Proto, že jen v zemi , kde zítra znamená včera (a nebo je to naopak?) se stát stává spojencem některých médií. Protože jen "na východ od kapitalistického ráje" se vysílá Dallas jako vzdělávací a návodný pořad pro celou rodinu. A jen tam to je ochoten i někdo sem tam přiznat, když s kulomety či tanky obsazuje sídlo mediálního impéria či parlamentu. A jen tam a v Itálii je možné, aby ředitel televize měl ambice i na prezidentskou či premiérskou židli.

Policejní stát

Nepsanými a neveřejnými politickými dohodami ovlivňovaný průběh jednání státu ve věcech kriminalizace těch či oněch odpůrců či jejich příznivců či nelogická regualce mediálního spektra prostřednictvím udělování licencí těm, kteří na to nemají peníze a někde je musejí "sehnat", napovídá, že předchozí česká menšinová vláda jednala na mediálním poli pod dojmem událostí, předznamenávajících Sarajevský atentát.

Jak jinak vysvětlit stíhání ministra financí, některých podnikatelů, bankéřů či něterých agentů BIS, které šlo nakonec do ztracena? Že by stát nebyl schopen opatřit si zpravodajské informace postačující k spektakulárnímu potrestání? Tomu se chce věřit stěží. Že by stát nedokázal vyšetřit trestné činy zvlášť významné či zvlášť závažné? Znepokojivá zpráva... Miloš Zeman na kterési tiskovce v Lidovém domě přiznal, že jeho vztah k "nové" televizi a jejich novinářům je ovlivňován manipulativní a denunciační rolí, kterou sehrála při pokusech ovlivňovat českou politiku. Sympatie, které Zeman projevil po "Sarajevu" Václavu Klausovi, byly nejen projevem jeho "hulvátství" vůči novinářům, ale i soucitem s politikem, který nemá možnost se bránit rozzuřenému davu bývalých příznivců a neméně rozzuřeným funkcionářům své vlastní strany, přicházející v té chvíli o post premiéra a ministerská křesla. Mohl být klidně na jeho místě... Úspěch má vždy více adoptivních otců, neúspěch jen jednu matku.

Porod retardovaného dítěte

Neúspěch ODS ve volbách 2002 způsobil Klaus. Nikdo už se nezeptá, jaké jsou role jeho souputníků v prohře a jaký je nevyhnutelný osud, který připravily dlouhé hospodářsko - politické cykly bez možnosti ovlivnit útěk jednoho globálního kapitálu a imigrační vlnu druhého... Nikdo už se nezeptá, jaká je setrvačnost politických vln a vlnek, ovlivňující přízeň či nepřízeň voličů. Marketingový cyklus politiky zná nejkratší "evoluční" vlny několikaměsíční, nejdelší se dají počítat na generace. Revoluční vlny jsou samozřejmě kratší a proto tyto politické berličky lákají většinu (z bussinesu vyšlých) neschopných politiků.

Miloše Zemana ranili novináři tím, jak bezohledně "investigativně" pátrali po příčinách pokusu o sebevraždu jeho syna, Václavu Klausovi podlomili kolena někteří jeho nejbližší spolustraníci propojeni s ODS placenou PR agenturou.

Klaus i Zeman věděli, že jedině rozbitím mediálního monopolu zahraničních vlastníků, rozprášením politicky a zpravodajsky propojených novinářů uniknou permanentní štvanici při ekonomicky nutných záchranných krocích pro stát. Ano, chyby kdysi udělal Klaus, že se nechal přesvědčit v porevolučním zmatku, že "média jej milují". A že trh vše vyřeší. Nebylo tomu tak a ješitný profesor to pochopil až v okamžiku svého pádu.

Po dlouhé agónii se vyléčil, zůstal už ale mrzákem. Nikdy už se nebude usmívat na novináře a oni jej už nikdy nebudou vzývat jako ekonomického poloboha. Ne proto, že nyní už by jím nebyl (on jím nebyl nikdy), ale proto, že novináři mají jiné zadání, vzývat své kamarády z Unie svobody. Osamělý bojovník privatizace bez skrupulí a trhu bez přívlastků, který zprivatizoval i svá slova v několika knihách, dnes musí vědět to, co vědělo už jeho okolí před mnoha lety. Že mít politickou moc bez ekonomické moci není možné.

