Fotovoltaiku snad ani s chladnou hlavou

10. 1. 2011 / Vladimír Wagner

Před časem vyšel v Britských listech příspěvek Ladislava Žáka věnovaný semináři na téma „Fotovoltaika: kde se stala chyba?“ s podtitulem „ Není to hlavně selhání elit?“. Nevím, jestli je příliš plodná diskuze o tom, kdo za současný problém s fotovoltaickými elektrárnami v Česku může. Ale zhruba ve stejné době vyšla v Britských listech tisková zpráva Hnutí Duha související s touto oblastí. Tato reakce i vyjádření dalších organizací a jednotlivců, kteří, alespoň podle mého názoru, vytvářeli podhoubí pro tuto situaci, ukazuje, že si z ní žádné poučení nevzali.

Můžou za to elity, EU, politici?

Podle Ladislava Žáka se na semináři dospělo ke všeobecné shodě, že to bylo od počátku špatně a tím počátkem byly požadavky EU:

„Tím počátkem byly myšleny nereálné požadavky EU na výši poměru obnovitelných zdrojů a to nejen u nás, ale i v EU jako v celku a to navíc ve zcela nereálných termínech.“

Dále pak v závěru, stejně jako řada dalších, označuje za hlavní viníky politiky, zvláště pak poslance parlamentu.  Dovolil bych si však připomenout, že rozhodování v EU i v našem parlamentu předcházela a doprovázela velmi intenzivní masáž veřejnosti i samotných politiků organizacemi ekologických aktivistů. Ty tvrdily, že je třeba co nejrychleji nahradit uhelnou a jadernou energetiku obnovitelnými zdroji v čele s větrem a Sluncem. A zastavení uhelných či jaderných elektráren i zavádění větrných či fotovoltaických zdrojů razantně prosazovali a prosazují. Často i akcemi na hranici násilného aktivismu.

A všechny požadavky v EU i u nás na zavádění obnovitelných zdrojů označují za nedostatečné. A žádají o ještě razantnější  změny bez ohledu na reálné možnosti. Z poslední doby si můžeme připomenout třeba požadavek německých zelených na stoprocentní přechod na „zelenou energii“ v Německu do roku 2030. U nás pak stačí projít tiskové zprávy Hnutí Duha a Greenpeace nejen v tomto, ale i předchozím desetiletí. Že i u nás je propagace rychlého stoprocentního přechodu na „zelené zdroje“ šik, se můžeme přesvědčit třeba na stránkám Eurosolaru Milana Smrže, který je znám i ze stránek Britských listů.

I zde a dost často i jinde je také boj za fotovoltaické a větrné zdroje představován jako cesta za lepší decentralizovanou a sociálnější společností. A boj proti jaderným a uhelným zdrojům jako boj proti globalizaci a zlému kapitalismu. Řadu takových článků jsme si třeba z pera Karla Dolejšího, Jindřich Kalouse, Bohuslava Binky, Martina Škabrahy a dalších mohli přečíst právě i na Britských listech. Často je zde také popisováno, jak by měla zaostalá Česká republika co nejrychleji přejít na větrné a solární elektrárny, jak to dělá vyspělá západní Evropa a hlavně Německo. Typickým příkladem je třeba článeček Jana Čulíka, který vyšel ještě v létě tohoto roku. Tedy v době, když už bylo jasné, že jsme ve fotovoltaice v průšvihu. A Jan Čulík v něm kritizuje tehdejšího ministra životního prostředí Pavla Drobila, že se snaží zatáhnout za záchranou brzdu. Britské listy jsou považovány za „levicově“ zaměřené periodikum. A pokud čte toto levicové periodikum levicový politik, tak musí z většiny příspěvků získat dojem, že obnovitelné zdroje jsou to, co by měl v zájmu levice bez výhrad podporovat a jeho voliči to vyžadují. Pokud se objeví nějaké námitky, tak to je jen „delirium jaderného fyzika„. Pokud pak nahlédne do spíše „pravicového“ Neviditelného psa a najde tam spíše kritické názory k masivnímu zavádění obnovitelných zdrojů, tak se v tom ještě utvrdí. A pak asi není divu, že většina poslanců hlasujících pro tak významnou podporu fotovoltaiky u nás byla levicových a poslankyně z ČSSD byla autorkou toho kruciálního pozměňovacího návrhu. Aby mi nebylo špatně rozuměno. Nechtěl jsem říci, že by se poslanci rozhodovali na základě četby třeba Britských listů. Jen bych rád zdůraznil, že jejich hlasování bylo formováno intenzivním aktivistickým tlakem zdola a články a úvahami hlavně levicových intelektuálů. A je nyní docela nefér házet odpovědnost za tuto situaci čistě na poslance a politiky.

