Naši hoši udělají loužičku

10. 1. 2011 / Ladislav Hinner

Dovolím si odbočit a na naši politickou scénu se vrátím později. Dobrovolně riskuji, že budu nařčen z konspirativního, paranoidního či jakéhosi ujetého uvažování.

Sociolog Jan Keller je v poslední době u levice  populární svým postřehem o dělení společnosti ve své knize Tři sociální světy. O mocenských elitách a jejích vlivu na světovou politiku nám leccos  naznačil již J. F. Kennedy  nedlouho po uvedení do prezidentského úřadu svým  projevem v  dubnu 1961. Podepsal si již tehdy pravděpodobně ortel smrti, když žádal své spoluobčany o pomoc v  těžké úloze osvobození od  diktátu celosvětově působících  tajných spletenců a efektivní mašinérie, fungující pomocí diplomatických, výzvědných, ekonomických, vědeckých a politických kroků a operací.

Kellerova diskrétní elita má dostatek prostředků na ovlivňování světa.  Kromě finančních operací také prostřednictvím  pomocných elit, které ji poskytují nejen  informace  a prognózy, ale i možná řešení. Svobodný a neregulovaný globální  trh neexistuje. Trh, zejména finanční,  ovládají (regulují) silní hráči.

Vím, že neříkám nic nového, ale pokusme se vcítit do uvažování diskrétních, kteří jsou informování o ubývání zdrojů, v protikladu k růstu počtu spotřebitelů. Spotřebitelů, kteří vlivem postupné  převahy automatizované výroby nebudou jinak vytěžitelní. Co s nimi, co s armádou nezaměstnatelných spotřebitelů... ?  Mezi elitami je zdá se nebezpečně mnoho pragmaticky uvažujících prognostiků, asociálů i deprivantů,  kteří se mohou stát hrozbou pro svět. Bojím se, že mají řešení, a že "neviditelná ruka trhu" si s přelidněním poradí... Mementem budiž názor, že teprve obchodní duch tvoří hodnoty. Práce to prý nedokáže.

Politolog Petr Robejšek na svém blogu glosuje  koncepci takzvané soft power (jemná síla), kterou před dvaceti lety zformuloval harvardský profesor Joseph S. Nye jr. : "Soft power má podle Nyea tři zdroje: kultura (na prospěch jedince zaměřený životní styl), politické hodnoty (demokratické svobody) a zahraniční politika (vstřícnost a kooperativnost). Přeloženo do běžné řeči: sametovou moc USA tvoří nejen demokratické hodnoty, právní stát, multietnická společnost, ale i hollywoodské filmy, internet, vítězné tažení "američtiny" po celém světě, skvělé jméno amerických univerzit, McDonald's a muzika".  

Nevede právě toto (Hollywood, Bollywood, američtina...) spíše k devastaci, k zploštění duchovního života, ztrátě zanícení, úbytku vnitřní síly i odhodlání evropského i amerického člověka a na druhé straně k postupnému (i násilnému) rozvratu jiných kultur? Vím, zdroje se tenčí stejně rychle, jak přibývá mocných zájemců o ně, a ne vždy je účelné či možné použít hard power, ostatně často s nejistým výsledkem.  Dávné poznání, že první obětí války je pravda a  ochota přiznat cíle.   

Měli bychom vzít konečně na vědomí, že modifikovaný otrokářský řád nebyl ze světa vymýcen.  Na každého z nás pracují v chudých krajinách zbídačení lidé, mnohdy ještě děti,  ale to brzy (doufejme) skončí, ať se nám to líbí či ne -- a kvalita našeho  života bude zase záviset více na našem úsilí.  Proto bychom se neměli plošně  dobrovolně vzdávat svých dovedností. Jsem přesvědčen, že  logickou odpovědí na globalizaci, z pouhého pudu sebezáchovy, bude pravděpodobně regionalizace, obnovení vzájemnosti. Budoucí fyzická i duchovní revitalizace  regionů  je problém, nad  kterým bychom se  měli zamýšlet již dnes, v dobách ještě pořád neotřesitelně optimistického, zdánlivě nekonečného růstu,  a bránit nesmyslnému zneužívání krajiny pro dočasné zisky. Ortega y Gasset definuje člověka jako bytost, jejíž primární a nejrozhodnější realita spočívá v tom , že se stará o vlastní budoucnost. A také dodává, že je  přečasto oslem, ale nikdy Buridanovým.

