To se nám to hoduje, když nám lidi povinně půjčujou

10. 1. 2011 / Jiří Šejnoha

Staňte se lékárníkem, právníkem, exekutorem, nebo lékařem se soukromou ambulancí. Podnikejte nebo přijměte pracovní poměr ve farmaceutických oborech. Obchodujte se zbraňovými systémy nebo bezpečnostními technologiemi. Pokud se nedopustíte hrubých chyb a nebudete líní, dle mého názoru nemůžete zchudnout.

Nyní se nabízí další forma zákonem nařízeného podnikání. Povinné penzijní pojištění (opt-out) jako další takzvaný pilíř "finančního" zajištění občanů ve stáří. Zcela záměrně jsem slovo finanční dal do uvozovek, neboť každý ví, že papírové peníze projdou trávicím traktem občana bez užitku a tělu nedodají žádnou energii, maximálně se tam trochu ušpiní a pomačkají, než zase vyjdou skrze konečník na světlo Boží.

V této souvislosti si položím druhou otázku. Za jakého předpokladu uživí sedlák svoje stárnoucí rodiče na vejminku? Musí především vyprodukovat víc potravin, než jeho vlastní rodina spotřebuje. Musí na zimu nadělat víc dřeva, než sám protopí v kamnech. Může například odložit nákup nového oblečení o rok, to ano, ale bez běžných energií se neobejde ani deset dnů. I potraviny jsou jen složitější formou energie. Naproti tomu naše peníze jsou pouhým prostředkem pro přerozdělování, nástrojem, kterým se poměřuje distribuce zboží ve společnosti. Peníze nejsou energií a v každé době mají jinou hodnotu, i když vypadají na první pohled stejně.

Musíme tedy všichni povinně spořit na vlastní důchodové zabezpečení? Co znamená, když k roku odchodu do starobní penze mám na individuálním důchodovém účtu nějaké peníze? Jak se budou tyto peníze poměřovat s cenami zboží v době, kdy začnu ze svého účtu čerpat prostředky? To záleží na ekonomických podmínkách a dalších souvislostech v době, o které nyní zhola nic nevíme. Nedojde mezi tím k válečnému konfliktu, který si vynutí socialistické rozdělování potravin a zdravotní péče jako v Anglii za 2. světové války? A co bude s mými naspořenými penězi po obnovení mírového stavu? Další krutá inflace? A co když do naší Země do té doby narazí malá planetka?

Položme si tedy třetí otázku. Kdo má skutečný zájem na povinném penzijním opt-outu? Samozřejmě ti, kteří z toho mají okamžitý profit. Budou jimi zprostředkovatelé, akcionáři a vedení vyvolených soukromých penzijních fondů, kterým bude náš stát garantovat příjem, aniž by se oni sami museli snažit. Skoro bych řekl, že tu zase budou lítat tlustí pečení holubi přímo do huby. To je přece zhovadilost nejhrubšího zrna. Pravděpodobně to dopadne jako v případě zdravotního pojištění, kdy v malých specializovaných pojišťovnách visí na účtech nedobytné přeplatky, jediná všeobecná pojišťovna je na dně a nemocniční lékaři se bouří. Dopadne to podobně i s naším penzijním opt-outem? Nemohu si pomoci, ale stále mne dráždí myšlenka, že zvažovaný povinný penzijní opt-out je motivován spíše strachem z bankrotu stávajících penzijních fondů, než obavami o zajištění penzí občanům v budocnu.

A tak při pohledu na vlastní rozsáhlý pozemek před domem si říkám, že tohle je moje penzijní spoření pro dobu, kdy budu ještě pracovně schopný. Už teď nám zahrada vrací, co jsme do ní a do nástrojů v minulosti vložili. A bude vracet. Stejně tak dříve hospodářům posloužil les jako pojišťovna. Když vyhořeli, prodali dřevo z lesa a postavili si dům nový. Na druhou stranu jaké penzijní zajištění bude mít skupina kvalifikovaných ekonomů, které vysadíte na pustém ostrově a každému dáte 1 000 000 dolarů ve zlatě?

Předkládám čtyři základní ekonomické pilíře pro zajištění důstojných penzí našich seniorů, nic víc a nic méně:

• Dostatečný počet lidí v produktivním věku ochotných a schopných pracovat,
• Soběstačnost státu v produkci potravin (zemědělská a potravinářská výroba),
• Průmyslová výroba zboží, která pokryje domácí spotřebu a exportovaným přebytkem zajistí potřebné dovozy,
• Odložená spotřeba produktivní populace ve formě sociálního pojištění jako způsob průběžného financování penzijního systému.

Domnívám se, že za totalitní společnosti byly všechny čtyři pilíře penzijního zajištění občanů vyvážené, a proto tehdy nikdo nikomu nehrozil zhroucením penzijního systému. Možná by nám bývalý pan "státní rozpočet" Janota řekl, v jakém stavu byl penzijní účet naší republiky po roce 1989. A jak byl dobrý, když naší mladé demokracii najednou někde chyběly peníze.

Vyhoďte tu Bezděkovu komisi a zvolte si jinou, dokud je čas. Ti pánové jsou pod vlivem nějakých finančních stereotypů a dodnes nepřinesli z pohledu penzijní reformy nic nového. Nebo jsou tam lidé příliš spjatí se současnými penzijními fondy, které jsou vyhublé na kost a v současné době, kdy trvá ekonomická deprese, jim hrozí vážné ztráty. Ono by se to poznalo, kdyby se všichni připojištění lidé najednou rozhodli zrušit své účty a vybrat z nich peníze. Ale ono by to takhle dopadlo, i kdyby se lidé rozhodli vybrat peníze ze všech svých bankovních a spořitelních účtů. Rychle by se totiž poznalo, že žádné peníze vlastně neexistují, že už nejsou ani papírové, natož zlaté. Že to jsou jen taková čísla, uložená kdesi na harddisku, kterých se nažere jen mikroprocesor. Vypnutím elektřiny mikroprocesor i harddisk chcípne, data zmizí a všem zbudou jen oči pro pláč. Toho bych se snad nejvíc obával.

Vytisknout