Viewegh mi připadá jako hologram: obsahuje v každé plošce své "osobnosti" o české "mediálně traktované" společnosti všechno. Svým - značně autobiografickým - dílem i svou osobou funguje citlivě jako seismograf. Nejen jeho dílo, ale i jeho osobní postoje jsou cenným materiálem ke studiu českých poměrů. Tak jeho nesmírně zábavný román Účastníci zájezdu, dílo, jemuž autor dokázal vtělit dosud snad nejucelenější literární strukturu - je především cenným antropologickým svědectvím o mentalitě a způsobu myšlení médii ovlivňované části české společnosti v první polovině devadesátých let. Pozdější Vieweghovy literární texty pak, zdá se mi, mapují další vývoj frivolních vrstev postkomunistické české společnosti, i když třeba jeho Román pro ženy, má, zdá se mi, mnoho společného s britskou Bridget Jonesovou. Na to, aby to bylo literaturou či uměním, je to, co píše Viewegh, hodně banální a povrchní - i když je nutno ocenit autorův smysl pro ironii a humor i zábavnost jeho textů. (Autor to všechno nakonec sám ví a sám sebe v této věci paroduje jako "komerčního spisovatele".) Přesto je však nutno zabývat se Vieweghem, protože je to z antropologického hlediska pozoruhodný, možná typický jev určitých vrstev současné české společnosti.

Co je podstatou Vieweghova komerčního úspěchu? Viewegh skutečně umí psát. To je nezpochybnitelná skutečnost, ať literární kritikové bědují nad "pokleslostí" jeho knih jakkoliv intenzivně. Ne vždycky se mu podaří vytvořit v románu pevnou, nosnou strukturu - zejména jeho ranější knihy končívají trochu bezradně. Avšak Viewegh je přesto čtivý. Otevřu-li na první stránce jakoukoliv Vieweghovu knihu, spisovatel mě do ní svým stylem, svou ironií, svou schopností vyprávět příběh a komentovat věci kolem sebe, vtáhne. Jeho texty se čtou se zájmem, Viewegh umí bavit. Jeho Báječná léta s Klausem jsou svým způsobem pokračováním jeho rané knihy inspirované životem jeho vlastní rodiny na maloměstě za komunismu, Báječná léta pod psa. Viewegh tentokrát líčí - s ironií, humorně a zábavně - zážitky své rodiny od pádu komunismu v roce 1989 v podstatě až do současnosti. Soustřeďuje se na individuální osudy příslušníků své rodiny, které často ironizuje a karikuje. Dění ve společnosti vnímá především právě očima příslušníků této rodiny, dvou synů Kvida a Paca a jejich partnerek či manželek, a rodičů a prarodičů Kvida a Paca. Zábavně komickým prvkem je v závěru knihy i chování dvojčat - dvou divokých, malých Pacových synů. Dědeček, postižený útlakem za komunismu, je karikován jako bigotní protiromský rasista a poté, co vydělá na kupónové privatizaci, jako nekritický obdivovatel Václava Klause - když ho Klaus "zradí" a uzavře se sociálními demokraty opoziční smlouvu, dědeček dostane - tentokrát vážný - infarkt.

Otec rodiny ztratí v důsledku podlého chování svého přítele zaměstnání a upadne do deprese, z níž ho nedostane práce řidiče pro manželku, která v postkomunistickém prostředí začne působit jako právnička, ale až dovolená ve Středozemí, kde se naučí s nadšením grilovat maso. Kvido postupně zaznamenává spisovatelský úspěch, těší se mediální "slávě", rozejde se s manželkou, s níž má dceru, a věnuje se v Praze sexuálně promiskuitnímu životu.

Potud Vieweghův román nevybočuje z rámce jeho ostatního psaní - je to zábavná historie z české současnosti.

Jenže autor měl tentokrát ještě jiný záměr, a tím, bohužel, svou knihu jako literární dílo silně poškodil. Koncipoval ji jako politický útok na Václava Klause a ODS. Tento útok není literárně přesvědčivý. Autor se pokusil využít svého vypravěčského umu k tomu, aby vyvolal u čtenáře zaujetí z jeho příběhu - a když usoudil, že je čtenář už dostatečně zatažen do zábavné historie jeho rodiny, podřídil příběh otevřeně politické předvolební propagandě.

Aby nebylo mýlky: v žádném případě netvrdím, že nesmí mít spisovatel politický názor a že by ho nesměl vyjadřovat ve svých literárních dílech. Potíž je, že by vyjadřování takového názoru nemělo sklesávat do propagandy: mělo by respektovat literární a umělecká měřítka díla a neporušovat je hrubým politickým PR.

