Díky resuscitaci ale prodloužili otci život o týden (ani s tím podle mě nepočítali, že tak dlouho vydrží) kdy byl při plném vědomí a stačili jsme si ještě říci mnoho podstatných věcí. Po té začala rakovina zřejmě krevním oběhem metastázovat do mozku a musel být zaintubován (ventilace-řízené dýchání), z čehož se již neprobral. Zemřel bez bolesti, na selhání základních životních funkcí, přičemž od přístrojů byl odpojen až po hodině, kdy bylo zjevné, že se neprobere. Samozřejmě že ve vůli lékařů sehrál můj zájem velkou roli, pravda ale je, že do posledních dnů nic nevzdávali i přesto, že prognóza zkušeného operátora byla naprosto beznadějná.

V tomto případě, podobně jak zaznělo v článku, bylo etické hledisko lékaři naplněno: udělali všechno, aby pacient mohl žít i přesto, že vyhlídky na další život pacienta nebyly delší než několik měsíců, pokud by se z tak těžkého stavu vůbec dostal. Vzpomínám si, že ještě čtyři dny před smrtí, kdy jsem chtěl otci odlít posmrtnou masku, mi říkali, že je ještě brzo. Nemohu si na nic stěžovat, vycházeli mi maximálně vstříc a patří jim za to dík. Je zřejmé, že míra a "rozsah" etických hledisek je v takových případech vždy subjektivní souhrn daného a možného. Je dobré si věci vyříkat v životě-to je moje zkušenost, ale oba jsme dostali obrazně řečeno od lékařů týden, který byl pro nás oba důležitý.

V mém případě jako pozůstalého (otec "věděl" že zemře) je etický rozměr prodloužení života zcela průkazný. Každopádně medicína pokročila mílovými kroky a lékaři jsou schopni objektivně život pacienta prodloužit. Na otázku, kdy to má ještě cenu, nelze ale podat přesvědčivou objektivní odpověď.

(Z diskuse na Fóru BL.)