ANALÝZA JEDNOHO MÝTU

Kultura kapitalistické organizace a stesky za zemřelým ideálem socialismu

10. 1. 2011 / Štěpán Kotrba

Rolčíkova přehnaná plebejská očekávání, která občanům spolu s Masarykovými spisy z první poloviny 20. století učitelky vtloukaly žáčkům do hlav, jsou jen romantickým snem. Už za "první répy" a během dalších padesáti let šel život patricijů jinudy. "Věrnost straně" či jiné hierarchické struktuře moci, individuální i kolektivní užitky (obchodní či obstaravatelské provize - tu ve formě akcií, švýcarských kont či hotovosti), ale i politická korupce jsou přirozenou součástí demokratického partajního systému a nikdy tomu nebylo jinak. Jen ti chudí o tom většinou nevěděli a mysleli si, že politika je "správa věcí veřejných ku prospěchu všech" tím způsobem, že "masy občanů si vládnou sami prostřednictvím svých (nejmoudřejších a nejpoctivějších) zvolených zástupců" nebo, jak tuto definici proměnil geniální hodnotový manipulátor Baťa, "ku prospěchu svému a ku prospěchu obce" tak, aby udržel efektivitu práce a spokojenost pracujících s jím vytvořeným a jeho pořízenými vsugerovaným životním stylem za situace, kdy měl regionální monopol. A bylo jedno, jestli ono nevědomí mas ignorovalo financování "Velké říjnové" socialistické revoluce Izraelem Lazarevičem Helphandem, řečeným Parvus , či pochybné akvizice prvorepublikové československé armády, jako např. výstavbu opevnění nebo nákup píce pro vojenské koně, případně aféru "semínkového" generála Šejny před Pražským jarem.

Všimněte si, že nejvíce moralizují ti, kteří nic nemají. Nejméně moralizují ti, kteří jsou bohatí a mocní. Důvodem není jen závist nad nedosažitelností "nespravedlivých" užitků z obchodních nebo politických kontaktů, ale přijatý koncept hodnot.

Bohatý se nestará o poctivost, ale o rozmnožování bohatství. Ví, že bojová hra, zvaná "dosažení zisku" je hra s nulovým součtem. Aby jeden mohl vyhrát, musí druhý prohrát. Aby jeden vyhrál milion, musí si do loterie vsadit dostatečně velké množství dostatečně motivovaných jedinců. Počítá se pouze výsledek (účel světí prostředky - Nicollo Machiavelli), sčítají se režijní náklady. Pokud výsledkem "mimořádného" zisku jedné miliardy je obvinění, soud a tři roky vězení (rozsudek šesti let, zmírněný "dobrým chováním"), pak je to dobrá investice. Náklady na právní kancelář a tříletý servis jsou 50 milionů a kde jinde byste si vydělali 300 nezdaněných milionů za rok ? Dokonce i daně se vyplatí z takto "vydělaných" peněz zaplatit, pořád je to zisk 130-150 čistých milionů ročně. Ale platit je hloupost, je-li možná daňová optimalizace. Kdo z vás na to má?

Poctivec, odkojený občanskou výchovou a ideály Masarykovými, v takto nastavené "hře" otrokářů a otroků zákonitě selže. První výhybkou mezi špatným a dobrým (užitečným) rozhodnutím je systém přijatých a vštípených hodnot. Vzdělání, kultura, tradice, pověst, morálka, dobro... Tam všude se s většími částkami peněz setkáte málokdy. "To se nesmí" je druhá profylaktická výhybka s atavistickými prvky chování, navazujícími na první krůčky miminka, sahání na horkou plotnu, spálené prstíky - první prvky pozitivní socializace... Pokračuje to vzděláním v dialektickém souboji dobra a zla, na ně navazujících informacích o zločinu a trestu. Rákosku, bolest a pláč si pamatuje každé bývalé dítě, pokud mělo poctivé a důsledné rodiče. Mikuláš s čertem jsou výraznými postavami této profylaxe - to je podvědomé chování dané prostředím, kulturou a výchovou. Poctivost a důslednost rodičovské výchovy je to, co z otroků dělá dědičné otroky, smířené se svou sociální rolí. Dalším prvkem tohoto je vštípený ideál osobní svobody a podvědomý děs z jejího omezení - vězení. Stačilo přestřihnout (symbolicky) ostnaté dráty a úspěch byl zaručen. Dnes se už nikdo neptá, kolik občanů Česka si může dovolit jezdit do "kapitalistické" ciziny - přece všichni, ne? Vězení je opět výchovný socializační prvek, vštěpující křesťanskou pasivitu věřících otroků - podpořený kulturně ilustracemi středověkých kobek, mučícími nástroji z hororů a naší podvědomou touhou po slasti a strachem z bolesti.

O něco vyšší abstrakcí humanistických snů evropské inteligence je koncept kalokagathea abstrahovaný do ideálu harmonie spravedlnosti, nejen té sociální. Vrcholem těchto idejí by měl být socialismus, případně komunismus jako vize úlové harmonie s včelí prospěšností. Nejen, že si z ideálu komunistického člověka dělali všichni stejnou legraci jako z Desatera... Ale už ekonom Friedrich August Hayek označil pojem sociální spravedlnosti za "atavismus" (F. A. Hayek, The atavism of social justice. In: New Studies in Philosophy, Politics, Economics and the History of Ideas. Chicago 1978.) Jeho součástí je i "holywoodský mýtus" o tom, že ono dobro zvítězí nad zlem. Ano, to je to původně skautské (opět křesťanské) heslo Foglarova Mirka Dušína "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", z jehož (dez)interpretace Václavem Havlem si dodnes děláme legraci. Parodie neosvobozuje, jen utěšuje falešné vědomí intelektuální převahy prohrávajícího. Ovšem ani antiteze neosvobozuje.

