Tobias uvádí: "Oficiálně je NATO organizací pro obranu. Ve skutečnosti je však organizací určenou pro intervence a vedení válek. Viděli jsme to ve válce proti Jugoslávii v roce 1999, první útočné válce NATO. Tato válka byla zvláště důležitá pro Čechy, Polsko a Maďarsko, protože ty se staly členskými státy NATO bezprostředně před započetím této války. Podle původního plánu měly být tyto tři nové státy přijaty v den padesátého výročí vzniku NATO, tedy 24. dubna. Ovšem Madeleine Albright trvala na tom, že tyto tři státy musí být součástí NATO před začátkem války. Dalším důvodem, proč chtěli mít tyto tři státy v NATO bylo, že pokud by obyvatelé těchto zemí viděli, jak funguje NATO v praxi, mohli by vůči vstupu svých zemí zaujmout jiný postoj," tak řekl Tobias.

Tobias vytvořil konstrukci, která zapomíná, že kromě toho existuje také všední běh událostí:

Otázka priorit

Kosovská bombardovací rapsódie by neovlivnila vstup Středoevropanů do NATO. Problém jugoslávského prostoru existoval chronicky již od roku 1991 a v roce 1999 by neovlivnil vstup středoevropských zemí do NATO. Srbsko mělo negativní násilnickou pověst, bylo nevěrohodné, byť nevěrohodná byla také albánská UCK. Byl to však okrajový problém. Aliance byla chápána Středoevropany jako garant status quo vůči východu a předstupeň na cestě do EU. Vstup do aliance měl vysokou prioritu, otázka Kosova nulovou, nebo jen bulvární.

Problém bombardování nebyl problémem zásadním, ale jen problémem formy. Intuitivně bylo ve vzduchu pocit pouze nedůvěru, že byla účelově preferovala nedůvěryhodná mafiánská UCK. Neznamenalo by to ale žádnou zásadní deziluzi vůči NATO. (Výhodou UCK v Rambouillet byl pragmatický pohled Západu na Miloševičům režim. Pokud bude odstraněn, podaří se zlikvidovat vliv Ruska na Balkáně a stabilizovat situaci prozápadními srbskými politiky.)

Útočná válka a konflikt nového typu

Tobias mluví o letecké trestné výpravě proti srbským domorodcům v roce 1999 jako o první útočné válce NATO: "Oficiální hlavní důvod existence NATO byl v roce 1999 změněn z ochrany území na ochranu zájmů. V oficiální strategii NATO se o válce proti Jugoslávii říká: "máme na paměti, co jsme udělali na Balkáně." To znamená, že válka proti Jugoslávii byla první z válek nového typu...." Tolik Tobias.

Má pravdu, ale výklad nové strategie NATO bere velmi úzce. Správně píše, že NATO přechází z ochrany území na ochranu zájmů. Slovo zájem ale má širší význam. Já užívám výraz "síťový význam (zájem)".

Strategická koncepce aliance schválená Radou NATO 23. a 24. dubna 1999 ve Washingtonu uvádí v řečnickém  úvodu: "...Hloubku své angažovanosti ukázala (aliance) v úsilí skoncovat s obrovským lidským utrpením vyvolaném konfliktem na Balkáně." Tato sebechvála byla o několik řádků níže doplněna bližší definicí nových rizik, do kterých spadala i balkánská tragédie: "V posledních deseti letech se ovšem také objevil celý komplex nových rizik euroatlantického míru a stability, včetně útlaku, etnických konfliktů, hospodářských katastrof, kolapsů politických řádů a šíření zbraní hromadného ničení." Tato nová rizika vytvářejí vztahovou síť.

Síťové souvislosti

Jugoslávie je příkladem "zasíťování" problémů: Situace na Balkáně nepřímo destabilizovala západoevropský prostor s přispěním Západoevropanů. Např. německá zahraniční politika urychlila odtržení Chorvatska od Jugoslávie (jízlivci upozorňují na resentiment - v Chorvatsku byla německá armáda za druhé světové války přijímána s menším odporem a Chorvaté se významně podíleli na protipartyzánském (silně srbsky zastoupeném) partyzánském hnutí, Rusové naopak v devadesátých letech podporovali pravoslavné Srby.

