|
21. 10. 2002
I skladník ve šroubárně může si přečísti...Nejpodstatnější není gramatika, ale četba dodnes nesmírně aktuálních - starořeckých a starořímských literárních textů.
Řecké i latinské příběhy jsou přitom plné archetypů lidského chování: hrdinů i zbabělců, vůdců i bezbarvých členů tlup, mudrců i pitomců, žen hrdých, vzdorujících, i těch, které se vždy podřizují, křiváků a lidí čestných, pokorných i pyšných, tvůrců i ničitelů. Homérovi hrdinové jsou tak dnešní, ať bohové či lidé; Eurípidova Médeia silou zabít vlastní děti ochromuje, při Sókratově řeči v Platónově Obhajobě leckde mrazí. Plautovy hry jsou legrační, Ciceronovy řeči proti Katilinovi odvážné, Caesarovy Zápisky ve své úspornosti pozoruhodné, Ovidiovy milostné verše dokážou inspirovat, Martialovy epigramy rozesmát, Marcus Aurelius přimět k zamyšlení. Člověk, který je v současnosti znalý latiny a staré řečtiny, ten, kdo se zabývá antickou literaturou, je považován přinejlepším za podivína, za osobu, která snuje v potemnělém podkroví za svitu svící své (velkolepé) dílo, jemuž nikdo nerozumí a které nikomu nepřekáží. Řečtinář a latiník je v obecném povědomí skleníkový tvor, vycházející ven jen do universitních knihoven a za nákupem potravin, tajnůstkář, žijící obklopen svým Homérem, Platónem, Catonem a Vergiliem, bytost mrzutá, nemotorná, nepřátelská a ve světě naprosto neuplatnitelná. Příčina tkví jednak v mizivé znalosti těchto dvou jazyků u dnešních generací (zkuste si sami zjistit, kolik lidí si je vůbec vědomo, že existuje nějaká stará a nová řečtina), jednak v přerušení kontinuity, vazby mezi starověku kulturou a kulturou soudobou. |
|
Co se týče vyučování latiny na českých gymnasiích či jiných středních školách (řečtiny je tak poskrovnu, že se o ní nezmiňuji), soustředí se hlavně na gramatiku, nikoliv na věc nejpodstatnější, k níž by znalost gramatiky měla vlastně jen vést: na četbu literárních textů, na schopnost je interpretovat, samostatně se nad nimi zamýšlet a dospívat k formulaci vlastního názoru. Řecké i latinské příběhy jsou přitom plné archetypů lidského chování: hrdinů i zbabělců, vůdců i bezbarvých členů tlup, mudrců i pitomců, žen hrdých, vzdorujících, i těch, které se vždy podřizují, křiváků a lidí čestných, pokorných i pyšných, tvůrců i ničitelů. Homérovi hrdinové jsou tak dnešní, ať bohové či lidé; Eurípidova Médeia silou zabít vlastní děti ochromuje, při Sókratově řeči v Platónově Obhajobě leckde mrazí. Plautovy hry jsou legrační, Ciceronovy řeči proti Katilinovi odvážné, Caesarovy Zápisky ve své úspornosti pozoruhodné, Ovidiovy milostné verše dokážou inspirovat, Martialovy epigramy rozesmát, Marcus Aurelius přimět k zamyšlení. Je třeba znovu rehabilitovat znalost latiny a řečtiny jako úžasné možnosti navrátit se ke kořenům evropské civilisace, jako klíče k tomu, co dnes tvoří základní východiska našeho myšlení; je záhodno zvážit, zda má smysl držet se tradičních schémat při překladu hexametru; je nutno pořídit nové překlady starých autorů, čtivé, svěží, srozumitelné. Jistěže, bude to práce nanejvýš svízelná, lopotná a úmorná, pokud však chceme, aby staré klasiky v překladech někdo četl, musíme to provést. Starověká řecká a latinská literatura je dost cenná na to, abychom ji nepřehlíželi, abychom si ji nenechali proklouznout mezi prsty a nepřišli tak i o to málo, co nám z ní dnes ještě zbývá. VIVAT, CRESCAT, FLOREAT!
(Vergilius, Aeneis, kniha II., verše 203nn.) |