Dobře si vzpomínám na dobu diskuzí o tom, jestli dostavět rozestavěný Temelín nebo ne. I na stránkách Britských listů jsem se jich zúčastnil. Pamatuji na argumenty ekologických aktivistů, že bude poruchový, nebezpečný a neekonomický, neboť energie z něho bude drahá. A vlastně ji ani nebudeme potřebovat, protože energii získáme levněji z větru a Slunce. Dokonce byly i nápady, že by se v daném areálu postavila místo něj velká fotovoltaická elektrárna. Tehdy se ekologickým aktivistům nepodařilo naštěstí stavbu zastavit ani udělováním Ropáka roku. A dnes vidíme, do jaké míry se jejich prognózy vyplnily. Temelín patří spolu s Dukovany k našim nejspolehlivějším a nejlevnějším zdrojům elektrické energie u nás. Bez něj by byla naše energetická situace mnohem horší a cena elektrické energie vyšší. Teď naopak byli zelení aktivisté s prosazováním fotovoltaiky úspěšní a zase můžeme vidět, jak se jejich představy o výhodnosti nahrazování jiných zdrojů elektrické energie obnovitelnými naplnily. Bylo by dobré, kdyby si z těchto případů vzali poučení.

Bohužel, jak je vidět ze zmíněné tiskové zprávy Hnutí Duha, tak k tomu asi nedojde. Tam se kritizuje, že se nebude podporovat stavba solárních elektráren na výsypkách a opuštěných průmyslových areálech. Stavbou solárních elektráren tam by se sice vyřešil problém se záborem zemědělské půdy, ale nevyřešil by se problém s tím, že je elektrická energie z nich drahá a nespolehlivá. A to byl hlavní důvod problémů, které v současnosti nastaly.

Na závěr bych chtěl ještě zmínit jeden zajímavý rozpor v číslech kolem fotovoltaiky. V různých rozhovorech zástupců investorů solárních elektráren se objevuje číslo 260 miliard korun, které minimálně budou v arbitráži požadovat po České republice. Nově dostavovaný jaderný blok v Olkiluoto ve Finsku, který má výkon zhruba  1700 MW, bude po zdraženích v průběhu výstavby stát zhruba 130 miliard korun. A cena sto miliard korun je i ta, se kterou zhruba počítá ČEZ na výstavbu jednoho nového bloku v Temelíně (tendr na pět bloků je hodnocen na 500 miliard). Energetický regulační úřad předpokládá, že se letos připojí  zhruba 1600 MW solárního výkonu. Těch se budou arbitráže týkat. Zástupci solárních investorů prohlašují, že toto číslo je přehnané. Kde však potom dostanou tu sumu, kterou budou žádat v arbitráži? Abychom si uvedená čísla ještě více osvětlili, je třeba připomenout ještě jeden fakt. Zatímco jaderná elektrárna dodává elektřinu stabilně, neustále se stejným výkonem, jsou dodávky ze solárních elektráren velmi proměnlivé, nestabilní a nepravidelné. A navíc většinou v době, kdy není špička spotřeby. Solární elektrárny o stejném výkonu tak dodají méně než desetinu elektřiny dodané stejně výkonným jaderným blokem. Z uvedených čísel si tak můžeme udělat dobrou představu o ekonomičnosti solárních elektráren a serióznosti některých účastníku sporu.

Jaké jsou možnosti obnovitelných zdrojů v Česku?

V příspěvku Ladislava Žáka se pak objevuje další zdůvodnění průšvihu s fotovoltaikou:

„Další chybou bylo to, že se nejednalo o celém vějíři možností obnovitelných zdrojů, ale řešení bylo přijato v oblasti těch aktuálně nejméně výhodných, tedy fotovoltaických. Je třeba za tím vidět snahu splnit EU normu za každou cenu a to i za tu nesmyslnou za kilowatthodinu.“

