Bez Habermase polemika nebylo by Habermase teoretika?

17. 1. 2011

Specter, Mathew G.: Habermas: An Intellectual Biography. Cambridge University Press 2010. 278 stran. ISBN 978-0521488037.

KD│ Titul knihy (Habermas, intelektuální biografie), která vznikla přepracováním Specterovy disertace, vlastně poněkud zavádí. Autor především zasazuje Habermasovo teoretické úsilí do dobového politického kontextu Spolkové republiky Německo, a právě z něj se s obdivudnou akribií snaží objasnit základní motivace. Habermas, který je dnes bezesporu největším žijícím veřejně činným intelektuálem kontinentální Evropy, ovšem nemusí být pro anglosaský svět dobře čitelný. Jeho dvojjedinnost veřejného polemika a akademického teoretika často vede čtenáře navyklé na mnohem "akademičtější" anglosaské filosofy k nepochopení. Za největší zásluhu Specterovy práce lze označit právě explikaci toho, do jaké míry jsou obě role vzájemně konzistentní a dokonce naprosto neoddělitelné. Nejvíce otázek naopak vyvolává celková interpretace díla dosud žijícího autora; to dle Specterova názoru kulminovalo knihou Faktizität und Geltung (Fakticita a platnost) z roku 1992.

Faktizität und Geltung je podle Spectera naprosto konzistentní se základními tezemi první Habermasovy práce, dnes již legendární Strukturwandel der Öffentlichkeit (Strukturální proměna veřejnosti). Habermas prý od počátku sledoval program radikální ústavní reformy liberální demokracie. S tím bude ovšem souhlasit asi málokdo; na radikální levici se Habermasův příspěvek k teorii demokratického právního státu setkal s velmi nepříznivým přijetím, a někteří ho dokonce označili za závěrečnou kapitulaci znaveného starce před neoliberalismem; mezi liberály zase převládá tendence spatřovat ve zmíněné práci jakýsi umírněný liberální obrat někdejšího radikála. Ve všech případech je ovšem ještě jaksi předčasné dělat konečný účet bez hostinského - pardon, bez Habermase...

Jinak je tomu ovšem v případě velmi přesvědčivého představení německého autora coby svým způsobem typického zástupce generace "osmapadesátníků". Ti, na rozdíl od pozdějších "osmašedesátníků", ještě na vlastní kůži zažili Třetí říši, ačkoliv byli příliš mladí na to, aby čelili dilematům, jimž režim vystavoval dospělé. Vlastní zážitek totality a větší osobnostní zralost generaci oddělovaly od mladších, kteří v roce 1968 na ulici "dělali revoluci". Habermas osobně dobře chápal, že když radikální studenti rýsují jasnou spojitost mezi Reichem a soudobou republikou, je to možné jen proto, že první pro ně představuje pouze prázdné ošklivé slovo, všeobecný symbol politického znásilnění; opatrně chválil jejich odmítání autoritářství, nicméně zavrhoval kult "bezprostředního prožitku", který se paradoxně až příliš blížil tomu, s čím pracovala nacistická propaganda.

Habermasův pokus o zásadní rekonstrukci osvícenství vysvětluje Specter ze společné generační zkušenosti se selháním západní demokratické tradice; ještě více ovšem v konfrontaci s nacismem selhala celá "německá ideologie", vůči níž zaujali radikální distanci shodně jak levičák Habermas, tak konzervativec Voegelin. Poválečná demokraticky levicová opozice v SRN čelila hned několika dilematům: Kritizovala režim, jenž se nominálně hlásil k západní demokratické tradici, nicméně více či méně nápadně persekvoval oponenty, a nechtěla být přitom spojována s agenty a obdivovateli konkurenční supervelmoci. Takřka všeobecně sdílené dobové přesvědčení, že celý německý Sonderweg představoval zhoubnou variantu modernizace a vlastně jen jakousi předehru k roku 1933, nedávalo (až na nečetné výjimky) mnoho možností opřít se o domácí intelektuální tradici. Radikální rekonstrukce osvícenského projektu, ovšem v duchu již zcela nemetafyzickém, představovala tedy vcelku logickou odpověď na zmíněná dilemata. Toto je generační a dobově politický základ, na němž vyrostla teorie komunikativního jednání, a Specter ho dokumentuje snad až příliš puntičkářsky. Zároveň - paradoxně - se v Habermasově vizi "mocensky neovlivňované komunikace" uchoval utopický duch svobody tak drahý německé levici. Při bližším pohledu na toto generační východisko lze vidět pozdější Habermasův střet s Derridou o projekt postmoderny do značné míry jako předprogramovaný. Tam, kde se jen "dekonstruuje až na kost", už žádný prostor pro radikální utopické projekty osvobození nezbývá - zbyla jen "Marxova strašidla"...

Někteří ze čtenářů patrně nebudou chápat, proč vlastně Specter tak pečlivě mapuje veškeré dobové politické polemiky v SRN; ve skutečnosti ale teprve až přesná historická kontextualizace umožní vidět Habermasovo dílo přesně, a - snad, v nějaké pozdější a kritičtější práci - produktivně zkoumat, co z něj vlastně představuje pouhý dobový kolorit, a co lze naopak považovat za využitelné i mimo specifické podmínky, v nichž zmíněný duchovní produkt vznikal.

Kdyby Specter nepocházel z jiného kulturního okruhu, asi jen sotva by věnoval tolik úsilí objasnění vnitřního spojení mezi polemikem a teoretikem. To, co někteří vidí jako pouhý Habermasův kapric, je pro německy pečlivého Yankeeho z Connecticutu tou skutečnou výzvou, bez níž by vlastně nebylo celé autorovy filosofické (a právně teoretické, sociologické, lingvistické...) teorie. Vědomí velice úzké báze politické podpory německé demokracie generovalo potřebu s velkou vervou se vyjadřovat ke všemu, co podle Habermasova názoru tuto demokracii podkopávalo, co prosazovalo autoritářské přístupy či vykloubenou a manipulující argumentací oslavovalo iracionalitu.

Kdyby Habermasovi s poukazem na ctihodnost jeho postavení zakázali veřejnou polemiku, možná by se nestal ani tak průměrným a konvenčním autorem předkládajícím pouhé exaktní formulace zatvrzelých předsudků vlastní sociální vrstvy, jako je třeba Anthony Daniels alias Theodore Dalrymple.

Německo dnes
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 17.1. 2011