Všechny kapitoly Vieweghovy knihy Báječná léta s Klausem mají v záhlaví - většinou nesmírně hloupé - citace z knihy Václava Klause Na rovinu, z parafrází na tyto citace jsou pak utvořeny tituly kapitol, které tím označují děj, odehrávající se v Kvidově rodině. Ten je přirozeně naprosto jiný než to, o čem Klaus diskutuje ve svém virtuálním světě.

Jde o chytrý literární tah. Systematickou konfrontací Klausových citací s "normálním" dějem vzniká pozoruhodný kontrast mezi dřevěným, samolibým Klausovým vyjadřováním a "přirozenou realitou", kterou živě, komicky a ironicky líčí příběh. Kapitola "Neofrněná etika" má například v záhlaví tento Klausův výrok:

V době kdy tato kniha bude v tisku, se pravděpodobně zúčastním v Monte Carlu mezinárodního fóra na téma business ethics: Co může stát dělat proti korupci. Nejprve jsem váhal, jestli mám na tuto konferenci jet, protože si dovedu živě představit, jaké zploštělé, trivializované, povrchní, ofrněné, nafoukané, arogantní postoje tam budou od údajných odborníků na etiku zaznívat, zejména vůči ekonomikám postkomunistických zemí a ekonomikám třetího světa. Nicméně manželka mi docela správně říkala, prosím tě, jeď tam, protože je třeba, aby to tam také někdo vysvětloval jiným způsobem.

Kdyby Viewegh zůstal u této konfrontace hloupých citátů z Klause a svého humoristického rodinného příběhu, vznikla by sice knížka pořád ještě nehluboká, ale řadila by se asi k těm lepším věcem, které se Vieweghovi podařilo kdy napsat. Implicitní, nekomentovaný kontrast mezi primitivismem Klausových výroků a "přirozeným" Vieweghovým příběhem by totiž fungoval s noblesou - celkový efekt by byl silný. Nevadilo by ani, že na šíleného, nedoslýchajícího, proklausovského dědečka reagují jeho vnuci (většinou tiše, aby to dědeček neslyšel a nedostal infarkt), ostrou, frustrovanou kritikou na adresu Václava Klause.

Bohužel, autorovi to nestačilo. Už v této kapitole o "neofrněné etice", přibližně od sto padesáté stránky své knihy podrobuje Viewegh své vyprávění otevřené předvolební politické propagandě. Kniha tu kulminuje tím, že se na pár stránek promění v otevřený, stranickopolitický útok n Klause (Paco i Kvido, stejně jako jejich matka, podporují Čtyřkoalici, chodí na demonstrace ve prospěch televizních rebelů - a kniha vytváří dojem, že právě Čtyřkoalice je jedinou možnou politickou alternativou pro Českou republiku. Normální člověk přece Klause nemůže volit. Je to chabá propaganda, která literární text ničí. Inteligentní kritika Václava Klause by byla přijatelná, avšak Vieweghovy antipatie vůči Klausovy vyrážejí na povrch a text se náhle mění v politický pamflet:

Nešlo tu o žádnou ryze soukromou averzi. Kvido dobře věděl, že v tom rozhodně není sám. (...)

Znal desítky lidí, před kterými jméno Klaus už raději ani nevyslovoval; jestliže on sám Klause řekněme neměl rád, tito lidé ho upřímně nenáviděli. Nebylo ostatně divu: někdejší premiér a současný předseda parlamentu, tradičně neschopen jakékoliv hlubší sebereflexe a doslova posedlý každodenním hledáním nepřítele, už za léta své politické kariéry stačil urazit a ponížit bezmála polovinu republiky. Jeho pověstné invektivy zdaleka nedosahovaly jen jednotlivce (Kvido mimochodem odhadoval, že pouhý výčet jednotlivých jmen by zaplnil útlou knížku, nýbrž celé skupiny obyvatelstva: jednou urazil všechny ekology, podruhé představitele všech církví, potřetí tisíce studentů, počtvrté akademiky, popáté zase všechny ty, kteří se upřímně těšili na vstup do Evropské unie. Novináři byli pro něho největší nepřátelé lidstva, nejznámější vědci, filozofové, lékaři, režiséři, herci kvaziosobnosti - a desetitisíce občanů, kteří vyšli do ulic, aby vyjádřili svůj názor, zmanipulovaný dav.

Názory znamenaly útoky na svobodu.

Pravda a láska vítězící nad lží a nenávistí byla jedna z nejfalešnějších vět, které byly vyřčeny.

Kdo ten chlap vlastně je? tázal se Kvido mnohokrát sám sebe.

