V tom ale je právě ta potíž. Nelze mít všechno. Buď se Evropa pokusí konkurovat Americe se vším všudy, nebo bude jednotlivým státům (kon)federace tolerovat různé formy a stupně kolaborace, beztak založené na nerovnoprávném postavení. Přitom obavy z nerovnoprávného postavení uvnitř Evropy jsou euroskeptiky omílány do omrzení. Obyčejnému i "neobyčejnému" občanu tak nutně uniká smysl toho všeho. Vytunelované argumenty ministra zahraničí a lakonická zdůvodnění premiéra typu: "Všichni kdož vstoupili do EU, se za pár let měli lépe," nic neobjasňují, aniž by jim bylo možné uvěřit jen proto, že to říkají ústavní činitelé (kteří už toho říkali tolik - a mnohé z toho bylo jinak).

V době integrace Irska nebo Španělska ostatně všechno bylo jinak. Ta doba je ovšem pryč, tehdejší lokomotiva evropského vláčku, SRN, dnes postrádá páru, jež pomáhala táhnout další vagóny. A nebyly to vagónky úplně zplundrované, jako ty, které se v době současné krize chystají napojit do soupravy. A to by hned chtěly místo někde v popředí, pokud možno v čele - a nové vnitřní vybavení přitom pořizovat nejlépe za velkou louží.

Špona tak v podstatě, přes tradiční intelektuální tvář, poskytla zúčastněným příležitost k mlácení prázdné slámy. To platí o profesionálních politicích. V případě Jana Zahradila se nicméně divák mohl dočkat pár razantních výroků, které byly zároveň docela srozumitelné. Skutečnou perlou v tomto směru byla myšlenka, že "nejdemokratičtější metodou je princip jednomyslnosti." Josef Zieleniec však mlžil naprosto nedostižně. Eufemisticky se tomu říká diplomatické vyjadřování. Držel se ho však důsledně i v případě, kdy nepřímo a dvojsmyslně kritizoval prezidentovu vytříbenou schopnost naslouchat masám: "Je třeba vést průzkumy veřejného mínění, ne je ale každý den sledovat."

Nelze se pak divit chaosu v hlavách nejapně masírovaných voličů, který nikterak nezmírnil Martin Kocourek (ODS) v Sedmičce, když předestřel další "racionální" argument: "Do přistoupení jsme již tolik nainvestovali, že když nevstoupíme, budou to jen utopené náklady." Jeho diskusní kolega, ministr dopravy Milan Šimonovský z KDU-ČSL, se snažil poukazovat i na mimoekonomické přínosy, například vírou ve zbavení se totalitních vlivů a reziduí. Totalitní přístup mu ovšem nevadí, když se jedná o případnou stavbu dálnice D47 přes nevyvlastněné pozemky, právě s odvoláním na praktiky v SRN.

Šest tabletek Viagry měsíčně pro bruselské byrokraty zdarma. Poslanecké byty v Nerudově ulici potřetí na tapetě. To nemá význam komentovat, pozornost si ovšem zaslouží téma reforma veřejných financí. V souvislosti s ohlášením záměru zvýšit věkovou hranici pro odchod do starobního důchodu je to téma žhavé pro všechny. Jak se ukázalo následně na Primě - více než žhavé. Přes osmdesát procent diváků zúčastněných na esemeskovém referendu totiž na otázku "souhlasíte s tím, že budete odcházet do důchodu stále později," odpovědělo záporně. Což je logické, ale marné.

Marné nejen z hlediska vývojových trendů, ale i proto, že Češi nejsou Rakušané nebo Francouzi. Ve Francii činí hranice 60 let a vlády se bojí s ní hýbat. Rakušané z obdobných důvodů nedávno vyšli do ulic. U nás, "dokud bude Nova vysílat," se vzmohou maximálně právě jen na uchopení sluchátka nebo mobilního telefonu

Trochu překvapením pro mne ovšem bylo vystoupení mnohých mladých účastníků ankety, kterou v ulicích uspořádala televize Prima. Řada z nich, zejména žen, tento záměr odmítla. Na druhé straně jsem nebyl nikterak překvapen vyjádřeními "ekonomických expertů" či "finančních analytiků." Jejich suverénní, ale zároveň jednoduché (spíše vágní) závěry, rozhodně nevycházející z důsledných a komplexních analýz, nepřekročily tristní úroveň posledních třinácti let (v obou případech s výhradou výsledků střihačské práce).

V tomto jdou ruku v ruce s politiky. Mnozí jim radili již v době, kdy současný stav nastartovaly vlády Václava Klause. Otázkou je, kteří experti nyní radí ministrovi financí a do jaké míry on sám je schopen jejich rady věcně posuzovat. Určitý "pokrok" je přesto znát. Jak Šimonovský na Nově, tak Pavel Rychetský v Partii, zručně operovali s "dávkovým" a "příspěvkovým" systémem. Jistým školením tedy prošli, nicméně ne úplně důsledně, pro televizní obrazovku to ale zřejmě stačí. Skutečností totiž zůstává, že dávky a příspěvky obsahují oba takto prezentované systémy. Teoretické rozlišení zásadně spočívá v samotné "definici" systému, tedy zda je definován dávkově nebo příspěvkově (problematice se chystáme obšírněji věnovat).

Pavel Rychetský se dovede slušně vyjadřovat v právních souvislostech, pokud se však pohybuje mimo vody norem a normativních aktů, zůstává jen balast. Bez nesnází ho odhalil přísedící Viktor Krejčí. Jedinou správnou tezí, pod kterou bych se bez zbytku podepsal, bylo připomenutí Miroslavě Němcové, že to co ona nyní vehementně a ideologicky odsuzuje pochází z velké části právě z dílny ODS.

Zde si z dovolením vypůjčím "trezorový" výraz Rostislava Černého. Její argumentace byla prostě "zhůvěřilá." Laik žasne, odborník nevychází z překvapení. Sociální demokracie, podle ní (ostatně i podle Kocourka) nyní dělá to, co ODS dávno vymyslela. I kdyby to byla pravda, tak proč nejásá, proč naopak obviňuje ČSSD, že jí krade nápady? Jde jí o blaho fisku, důchodců, občanů, nebo jen vlastní strany?

Pravda je ovšem trochu jiná. To ODS (přesněji úředníci MPSV) "vymyslela" dnešní třípilířový sociální systém (z něhož jakž - takž fungují dva pilíře). Uvedla ho do praxe s bezbřehým entuziasmem, bohužel však v době, kdy začaly vysychat privatizační prameny a tak se brzy projevily jeho slabiny. ČSSD tento systém poznenáhlu, ale systematicky destruuje. Namísto, aby systém rozvíjela, jak slibovala voličům, tak na nátlak ODS z jí vytvořené soustavy permanentně uždibuje. Tady nějakou náhradní dobu, tamhle 3 dny na začátku nemocenského, jinde přidá rok k hranici odchodu do starobního důchodu. A těm, co nemohou sehnat práci, hrozí odebrat i onu skutečně sociální alternativu, kterou je dočasně snížený předčasný starobní důchod, atd.

Kde je doba plošného poskytování přídavků na děti, kde jsou bonusy narozeným dětem? Teď nezbývá ani na náhrobní kámen nebožtíkovi. Vladimír Špidla to prostě nezvládl a nezvládá. Nebyl ovšem první ani poslední. Jen víc sliboval a možná si o sobě více myslel. Teď mu zbývá poslední naděje. Evropská unie. A občanům?