Lékařské bouře po dvaceti letech

18. 1. 2011 / Jiří Horáček, Petr Doubrava

Je přitom třeba zdůraznit, že tato zoufalá akce zejména nemocničních lékařů, jejichž podmínky se průběžně zhoršují, není primárně zaměřena na získaní více peněz na jejich platy, jak je mylně (či záměrně negativně) komunikována. Jde o protest proti dlouhodobě neudržitelné situaci ve zdravotnictví, kdy podhodnocené zdravotnické úkony, regulační srážky, netransparentní politika úhrad léčivých prostředků a dalších negativních jevů (problematické veřejné zakázky na stavební práce při dostavbách a rekonstrukcích nemocnic apod.) brání dostatečnému financování zdravotnických zařízení. To, že mají lékaři směšně nízké platy nejen v relaci k jejich západoevropským kolegům, je pouze jedním z projevů této situace.

Aktivity lékařů jsou nyní podrobovány místy až hysterické kritice v médiích, a to nejen ze strany novinářů, které (soudě dle vyznění článků) popuzuje, že doktoři mají tu opovážlivost požadovat razantní zvýšení platů v době krize, kdy přece všichni naopak musíme zodpovědně šetřit, ale i ze strany představitelů státu. Prezident republiky je např. ve svém novoročním projevu označil za vydírání.

Proti tomu stojí ojedinělé články, většinou z pera lékařů, které upozorňují na dlouhodobé podfinancování zdravotnického personálu a celkově neutěšené poměry ve zdravotnictví. Ačkoli je zřejmé, že lékaři možná poněkud podcenili otázku správné komunikace s veřejností, je pro nás záhadou, jak je možné, že politici ani novináři mainstreamových médií, kteří nejsou v dané oblasti laiky, nevidí, že nároky lékařů a jejich obrana proti krokům vlády jsou zcela legitimní.

Je smutnou skutečností, že české zdravotnictví není financováno pouze z prostředků vybraných prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, nýbrž i z prostředků, které se ušetří nedodržováním pracovněprávních předpisů ve vztahu k lékařům. K porušování pracovněprávních předpisů přitom dochází systematicky a v masivní míře, přičemž stát, jehož úkolem je mj. vymáhat dodržování práva, nejenom, že tuto protiprávní praxi toleruje, ale v mnoha případech je i sám jejím vykonavatelem. Objem prostředků, které se tímto protiprávním jednáním ušetří, sice dosud nikdo nevyčíslil, ale z níže uvedených příkladů je zřejmé, že lékaři patří k jedněm z největších sponzorů tohoto systému.

Je totiž naprosto běžné, že ve zdravotnických zařízeních dochází k překračování maximálního povoleného množství přesčasových hodin. Přesčasovou práci lze nařídit maximálně v rozsahu 150 hodin ročně (max. 8 hodin týdně v rámci tzv. vyrovnávacího období 26 týdnů nebo, je-li tak dohodnuto v kolektivní smlouvě, 52 týdnů). Práci nad tento rozsah lze po zaměstnanci požadovat pouze pokud se na tom zaměstnanec a zaměstnavatel písemně dohodnou, přičemž však stále platí výše zmíněný osmihodinový týdenní limit; práce přesčas tedy ani s uzavřenou dohodou nesmí překročit 416 hodin ročně resp. 208 hodin za půl roku. Speciálně pro zdravotníky v nemocnicích byla do zákoníku práce vtělena výjimka týkající se další práce přesčas ve zdravotnictví (§93a). Podle ní lze práci přesčas "v nepřetržitém provozu spojenou s příjmem, léčbou, péčí nebo se zajištěním přednemocniční neodkladné péče v nemocnicích, ostatních lůžkových zdravotnických zařízeních a zdravotnických zařízeních zdravotnické záchranné služby" konanou lékařem písemnou dohodou sjednat na dalších 8 (u záchranné služby 12) hodin týdně. Vyrovnávací období je opět stanovena na 26 týdnů (ledaže kolektivní smlouva stanoví 52 týdnů).

