Bůh se nezabývá tím, jestli masturbujete či plníte kostelní kasičku

10. 1. 2011 / Boris Cvek

V přírodních vědách se prostě nelpí na minulých obrazech světa, ale připouští se možnost i zcela protiintuitivních náhledů, pokud ty experimentálně fungují. Kuhn a Feyearabend pak tím, že ukázali, že věda je dějinný proces, se jen podíleli na tom, co Rorty potom chápal jako zrušení jakéhokoli nároku našeho poznání "zrcadlit" realitu. Naše poznání, deweyovsky řečeno, je formou adaptace na okolní podmínky v rámci darwinistické evoluce. Takových adaptací je víc na úrovni různých organismů, a pouze z naší neznalosti detailního fungování jiných biologických druhů může vycházet nějaká forma zdánlivé "epistemologické" nadřazenosti lidského rozumu nad evolucí. Rozum je produktem evoluce stejně jako sonar vorvaňů nebo květy orchideje.

Mně v žádném případě nejde o to, aby se z humanitních studií (humanities) udělaly přírodní vědy (science). Jde mi obecně o charakter našeho poznání a o naše místo v procesu evoluce. V tom smyslu jsme si potom dopisovali i s panem Neubertem, jemuž jsem posílal své dva odborné filozofické texty (z nichž jeden má vyjít ve Filosofickém časopise v červnu tohoto roku). V zásadě rozlišuji dva druhy poznání (s filozofem B. Allenem, více k tomu je obsaženo v diskuzi mezi Allenem a Rortym v knize editované R. B. Brandomem RORTY AND HIS CRITICS, Blackwell Publishing 2000): vědění-že a vědění-jak. Vědění-že je velmi relativní, závislé na kulturních podmínkách atd. Můžeme např. někdy pochopit, co si o světě mysleli a jak svět vnímali (tj. vědění-že) obyvatelé staré Mezopotámie? A. Leo Oppenheim mne kdysi svou knihou Starověká Mezopotámie přesvědčil, že nemůžeme. Ale jistě můžeme sestrojit podle jejich návodů (tj. vědění-jak) lodě nebo nádoby. To je podstatou úspěchu přírodních věd: experimenty, jejich reprodukovatelnost a platnost bez ohledu na změny teoretických výkladů. Život v nejširším smyslu, jehož jsme produktem a součástí, byl evolucí vychován k zacházení se svým okolím (pod brutálním tlakem boje o život, o reprodukci...), nikoli k jeho teoretickému nazírání. Touto schopností jakési "božské jiskry v člověku", díky níž nazíráme podstatu světa v našich pojmech, obdařili člověka až filozofové. Rorty - a já v tom s ním souhlasím - považuje takové přesvědčení za tmářství (a podle mne je i v rozporu s abrahamovským motivem judaismu, křesťanství a islámu, kdy mezi Bohem a člověkem je absolutní rozdíl).

Jde o docenění pojmu "evoluce". Sám ten pojem nese ještě zátěž uvažování 19. století, protože "evoluce" je "vývoj" a "vývoj" značí "k něčemu". V 19. století se věřilo, že dějiny mají smysl, věřilo se v univerzální pokrok a v to, že vesmír je mnohem menší, mladší a mnohem více v souladu s intuitivním tíhnutím člověka k tzv. "přirozené teologii" (což je přesvědčení, že božský princip vytvořil vesmír tak a za tím účelem, aby byl vhodný pro život člověka). Dnes víme, že vesmír má miliardy miliard galaxií, že nemá žádnou absolutní soustavu souřadnic a že naše Země je stará asi pět tisíc milionů let a evoluční proces je naprosto gigantický proces oproti lidským dějinám, ba i oproti "dějinám obratlovců". Lidské dějiny nejsou smyslem nebo nějakým "zákonitým" vyústěním darwinistické evoluce. Jsou v jejím rámci stejně slepým a zbytečným procesem jako dějiny mravenců. Paradoxně to v dnešní době vede spíše k popření arogance našich poznávacích schopností a našich představ o nás samotných než k popření Boha, protože Boha už jsme si po Kierkegaardovi, Barthovi a po větším návratu k Bibli zvykli vnímat méně v rámci "přirozené teologie" jako garanta našich představ o světě (v tom byl problém střetu mezi darwinismem a náboženstvím v 19. století a někdy zůstává dodnes, protože lidé všech názorových proudů, včetně křesťanů, stále ještě myslí způsobem z 18. či 19. století). Barthovský Bůh je absolutní, gigantický, mnohem větší, radikálně jiný než celý vesmír (o evoluci nemluvě). Takový Bůh se nezabývá tím, jestli masturbujete či plníte kostelní kasičku.