Jeden z možných výkladů Klausovy osobnosti objevil ve skriptech Speciální psychiatrie od doc. MUDr. Hanuše, která mu přinesl doktor Liehr. Příslušná stránka v kapitole o tzv.narcistické poruše osobnosti byla založena žlutým samolepícím papírkem.

Porucha se projevuje například fantaziemi o vlastním absolutním úspěchu, kráse a skvělosti, sterotypním odmítáním názorů kohokoliv jiného, představami o vlastní intelektuální nadřazenosti, stálým poučováním ostatních o tom, co je správné a potřebné, přehlížením vlastních chyb a arogantním vystupováním, přečetl si nadšeně Kvido.

Hned ve svém příštím fejetonu ze skript obsáhle citoval; tvrdil, že zde ze strany psychiatrické obce evidentně došlo k hrubého zanedbání, a důrazně apeloval na příslušné lékaře, aby se konečně odhodlali pacienta převzít a nasadili mu něco, co by jeho osobnosti umožnilo alespoň trochu dozrát.

(...)

Paco zacházel ještě dál: byl pevně přesvědčen, že vedle narcistní poruchy osobnosti trpí Václav Klaus především tím, že popírá svou homosexualitu (patrně prý i sám před sebou) a jeho neurotické chování je tak logickým důsledkem celkového sebepopření.

(...)

S poněkud pragmatickým vysvětlením fenoménu Klaus přišel nakonec opět Paco; dozvěděl se totiž z novin, že Klaus za deset let své politické kariéry strávil (jak spočítala Klausova stranická kolegyně Libuše Benešová) více než dva tisíce pět set hodin na stranických schůzích.

(...)

"Dva tisíce pět set hodin strávených na schůzích ODS?" šklebil se Paco. "Dva tisíce pět set hodin s Langrem, Mackem, Zahradilem a Dostálovou? To by přece vymylo mozek úplně každýmu."

Tento náhlý politický útok je překvapivý v úsměvném příběhu rodinky a líčení sexuálních dobrodružství hlavního autobiografického autora, kde se politika až do oné stránky 150 vyskytuje víceméně okrajově, anebo jen jako kolorit k osobním příhodám jednotlivých postav. Náhlý protiklausovský útok působí v textu knihy neústrojně.

Nefunguje to. Čtenář dokáže tolerovat nehluboký, avšak kompetentně napsaný, zábavný rodinný příběh. Začne-li však téhož stylu autor používat pro politickou propagandu, text ztratí na přesvědivosti. Politickou scénu nelze komentovat povrchními výroky, na jaké je Viewegh zvyklý ve svých knihách. Jeho analýza působí nedostatečně a plytce.

Kromě toho, literatura se obyčejně nesnižuje k tomu, že by nějakému politikovi z politických důvodů začala najednou otevřeně nadávat. Literatura pracuje hlubinnými literárními prostředky, které jsou většinou implicitní, nikoliv přímými podpásovkami z politických shromáždění: "Nevolte Klause, je to možná skrytý homosexuál". Co to je za argument? A je jedno, že ho autor míní jako nevážnou politickou provokaci. V textu tento náhlý výlev prostě působí opravdu podivně.

Vieweghova politická analýza je nesmírně diskutabilní: bylo uzavření opoziční smlouvy ODS-ČSSD skutečně zradou na národě a na voličích, anebo prvním konstruktivním krokem pryč od černého, nesmiřitelného ideologického hněvu v české politice ke konstruktivnější parlamentní spolupráci, založené na kompromisech, což je podstatou práce všech zralejších demokratických politických systémů? Viewegha tato možnost nenapadne. Stejně jednoduchá - a v některých ohledech i věcně sporná - je jeho interpretace rebelie v České televizi o Vánocích roku 2000, kdy zaujatě a povrchně interpretuje jmenování pracovníka BBC Jiřího Hodače generálním ředitelem ČT jako údajný Klausův pokus Českou televizi zničit.

Ale nemám v úmyslu kritizovat Michaela Viewegha za jeho vstřícný postoj k televizním rebelům z prosince 2000. Na to má každý přirozeně právo, včetně Michala Viewegha. Kritizuji ho za povrchnost a nepřesvědčivost politické analýzy, která se najednou v závěru knihy neústrojně a neliterárně objevuje.

Tím si Viewegh zrušil nosnou strukturu knihy.

Oprávněně si uváděním citátů z Václava Klause v záhlaví kapitol dělal z tohoto špatného, avšak samolibého stylisty legraci.

V závěru knihy to však neguje - plytkostí svých výpadů se postavil na roveň politika, jehož kritizuje.