O důchodech po Třech králích

10. 1. 2011 / Pavel Stránský

S důchody je to vlastně podobně. V obou případech je nějakým způsobem zhodnocen a odměněn život člověka, byť v prvním případě posmrtně, v druhém po ukončení jeho aktivní části. Jakkoli si myslím, že v jakési dokonalé společnosti by takové křesťanské pojetí zabezpečení důchodového věku možné bylo, současnost je přízemnější. Na jedné straně je sice uplatněna solidarita jako jakési vyjádření hodnot humanitních a křesťanských, na druhé straně jsou ale uplatněny i zásluhy, konkrétně přínos do státní pokladny Ale právě s tím pojetím zásluhovostí mi to připadá poněkud nedotažené.

Dříve patřila starost o staré a nemajetné občany do funkce rodiny. Když se nepostaraly děti, byli odkázáni na nějakou formu milosrdenství, někdy se postarala obec, nebo skončili o žebrácké holi. Takže opravdu pokrok a děti tak nějak už vlastně ani nepotřebujeme. Kdo je však potřebuje, je stát. Jednak by také určitě nechtěl vymřít, ať již po meči či po přeslici, a komu by pak také vlády vládly, jednak by, v tomto konkrétním případě, neměl kdo financovat jeho důchodové systémy. Děti jsou radost i starost a převedeme-li tu starost do ekonomických ukazatelů, s kterými pracuje stát, tak výchova každého dítěte stojí hodně peněz. Na těch se stát, nepočítám-li výdaje na školství a zdravotnictví, podílí, včetně dřívějšího odchodu matek do důchodu, zhruba jednou třetinou, ten zbytek je darem státu. Dovoluji si tvrdit, že v hodnocení zásluhovosti by tyto zásluhy a často oběti rodičů zohledněny být měly, a to podstatnou měrou, jakkoli se to neobjeví ve státních financích. (V textu pod čarou - např. do tří dětí včetně s podmínkou dosažení vzdělání na min. úrovni výučního listu, jinak silně krátit, výjimky pro retardované děti, ale to je již věcí odborné diskuse.) Poznámka - při dopisování tohoto příspěvku jsem se dočetl, že se tím zabývají VV.

Děti jsou také v určitém pojetí darem Božím, ale i s tím už dále bez náboženských aspektů. EU 15 vydává na důchody v průměru 12% HDP, ČR 8,2%. V EU 15 tedy o polovinu více při podstatně vyšším HDP na osobu. Podíl starobního důchodu k hrubé mzdě činil v ČR v roce 1989 54%, v roce 2008 40,2 %, Reálná hodnota důchodů se za dvacet let zvýšila v rozmezí 5 -- 10%, údaje se různí. Podle úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 128, která vešla u nás v platnost v r. 1993, nesmí poklesnout průměrný starobní důchod pod 45% průměrné čisté mzdy soustružníka -- seřizovače (nejnižší z možných kriterií), dosahované v roce předcházejícím přiznání důchodu. Důchody v ČR oscilovaly přibližně (údaj některé z komisí, nemohu znovu najít) v létech 2003 -- 2007 kolem této hranice, tj. máme z hlediska mezinárodních závazků nejnižší možné důchody.

Nějakým způsobem do této tematiky spadá i otázka rovnosti, respektive rovných příležitostí, kdejaká politická strana má toto politikum ve svých vývěsních štítech. Tato dvě slovíčka ale mohou mít také dvojí výklad, první jsou možnosti dané zákony, druhý výklad je spekulativní. Dotaženo do koncovky bych totiž mohl dovodit (a jisté politické strany to tak skutečně myslí), že všichni mají stejnou možnost se stát a tedy i být bohatými Takovou fiktivní společnost bohatých však zpracovává jen sci-fi literatura a zasazuje ji do budoucnosti neurčitě a hodně vzdálené, nehledě k praktické zkušenosti a potřebám ekonomiky i státu.

I za situace shora dokladované, s EU 15 nesrovnatelné nákladovosti důchodů v našem státě, dospěla s vyhodnocením demografického vývoje (nejenom současná) vláda k závěrům, že důchodové zabezpečení ani v současné úrovni dlouhodobě neutáhne. No, třeba má pravdu, zvláště s ohledem na současnou i plánovanou politiku daní a odvodů do pojištění, ale také s ohledem na neschopnost, případně neochotu, řádně a poctivě hospodařit, by to při předpokládaném demografickém vývoji asi problém byl. Nicméně se mi nějak nezdá, že by to vyřešilo vyvedení pár procent pojištění do soukroma. Tedy nehledě k tomu, že s tím soukromem máme své dlouholeté zkušenosti.

Ona ta chystaná daňová reforma je pro laika trochu složitý problém. Třeba nerozumím tomu, že k úsporám vedoucí reforma (při zachování současné úrovně důchodů ve dvou povinných pilířích) má stát v příštích 20 až 30 letech zhruba1 bilion korun, a to zcela bez ohledu na to, jak to daňový poplatník zaplatí (t.j. např. včetně převodu peněz z výnosů, případně prodeje státního majetku). Také mi nejde do hlavy ten demografický pesimismus s počtem plátců pojistného, tedy porodností s ovlivněním migrací. A to obecně, ale i specificky -- do bohaté a šťastné budoucnosti, ke které jsme vykročili, by se mělo rodit dětí jako smetí a ne naopak. Také mi v těch padesáti až stoletých prognózách chybí byť jen jediné slovíčko o vlivu vědecko-technického rozvoje na zaměstnanost, i když v tomto případě nejde o věštění z křišťálové koule, vývoj jde dopředu nezadržitelně po exponenciální křivce. A je toho víc. Celkovým výsledkem toho, co jsem se doposud v této věci dozvěděl, je moje silná nedůvěra k teoretikům reformy, pocit skepse. Měl by se na to detailně a o d základů podívat někdo velmi schopný a důvěryhodný. A protože od základů, měl by také někdo vyhodnotit možnosti (zjednodušeně) "irské" cesty (k blahobytu, štěstí , vysoké porodnosti atd.) v současných podmínkách globální ekonomiky. A to je na toto téma všechno.

Abych ten závěr svého příspěvku trochu zlehčil: O intelektuální i jiné úrovni šéfredaktorky, blízké Hradu revue Fragmenty, Ivany Haslingerové, mám od seznámení s rozkošnou kauzou "Hradní pětka", respektive "mladý konzervativec Jan Zedník" (snadno na vyhledavači najdete) ze září minulého roku, docela jasno a dávno jsem se tak nenasmál. Takže jsem si s velkým očekáváním přečetl včera její článek o špionáži, hazardérech a jejich osobním prospěchu a nasazeném provokatérovi Michálkovi -- a opravdu, ale opravdu jsem nebyl zklamán. A také mi to umožňuje ukončit tento příspěvek, tak jak začal, v křesťanském duchu. No "potěš (nás) Pánbůh".

Vytisknout