Záhadný Listopad

16. 11. 2010 / Oskar Krejčí

• Hrdinská legenda. Tato interpretace sametové revoluce vypráví, že stateční studenti vedení hrstkou disidentů dobyli barikádu, kterou hájili krvelační důstojníci StB a kariéristi z KSČ. Hrdinská legenda je zvláště oblíbena Českou televizí, a to ze dvou hlavních důvodů. Především legitimizuje výjimečné postavení nové mocenské elity v polistopadové společnosti, a to v její celé šíři – od části těch disidentů, kteří se dostali k moci, přes vítěze privatizační a restituční revoluce, až po veřejnoprávní redaktory. Sděluje veřejnosti, že jejich méně výhodné společenské postavení je dáno malými zásluhami při boji o svobodu. Druhým z hlavních důvodů je přitažlivá akčnost filmových záběrů z nejrůznějších zásahů předlistopadové policie proti manifestantům či disidentům.

Hrdinská legenda vidí v činnosti Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a studentů originální tvořivost. Určitě tam jistá tvořivost byla a mnozí z aktivních účastníků zvláště z prvních dnů zadluží velké uznání za odvahu. Jenže osobní hrdinství nebylo v ony listopadové dny 1989 nejdůležitějším základem úspěchu opozice. Stačí si připomenout chronologií událostí. V Polsku jednání u kulatého stolu mezi vládou a opozicí začalo v únoru 1989, triumfální vítězství Solidarity ve volbách se odehrálo v červnu a Tadeusz Mazowiecki se stal nekomunistickým premiérem v srpnu téhož roku. Tedy poměrně dlouho před 17. listopadem. Maďarsko-rakouská hranice byla otevřena v srpnu a prozatímní prezident MátyásSzürös vyhlásil Třetí Maďarskou republiku 23. října. Todor Živkov odstoupil z funkce generálního tajemníka Bulharské komunistické strany 10. listopadu. A hlavně – Neuesforum vzniklo 10.  září 1989, Občanské fórum a Veřejnost proti násilí až 19. listopadu. Berlínská zeď padla 9. listopadu, tedy přibližně týden před 17. listopadem 1989. Po sametové revoluci pak přišla ve střední Evropě jen jedna změna – měsíc po jejím začátku byl svržen a pak popraven rumunský prezident NicolaeCeauşescu. Československo je v tomto seznamu předposlední.

Ve skutečnosti byla barikáda mezi disentem a oficiální mocí rozebírána z obou stran, a to řadu měsíců přede 17. listopadem 1989. Mezi členy KSČ, a to v továrnách, na úřadech, ve Státní bezpečnosti i stranickém aparátu, již dlouho před sametovou revolucí převládala beznaděj a touha po změně. Požadavek změny vyjadřovala většina komunistů v soukromých rozhovorech či ve výzkumech veřejného mínění – tedy málo konkrétně, neorganizovaně, nepoliticky. Změny tito komunisté aktivně nepřipravovali a tak iniciativu v krizi převzala opozice.

• Spiklenecká teorie. Ta vykresluje obraz sametové revoluce jako záludné spolčení zpravodajských služeb. Na počátku šíření této vize stála parlamentní Vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Její závěry zapadly do propadlišť archívu dříve, než se s nimi veřejnost seznámila. Duch této Komise ale přežívá v myšlení některých z těch bývalých disidentů, kteří byli po listopadu 1989 méně úspěšní. Žije ale i v mysli té části veřejnosti, která miluje tajuplno. A pak jsou tu ti, kteří předstírají, že studují StB jako historickou instituci, ale účelově ji démonizují s cílem upevnit moc nových elit. Síla spikleneckých teorií je v tom, že jsou jako „samoprůkazné“: jestliže chybí fakta potvrzující konspiraci, je to proto, že konspirace tato fakta ukryla. Další fiktivní důkaz pochází ze smíchání věcí dvojího druhu: člověk v politice, který se setkal s nějakou zpravodajskou službou, je vydáván za člověka, který je touto službou stále a vždy řízen.

Jsou země, kde se představy o revoluci jako tajném spiknutí těší ještě větší přízni než v Česku a na Slovensku. Snad nejlíbivější konspirační teorie pochází z Ruska a vypráví o tom, že Jurij Andropov, dlouholetý šéf KGB, už ve funkci generálního tajemníka komunistické strany podepsal plán Golgota. Ten prý předpokládal, že cesta k resuscitaci socialismu v Sovětském svazu vede přes svržení tehdy existujícího společensko-politického uspořádání a zavedení velmi divokého kapitalismu. Výsledky Jelcinovy vlády a pohled na životopisy některých současných představitelů Ruska slouží jako důkaz existence tohoto plánu. Jenže siloviki, kteří jsou dnes na vrcholu ruské politiky, hledají cesty ke stabilizaci kapitalistického Ruska, ne k vývozu socialistické revoluce.

Statní bezpečnost v 80. letech nebyla institucí, která prováděla samostatnou politiku. Její základní funkcí bylo dodávat informace vedení KSČ; to rozhodovalo. Takovýto typ zpravodajských služeb umí i operace taktického rázu, jako je ovlivňování manifestací opozice, příprava konspiračních bytů v okolí průvodu, či zajištění mediálního pokrytí. Strategické operace, které mají historický dopad, jsou ovšem něco jiného – vyžadují mimořádnou tvořivost, skupinu velmi disciplinovaných hráčů a schopnost kontinuální řízení v situaci, kdy se hřiště z domácího změní na cizí. Určitě někteří šéfové zpravodajských služeb o takových operacích sní. Jsou to však sny hollywoodského scénáristy.

Když se ony listopadové a prosincové dny roku 1989 valily přes Československo dějiny, určitě u toho bylo i mnoho domácích a zahraničních agentů. Přestože ve zpravodajských službách povětšině pracují inteligentnější lidé než ve veřejné politice, žádná z nich neměla sílu průběh událostí zásadně ovlivnit.

Tvrdit, že se takto zjistí povaha režimu bádáním ve zbytcích archívů StB, je prostě nesmysl. Toto „policejní dějepisectví“ může maximální sloužit jako nová pomocná věda historická, doplněk seriózního bádání. Studium zákonitostí sociálních procesů nemůže být nahrazeno četbou Jamese Bonda. Špionománie je společenská choroba.

• Zákonité změny. O osudu byrokratického socialismu v Československu bylo rozhodnuto už před 17. listopadem. Na konci roku 1988 se už nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismu podaří udržet, ale pouze o to, jak odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu. Byly zde dva hlavní důvody, proč to muselo prasknout – antropologický a geopolitický. Je samozřejmě pravda, že obecné zákonitosti pouze říkají, že kdyby ke změnám nedošlo 17. listopadu, stalo by se to na den lidských práv 10. prosince, nebo o pár týdnů později. Obecné zákonitosti naplňují konkrétní lidé. Lidé na ulicích, v místnostech zasedání OF či VPN, na vládě či ÚV KSČ, ale mnozí i svojí pasivitu, hráli v ony dny důležité role, protože bez lidí dějiny neexistují. Byly to však role doplňkové, podpůrné a zpravidla i nahraditelné.

O konci byrokratického socialismu ve středovýchodní Evropě rozhodla antropologické a geopolitické důvody...

Autor byl v roce 1989 poradcem předsedy vlády Ladislava Adamce. Dnes vyučuje mezinárodní politiku na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů

17. 11. 2009 Oskar Krejčí: EXKLUZIVNĚ Sametová revoluce: poznámky k chronologii předání moci ZDE

15. 11. 2009 Štěpán Kotrba: Listopad 1989 a to, co nechtěl opravdu nikdo ZDE

Vytisknout