Kapitál zná jen výhodnost investic a zisk

Ten dlouhý úvod je nutným osvěžením historické paměti pro ty, kteří nehledají spojistosti mezi Sarajevem a dneškem. Protože dnešek je derniérou posledního dějství oněch dnů, kdy Jan Ruml prchal Sněmovní ulicí ve strachu, aby nebyl lynčován od rozzuřených tetek "klausovek"... Tehdy vzniklo zvláštní tiché spojenectví mezi Klausem a Zemanem, navzájem soupeřícími v české politice a vznikl i společný nepřítel: prodaný a nebo koupený (to nikdy nevíte přesně) novinář či jeho šéf. Tehdy v sychravých posarajevských dnech byl položen základní kámen konceptu zvládnutí neseriózních a zkorumpovaných novinářů. Tehdy se začalo smrákat nad redakcí Svobodné Evropy i nad vydíracími publicisticko-zpravodajskými konglomeráty v ČT a NOVĚ. A tehdy se objevil i činitel všech problémů - vlastníci některých médií, kterým nestačilo politiku pozorovat, ale chtěli ji spoluvytvářet v kabalách tichých a nikomu neodpovědných spojenectví.

Vedle generálů má každá armáda důstojníky a praporčíky. Měla i ta, jejímž cílem bylo zvládnout neseriózní novináře. V každé válce umírají vojáci více a častěji, než generálové. Důstojnickým výložkám dorostl v té pohnuté době i značně krotký Martin Muchka, těm praporčickým Petr Štěpánek či Jana Dědečková. A jejich hlavy chtěli naivní bojovníci v televizní zimě na Kavčích horách LP 2000. Protože nemohli říci, dejte nám hlavu nenáviděného premiéra, říkali alespoň hlasem exorcistů, že Satanem "demokratické" telekracie je Dědečková či Štěpánek.

R.I.P.

Všichni, proti kterým bojovala "Zemanova parta", se povolebním obloukem vrátili. Zaorálek, kterého Zeman nemohl vystát, je předsedou parlamentu. Buzková se vrátila též. Koalice se stala partnerem ČSSD. Zeman je na Vysočině a "objímá stromy". Zemanovi minstři jsou v nejlepším případě poslanci, v nejhorším odešli z politiky docela. Dostál, který vyjednával se vzbouřenci, je "jejich" milovaným ministrem a může nyní realizovat "jejich" podobu mediálních zákonů. Miloslav Kučera už mu překážet nebude...

Zeman během své desetileté vlády projevil jednu, zato kardinální neschopnost. Neschopnost v personální práci. Nedokázal rozlišit přátele od nepřátel a vyvodit z toho personální důsledky. Nedokázal odměňovat přátele a ti se o sebe museli začít starat každý sám a to osamoceně. Nevěřil nikomu a nikdo dnes nevěří jemu. Za poslední léta jeho vlády se levicová strana změnila na stranu státně byrokratickou. O myšlenky už nikdo nebojuje. Bojuje se o koryta.

Tentýž problém potkal i Klausovu ODS. Ani Klaus, zahleděný do svých ekonomistních teorií, neviděl lidi. Ani své lidi. A i on nehrál týmovou, ale sólovou hru. A proto byl on i jeho věrní poraženi nebo zrazeni.

Nastupující Špidla se od Zemana či Klause liší. Svůj tým buduje s perspektivou stejnou jako kdysi Stanislav Gross. Své věrné odměňuje. Odměňuje i zkrotlé protivníky, neboť není stratég války, ale míru. Že bude "čistit" mediální prostor od zbytků "staré armády", je nasnadě.

Zkrocení budou dnes krotit...

"Bitvou o Štěpánka" v minulých dnech začala další fáze této mediální normalizace. Narozdíl od sedmdesátých let vedená alespoň v rukavičkách. Kulisy se změnily. Režim se teď po osmi letech letech kapitalismu bez přívlastku a čtyřech letech kapitalismu liberálně sociálního (Zeman je totiž duší i vzděláním liberál, nikoliv zavilý levičák) změnil, aniž by bylo možno tomu "starým strukturám" zabránit a z pravidelné armády zbyly hrstky potulných bloudivých žoldnéřů. Kdo je koupí, nebo kdo je postaví "ke zdi"?

Vypadá to, že se brzy někdo najde. Bude horké mediální léto.