Zpětná vazba se objevuje vždy. Pomoc (i vojenská) Německa Chorvatsku se promítla zpětně v přílivu uprchlíků (a starostí s nimi) z oblasti etnických bojů z bývalé Jugoslávie do Německa. Mezinárodní společenství nebylo schopno politiky v Bosně a Hercegovině nasměrovat k udržení Bosny v jugoslávské federaci. Již výsledky voleb v roce 1990 jasně ukazovaly, že nacionalistické strany dostaly většinu hlasů a není jiné vyhnutí, než společná politika a dohoda muslimů 43,7 %, 31 % Srbů a 17,3 % Chorvatů na dalším fungování multietnického státu. Všechny tři národnosti byly tak promíchány, že je nebylo možné oddělit.

Mezinárodní uznání samostatné Bosny a Hercegoviny bylo zásadní chybou. Bosenský parlament v říjnu 1991 vyhlásil samostatnost proti vůli (srbské) třetiny obyvatel, což znamenalo odpočítávání do okamžiku výbuchu vnitřní války. Tehdejší Evropské společenství a USA mohly prohlásit, že likvidovat svazek s federálním státem, kdy samotná Bosna je multietnická, je politicky nezralé a neakceptovatelné, neboť Muslimové a Chorvaté (jako v roce 1941) se dohodli proti srbské třetině obyvatelstva. Proto akceptovatelnost samostatnosti Bosny byla katastrofou. EU a USA dnes udržováním mezinárodních jednotek v Bosně a Hercegovině platí za své politické chyby z roku 1991, kdy nezabránili naprosto zřejmému vývoji k etnickému čištění včas silou své politické a vojenské moci. (Podobně nemá Francie a Velká Británie nárok na jakýkoli dík za to, že patří mezi vítězné mocnosti, které porazily Hitlera. Spláceli jen za prvotní vyklizení pozic v roce 1938, které připravilo jejich porážku v letech 1940 - 1941. Totéž lze říci o SSSR kvůli okupaci Polska a rozdělení sfér vlivu s Německem.)

Preventivní reakce

Rizika doby studené války byla odhadnutelná i při maximálním utajení v nepřímých signálech v předstihu týdnů. Dnešní signály mají předstih spíše více let.

Státy NATO v Bosně nezmařila pokus o zbrklou samostatnost. Aliance by za to byla poplivána, protože by šla proti právu na sebeurčení. V etnicky tak promíseném společenství ale právo na sebeurčení znamená vytváření vlastních etnicky čistých území. Důsledek: V Bosně je situaci napjatá ještě v roce 2002. S odchodem vojsk NATO by etnická nevraživost přešla opět do násilné formy, etnické čistky by byly konečně dovršeny a Bosna definitivně rozdělena na srbskou, chorvatskou a muslimskou část.

V muslimské populaci Bosny se tím vytváří zárodek muslimského strategického spolupůsobení muslimů Bosny a albánských muslimů z Kosova a vlastní Albánie, kteří se snaží si podmanit i část Makedonie. Dnes se vytváří zárodek strategického islámského prostoru v Evropě. Každá chybná reakce dneška bude za deset let mít fatální důsledky. Dnes již asi nelze negativní vývoj v Bosně a Hercegovině zvrátit. Dnes nelze zvrátit ani vývoj v Kosovu - odtržení Kosova od Srbska a postupné propojení s Albánií. Je zde zárodek propojení balkánského muslimského prostoru kolem roku 2010. Bude nástupním prostorem vůči současné politicko - mocenské struktuře EU a NATO.

Co lze učinit dnes?

Kromě přijetí Litvy, Lotyšska, Estonska, Slovenska, Rumunska, Bulharska a Slovinska učinit zdánlivě paradoxní krok: urychleně do NATO přijmout Makedonii a Albánii? Přijetí Makedonie do NATO by zabránilo rozpadu státu na slovanskou a muslimskou část, tzn., že by se předešlo občanské válce, která by dál destabilizovala oblast. Znamenalo by to dostat pod strategickou kontrolu stát, který je vhodným místem pro postavení produktovodů. Přijetí zaostalé Albánie by znamenalo urychlit zpřehlednění tamní politické a bezpečnostně - vojenské scény. Omezit vliv "revolucionářů" spojených s UCK a s narkomafií. Znamenalo by to vytvoření vojenského a bezpečnostního kádru, který by byl orientován spíše pragmaticky než nacionalisticky. Tím by se zvýšila pravděpodobnost, že kolem roku 2010 - 2012 nebude završen od albánsko - řecké hranice po Sarajevo těžké předvídatelný muslimský politický a silový prostor.

