Rychlé soudy pana Kyslingera

18. 1. 2011

Reaguji na článek pana Kyslingera. Kdyby nebyla má (ve své době lékaři uznávaná) neurologická diagnóza LMD uznána pedagogy mé základní školy, skončil bych ve zvláštní škole a nebylo by ze mě nikdy víc, než pomocný dělník, nebo něco na ten způsob, píše čtenář, jehož totožnost ze zjevných důvodů utajíme.

Podotýkám, že jsem ročník 1973 a v době, kdy se mě to týkalo, nebylo často k této diagnóze přihlíženo.

Můj otec v podstatě donutil mé učitelky akceptovat, že nejsem s prominutím blbeček a přistupovat ke mně tak, jak bylo při této diagnóze dopopručeno.

Výsledek je, že dnes pracuji v IT a starám se o bankovní informační systémy. Protože jsem u svého stávajícího zaměstnavatele setrval už téměř 10 let, asi mi to docela jde (nemám moc rád změny, jinak bych už mohl být i jinde).

Kromě toho jsem aktivní i společensky, věnuji se společenskému tanci, pár let jsem hrál na baskytaru v rockové kapele. Mám rodinu (manželku a krásného a chytrého syna).

Kdyby neexistovala diagnóza LMD, nic z toho by nebylo, kopal bych za O2 a nečetl Britské listy, protože bych neměl internet.

A mimochodem, členem Mensy nejsem jen proto, že o to nemám zájem. A jazyky mi jdou prakticky samy.

Takže, rychlým soudům zdar, pane Kyslingere! Podle Vás zřejmě patří děti s ADHD (pokud vím, je to dnešní náhrada LMD), dyslektici, dysgrafici, dyskalkulici apod. do tzv. praktických škol.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 18.1. 2011