Pojďme se ale ještě podívat na "evoluci" života, ať pochopíme, co je to vlastně za proces (vycházím z anglické Wikipedie): někdy před 4,5 miliardami let (4500 milionů let = 4500 Ma) vznikla Země. Před cca 4500 až 3500 Ma se objevil první život (ironik by řekl: to proto, aby jednou mohla vzniknout spravedlivá společnost), zřejmě z tzv. sebe-produkujících molekul RNA. Už zde došlo k selekci, protože neefektivně se replikující molekuly prostě neměly dostatečné "potomstvo" a jejich "rod" zanikl bez další stopy. Tak to mělo být v "evoluci života" už navždy. 3900 Ma před naší dobou došlo k těžkému bombardování planety meteority, což patrně zničilo veškerý život na Zemi kromě primitivních organismů, přežívajících v hlubinách země (uvažuje se také o tom, že přeživší život přiletěl na jednom z meteoritů na konci bombardování z kosmu). Někdy před 3500 Ma se objevil organismus, který je společným předkem všech dosud známých forem života na Zemi (všichni máme tytéž stavební kameny DNA i proteinů). Došlo k rozdělení tzv. bakterií a archea (potomci bakterií se mohou účastnit budoucí spravedlivé společnosti pouze jako nesvéprávní otroci v našich buňkách v podobě mitochondrií a také jako obyvatelé našich střev či kůže) a objevila se první fotosyntéza. V atmosféře se díky fotosyntitezujícím cyanobakteriím začal hromadit kyslík, což znamenalo katastrofu (zvanou Great Oxygen Event) pro anaerobní organismy, dosud obývající naši planetu. Zřejmě nikdy později během evoluce nevymřelo tolik organismů. Kyslík tehdy oxidací atmosférického methanu způsobil před cca 2400 Ma asi 300 milionů let trvající tzv. Huronian Glaciation, kdy celá Země zamrzla a připomínala sněhovu kouli. Tyto děsivé události spojené s objevem kyslíku nakonec ale vedly k rozvoji obrovské rozmanitosti aerobního (závislého na dýchání kyslíku) života. Asi před 1850 Ma se objevily první eukaryotní buňky, které dnes můžeme nalézt v běžných živých organismech kolem nás (živočichové, rostliny, houby). O 650 Ma později je datována první sexuální reprodukce a vznik mnohobuněčných organismů. Moderní zvířata jsou známa z fosilních nálezů někdy z doby před 580-500 Ma, kterémužto období se říká "Cambrian Explosion". První houby se objevily někdy před 560 Ma a první pohyb rostlin na souš se udál asi 430 Ma před naším časem. Mezitím probíhala evoluce života poměrně nerušeně (i s vymíráním některých druhů, což k evoluci nutně patří) až do doby asi před 65,5 Ma, kdy došlo k masivnímu vymírání živočichů (včetně dinosaurů) a rostlin zřejmě v důsledku dopadu asteroidu na povrch planety. První příslušníci rodu Homo se objevili teprve kolem 2Ma a neandrtálci se začínají vyvíjet před 350 tisíci lety. Co je oproti tomu lidská historie od starší doby kamenné pouhých 10 tisíc let stará? A jaká byla ta lidská historie? Nepodobala se mnohem více slepé darwinistické evoluci plné válek, útlaku, utrpení a předčasného umírání? Jakýs takýs standard života jsme dosáhli díky vědě, technice a vyčerpávání přírodních zdrojů planety asi během posledních 100 let (počítejme v to ale i dvě nejstrašnější války v dějinách lidstva, holokaust, gulagy, vývoj jaderných zbraní i jejich použití atd.) - čeká nás ale nějaká spravedlivá společnost, která by nebyla postavena na týchž základech boje o život, katastrof a vymírání, na nichž stojí celá evoluce? A bude taková spravedlivá společnost navěky, nebo bude jenom nepatrným zábleskem ve tmách bezhlavého "vývoje" různých kreatur? Křesťanství na to má odpověď: svět ponechán sám sobě je svět padlý, pod nadvládou zmaru a zla. Celá lidská společnost, byť by čítala 100 miliard lidí a největší technologické pokroky, je pouze smítkem na hladině gigantického procesu, jehož vlny ji dříve či později smetou z povrchu zemského a přetvoří v jinou - mrtvou či živou - masu. Opakuji: toto pochopení není v rozporu s abrahamovskými náboženstvími a s jejich pochopením člověka, je však v rozporu s optimistickými názory, které člověka stavějí jako vrchol či cíl "evoluce" a jeho rozumu dávají zázračné schopnosti pochopit to, čeho je sám jen zcela bezvýznamným produktem.