Lékař v nemocnici tedy může oproti jiným zaměstnancům odpracovat jednou tolik přesčasových hodin! Ano, formálně k tomu nesmí být nucen, ale materiálně mu nic jiného často nezbývá. Jednak proto, že by si nevydělal, jednak proto, že pro pacienty v nemocnicích zkrátka musí být zajištěn nepřetržitý lékařský dohled, a v systému není dost lékařů na to, aby jej při dodržování pracovní doby zajistili. A ani těch 416 přesčasových hodin ročně navíc často nestačí.

V praxi dále běžně dochází k tomu, že lékař slouží 56 hodin (tj. celý víkend a ještě standardní 8hodinový pracovní den). Mimo to, že za tři dny tak namísto povolených 8 odpracuje 28 hodin práce přesčas, dochází k porušování zákonem stanovené minimální doby odpočinku mezi dvěma směnami. Je tomu tak i tehdy, slouží-li lékař 24hodinové služby obden s tím, že mezi jednotlivými službami pracuje po standardních 8 hodin, k čemuž je rovněž velmi často nucen. V čem spočívá porušování zákona? Zjednodušeně řečeno, zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu zaměstnanci tak, aby měl mezi jednotlivými směnami nepřetržitý odpočinek alespoň 12 hodin během 24 po sobě jdoucích hodin. Tato doba sice může být zkrácena až na 8 hodin, ale pod podmínkou že o dobu zkrácení bude prodloužena následující doba odpočinku. Ve skutečnosti ale lékařům vykonávajícím službu tato doba není poskytnuta vůbec, nebo je jim sice poskytnuta doba zkrácená (a to i na méně než 8 hodin), ale příští doba odpočinku jim není adekvátně prodloužena. Pokud by lékaři důsledně trvali na dodržovaní minimální doby odpočinku, systém by velmi pravděpodobně zkolaboval.

V některých nemocnicích zvolili "kreativní" přístup k výkladu zákoníku práce a snaží se s omezeními týkajícími se maximálních přesčasových hodin vypořádat tím, že s lékaři vedle standardní pracovní smlouvy uzavřou s nemocnicí i dohodu o provedení práce. Lékař pak slouží část služeb na základě své pracovní smlouvy a část na základě dohody. Tato praxe je nicméně protiprávní, už protože nelze mít s jedním zaměstnancem uzavřenou zároveň pracovní smlouvu a dohodu o pracovní činnosti na tutéž práci. Pokud by tedy lékaři pouze odmítli podepsat dohody o pracovní činnosti (či někde o provedení práce), velmi rychle by se projevilo, že v systému zdravotnictví není dostatek lékařů již nyní. Lékaři tento stav tolerují proto -- a zde je právě problém týkající se jejich platů resp. mezd -- protože za standardní hodiny, které jiní zaměstnanci tráví v práci, si vydělají méně, než řada těch, kdož pracují v dělnických profesích.

Ke všemu výše uvedenému se přidává ještě další skutečnost, a to že služby nejsou lékařům řádně placeny. Doba, kdy je lékař ve službě, ale nikoho neléčí, je totiž standardně vykazována jako pracovní pohotovost nikoliv jako výkon práce. Za pracovní pohotovost však pochopitelně náleží daleko menší odměna než za výkon práce (zcela běžně je to minimální zákonem stanovená hranice a to 10 % průměrného výdělku). Rovněž tato praxe je v rozporu s platným právem. Podle pro Českou republiku závazného výkladu Evropského soudního dvora nelze lékařskou službu s ohledem na její povahu považovat za pracovní pohotovost, nýbrž je nutno ji kvalifikovat jako výkon práce, za níž náleží lékařům plná odměna.