Zásadní rozhodnutí ale musí být učiněna v nejbližší době. Cílem by mělo být, aby tyto země byly bezpečné vůči EU. Schopnost zúčastnit se plnohodnotně akcí NATO postačí k roku 2010, protože dříve se významnější konfliktní situace na hranicích Evropy nečekají.

Pokud NATO má efektivně řešit bezpečnostní politiku Evropy, mělo by výše uvedené "sporné" státy pohltit do svého organizačního systému.

Nedojde-li k přijetí těchto dvou zemí v Praze, s čímž se nepočítá, měla by tak aliance učinit NATO do dvou let, protože čas pracuje pro integraci politických struktur muslimských aktivistů. V okamžiku, kdy bude přinuceno mezinárodní společenství odkývat samostatnost Kosova jako státu, nastane politicky vhodná doba pro "politickou emancipaci"Albánců v Makedonii a další aktivizaci muslimských aktivistů v této oblasti. Samostatnost Kosova bude brána jako vítězství muslimů nad Evropou, za začátek opětovného dobývání Evropy islámem. Zní to bláznivě?

Změna strategie v roce 1999

O změně strategie NATO na washingtonském jubilejním summitu jsem psal v britském listoví nedávno (4.11.) v rozsáhlém článku NATO v 21. století a stará hašteřivá Evropa. Proto k argumentaci Tobiase pouze dodávám: má pravdu, že NATO bude samo sobě dávat mandát na válčení, což nazývá "sebe-zmocněním." Ano, intervenční akce se staly důležitým bodem strategie a politiky NATO.

OSN není schopna rozhodovat o mocenských záležitostech, kde hrají hlavní roli zájmy stálých členů Rady bezpečnosti.

To bylo zjevné v případě Kosova. Rusové věděli, že ztratí srbského spojence, pokud ho neochrání před diktátem NATO. O kosovské akci proto nemohla rozhodnout Rada bezpečnosti OSN, ale NATO "sebe-zmocněním". Rusko nepřineslo efektivnější mechanismus, nedokázalo spojence Miloševiče zpacifikovat a přivést ke konstruktivnímu dialogu, který by znemožňoval profitovat z kosovského problému orgánům NATO. Obdobný byl předtím zájem států NATO v Bosně, ale tato akce byla pro stálé členy Rady bezpečnosti OSN strategicky bezvýznamná, proto byla schválená pod vlajkou OSN.

NATO ve strategické koncepci roku 1999 předjímá situaci, kdy bude muset reagovat vojenskou silou proti zájmům některého ze stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Po roce 2010 se budou zájmy Ruska, Číny a atlantských spojenců (NATO) stále více rozcházet. Vzniknou významné regionální mocenské bloky reprezentované Ruskem, Čínou, Indií, blokem islámských států s proměnlivým vůdcovstvím (Pakistán, Írán, Turecko?), USA, EU.

Strategie z roku 1999 předjímá, že ne všechny akce budou v zájmu USA nebo naopak v zájmu EU. NATO je proto chápána jako koordinační orgán, který má dovolit členům na obou stranách Atlantiku též samostatné uplatnění síly, nebo ve spolupráci s jinými uskupeními, než pod vlajkou NATO.

Intervenční akce

Intervence znamená zakročení (zásah) či zprostředkování. Znamená aktivní ovlivňování (pomoc) okolí. Schopnost intervence proto není a priori negativní schopností. Znamená pouze, že člověk - stát je schopný komunikace (reakce na vnější podněty). Proto se Tobias mýlí, když říká: "Obranná intervence je nesmysl; intervence je vždy útočným aktem."

V době studené války byla pro státy NATO důležitá schopnost blokové reakce na blokový podnět. SSSR a USA měly kromě toho pružné, mlčky akceptované, právo posilování svých účelových spojenců (Izrael kontra arabské státy atp.) kdekoli na světě.

Dnes problémové situace mohou nastat pro NATO na kterémkoliv přístupu k jejich operačnímu prostoru na obou březích Atlantiku. Pokud Tobias píše, že v Německu byl dříve Bundeswehr oficiálně armádou určenou pro obranu a dnes je jeho polovina připravena zapojit se do války mimo území Německa, neříká tím nic jiného, než, že dříve bylo sto procent nepřítele na rakouské, československé a východoněmecké hranici plus ve vodách Baltiku. Dnes není v přímém dosahu armádních zbraní žádný nepřítel. Armáda musí být schopna reagovat v širším prostoru, než k hranicím bývalé východní zóny.