Souhlasím s tím, že fotovoltaika je pro Českou republiku, vzhledem k její poloze a úrovni slunečního svitu, jedním z nejdražších a nejméně výhodných zdrojů pro hromadnější výrobu elektrické energie. Ovšem, ani s možnostmi hromadného využití dalších obnovitelných zdrojů to zde není dobré. Možnosti pro stavbu nových vodních elektráren jsou již jen značně omezené. Dovolím si také připomenout, že zde nemáme žádné pobřežní větrné oblasti a větrná mapa Česka je dost chudá. Při masivní podpoře stavby většího počtu větrných parků bychom dopadli velice podobně jako v současnosti u fotovoltaiky. Využití spalování biomasy pro výrobu elektřiny by při omezené možnosti využitelného půdního fondu velice brzo vedlo k jejímu nedostatku. Například větší využití štěpky pro výrobu elektřiny by vedlo k jejímu nedostatku a razantnímu zvýšení ceny pro maloodběratele. A to by byl ještě větší průšvih pro obyčejné lidi, kteří kotle na dřevo či štěpku využívají k topení, než zvýšení cen elektřiny fotovoltaikou. Snaha o nahrazení výroby elektrické energie z uhelných a jaderných zdrojů některým ze zmíněných obnovitelných zdrojů tak vždy povede k razantnímu zvýšení ceny elektřiny a dalším problémům.

Obnovitelné zdroje jsou tak v České republice velice zajímavým a užitečným doplňkovým zdrojem energie. Pokud se využijí ve vhodných podmínkách, tak jsou i efektivní a ekonomické. A je dobré je podpořit. Nemohou však určitě v nejbližších desetiletích nahradit zdroje uhelné a jaderné. Proto jsou z ekologického hlediska pro naši republiku nenahraditelné jaderné elektrárny. Při jejich intenzivním využití pro výrobu elektrické energie, mohou přispět i k ušetření uhlí pro důležité teplárenské účely. Ve vzdálenější budoucnosti, pokud se podaří nějak vyřešit problém se skladováním energie, mohou se obnovitelné zdroje i u nás uplatnit razantněji.

Jak s energetikou v Česku?

Díky postavení jaderné elektrárny Temelín a tomu, že je v naší republice docela dobrý základ energetiky z minulosti, je na tom v současnosti relativně dobře. Zdaleka nejlépe v našem středoevropském regionu. Problém ovšem nastane v relativně blízké budoucnosti, pokud se nebude věnovat pozornost energetice nyní a budou se budou provozovat experimenty ve stylu diskutované podpory fotovoltaiky a zákazu jaderných elektráren. Jak bylo ukázáno, je z hlediska přírodních podmínek na našem území prioritním využití jaderné energetiky. Tedy dostavba Temelínu a ve vzdálenějším horizontu i dalších jaderných bloků. Zvětšení podílu jádra na výrobě elektřiny by umožnilo ušetřit uhlí pro jeho využití v teplárenství. Pochopitelně by Česká republika měla významně podporovat výzkum a vývoj v oblasti přechodu na uzavřený palivový cyklus a trvale udržitelné jaderné energetiky (reaktory IV. generace).

Prioritní je v současnosti i rekonstrukce a dobudování páteřních sítí, které by umožnily se vypořádat s velkými transfery elektrické energie hlavně z německých obnovitelných zdrojů přes oblast střední Evropy. V oblasti elektrických sítí je potřeba podporovat výzkum a vývoj v oblasti chytrých sítí. Je si však třeba uvědomit, že jejich vybudování bude nejen finančně velice náročné, ale je to běh na dlouhou trať. Dopředu by bylo dobré vyřešit zákonné ošetření způsobu vypínání a zapínaní jednotlivých malých zdrojů i spotřebičů různých subjektů. To bude velmi náročná a jistě dlouhodobá záležitost a zákonodárci by neměli otálet s konsultacemi odborníků a přípravě této oblasti. Chytré sítě by zvýšily efektivitu využití malých lokálních obnovitelných zdrojů a přispěly k jejich ekonomičnosti. A právě v oblasti lokálních malých zdrojů je v současné době u nás hlavní pole pro obnovitelné zdroje a jen zde by se mělo podporovat jejich využívání. Podporovat by se měl také výzkum a vývoj vedoucí ke zvyšování jejich efektivity. A také vývoj v oblasti ukládání energie, protože ten by mohl dramaticky změnit podmínky pro jejich využívání. Ale to je běh na velmi dlouhou trať. Velmi důležitý je z hlediska naší kompletní závislosti na dovozu ropy i postupný přechod na elektrifikovanou dopravu.