Všetečný laický dotaz na závěr -- proč je možné zmrazení účtů nepohodlných států (Irán), a nikoli účtů bank, které kooperují s bankami v  daňových rájích -- to státním kasám nezáleží na výnosu z daní ? Obrazně řečeno -- humanitární bombardování daňových rájů by prospělo ekonomice mnoha států.

A zpět k našemu rybníčku

Bývalý první odborář, nyní druhý muž republiky Milan Štěch, nám sdělil, že na obědě si s hradním pánem  porozuměli v názoru na důchodovou reformu, a také se jim nechal ujistit, že  na plnění  tajných dohod už Klaus  dohlížet nemusí, neboť žádné nebyly a Kalousek je už bryskně  bezezbytku spotřeboval.  Zdá se, že náš muž kapánek zežloutnul, jen si musí dát setsakramentský pozor, aby se náhodou nepocákal modrou,  neboť zelenání se prezidentovi vůbec, ale vůbec nelíbí.

Důchodová  reforma je podle neokonů i části sociálních demokratů naprosto nutná, neboť  bude nás (vás) málo a kdo si nenašetří, dostane málo nebo nic. Opomněli přiznat, že dnes do průběžného důchodového fondu nepřispívá zhruba 700 000 práceschopných nezaměstnaných a  kolik jich bude za několik desetiletí, v době ještě rozvinutější automatizace, se raději nedopočítali.  Předkládají katastrofické vize, diktujíce jediné správné řešení,  a celá hra podporována médií připomíná středověké strašení peklem.  Politici pracuji s dovednostmi dávno odzkoušenými a úspěšně předstírají  návrat osvícenců z výletu zpět do  Platónovy jeskyně. Šetřete si na stáří u pana Bezděka, ukládejte do nemovitostí, které prodáte, nebo si kupte Kalouskovy dluhopisy a pak si radostně odjeďte užívat stáří na Kanáry. Nerado se připomíná, že většina lidí žije  z ruky do úst a další zvyšování nepřímých daní jen zmenší porce na jejich talířích.  Aby k tomu nedošlo také u soudců právě se chystajících  na odpočinek, Ústavní soud rozhodl o navýšení  důchodů úspěšným. Snížení pojistných odvodů uleví především bohatým, kteří mají přebytky. Implicitně nám služebná elita touto formou sděluje, že navzdory očekávanému růstu bohatství nebude dost pro všechny. Popravdě, tomu vůbec nerozumím.  Mnozí mladí ovšem věří, spolu s Issovou, Mádlem a Zelenkou, že jejich vnoučkové jim nebudou muset vysvětlovat, kterou rukou hlasují a kterou si..., neboť bohatým (a kdo z nich chce být chudým) není nutno jisté samozřejmosti  připomínat. Z pasáčka a čističe bot všichni multimilionáři, a nikdy jinak.

Zamysleme se také nad bláznivou zarputilostí kombinovanou s  komickou sebedůvěrou, s kterou sociální demokraté horují pro přímou volbu prezidenta.  Mají nějakého opravdu levicového kandidáta ? Já žádného nevidím -- a nejen to, nevidím na levici ani výraznou a charismatickou politickou osobnost, které bych mohl dát svůj hlas. S kandidátem socialistů, profesorem Švejnarem, bychom skočili z bláta do pořádné louže, soudě nejen podle jeho předvánoční ekonomické úvahy Analýza IDEA. Zde představil své názory v plné nahotě a jeho demagogii vřele doporučuji k přečtení.  Za této bídy  bude pravici stačit pár billboardů, aby přesvědčila národ o nejvhodnějším kandidátovi -- chodícím spícím šlechtici, který je dnes na špici popularity,  ačkoli se zdá být vůbec největším nebezpečím pro naši republiku. Na schůzky bilderbergské skupiny politiků a podnikatelů chodí naslouchat přednáškám moudrých lidí, do našeho parlamentu občas dřímat.  Ale jak to už bývá zvykem, s důležitými informacemi se  na předvolebních plakátech a mítincích nesetkáme.