Já jsem velkým odpůrcem "sociálního darwinismu". "Přežití nejsilnějšího" v darwinismu může znamenat přežití společností, postavených na velké míře altruismu, ostatně o evolučním původu altruismu a jeho síle v rámci darwinistického boje o život existují seriozní vědecká bádání. Musíme lépe pochopit, odkud se berou naše hodnoty a že hodnoty vycházejí nikoli rétoriky, nýbrž ze zážitků, které lidé mají v dané společnosti během výchovy i dále v životě. Biografie je klíč k názorům a postojům. Vedou se i seriozní debaty o evolučním původu a důvodu existence náboženství (hodnoty jsou nejspíše součástí komplexních citových, uměleckých a intimních mezilidských prožitků, proto jsou vždy v lidských dějinách spojeny tak či onak s náboženstvím - naše ateistické společnosti také stále ještě žijí v křesťanském učení o nekonečné hodnotě každé jednotlivé lidské bytosti), o původu práva atd. A v tom všem musíme začít u primátů nebo ještě dříve a nesmíme si představovat, že společnost byla vytvořena nějakým vyšším rozumem, který se zjevuje v dějinách (to by byla jenom hegelovská sebepropaganda, navíc Hegel chápe dějiny opravdu bez dějin lidského právěku a vývoje primátů, tam by se mu ten sebevývoj Ideje uskutečňoval asi těžko). V tom je právě síla myšlenek von Hayeka o původu práva: ukazuje vznik abstraktního práva jako samoorganizující se proces (zcela materialisticky nebo lépe řečeno: v duchu Rortyho nereduktivního fyzikalismu), který má svou zpětnou vazbu ve fungování větších, abstraktních společností od starověku. Samoorganizování je přitom zcela základní charakteristika života od jeho chemie (každý organismus je systém chemických reakcí, držených daleko od rovnováhy, a za těchto okolností se chemické reakce začínají chovat nedeterministicky a samoorganizačně, jak ukázal I. Prigogine ve svých výzkumech, za něž dostal Nobelovu cenu v oboru chemie - a von Hayek vědomě při svém výkladu původu práva na Prigogina navazuje) až po jeho ekologii.

