1. V nejširším slova smyslu vyjadřuje početně malou část společenského celku, skupinu, která je z hlediska daného celku v menšině. Zájem přitom není soustředěn na její sociální složení, ale nejde o to, zda má společensky či politicky dominantní nebo podřízené postavení.
2. V užším slova smyslu se jedná o menší část určité společnosti, lišící se zpravidla od majority původem (rasou), národností, náboženstvím, kulturou, jazykem ap. (např. černoši v USA, Romové, národnostní menšiny).
3. Menšiny jako seskupení protikladné většině v rámci určitého společenského, zejména politického systému, například v zastupitelských orgánech státu, v politických stranách, spolcích, občanských hnutích, které se zpravidla sociologicky neustále mění. V některých případech mohou mít i relativně trvalý charakter, například v rovině stranických systémů, když dojde k tzv. zmrazení linií konfliktu.
4. Menšiny v pojetí skupin, které se cítí být společensky zneuznávány nebo politicky omezovány, i když v daném společenském uspořádání z čistě početního hlediska mohou tvořit i většinu, např. v některých zemích ženy, barevní v Jihoafrické republice atp. (Srov. D. Nohlen, H. Barrios, Minderheit, in D. Nohlen (Hesg.) Wörterbuch Staat und Politik, München 1991, str. 391 an.)

Podle rozdílů úhlu a hloubky pohledu jednotlivých teoretiků na podstatu menšin se liší i jejich definice. Například podle vymezení L. Wirtha, obsaženém ve stati: The problem of minority Groups (In: R. Liton, The science of man in the World crisis, New York 1945), je menšina skupinou osob, které jsou pro své fyzické nebo kulturní charakteristiky odloučeny od ostatních. Ve společnosti, v níž žijí, je s nimi jednáno odlišně a nerovně, jsou předmětem kolektivní diskriminace. Status minority obsahuje vyloučení z plného podílení na životě společnosti.

Jako podskupiny uvnitř historicky konkrétní kultury, které jsou od dominantní skupiny odlišné fyziognomií, jazykem, zvyky či vzorci kultury a morálky, definoval menšiny i R. A. Schermerhorn. (Morrieroe, R. F., Minority groups, in: Frank, A. W., The encyclopedia, 1981.) Příslušníci dominantní skupiny je považují za cizorodý živel a vědomě i podvědomě je vylučují z účasti na politickém a kulturním životě společnosti.

Obdobně vyznívá definice menšiny ve stati "Minderheit" (A. M. Rose), uveřejněné ve W. Bernsdorfově "Wörterbuch" z roku 1969. Podle něho jsou menšiny zvláštní rasové, kulturní, náboženské nebo národnostní skupiny, které žijí uprostřed jiných skupin a plně se nepodílejí na obecné kultuře, k níž jako část příslušejí.

S přihlédnutím k požadavkům potřebným pro uznání určité skupiny jako "menšiny" definoval vyšetřovací výbor komise pro lidská práva Spojených národů v roce 1950 menšinu takto: Pojem menšina zahrnuje:

1. jen ty nevládnoucí skupiny obyvatelstva, které se vyznačují stabilními etnickými, náboženskými nebo jazykovými tradicemi, jimiž se odlišují od ostatních obyvatel a jež si přejí zachovávat;
2. takové skupiny musí sdružovat dostatečně velký počet osob, aby mohly být uvedené znaky zachovávány a dále rozvíjeny;
3. příslušníci menšin musí být loyální vůči státu, jehož jsou občany.

Problematikou pojmu menšina a zejména národnostní menšina se často zabýval i Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti. Například v posudku a vztahu řecko?bulharských komunit podal tuto obsáhlejší definici: "a group of persons living in a given country or locality, having a race, religion, language and traditions in a sentiment of solidarity, with a view to preserving their traditions, maintaining their form of worship, ensuring the instruction and upbringing of their children in accordance with the spirit and traditions of their race and rendering mutual assistance to each other". Podle Haralda Christiana Scheua (H. Ch. Scheu, Ochrana národnostních menšin podle mezinárodního práva, Praha 1998, s. 19) SDMS tím určuje jako podstatné aspekty pro definování národnostních menšin:

1. usídlení v určité oblasti, přičemž zůstává otázkou, zda příslušníci národnostních menšin musí mít státní příslušnost státu, ve kterém žijí;
2. existence charakteristických znaků, kterými se od většiny národa odlišují, jako je rasa, náboženství, jazyk, tradice ap.;
3. pocit solidarity, který společenství udržuje pohromadě;
4. přání dále předat znaky identity na děti a tím pojistit trvání této identity.

Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti tak ve své definici národnostních menšin spojuje existenci objektivních prvků s nutnými subjektivními kritérii.

