůj deník, mám teď na mysli jiný titul, tuším, že se to jmenuje Haló noviny. A na druhou stranu, pokud se podíváme na výsledky průzkumu veřejného mínění, na výsledky předvolebních preferencí, tak komunistické preference stoupají. Ano, mně by se nelíbilo, kdyby komunistická strana například sestavovala většinovou vládu v této zemi. Protože já nesouhlasím s jejich ideologií, já mám obavu z toho, že by tady došlo k vývoji, který by nebyl ve prospěch této země. Na druhou stranu ale každý má právo na svůj názor. Proč bychom nějakým dvaceti procentům voličů upírali jejich názor? Tu záležitost určitě nemůžeme řešit formou zákazu, tu záležitost nemůžeme řešit řekněme trestněprávní represí, kteří jsou nositeli těchto názorů. Ano, komunismus tady existuje, existuje tady marxistická ideologie, nicméně to, jestli by ve společnosti mohlo dojít k návratu určité levicové totality, já se domnívám, o tom bude rozhodovat kvalita demokracie v této zemi. Jestliže tady bude demokratická společnost, otevřená společnost, společnost, kde se bude diskutovat, společnost, kde bude místo pro občanskou iniciativu - někdy se hovoří o občanské společnosti - pak je nebezpečí toho, že by si lidé ve volbách znovu zvolili jednoduchost, znovu zvolili totalitu, je velmi malá.

MV: Tak, ostatně, to všechno se ukáže příští rok, ve volbách. To bude taková první malá šance.

TP: Samozřejmě, ty volby budou rozhodující z hlediska toho, jaká bude budoucnost komunistické strany v této zemi, to je samozřejmé. - K té druhé otázce, mně tam zaujalo, že ten posluchač hovořil o pýše. O tom, že útok směřoval proti americké pýše. A já s tím nemůžu souhlasit. Ten útok směřoval proti konkrétním lidem. Tam zahynuli lidé, kteří skutečně se ničeho nedopustili. A já si myslím, že bychom neměli přistoupit na hru ani bin Ládina, ani hru teroristů kdekoliv jinde na světě a akceptovat jejich čin jako přijatelný. Terorismus, útok proti civilnímu obyvatelstvu, za účelem vyvolání hrůzy, vyvolání strachu, je nepřijatelný.

MV: Tolik poslední slovo dnešního pořadu "Nad věcí" a v podstatě i poslední slovo pana Tomáše Peciny tady na Českém rozhlase 1 - Radiožurnálu tento rok, jestli se nepletu, pokud nemáte naplánováno ještě - nějaký výlet sem k nám o víkendu?

TP: Myslím, že nikoliv.

MV: Pane Pecino, já vám děkuju, že jste přišel, přeju vám mnoho štěstí do nového roku.

TP: Já přeji totéž vám a samozřejmě i našim posluchačům.

MV: Samozřejmě, co se týče času, tak jak to už u mě bývá v pořadu "Nad věcí", tak se mi lehce čas vymkl z rukou, neměl jsem to srdce debatu přerušit. Znamená to, že jeden ze šesti telefonujících posluchačů Radiožurnálu bude překvapen dárkem od pana Tomáše Peciny. Bude to jeho kniha, kterou napsal společně s panem Janem Čulíkem. To je vše, přeju samozřejmě i vám u rozhlasových přijímačů všechno nejlepší do nového roku a 1.1. roku 2002 ve 23.05 se s vámi těším opět na slyšenou na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu.