Bohapusté žvanění

10. 1. 2011

Pokud člověk své doby sleduje takzvané mediální kauzy své doby, dostává se do stavu duševní nevyrovnanosti. Z příčin naprosto lichých hledí na vidle po dědečkovi a vzpomíná blahých časů husitských. Ze školy si pamatuje slovo defenestrace a představuje si sám sebe, jak schovaný v davu souvěrců páchá násilí na předmětu své zloby, píše čtenář Jan Smutný.

Dnešní hrdinové bojují hlavně proti společenskému uspořádání, které bezpečně skončilo před dvaceti lety. Zakládají výzkumné ústavy, točí odvážné filmy a se slzou v oku vypráví o zvěrstvech, kterým byli vystaveni. Ti méně drsní si nemohou pomoci a proto, ačkoliv psaná lidská historie začala před více než dvěma tisíci lety, stále porovnávají režim před a po roce 89. Zejména přídavné jméno bolševický nabylo téměř universálního významu. Když čteme o bolševickém barbarství, napadá nás, že i za Svatobartolomějskou noc možná nevraždili katolíci, ale zakuklení bolševici. Třeba i atomové bomby na dvě civilní města shodila sovětská letadla, rafinovaně maskovaná státními znaky USA.

Mnohým se jistě vybaví klasický román Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku, ve kterém britští důstojníci vidí za vším bolšánskou propagandu a nebo vše jim nepříjemné označují jako bolšánský nesmysl; zřejmě v nezvratném přesvědčení, (které s nimi momentálně srdečně sdílíme), že jakýkoliv šlendrián či nejapný odpor přichází z dalekého východu.

Autor se často setkal s domněnkou, že za současné ekonomické trable Spojených států amerických nemůže nic jiného, než komunistická zvůle tamějších odborových svazů. Někdy se až dokonce zdá, že komunistická totalita měla svou pátou kolonu i ve Washingtonu. A také, že za současný marast v srdci Evropy nemůže nikdo jiný, než opět komunisté, potažmo bolševici.

Ti, kteří rozkrádají náš stát, nejsou opět nikým jiným než komunistickými papaláši.

Zatímco novodobí demokratičtí podnikatelé jsou již od mládí vychováváni k poctivosti a pracovitosti, ti ostatní v sobě mají příliš zla zakořeněného z dob dávno minulých. A to i v případech, že vyrostli v tolik idealizovaném západním světě. Ono se není co divit, když KGB měla tak dlouhé prsty a dokázala zřejmě účinně očkovat bolšánskou nenávist i do nevinných svobodných dětí. (Viz opět prorocký román Patricka Ryana.)

Ostatně říše zla nezanikla, byť utrpěla porážku. V té souvislosti nelze než připomenout jiný román, a to Černé barony Miloslava Švandrlíka, ve kterém se přímo říká, že dříve byly doby, kdy nikdo nesměl svobodně vykřiknout: "Ať žije SSSR!" Zdá se, že tyto doby jsou opět zpět a někoho možná napadne staré rčení, že jeden systém je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Možná, že Švandrlíka tehdy nenapadlo, že jeho román bude až tak nadčasový.

Stále se tedy vyrovnáváme se svou hanebnou minulostí a můžeme si jen gratulovat, že se máme na co vymlouvat. Takový svobodný zápaďák nemůže říct spolu s Arturem Jidášem Rimmerem (postava z kultovního seriálu Červený trpaslík): "Ano, možná jsem nula, ale vzhledem k okolnostem a mému zázemí je nula vlastně úspěch."

Stejně i nás dvacet let přesvědčují, že jsme nesvéprávná sebranka, jacísi nepodarci pokřivení výchovou a okolnostmi. Jsme jako děti, kteří ještě nepochopily, jak skvěle by náš systém mohl fungovat, kdybychom to dokázali dělat správně. Předstírají nám, že jinde (rozuměj na Západě) vše funguje báječně. Americká skupina Metallica ve své písni Dyers Eve přikazuje: "Do as I say not as I do!" (čili: "Dělej, jak ti říkám, a ne jak to sám dělám!")

Má vůbec smyslu se dovolávat zdravého rozumu? Tolik oslavovaná svoboda slova se ukázala být pouhým bohapustým žvaněním, kterým si každý může ulevit s vědomím, že se nic nezmění. A přesto o ní stále budeme básnit, byť všichni vidíme kolem sebe, že nezpůsobí víc než ono shakespearovské mnoho povyku pro nic.

Nabízí se zde parafráze arabského přísloví o psech, kteří štěkají, ale karavana kráčí dál. Stejně tak si můžeme směle povědět: "Lidé si stěžují, ale stále se nechávají okrádat." Popřípadě si můžeme připomenout ryze české přísloví o vlku, který se nažral, a koze, která zůstala celá.

Co nakonec může být směšnějšího než vlk, který už dvacet let zuřivě kouše pohozený hadr, zatímco koza se spokojeně pase na dosah? Aniž bychom se chtěli příliš otírat o posvátnou modlu svobodného slova, za kterou se tolik berou všichni novodobí pisálci, nemůžeme se kacířsky nezeptat: "A k čemu to je dobré?"

Nikdo snad nepochybuje o tom, že dnes si může kdekdo napsat svobodně kdeco. Denně (už kolik let) můžeme číst názory plné buď odborných analýz anebo naopak směšných smyšlenek, aniž by se změnilo cokoliv jiného než čtenářův krevní tlak. Vždyť mnozí mají dojem, že všeobecná situace se navzdory nezlomnému úsilí novinářské velmoci neustále zhoršuje.

Prostá logika tedy naznačuje, že svoboda slova sama o sobě nic nespraví a ani neohlídá. Že tedy by bylo jaksi vhodné se poohlédnout někde jinde, po další hračce, o které bychom mohli bohapustě žvanit. Copak náš zdravý rozum zchátral natolik, že si neuvědomujeme, jak marné to je? Budeme si ještě namlouvat, že na západ od nás svoboda slova, demokracie a volný trh fungují, a u nás je prostě jen děláme špatně?

Anebo sáhneme pro ty vidle a vrátíme se k bolševickým metodám husitů?

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 10.1. 2011