|
18. 10. 2002
Co číst k tomu, aby se člověk naučil psátZkušený americký novinář Jack Shafer argumentoval v minulých dnech v časopise Slate (české shrnutí viz zde), že daleko lepší, než chodit do "pokleslých" novinářských škol, je opsat si na stroji několik děl skutečně velkých novinářských autorů. Sám jsem v té souvislosti doporučil v českém kontextu dílo Ferdinanda Peroutky, Josefa Škvoreckého a Josefa Jedličky. Možná ne ho jen opisovat (jedna studentka poukázala na to, že opisování může být mechanické, bezmyšlenkovité), ale studovat ho a třeba se i určité pasáže učit nazpaměť.
Napsal jsem v minulých dnech, že nemáme v Čechách v současnosti zrovna silnou tradici dobrého novinářství, avšak posléze jsem si uvědomil nad svým nynějším kursem exilové české literatury na Glasgow University, že lze doporučit ke studiu novinářským adeptům daleko víc než jen Peroutku, Škvoreckého a Jedličku. Existuje slavná publicistická kultura nejlepších českých exilových časopisů, dvojměsíčníku Svědectví, vycházejícího od roku 1956, čtvrtletníku Proměny, časopisu který dlouhá léta vydávala Československá společnost pro vědy a umění v Americe, evropských Listů či mnichovského Obrysu. Jsou to dlouhé řady tlustých svazků: otevřete-li je na jakémkoliv místě, je to dodneška napínavé čtení. A velmi dobře napsané. Před několika dny jsem psal doporučení na jeden grantový projekt v Akademii věd ČR: kdosi se - záslužně - chystá umístit na internet soubor určitých klasických literárních děl v češtině. Myslím, že by se hodně učinilo pro současnou českou vyjadřovací kulturu, kdyby Akademie věd financovala i umístění kompletních řad nejvýznamnějších českých exilových časopisů na internet. Proč tam máme mít jenom Cibulkův seznam? Ukazoval jsem studentům časopis, který byl do určité míry v podstatě předchůdcem dnešních internetových Britských listů. Od roku 1982 do roku 1989 vydával - vedle množství dalších svých aktivit - A.J. Liehm časopis 150 000 slov. Vycházel třikrát do roka a obsahoval české překlady nejzajímavějších politologických, sociologických a ekonomických textů své doby - to, o čem se v Čechách tehdy nemluvilo. Zaujala mě Liehmova předmluva, která by mohla být doslova mottem současných Britských listů: |
|
Nesem vám noviny. Ale nelekejte se. Nechceme rozmnožovat řady exilových časopisů o další tribunu sporů či zaručených politických, filozofických či mravních receptů. Chceme odpovědět na potřebu už signalizovanou především z domova: na potřebu textů.
Netvrdíme, že všechno, co v dnešním Československu předkládá k věření oficiální propaganda, je jenom pustá lež. Netvrdíme také, že všechno, co se víceméně oficiálně předkládá k věření na Západě, je pravda pravdoucí.
Tvrdíme, že nic není horší než polopravdy a pololži. Výhodou čtenáře v demokratickém společenství není, že se mu automaticky dostává pravdy, či alespoň objektivní informace. Jeho výhodou je, že pokud o to skutečně stojí a je ochotný pro to něco udělat, může získat všechny ty informace o pravdách a faktech jiných než ty, jež má takříkajíc na talíři.
Může použít vlastní hlavy, může si to všechno přebrat a udělat si nakonec názor se znalostí věci. S rizikem, že se zmýlí, že to všechno poplete, ale je to jeho vlastní riziko, stojí si za tím, a nakonec i sám nese důsledky.
Je dospělý člověk, nezachází se s ním jako s nesvéprávným debilem, který má právo jenom na to, co mu nacpou do chřtánu.
Moudří lidé z domova nám už léta píší, že tohle je snad ze všeho nejhorší, to neustálé ponižování soudnosti jednoho každého, od kolébky do hrobu, to odsouzení k životu v polopravdě, kterou nakonec už od ryzí lži nerozeznáš, protože nemáš s čím srovnávat.
Píší nám o texty, aby sami mohli číst různá pro i proti, sami si udělat názor, sami si zvolit, jak se jim jeví otázka, problém, svět, na základě různých stanovisek. K tomuhle chceme tedy aspoň trochu přispět.
Nechceme poučovat, navádět, co si máte myslet, být zdrojem další indoktrinace. Chceme vám, ať jste kdekoli, poskytnout možnost vidět věci z různých hledisek, přidat ke kousku pravdy, který máte k dispozici, různé ty ostatní kousky a kousíčky, a nechat na vás, co s tím uděláte.
Budeme pro vás překládat z novin, časopisů i knížek po celém světě, ne abychom vás pobavili, ale abychom těm, kteří o to stojí, poskytli demokratičtější možnost přemýšlet a uvažovat jako informovaní lidé, konfrontující široký obzor informací a názorů s vlastní zkušeností.
Jmenujeme se 150 000 SLOV. Proč? Protože do rozsahu, který máme třikrát do roka k dispozici, se pokaždé přibližně vejde tak akorát těch 150 000 slov.
Tím chceme říci, že náš program jsou právě ta slova, o nichž si, na rozdíl od Hamleta, myslíme, že ve světě, ve kterém žijeme, mají přece jen svůj význam.
Syn Ludvíka Vaculíka jich kdysi napočítal 2000, a jaký to stačilo vyvolat poprask. Zajímá nás všechno, politika, ekonomie, filozofie, literatura a umění, próza, občas i poezie, věda, technika, sociologie.
Víme, že to pro čtenáře, k nimž se obracíme a kteří většinou žijí a čtou v nesnadných podmínkách, nebude vždycky osvěžení.
Ale my i oni jsme zvyklí číst texty náročné a myslíme si, že prostého "čtení" je dost jinde, a že je nemusíme duplikovat. |