Ti, kteří dnes moralizují z plebejských pozic, vyznávají prakticky všichni masarykovskou koncepci socialismu drobné práce, jenž by měl být "předetapou beztřídní společnosti, společnosti bez vykořisťování, složené ze svobodných lidských bytostí" (Bondy). Socialismus svobody toho druhu by měl "odstranit zrůdnou deformaci lidského rodu, jíž je vývojové stádium společnosti založené na principu zisku" (opět Bondy). To jsou v zásadě marxistické teze, postrádající však vyšší stupeň realismu ve vztahu k "ošklivým" a "krutým" sociálním vědám, nastavujícícm mýtům zrcadlo - psychologii a sociologii. Jak jedinec, tak společnost se chová ve výsledku jinak, než si představovali konstruktéři - filosofové sociální harmonie, synem tesaře Josefa počínaje a snílky 19. století konče. Právě nerealističnost vize socialistické poctivosti a komunistického altruismu byla příčinou historické porážky levice v 20. století a zkáza pokračuje i v 21. století. Lidé nejsou ve své přirozenosti, kterou nesmaže ani výchova, "cnostní", ani když jejich kroky provází Bůh. Peklo "hříchu" má lepší lákadla než život posmrtný. Hedonismus tady a teď.

Oním vábením je přirozený sklon člověka k "línému pokroku" - optimalizace činnosti tak, aby na ni bylo nutno vynaložit méně sil, práce a surovin. Do důsledku dotaženo, mít užitky a nemít potřebu vynaložit sebemenší práci na získání těchto užitků. Na toto opět atavistické dědictví sběračů navázali ekonomové otrokářských vládců s tím, že realizovali soukromý bezpracný zisk vlastnictvím kapitálu a vykořisťováním cizí (námezdní) pracovní síly s následným přerozdělováním s mocenskou prémií - vlastním užitkem z moci. Tak došlo k tomu, že peníze tvoří moc a moc tvoří peníze. O práci nebyla řeč. Za užitky si lze kupovat pořízenou poslušnost a loajalitu druhých. Za užitky lze korumpovat ctnostné hladové. To, že součástí hodnot otroka systému je obava ze ztráty jistot (práce za obživu, zajišťující stěží prostou reprodukci) a součástí hodnot "majitele" je touha po zvětšení objemu užitků a jejich kapitalizaci s jedinou obavou - ze ztráty kapitálového vlastnictví či bezpracných výnosů, je ona historická výhybka, dělící hodnotové rámce jinak stejně predestinovaných jedinců.

Ideál emancipace, osvobození člověka z těchto krysích závodů, většina jedinců (dočasně) pohřbila. Vyměnila (malé) užitky za vidinu (velkých užitků). Ale aby mohl jeden vydělat milion, musí deset jiných ztratit sto tisíc. Nebo deset milionů musí ztratit desetník. To je princip dneška. Ten kdo vydělá a užívá si, se lehce smiřuje s tím, že jiní prodělali. Náklady na ostrahu své výhody započte a stále má jako bonus mocenskou prémii... S prohrou se smiřuje oněch deset (nebo dolních deset milionů) různě těžce. Přišli o další kus šancí zvítězit v tomto nerovném souboji. Vězení je dražší a méně účinné než prevence. Přicházíte-li denně o desetník, nebudete násobit. Nevadí vám to. Smíříte se s tím. Přijdete-li netrpělivostí kořistníka o sto tisíc, bojujete. A ne vždy vyhrajete. Statisticky spíš ne než ano. Každý ovšem přišel o jinou částku a ti, co přišli o málo, nejsou solidární s těmi, co přišli o víc. Jsou rádi, že v systému růstu Růstu neztratili víc. Proto jsou moralistické filipiky jen nářkem poražených, ze kterých si vítězové nedělají nic. Do chvíle....

...než se těch deset (nebo deset milionů) spojí v odporu, případně pomstě proti jednomu (případně tisícovce). To je pak revoluce. Ano, jde to. Jde věšet šlechtice na lucerny. I krále lze popravit. K tomu je třeba nadkritické množství frustrace spolu s odvahou riskovat neúspěch a následný trest . Do chvíle, než bude alternativa trestu snesitelná při odpovídajícím riziku (objektivní podmínky revoluce - Lenin), odpor nenastane. A ti, kdo mají peníze a moc takovému konfliktu zabránit tím, že mu předejdou, tyto prosté zásady znají. Prozradili jim je za skromnou mzdu, nepostačující ani prosté reprodukci, jejich učitelé marxismu (či jiných společenských věd, od marxismu neodpáratelných). To je od Marxe odpozorovaná dialektika vývoje po sto letech.

Dokud je necháme, budou krást a vyžírat naše hospodářství, zatímco my, kteří tento stát platíme a živíme, budeme jako ovce trpět škrty, pobírat o 10% nižší platy, platit školné, připlácet na zdravotní péči, kterou jsme si přitom předplatili, financovat dvojí penze apod. Dokud je necháme, budou dál vysávat náš stát.

Ano, budeme. Nebo ne?

04. 10. 2004 René Revol: Evropská levice musí mít odvahu vzdorovat ideologii soudobého kapitalismu ZDE

Vytisknout