Nebezpečí má dnes síťový charakter: znamená možnost ohrožení letových a vodních přístupových tras a tras produktovodů, zničení či ohrožení průmyslových nebo transportních uzlových bodů zajišťujících služby (plně nebo částečně v rámci nadnárodních sítí) pro německou ekonomiku, ohrožení státní suverenity spolupracujících států a tím i ohrožení obchodních a politických zájmů na území vzdáleného producenta surovin či výrobce, který je silně provázán s evropskými a německými ekonomickými a politickými potřebami (prostředky).

Ekonomické zájmy jsou natolik mezinárodně provázány, že zdánlivě malé a vzdálené akce (jevy) mohou mít závažné ekonomické dopady v různých regionech světa včetně Německa.

Změnit článek 6

Schopnost intervence vojsk NATO mimo článek 5 Severoatlatické smlouvy je nutná v případě, že se nejedná o ohrožení suverenity jiného člena aliance. Vychází z faktu, že při dnešních globálních vazbách by bylo vhodné, aby pražský summit změnil znění článku 6 Severoatlatické smlouvy.

V článku 6 se píše, že za ozbrojený útok proti aliančnímu kamarádovi se pokládá ozbrojený útok na území v Evropě a Severní Americe, na ostrovy pod jurisdikcí člena aliance v severoatlantické oblasti severně od obratníku Raka atp., tedy veškeré zásahy jsou ohraničeny teritoriálně. Dnes ale není prioritní útok na teritorium. Nejedná se jen o vojenskou sílu, ale také o zlomení ekonomické a sociální akceschopnosti teritoria.

Dnešní konfrontace může kromě klasického boje mít formu postupného mnohočetného síťového oslabování. Teritorium může být oslabováno na vzdálených přístupech k jeho ekonomické schopnosti: ve snižování komunikační, transportní, výrobní a obchodní schopnosti.

Článek 6 by měl kromě vymezení teritoria smluvních států v Evropě a Severní Americe šířeji definovat možnosti za jakých podmínek je nutné čelit ozbrojenému útoku silami NATO kdekoli na světě.

Např. útok 11. září byl útokem na USA, protiúder byl veden na afghánské základny Al-Kaidy. Tedy mimo rámec působnosti NATO. Přesto se jednalo o akci, která odpovídá novému širšímu pojetí aktivity NATO. Podle nové definice článku 6 by potom i osvobození Kuvajtu v roce 1991 mohlo být klasickou akcí NATO, protože kromě mandátu OSN by stačilo, že se jedná o pomoc legitimnímu státu napadenému agresorem a zároveň o ochranu těžebního prostoru a dopravních tras, jež jsou v zájmu NATO. Již dnes vojenské, sociální a ekonomické oslabování nepřítele zasluhuje stejně pečlivou pozornost. "Kosovo" byla typickou akcí nového typu. Kromě ne příliš úspěšného ničení jugoslávské vojenské infrastruktury byla devastována kvalita života civilního obyvatelstva bombardováním komunikací a továren, rozhlasu a televize a přerušováním elektrického proudu, aby vedení státu bylo donuceno vlastními lidmi ke kapitulaci.

Z vojenského hlediska relativně malý jednorázový teroristický útok 11. září dramaticky zkomplikoval psychologickými dopady ekonomickou živatoschopnost světových aerolinií, některých pojišťovacích společností a firem nejen v USA, protože ekonomické provázanost v dnešním světě je globální. Celkové nepřímé škody a opatření lze odhadnout na 200 miliard dolarů. Důsledek obdobných akcí bude závislý na tom, jak zareaguje vztahová síť, kam ekonomické a sociální škody po útoku až dosáhnou.

Novelizovaný článek 6 by za akce NATO mohl definovat nasazení jednotek NATO v Bosně a Hercegovině i v Kosovu. Pomineme-li obecně lidský aspekt - masivní porušování lidských práv až na hranici genocidy, který byl v případě Bosny Radou bezpečnosti OSN přijat jako důvod k zásahu jednotek OSN, podle novelizovaného článku 6 by byl zásah možný také při ohrožení integrity smluvních stran (států aliance) masivní migrační vlnou. Vyhánění Albánců z Kosova efektivitu migrační zbraně potvrdilo. A Západní Evropa na ni bude doplácet ještě dlouhou dobu, protože se v rámci násilné migrace podařilo albánským gangům ideálně se rozprostřít po celé Evropě.