Problém hodnot souvisí i s jejich objektivitou. Jakmile si různé teorie a světonázory nemohou činit nárok na zrcadlení světa, jak "opravdu" je, nemohou po sobě házet v naprosté relativitě dějin své nároky na objektivitu vlastních hodnot. Rorty např. zcela rezignuje na to, že by liberální hodnoty mohly být "objektivně" (v darwinistické "evoluci" je "objektivní" jen absolutní lhostejnost hmoty) lepší než nacistické. Důležité je podle něj být součástí společenství liberálních hodnot a potírat ty hodnoty nacistické. A je asi zřejmé, jak Rorty mj. argumentuje, že kdybych byl vychován v tisícileté nacistické říši po Hitlerově vítězství, asi bych zastával jiné hodnoty, než zastávám dnes. Z hlediska darwinismu je to banální. Stejně jako je z hlediska darwinismu banální, že hodnoty znamenají v různých hlavách různé věci, že často jde o pokrytectví, o prosazování sobeckých zájmů a že dokonce zkorumpovaný strážce, který by za úplatek nechal uprchnout Jana Husa před popravou, může být lepší člověk než samotný Jan Hus, který by poslal do pekla člověka jen za to, že ten si zatancoval (a Hus byl fanatický moralizátor a tanec považoval za hřích).

Naopak, tato skutečnost je velmi podstatná. Protože my všichni stále ještě příliš myslíme v rámci paradigmat 19. století, přitom nikdy nedošlo k takovému rozvoji poznání a převratných zjištění o člověku, životu, o vesmíru jako od konce 19. století dodnes. Uvažování 19. století bylo ještě stále uzavřeno v přirozené teologii a marxismus není nic jiného než jejím derivátem: dějiny mají smysl, mají imanentního ducha a vedou ke svému smysluplnému naplnění.

Jak už jsem řekl, von Hayek ve své teorii vzniku a vývoje práva od starověkých velkých společností vychází z Prigogina (Nobelova cena za chemii 1977), jehož myšlenky se dodnes moc neučí a budou doceněny možná až za sto let. Zajímalo by mne, zda existují nějaké marxistické teorie spontánního vývoje společenské organizace z dávnověkých malých společností do velkých, abstraktních společností, nebo jestli marxismus vždy skončí na analýzách evropských společnosti od cca 16. století (to ale potom není žádná antropologie). Nemyslím, že pojem "kapitalismus" von Hayek uplatňuje na vysvětlení původu práva v abstraktní společnosti - spíše se zabývá tím, jak vzniká takový spontánní systém, jako je trh, a jak a proč se vytváří předvídatelnost jednání a přenos jinak neuchopitelné informace v příliš složitém systému abstraktních vztahů.

Smith a Locke jsou chybní zejména ve svých paradigmatech "mechanistického" světa, který je malý a srozumitelný. Nemá smysl se zde jimi zabývat. Von Hayek už stojí na naprostém odmítnutí představy, že společenskému spontánnímu vývoji lze nějak mechanisticky porozumět (zde došlo již k pádu tzv. "přírodní filozofie" ve prospěch vědy jako pouhého nástroje).

Další slova Rudolfa Převrátila považuji právě za ustrnutí v 19. století, a proto je nebudu komentovat. Jen dodám poslední podnět k úvaze: může se říci, že výjimečnost člověka a jeho schopnost poznání přece jasně plynou z jeho planetární hegemonie. Jenže v darwinistické evoluci obrovský vliv na celou planetu není žádný důkaz o výjimečnosti. Nepatrné cyanobakterie svojí metabolickou inovací, díky níž začaly fotosyntetizovat a vyrábět kyslík, způsobily vymření skoro všech tehdy existujících druhů a zamrznutí celé Země na 300 milionů let. Co by oproti tomu byla i ta nejstrašnější atomová válka? Nic. Kouzelné na tom je, že pouze té gigantické katastrofě, způsobené těmi tvorečky, vděčí za svou (dočasnou) existenci celý aerobní život, včetně nás lidí.