Zdravotnictví je vedeno k permanentnímu stavu v červených číslech a  odchody lékařů přišly možná jako na zavolanou. Udělat zmatek, zakalit vody a potichu přijít s řešením podle amerického vzoru. Zmenšení počtu nemocničních lůžek, zvýšení účasti pacientů, později možná i zvýšení platů lékařů a zdravotnického personálu, ale hlavně razantní vstup soukromého zdravotnictví, které spolu se soukromými pojišťovnami převezmou významnou část zdravotní péče. Bude odstartována skutečná reforma dle přání zahraničního kapitálu.  Paciente, připrav se na dvoukolejnost zdravotnictví, neboť vláda se zarputile brání navýšení plateb za státní pojištěnce, čímž bychom se mohli alespoň přiblížit  průměrnému procentu výdajů na zdravotnictví z HDP v EU a spolu s racionalizaci nákupu  farmak a přístrojů získat potřebné finance.  Možná, že v budoucnu se procento výdajů z HDP na zdravotnictví zdvojnásobí a přiblíží se tak úrovni ve  Spojených státech, jenže vysaje peníze hlavně z kapes  pacientů, tedy těch, kteří na to budou mít.  

Neměli bychom se vzájemně uklidňovat psaním a pročítáním statí o krizi a narůstající ekonomické i politické hrozbě návratu k jakési novodobé formě nevolnictví a současně považovat toto poznání za prozatím dostačující krok k budoucí žádoucí změně, ale musíme zcela vážně  a systematicky uvažovat, jak z tohoto mravního marasmu  a kam. Opravdu nejsme osamělým ostrůvkem, který je pouze dočasně zmítán neduhy prvotního cowboyského kapitalismu, a nemůžeme také žít v iluzi, že vše sami napravíme, je však nutno střízlivě pohledět na politickou mapu a vzít na vědomí, že jsme se stali nedílnou součástí neoliberálního proudu celého západního společenství.

Jakákoli změna , je-li v dohledné době vůbec možná, nebude  snadná, neboť  otěží se čím dál pevněji ujímá politická garnitura, kterou v našem rybníčku ani nemůžeme nazvat elitou pomocnou, ale spíše služebnou.  Je vyživována uměle optimistickou představou  nekonečného růstu a rozvoje (ať už tomu věří nebo ne), a týká se to v různé míře  pravého i levého politického spektra (vzpomeňme někdejší sociálnědemokratickou Agendu 2010). Politici se neznepokojuji úvahami hlubšího vhledu a dlouhodobými prognózami budoucího možného vývoje, ačkoli nám neustále předkládají  katastrofické vize budoucnosti, pokud nebudou do života uvedena jimi navrhovaná řešení.

Dnes pomalu procitají i někteří pravicoví voliči, soudě podle naštvaných komentářů k článkům v mainstreamu. Jiní ovšem opouštějí zprofanovanou ODS a přesouvají se ještě více napravo k TOPce. Naštvání nemůže být řešením, ani prvním užitečným krokem. Návod k přemítání dal Václav Bělohradský ve svém článku Proč klást odpor zvoleným vládám, uveřejněném v Právu 22.12.2010.

Jak a kam ?

 

Je neoddiskutovatelným faktem, že soukromá média jsou nakloněna pravicovému vidění světa, s tím nenaděláme nic. Možná by bylo užitečné v komentářích nebo citacích z těchto novin uvádět jméno většinového vlastníka, například -- Bakalovy HN napsaly... Co je však alarmující, že  jako příslovečná  sláma čouhající z bot jsou pravicovostí postižena i veřejnoprávní média -- ČT i ČRo.  Námitky jejich představitelů a statistické údaje, kterými budou podobnou kritiku  vyvracet, jsou marn7m kličkováním, a nemíním zde vypočítávat evidentní případy na podporu svého tvrzení. Jeden prakticky a snadno uskutečnitelný návrh přece jen mám pro Václava  Moravce. Co tak položit na stůl diskutérů šachové spínací  hodiny  a neskákat do řeči nepohodlným hostům?

Myslím, že prvořadým úkolem je razantní kritika veřejnoprávních médií, placených koncesionáři a dosažení alespoň rovnovážného stavu, neřku-li za každou cenu zabránit snahám o jejich privatizaci.  Pokud se nepodaří zvýšit vliv levice, budou probíhat diskuse v podstatě jen vně veřejnoprávního prostoru, například v BL.  Jak říkal filosof Heidegger -- příprava připravenosti.

Vytisknout