Kdokoliv cokoliv

Princip zájmu mocnosti (USA, Čína, Rusko, ale třeba i Indie) nebo bloku (EU) nepotřebuje schválení OSN, protože se legalizuje svou silou. Neboť i rozhodnutí Rady bezpečnosti jsou (pokud se nejedná o mocensky nepodstatné záležitosti) silová - při použití práva veta proti vůli většiny členů - se rozhodl stálý člen Rady bezpečnosti na základě své mocenské síly.

V souvislosti s tím Tobias naivně uvádí o širší působnosti NATO v návaznosti na novou doktrínu USA: "Další podstatnou otázkou je, jak se NATO postaví ke Spojeným národům. Tato doktrína je proti duchu Spojených národů i proti Chartě OSN." Jenže! Systém práva veta Rady bezpečnosti sám je proti duchu OSN. Aneb vše je dovoleno...

NATO a výzbroj

Tobias zkresluje realitu, když píše: "Pokud NATO přijme špatnou kopii strategie USA, bude to znamenat, že všechny členské státy NATO budou muset, již podruhé, nakoupit velké množství nových zbraní. Generální tajemník NATO již oznámil, že považuje za důležité přijmou nový program pro nákup zbraní."

Po roce 1990 dochází k restrukturalizaci armád do kompaktnějších, méně početných, ale o to mobilnějších a efektivněji vyzbrojených jednotek. Nová strategie USA, jejíž předzvěst byla již ve strategické koncepci NATO z roku 1999, a není tedy žádnou převratnou novinkou (!), sleduje pouze trendy, které jsou prosazovány ve vojenství již od poloviny devadesátých let. Obměna výzbroje armád NATO probíhá bez přímé návaznosti na globální strategii působení USA a NATO.

EU válečníkem?

Z přepisu přednášky jsem nabyl pocitu, že Tobias objevuje Ameriku a odhaluje spiklenectví zároveň. Uvedl: "V poslední době se také vynořila otázka, zda může být alternativou k NATO Evropská unie. V Německu se politici a vláda předhání ve výrocích, jak je EU mírumilovnou organizací. Ovšem i EU vytváří svou intervenční armádu o síle šedesáti tisíc vojáků. Operační rádius této armády má být čtyři tisíce kilometrů od Bruselu... Dá se říci, že v Evropské unii vzniká pod vedením Německa další intervenční armáda. EU se tak v příštích několika letech stane také vojenskou organizací."

Ve skutečnosti v rámci EU začíná velmi dýchavičně působit vojenská struktura ZEU, která má k zuřivému válečníkovi velmi daleko.

Může říci ředitel Institutu pro výzkum militarismu takovou pitomost, jako: "...EU se tak v příštích několika letech stane také vojenskou organizací..."? Deset let si o tom klábosí vrabci a holubi na střeše...

Co se týče ZEU, když britská labouristická strana v roce 1997 opakovaně vyhlásila, že podporuje v souladu s amsterodamskou dohodou rozšířenou roli ZEU jako evropského pilíře NATO, jak může být něco takového novinkou v roce 2002? Západoevropská unie má být budována se zřetelem na posilování evropských bezpečnostní struktur, aby mohla napomáhat rozvoji tzv. evropské bezpečnostní a obranné identity (European Security and Defence Identity, ESDI). ZEU má tu na jedné straně výhodu, že v podstatě spojuje EU a NATO. Z druhé strany byla rozšířená koncepce ZEU posílena berlínským usnesením Rady NATO v červnu 1996 o ESDI a rozhodnutím o budování tzv. kombinovaných společných sil zvláštního určení (Combined Joint Task Forces, CJTF). Jde o to, že NATO by mělo poskytovat ZEU ozbrojené síly - "oddělitelné, ale ne oddělené", aby ZEU mohla plnit tzv. peterburgské úkoly. Jejich rozsah zahrnuje humanitární a záchranné úkoly, mírové úkoly, úkoly ozbrojených sil v mírových operacích, včetně úkolů podle čl. J.7.2 amsterodamské dohody (která v říjnu 1997 nahradila maastrichtskou dohodu). Role ZEU při takových úkolech (na pokyn EU, se souhlasem NATO) je zakotvena v amsterodamské dohodě (čl. J.7.).