Udržení stabilní a nejméně mírně přebytkové energetiky je pro naší republiku do budoucna podle mého názoru životní prioritou. Problém totiž je, že naši sousedi mají nedostatek energetických zdrojů a to hlavně v oblasti těch stabilních a spolehlivých. A vypadá to spíše, že se situace u nich bude do budoucna zhoršovat. Zvlášť kritická by mohla být situace Německa, které bude mít díky své velikosti na nás dominantní dopad. Připomenu o co tam jde. Koncem devadesátých let se německým Zeleným podařilo prosadit odstoupení Německa od jaderné energetiky do roku 2021. A nešlo jen o rozhodnutí o tom, že se nebudou stavět nové jaderné elektrárny. Předčasně se má postupně ukončit činnost i fungujících jaderných elektráren. Tedy těch, které už svůj příspěvek k uhlíkové stopě a hlavní část nákladů během výstavby uplatnily. Nyní se jedná o velmi laciný zdroj elektrické energie bez emisí oxidu uhličitého.  Jejich výkon, který produkuje dost velkou část německé elektřiny, se pochopitelně musí  nahradit. Protože němečtí Zelení zároveň tlačí na snížení produkce oxidu uhličitého, měly by tou náhradou být hlavně větrné a solární elektrárny.  A ty už teď přinášejí Německu značné problémy. Jak tlakem na zvyšování ceny elektrické energie tak rostoucí nestabilitou v síti. A to má Německo oproti nám výhodu ve velice dobrých větrných podmínkách v severských přímořských oblastech. To, že zatím Německo, na rozdíl od Česka, situaci s intenzivním dotováním obnovitelné energie, ustálo, je dáno jeho silnější ekonomikou a lepším finančním zázemím obyvatelstva. Ale struna už se začíná přepínat. To byl hlavní důvod, proč současná vláda prodloužila činnost jaderných elektráren. U některých až do roku 2040. Myslím, že nejen odborníkům, ale i řadě politiků v Německu, je jasné, že se Německo bez jaderné energetiky neobejde. Že to s tím jejich zákazem dopadne jako ve Švédsku. Tam se také uzákonilo na nátlak zelených aktivistů odstoupení od jaderné energetiky. Ukázalo se však, že to není možné uskutečnit, a příslušné zákony se musely změnit. Oni totiž přírodní a technické zákonitosti platí bez ohledu na to, co si uzákoníme v parlamentu. A stejně to dopadne i v Německu. Problém je, že tomu může předcházet hodně velký otřes německé energetiky. A pokud se příslušné zákony o odstoupení od jaderné energetiky vrátí do původní podoby, tak to může být docela brzy. A když člověk sledoval akce organizované zelenými aktivisty při přepravě přepracovaného vyhořelého paliva z Francie zpět do Německa, které byly jimi deklarovány jako protest proti tomuto prodloužení fungování jaderné energetiky, tak ten návrat určitě nemůže vyloučit.

Pozor na klišé

Jedním z problémů spojených s vývojem školství u nás i v Evropě je relativní úbytek lidí s přírodovědnými a technickými znalostmi. Snižování úrovně matematických znalostí, logického myšlení i pochopení přírodních zákonů a zvláště fyzikálních, vede u značné části společnosti k snížení schopnosti posoudit reálnost různých energetických koncepcí. Pak daleko snadněji podlehnou například nesmyslným ideám o ideologickém třídění energetických zdrojů. Energetické zdroje je třeba posuzovat podle jejich efektivnosti, ekologických a ekonomických parametrů. Takže i levicový politik může být pro jadernou energetiku a proti neúčelnému masivnímu využití fotovoltaiky. Dále je třeba si uvědomit, že ekologický aktivista není ekolog. Ekolog je vědec se znalostmi přírodních zákonitostí. U ekologických aktivistů je spíše pravidlem, že přírodovědné a technické zákonitosti neznají. Pokud má organizace v názvu slovo ekologie nebo zelené, ještě vůbec to nemusí znamenat, že jí navrhovaná řešení jsou ekologická. Prosil bych proto, aby se každý člověk a zvláště politik snažil na dostatečné úrovni seznámit s daným problémem, než se k němu začne vyslovovat, či za něj nebo proti němu lobovat nebo demonstrovat. A pro posouzení energetických koncepcí je třeba alespoň zhruba znát příslušné fyzikální zákonitosti. Velice dobře a srozumitelně i pro fyzikální laiky je jejich přehled popsán v knize Davida JC MacKaye: Sustainable Energy – without the hot air (Obnovitelné zdroje energie – s chladnou hlavou). Její anglická verze už byla na Britských listech propagována. Nyní je volně na internetu dostupný i její slovenský překlad.

Vytisknout