Dalším a zdaleka ne posledním příkladem bezprecedentního porušování pracovněprávních předpisů je způsob, jakým jsou zaměstnáváni mladí lékaři, kteří vedle práce pro zdravotnické zařízení absolvují i postgraduální studium. S těmi bývá uzavírána pracovní smlouva na částečný úvazek (většinou v rozsahu 10 až 50 % zákonné týdenní pracovní doby, tj. na 4 až 20 hodin týdně), čemuž odpovídá i jejich plat, ale skutečná pracovní doba představuje celých 40 hodin.

Podle Ústavy je Česká republika právní stát. Z výše uvedených příkladů je však zřejmé, že současný systém poskytování zdravotní péče stojí z valné části na protiprávní praxi státu, krajů a dalších zřizovatelů zdravotnických zařízení a také na tom, že lékaři tento stav tolerují a státní instituce nad ním, pokud jej přímo nenavozují, "mhouří oči". Pouze díky tomu bylo až do teď možné udržovat provoz zdravotnických zařízení v chodu s daleko menším počtem lékařů a s vynaložením menšího množství prostředků, než kdyby byl nastolen zákonný režim.

Řešení, která nyní zvažuje vláda a ministr zdravotnictví, a která spočívají v uzavření některých zdravotnických zařízení, povede jednak k omezení zdravotnické péče poskytované občanům České republiky, jednak k dalšímu prodlužování trvání (a případně i zhoršení) špatných pracovních podmínek zdejších lékařů. Subjekty, které toho mohou profitovat, jsou jednak zdravotní pojišťovny, které ušetří část prostředků tím, že nebudou muset zavřeným zdravotnickým zařízením hradit péči poskytnutou pojištěncům, jednak ekonomicky silné subjekty, které mohou mít zájem na získání nemocnic uzavřených díky odchodu lékařů za výhodnou cenu. Z dosud všem pacientům dostupných nemocnic se pak mohou stát privátní zařízení, ve kterých bude poskytována převážně placená péče.

Akce Děkujeme, odcházíme a jim podobné naznačují, že lékaři se po dvaceti letech rozhodli začít řešit špatnou situaci ve zdravotnictví a z toho plynoucí osobní a pracovní problémy sami, když toho prakticky zatím žádná vláda nebyla schopna. Rozhodli se skoncovat s tolerancí k protiprávnímu jednání, jemuž jsou dennodenně vystavováni. Rozhodli se domáhat toho, co každý občan považuje za samozřejmé, a co jim bylo upíráno. Za toto úsilí jsou pranýřováni a označováni za vyděrače. V právním státě ale nelze osobu, která se domáhá práv, která jí přiznává zákon, takto označit.

Je více než smutné, že se lékařům dostává tohoto označení z úst čelných představitelů státní moci, kteří by měli (pokud to s výkonem svých funkcí myslí vážně) být garanty vymahatelnosti práv a právem chráněných zájmů občanů tohoto státu. V takovém případě totiž existuje vážné riziko, že tak, jak se tyto osoby staví k ochraně práv lékařů, budou se stavět k ochraně práv a právem chráněných zájmů všech ostatních.

Závěrem ještě poznámka k prognóze dalšího vývoje. Lze si představit tyto základní varianty: a) lékaři neustoupí (tzn. nevezmou výpovědi zpět) a vláda také ne; stav po 1. březnu povede k uzavření některých pracovišť;

b) lékaři ustoupí, vláda zvítězí a neudržitelné podmínky ve zdravotnictví se budou dále zhoršovat;

c) ustoupí vláda a s lékaři se dohodne na kompromisu.

V zájmu všech občanů ČR je jistě tato třetí varianta. Spolu se zavedením dalších kroků, z nichž některé navrhuje již nyní ministr zdravotnictví (zavedení plateb za nadstandardní materiály apod.) by tím mohl být zahájen proces ozdravování českého zdravotnictví. Lékaři status quo mohou ovlivnit jediným způsobem -- tím, který zvolili -- splnili tedy svůj díl práce na tomto procesu. A záleží na vládě, její politické vůli a respektu k zájmům voličů, zda dokončí zbytek.

Vytisknout