Christopher Lord ve stati "Národnostní menšiny v Evropě a ve světě: Politické otázky" (Ch. Lord, Národnostní menšiny v Evropě a ve světě in: J. Gabal a kolektiv: Etnické menšiny ve střední Evropě, Praha 1999) názorně ukazuje, že dosud existují rozdílné interpretace obsahu pojmu menšina i v diskusích a politických jednáních vedených na půdě Spojených národů. Vývoj terminologie výstižně podává například na časovém posunu od roku 1950 do roku 1985. V roce 1950 zahrnoval termín menšina jen ty dominantní skupiny populace, které si chtějí zachovat stálou etnickou, náboženskou a jazykovou tradici nebo charakteristiky zřetelně odlišné od ostatní části populace. V roce 1979 byla minorita definována jako početně menší skupina státu v nedominantní pozici - jejíž členové mají příslušnost tohoto státu, skupina disponující etnickými, náboženskými a jazykovými charakteristikami, které ji odlišují od zbytku populace, a vykazují vědomí solidarity, zaměřené na ochranu vlastní kultury, tradice, náboženství nebo jazyka.

V roce 1985 byl obsah pojmu menšina dále upřesněn. Jde o skupinu obyvatel, tvořící početní menšinu v nedominantní pozici uvnitř státu, disponujícími etnickými, náboženskými nebo jazykovými charakteristikami, které jsou odlišné od charakteristik většiny obyvatel, mající vědomí vzájemné solidarity, motivované, byť jen implicitně, kolektivní vůlí přežít, a jejímž cílem je dosáhnout rovnosti s většinou, jak ve skutečnosti, tak i podle zákona.

Vzhledem k naléhavým úkolům politiky v naší soudobé společnosti je možno vyzvednout z širokého komplexu problémů souvisejících s obsahem pojmu menšina zejména otázku národnostních menšin v Evropě.

Úsilí o řešení tohoto problému se prosazovalo v těsné spojitosti s požadavkem sebeurčení a mezinárodního konsenzu. I když idea sebeurčení se vyskytovala již v úvahách Locka, Kanta, Fichta a jiných filozofů, od počátku dvacátého století je většinou spojována s mezinárodně politickou koncepcí Woodrowa Wilsona. Skutečným podnětem mu bylo hledání nejvhodnější varianty řešení mocenských vztahů v Evropě a ve světě cestou podstatného zeslabení Německa, rozpadu habsburské monarchie a do určité míry i Osmanské říše na řadu menších státních útvarů. Hlavním cílem bylo rozmělnit politickou základnu německé agresivity a pro tento účel, jak uvádí Christopher Lord, poskytla americká "doktrína sebeurčení" vhodný politický prostředek.

Ovšem další vývoj ukázal na osudové úskalí Versailleských dohod směřujících k praktickému uplatnění této politické koncepce. Zahrnutí malých středoevropských zemí do evropského mezinárodního systému vytvořením drobných států s velkými německými menšinami posunul problém národních minorit do roviny nových, těžko řešitelných rozporů a otevřel prostor pro nástup extrémně radikálních nacionalistických ideologií a jim odpovídajících antidemokratických a antihumánních politických aktivit.

Systém specializovaných právních a politických postupů, které měly prostřednictvím instituce Společnosti národů chránit národnostní menšiny a zároveň bezpečnost a suverenitu malých států, kde tyto menšiny žily, ztroskotal. Důsledky nesprávné menšinové politiky vyústily v mnichovský diktát a s osudovou tragikou dopadly nejprve na Československo a vzápěí na ostatní Evropu a celou "západní" civilizaci.

Z celkového hodnocení událostí první poloviny 20. století podle Christophera Lorda vyplývá, že největším paradoxem menšinové politiky mnoha států je, že ačkoliv se jim národnostní problematika navenek jeví jako soubor lokálních záležitostí (v rovině školství, jednacího jazyka u soudů, úřadů ap.), ve skutečnosti jde o strukturální problém mezinárodní politiky, protože v sázce je téměř vždy politický status celého národa a státu v mezinárodním systému. Příslušníci národnostních menšin, ale mnohdy i příslušníci většin, jsou přitom nezřídka objekty nadřazených politických sil, jež nemohou kontrolovat ani ovlivnit.

Nevyjasněnost a nejednotnost vymezení obsahu a limitů platnosti pojmu sebeurčení jak v rovině národnostních menšin, tak v rovině politických systémů, vede mnohé státní a nadstátní decizní politické subjekty k rozhodnutím a mocenským postupům, jejichž důsledky jsou někdy jiné, než původně zamýšlené.

Proto je mimořádně naléhavým úkolem soudobého státovědního, právního a politologického výzkumu nalézt a teoreticky zdůvodnit reálné a účinné varianty řešení vzájemných vztahů národnostních minorit a mocensky fundovaných majorit jak uvnitř jednotlivých států, tak ve společenstvích nadstátního charakteru.

Pro naši soudobou společnost je důležité, co výstižně vyjádřil Dalibor Plichta ve své útlé knížce "Národ a národnost v čase globalizace" (Praha 1999). Skutečnost, že Česká republika se stala v důsledku dějinných událostí 20. století státem národním, homogennějším co do složení obyvatelstva než Německo, Francie či Velká Británie, by se měla patřičně odrazit v českém politickém myšlení jako historicky trvalá skutečnost. Bylo by absurdní, kdybychom si toto těžce nabyté postavení národního státu nechali ohrozit, zpochybnit, nebo dokonce odejmout, navíc právě těmi silami, které hluboké strukturální změny ve vztazích středoevropských států a národnostních minorit svou expanzivní politikou a vyvoláním druhé světové války způsobily.