Zbraně hromadného vraždění a USA

Tobias uvádí: "Myslím, že vláda Iráku a Saddám Hussain usilují o získání zbraní hromadného ničení proto, že se stává terčem USA a Velké Británie. Jedním z poučení pramenícího z války proti Jugoslávii je, že státy vlastnící jaderné zbraně nejsou terčem NATO nebo USA." Tobias zjednodušuje. Irácký vůdce se zasazuje o jaderný program dlouhodobě. Zbržděn byl díky bombardování jaderné elektrárny v Oiraku u Bagdádu 7. 6. 1981. Program sledoval silovou dominanci v oblasti bez ohledu na USA a Velkou Británii, neboť tyto země v zásadě až do roku 1990 by vůči Iráku neutrální a tolerantní obchodní partneři.

Všechny státy na světě, které mají jaderné zbraně je mají proto, aby byly suverénními vůči silovým požadavkům kohokoliv. Vlastnictví jaderných zbraní je předpokladem nezávislé mocenské zahraniční a vojenské politiky. Počet zemí s jadernými zbraněmi bude stoupat ne kvůli obraně proti USA a NATO, ale z obecné zásady vojenské dostatečnosti.

Obecně je zaznamenán trend nárůstu významu taktických jaderných zbraní s omezeným účinkem. Po roce 2010 považuji za vysoce pravděpodobné, že v konfliktech, při kterých se bude jednat o přerozdělování moci, mohou být použity.

Takřka určitě lze předpokládat, že poprvé budou použity proti námořním intervenčním silám (kohokoliv), který bude chtít údery z moře zvrátit momentální situaci.

Tobiasova výzva

Na závěr Tobias uvedl směrem k pražskému summitu NATO: "Je důležité, aby zde existovalo velké a silné hnutí, které řekne "ne" rozšiřování NATO, ne Bushově doktríně, ne novým úkolům NATO a ne válce v Iráku. Proto jsou podle mě důležité masové demonstrace během summitu NATO v Praze. Pokud se NATO definuje jako mezinárodní, je důležité, aby odpor proti pro-válečné politice byl také mezinárodní."

V souvislosti s tím jsem si vyhrabal prachem zanesený článek, z něhož cituji: "Důvod, proč NATO přežilo, je vnitřní povahy. NATO bylo a je zásadním a nezastupitelným činitelem při smíření někdejších nepřátel (a dnešních spojenců) Německa a Francie. NATO činí konflikt svých členských států něčím nepředstavitelným. Kdyby Turecko a Řecko nebyly v NATO, už dávno by po sobě střílely. NATO je také pravou příčinou toho, že se dnes už nikdo nebojí návratu totalitních idejí do Německa. NATO bránilo Západ skoro padesát let a nikdo nemusel zahynout za Lyon nebo Frankfurt. Teď jde právě o to, aby NATO to, co udělalo pro Západ, prodloužilo i na Východ." (Podle polského časopisu Kultura, září 1997) Je to trochu upovídané, ale vystihuje to podstatu. Nejen směrem na východ. NATO je přes všechny mouchy stabilizační prvek. A je prokázáno, že agrese je ekonomicky nevýhodná, stejně jako diktátorský nedemokratický styl prosazování vlády. Více záruk do budoucnosti hašteřivá Evropa a příliš si věřící USA v rámci NATO dát nemohou. Lepší variantu ozbrojené garance celkem demokratických mechanismů atlantské civilizace mechanismů nemáme.

P.S.

A co se týká Iráku: úplně do pozadí ustoupilo, že irácký režim je doslova fašistický, což neovlivňuje život lidí ve Florencii, ale doslova paralyzuje rozvoj lidských bytostí v Iráku. Ve skutečnosti irituje odpůrce uvažované invaze do Iráku fakt, že USA se svými případnými spojenci spojí příjemné s užitečným. Zlikvidují diktátorský režim a získají významný vliv na cenu ropy v Perském zálivu. Ale to je na protest proti iráckému tažení poněkud málo. S tím souhlasil i Alláh, jak mi sdělil náčelník odboru pro styk s Bohem Generálního štábu ducha, neboť tuto otázku s Alláhem a s Hospodinem konzultovalo Oddělení pro tajemství a objektivní realitu tohoto odboru ve spolupráci s pátým oddělením téhož odboru - s oddělením pro záležitosti andělů.